Elektronky – I. dílEdisonův jev: Edison zjistil roku 1864, že rozžhavené vlákno v žárovce vysílá do okolí záporně nabité částice. Později bylo dokázáno, že jde o elektrony, jejichž hmota je 1846krát menší než hmota atomu vodíku a jejichž náboj je 4,8 · 10⁻¹⁰ sC (statcoulombu). V kovu jsou volné elektrony, které teprve při vysoké teplotě kolem 2000 °C nabudou takové kinetické energie, že mohou překonat přitažlivé síly kladných iontů, takže vystoupí z rozžhaveného kovu do vakua nebo do zředěného plynu. Kolem drátu vytvoří elektronový náboj, tzv. prostorový náboj. Je to tzv. tepelná emise elektronů. Umístníme-li ve skleněné baňce další elektrodu, např. ve tvaru destičky, a připojíme-li zdroj stejnosměrného napětí několika desítek voltů kladným pólem k destičce (anodě) a záporným k vláknu (katodě), vznikne hned proud elektronů směrem k anodě. Miliampérmetr zapojený do obvodu mezi anodou a katodou ukáže výchylku. Tepelnou emisi elektronů lze ukázat pokusem naznačeným schematicky vpravo na obrázku. Horní část baňky žárovky pokryjeme staniolem, který spojíme s elektroskopem. Je-li elektroskop nabit kladně, ihned se při rozsvícení žárovky vybije proudem elektronů vystupujících z rozžhaveného vlákna. Je-li elektroskop nabit záporně, aspoň v prvním okamžiku se výchylka pohyblivé části elektroskopu nemění.+29Dioda: Dioda je nejjednodušší elektronka se dvěma elektrodami. Katodu (K) tvoří kovové vlákno, které se rozžhaví tzv. žhavicí baterií, např. akumulátorem o napětí 4 V. Vlákno můžeme též žhavit střídavým proudem. Anoda (A) mívá někdy chladicí žebra. Dříve se používalo katodového vlákna z wolframu. Znatelné emise elektronů se získalo teprve při jeho rozžhavení až na 2000 °C. Pokusy ukázaly, že některé kysličníky kovů, jako barya, cesia a stroncia, nanesené na kovový drátek vysílají (emitují) elektrony již při teplotě kolem 800 °C. Tento druh elektronek se označuje jako elektronky přímo žhavené. Nepřímo žhavené diody mají kovové vlákno vsunuto do izolační trubičky, na níž je nanesena emitující vrstva. Emise nastane za chvíli po zapnutí žhavicího proudu, až se trubička zahřeje na teplotu, při níž emituje elektrony. Žhavicí obvod tvoří vlákno a žhavicí zdroj (baterie nebo transformátor). Anodový obvod se skládá z anody, anodové baterie a z prostoru v elektronce mezi katodou a anodou. Do obvodu se při měření anodového proudu zapojuje miliampérmetr. Podle druhu diody má anodová baterie napětí 50 až 250 V. Když se zapojí žhavicí a anodová baterie, vznikne mezi katodou a anodou elektronické pole. V něm se pohybují elektrony vystupující z rozžhavené katody směrem k anodě. Tak vzniká anodový proud Iₐ. Přepólujeme-li anodovou baterii, proud v anodovém obvodu nevznikne. Dioda propouští proud pouze jedním směrem. Působí tedy jako elektrický ventil.Charakteristika diody: Na obrázku je zapojení diody provedeno tak, aby bylo možno sledovat závislost anodového proudu na anodovém napětí. Tuto závislost vyznačíme graficky tak, že na vodorovnou osu úseček nanášíme hodnoty anodového napětí Uₐ ve voltech a na svislou osu pořadnic hodnoty anodového proudu Iₐ v miliampérmetrech. Z grafického znázornění vidíme, že anodový proud nejdříve roste mírně se vzrůstajícím napětím, potom příkře stoupá, až při dostatečně velkém napětí stoupá opět mírně. Od určité hodnoty anodového napětí anodový proud již zůstává konstantní. Říkáme, že bylo dosaženo nasyceného proudu, kde všechny elektrony vysílané katodou jsou zachycovány anodou. Zvýšíme-li žhavení katody, vznikne nasycený proud při vyšším anodovém napětí. Charakteristiky různých druhů diod mají různý tvar a sklon.Dioda jako jednocestný usměrňovač střídavého proudu: Podle schématu vlevo na obrázku je do anodového obvodu zapojen miliampérmetr a odpor asi 10 kΩ, aby elektronka nebyla přetížena. Na tomto odporu totiž spotřebuje větší část napětí. Místo anodové baterie je připojen zdroj střídavého napětí 120 nebo 220 V. V druhém naznačeném příkladě je zdrojem střídavého napětí transformátor. Jeden pól sekundárního vinutí se spojí s anodou, druhý s dalším vývodem sekundárního vinutí, tzv. žhavicího o menším počtu závitů. Diodou prochází proud, jen pokud je na anodě kladné napětí. Průběh usměrněného napětí je tepavý (pulsující). Miliampérmetr zapojený v anodovém obvodě ukazuje výchylku, protože jím procházejí jen stejnosměrné nárazy proudové.Duodioda. Usměrňovač s duodiodou: Dvě diody o společné katodě uzavřené v jedné baňce tvoří dvojitou diodu – duodiodu. Je-li v určitém okamžiku kladný pól na konci S₁ sekundárního vinutí transformátoru a záporný na konci S₂, proudí elektrony od katody směrem k anodě spojené s koncem S₁ a vycházejí ven v místě I. Je-li v další půlperiodě kladný pól na konci S₂, proudí elektrony k anodě spojené s tímto koncem sekundárního vinutí a opět vycházejí ven v místě I. Výstupní napětí tohoto usměrňovače obsahuje tedy obě půlvlny, takže má dvakrát větší hodnoty než při usměrňování jednocestném. Obvyklé zapojení dvoucestného usměrňovače je zřejmé ze schématu vpravo na obrázku. Můžeme použít duodiody AZ 1. Písmeno A na prvém místě značí žhavení vlákna střídavým proudem o napětí 4 V. Písmeno Z na druhém místě značí druh elektronky. Tímto písmenem se označuje dvoucestná usměrňovací elektronka. Číslice za druhým písmenem značí druh patice. Číslicí 1 označujeme nožičkovou patici.Usměrňovač s tlumivkovým filtrem: Diodou nebo duodiodou usměrněný proud nehodí se ještě k napájení obvodů elektronek, neboť by vyvolával bručivý tón. Je třeba ho vyhladit čili filtrovat pomocí tlumivek a kondensátorů. Usměrněný proud můžeme dosti dobře vyhladit již jen připojením velkého kondensátoru paralelně ke spotřebiči. Průběh postupného vyhlazování usměrněného proudu je schematicky vyznačen na obrázku. Vyhlazovací řetězec (filtr) je vyznačen napravo na obrázku. Používá se elektrolytických kondensátorů (C₁–C₄) se značnou kapacitou asi 32 μF. Tlumivky mívají obvykle indukčnost asi 8 H. Přístroj takto upravený se nazývá eliminátor.Elektronka o třech elektrodách – trioda: Trioda má tři elektrody: katodu (K), anodu (A) a mřížku (g). Ve srovnání s diodou má navíc mřížku, která má tvar spirály obklopující vlákno katody. Vlevo na obrázku je schéma staršího typu triody (a), její zapojení na patici a řez touto elektronkou. Vpravo (b) je uvedeno schéma triody A C 2, zapojení na patici a řez touto triodou. Význam značky A C 2: První písmeno značí, že se elektronka žhaví střídavým proudem o napětí 4 V, písmeno C na druhém místě značí triodu, a číslice 2 vyznačuje patici naznačenou pod schématem elektronky A C 2. Mřížka této elektronky je připojena na drátěný čep, který se nasadí na výčnělek na horní části elektronky.Různé tvary katod, mřížek a anod a jejich upevnění v elektronce: Rozeznáváme katody dvojího druhu. Přímo žhavené katody jsou zhotoveny z kovových vláken s velkou emisní schopností. Původně byla vlákna z wolframu. Později byl jejich povrch pokryt látkou, která již při nižší teplotě silně emituje. Nepřímo žhavené katody se skládají z topné kovové spirály, která je vložena do trubičky z izolátoru. Vše je zapuštěno do teninké niklové trubičky, na jejíž povrch je nanesena slabá vrstvička látky s velkou emisní schopností. Emisní vrstva se zahřeje na potřebnou teplotu topnou spirálou. Mřížky prvních elektronek byly z nikelinového drátku a měly tvar šroubovice v blízkosti rovného katodového vlákna. Chvění těchto mřížek vyvolávalo zvonění v reproduktoru, tzv. mikrofoničnost. Tomu se zabránilo tím, že mřížky byly navinuty ve tvaru kruhu, elipsy nebo obdélníku a upevněny na nosníky, jak je zřejmé z obrázku. Anody mívají rozmanitý tvar. Lisují se z tenkých plíšků niklových apod.Pokrývání žhavicích vláken emisní vrstvou: Dokonalejší emise elektronů z katodových vláken dokonce při nižší teplotě mezi 500 °C až 800 °C se dosáhne tím, že se na povrch wolframového drátku nanese tenká vrstvička kysličníku kovu s velkou emisní schopností. Tuto vlastnost mají kysličníky barya, stroncia a cesia. Vlákno se ponořuje nebo protahuje lázní s emisní hmotou a potom vysuší v elektrické peci, jak je zřejmé z obrázku. Vlákno lze též silně pokrýt emisní vrstvou elektrolyticky.Řídicí účinek mřížky: Elektrony vyletující z katody a přitahované anodou musí projít mřížkou. Na obrázku vidíme, že mřížka je připojena na záporný pól stejnosměrného zdroje, jehož kladný pól je spojen s katodou triody. Zvětšujeme-li záporné napětí mřížky od nuly asi do 15 V, pozorujeme, že anodový proud I klesá, až při určitém záporném napětí docela zanikne. Spojme mřížku s kladným pólem mřížkové baterie. Její záporný pól připojme ke katodě. Zvětšujme postupně kladné napětí na mřížce od nuly asi do 15 V. Pozorujeme, že anodový proud poněkud vzrůstá. Napětí mřížky proti katodě řídí velikost anodového proudu. Pokud je na mřížce kladné napětí, zesiluje se anodový proud. Je-li na mřížce záporné napětí, anodový proud se zeslabuje, popř. při dostatečně velkém napětí zanikne. Vzhledem k těmto vlastnostem se nazývá tato mřížka mřížkou řídící. Odpor Rg (asi 0,5 MΩ) je zapojen mezi mřížku a katodu, aby při přepínání mřížkové baterie byla mřížka spojena s katodou.Charakteristika triody AC2: Na obrázku je vyznačeno zapojení triody AC 2 k měření závislosti anodového proudu na mřížkovém předpětí. Považujme potenciál katody za nulový. Má-li mřížka vyšší potenciál než katoda, říkáme, že má kladné předpětí. V opačném případě má záporné předpětí. Když měříme uvedenou závislost, udržujeme konstantní anodové napětí. Měníme mřížkové napětí a sledujeme, jak se mění anodový proud Iₐ. Na obrázku jsou také vyznačeny tři grafy závislosti anodového proudu na mřížkovém předpětí pro tři různé hodnoty anodového napětí. Jsou to tzv. mřížkové charakteristiky triody. Se vzrůstajícím anodovým napětím se posunuje charakteristika téměř rovnoběžně směrem záporných hodnot osy úseček.Trioda jako zesilovač: Triody nejčastěji používáme v zesilovačích. Funkci triody jako zesilovače nejlépe objasníme pomocí mřížkové charakteristiky. Pracovním bodem charakteristiky nazýváme ten její bod, který je určen určitým stálým mřížkovým předpětím (bod 1 na obrázku). Tento bod určuje klidovou hodnotu anodového proudu. Přivádíme-li na mřížku střídavé napětí kolísající např. mezi hodnotami −4 V a −2 V, říkáme, že vstupní napětí na mřížce má rozkmit 2 V. Tyto změny mřížkového předpětí vyvolávají změny anodového proudu triody. Z diagramu vyplývá, že potom také anodový proud kolísá se stejnou frekvencí jako změny napětí mezi mřížkou a katodou. Vidíme, že anodový proud kolísá mezi hodnotami 10 a 20 mA. Protože elektronky mají nepatrnou setrvačnou hmotu, každá změna anodového proudu následuje hned po změně mřížkového předpětí. Z diagramu též plyne, že nezkreslené zesílení nastane, je-li pracovní bod uprostřed přímé části charakteristiky. Čím je charakteristika strmější, tím je zesílení větší.Měření strmosti S triody: Z mřížkové charakteristiky triody lze určit vztah mezi změnou anodového proudu ΔIₐ a příslušnou změnou mřížkového předpětí ΔUɡ při konstantním anodovém napětí Uₐ: S = ΔIₐ/ΔUɡ, např. S = 6 mA/4 V = 1,5 mA/V. Strmost triody se určuje pro přímkovou část charakteristiky, neboť na koncích charakteristiky je strmost na různých místech různá. Na obrázku je schematicky vyznačeno zařízení k určování strmosti triody. Při určitém mřížkovém předpětí určíme anodový proud Iₐ. Potom změníme mřížkové předpětí o určitou hodnotu Uɡ, např. o 4 V. Změříme příslušnou změnu anodového proudu. Strmost pak vypočteme ze vztahu: S = ΔIₐ/ΔUɡ.Průnik a vnitřní odpor triody: Záporné mřížkové napětí ruší více méně vliv anodového napětí. Lze říci, že anodové napětí může proniknout mřížkou jen do určité míry. Záporné napětí mřížkové může působit na elektrony při určité hodnotě právě tak velkou silou jako kladné napětí anodové, jenže v opačném smyslu. Poměr mezi změnami záporného napětí mřížkového a kladného napětí anodového, které se vyrovnávají v účincích na elektrony, jmenuje se průnik. Platí: D = ΔUɡ/ΔUₐ. Schéma zapojení k měření průniku triody vidíme na obrázku. Postupujeme takto: Nejdříve zvětšíme anodové napětí, např. o 40 V. Potom upravíme záporné mřížkové napětí tak, aby se vzrůst anodového proudu, způsobený zvětšeným anodovým napětím, zrušil účinkem změny mřížkového napětí. Stane-li se tak při ΔUɡ = −2 V, platí D = 2 V/40 V = 1/20 = (1/20) · 100 % = 5 %. Převrácená hodnota průniku je zesilovací činitel μ. V našem případě je μ = 20. Na obrázku je též schéma zařízení k určování vnitřního odporu triody Rᵢ. Mřížkové napětí udržujeme stále a měníme anodové napětí. Tím se mění i anodový proud. Poměr ΔUₐ/ΔIₐ podle Ohmova zákona má význam odporu. Nazýváme ho vnitřním odporem elektronky. Značí jen poměr uvedených veličin, nikoliv skutečný odpor, který spotřebuje výkon. Platí: Rᵢ = Uₐ/Iₐ. Např. při určitém měření bylo nalezeno, že změnou anodového napětí o 10 V se vyvolá změna anodového proudu o 1 mA. Potom: Rᵢ = 10/0,001 = 10.000 Ω. Mezi veličinami S, Rᵢ, D platí Barkhausenova rovnice: S · Rᵢ · D = 1, neboť (ΔIₐ/ΔUɡ) · (ΔUₐ/ΔIₐ) · (ΔUɡ/ΔUₐ) = 1.Tetroda: Zesilovací činitel triody se zvětší, zavedeme-li do ní kromě řídicí mřížky další pomocnou mřížku, zvanou stínicí. Tato mřížka má stálé kladné napětí Uɡ₂ vzhledem ke katodě. Z grafu vyplývá, že se anodový proud značně zmenší, blíží-li se anodové napětí k hodnotám napětí stínicí mřížky. Vysvětluje se to sekundární elektronovou emisí z anody směrem ke stínicí mřížce. Tento jev se nazývá dynatronový. Pokud potenciál anody je mnohem vyšší než potenciál stínicí mřížky, neproniknou sekundární elektrony vyražené z anody na stínicí mřížku, neboť je brzdí opačné pole mezi anodou a stínicí mřížkou. Při nižším anodovém napětí, jež se málo liší od napětí stínicí mřížky, proniknou sekundární elektrony na tuto mřížku.Pentoda: Pentoda má pět elektrod: katodu, řídicí mřížku, brzdicí mřížku a anodu. Stínicí mřížka má stálé kladné napětí o něco menší než anoda. Stínicí mřížka proto značně urychluje elektrony letící od katody k anodě, takže na ni dopadají velikou rychlostí. Mají dostatečnou energii, aby vyrážely s povrchu anody další tzv. sekundární elektrony. Je třeba zabránit tomu, aby tyto sekundární elektrony nepostupovaly směrem od anody. To je právě úkolem brzdicí mřížky g₃. Brzdicí mřížka současně poněkud zpomaluje elektrony letící od katody k anodě. Pentoda má mnoho dobrých vlastností. Má velký vnitřní odpor, takže lze plně využít napětí zdroje i emisní schopnosti katody. Pentoda má velký zesilovací činitel 100 až 1000 i více. Pentodu podle značky poznáme podle toho, že má na druhém místě písmeno F nebo L, je-li to koncová pentoda. Např. A F 7 značí pentodu žhavenou střídavým proudem o napětí 4 V s obvyklou paticí pro vícemřížkové elektronky. Elektronka E F 8 značí nepřímo žhavenou koncovou pentodu (6,3 V).Měnicí elektronky: Na dvě různé mřížky vícemřížkové elektronky můžeme přivádět střídavé napětí různých kmitočtů. Ze složitého průběhu anodového proudu lze však získat – pomocí ladicího obvodu zapojeného do anodového obvodu – střídavé napětí o kmitočtu rovném rozdílu obou kmitočtů. Toho se používá v přijímačích superhetech. Takto se používá hexody, heptody a oktody. Hexoda má elektrody katodu, řídicí mřížku, první stínicí mřížku, oscilační mřížku, druhou stínicí mřížku a anodu. Heptoda má ještě mezi druhou stínicí mřížkou a anodou brzdicí mřížku. Oktoda patří mezi tak zvané sdružené elektronky. Je to v podstatě oscilační trioda, vytvořená první a druhou mřížkou, a pentoda. Oscilační trioda vytváří před čtvrtou mřížkou kmitající oscilační náboj, který představuje zdánlivou katodu pro další pentodovou soustavu. Je více druhů měnicích elektronek.Trioda – pentoda P C F 8 2: Tato elektronka patří mezi měnicí elektronky s vysokou strmostí obou systémů pro směšovací obvody. První písmeno P značky značí, že elektronka má žhavicí proud stejnosměrný nebo střídavý o 300 mA, druhé písmeno C na druhém místě značí triodu, písmeno F na třetím místě značí pentodu.Zvláštní elektronky: Na obrázku vidíme vysílací triodu Tesla RD 60 A. Jsou též vysílací pentody. Tyto elektronky mají větší rozměry a proto i větší výkony. Jinak svými ostatními vlastnostmi se neliší od elektronek pro přijímače. Pro ultrakrátké vlny jsou speciální elektronky velmi malých rozměrů, aby se zkrátila doba doletu elektronů. Elektronky speciální konstrukce pro decimetrové vlny se nazývají klystrony, rhumbatrony apod. Pro centimetrové vlny jsou konstruovány magnetrony.Vysílací elektronka Tesla R D 75 Y B: Má anodu ze speciální mědi. Zasune se do vodního chladicího pláště. Její anodové napětí nemá překročit 17 kV. Emise činí 50 A. Elektronka je 10,9 cm dlouhá, celkový rozměr 27,3 cm a váží 18 kg.Vysílací elektronky různých tvarů a velikostí.Vysílací elektronka trioda Tesla ZD 4X B: Je-li tato elektronka v činnosti, její anoda se prudce zahřívá. Proto je opatřena chladicím zařízením.Vysílací elektronky: Jsou to velké elektronky váhy až 20 kg. Všimněte si zařízení k přenosu elektronek. Prostřední elektronka je 48,5 cm vysoká, váží však jen 7 kg.Obrazovka: Základem obrazovky je soustava válcových souosých elektrod, umístěných za sebou. Z katody vylétá úzký svazek elektronů – elektronový paprsek – průletem elektrodami s kladným napětím se ještě více zaostřuje do malé plošky, při čemž elektrony jsou urychlovány. Při dopadu na luminiscenční stínítko vyvolává svazek elektronových paprsků v místě dopadu světélkování. Na obrázku je schéma obrazovky s elektrostatickou soustavou vychylování elektronového paprsku. Elektrony vylétající z povrchu katody se soustředí do úzkého paprsku kovovým válečkem umístěným kolem katody. Potenciál válečku je buď stejný jako katody, nebo záporný proti katodě. Jde o tzv. předběžné zaostřování. Mřížkou ve tvaru válce s otvorem ve dně se řídí intenzita elektronového paprsku. Paprsek prolétá několika anodami, které mají vzhledem k hlavní anodě napětí v různých poměrech tak volených, aby se dosáhlo nejužšího elektronového paprsku. Paprsek dále prochází mezi dvěma navzájem kolmými páry vychylovacích destiček. Podle stavu napětí přiváděných na tyto destičky je elektronový paprsek vychylován současně ve dvou směrech na sobě kolmých. Obrazovkou lze znázornit průběh střídavých napětí všech kmitočtů a také sledovat vztah dvou napětí.Elektronkový ukazatel ladění, tzv. magické oko: Elektronkové indikátory se objevily kolem roku 1936. Na obrázku vidíme jednu z úprav tohoto ukazatele ladění. Nad katodou nepřímo žhavenou je nahoře kuželovité stínítko S z niklového plechu. Je spojeno se zdrojem kladného napětí. Dutina stínítka je pokryta fluorescenčním povlakem, zpravidla willemitem. Elektrony vyletující ze žhavé katody jsou ve svém směru řízeny paprskovitě umístěnými křidélky R. Je-li na křidélkách malé napětí, dopadají elektrony do úzkých pruhů na stínítko a jen ony září. Zvětší-li se napětí křidélek, rozšíří se tyto proužky a světélkující výseč se zvětší. Křidélka jsou spojena s anodou. Jsou spojena s kladným zdrojem napětí přes poměrně velký odpor Rₐ. Řídicí napětí se přivádí na mřížku. Má-li mřížka velké záporné napětí, anodový proud nápadně poklesne, odporem Rₐ neprochází proud a anoda i křidélka mají téměř plné napětí 220 V. V opačném případě mají anoda i křidélka malé napětí proti katodě.Fotonka: Fotonky jsou elektronky, u nichž emise elektronů není vyvolána žhavením vlákna, nýbrž dopadem světla na velkou plochou katodu. Fotonka je skleněná baňka, jež je na vnitřní straně, až na část zvanou okénko, postříbřena. Na této vrstvičce je jemný povlak alkalického kovu, jenž tvoří katodu. Uprostřed baňky je anoda A ve tvaru kruhového drátku nebo drátěné sítě. Z obrázku je zřejmé zapojení fotonky. Kovový prstenec P se uzemňuje. Tím se zmenšují možné povrchové proudy, je-li fotonka umístěna na vlhkém vzduchu. Dopadá-li na fotonku světlo, ukáže galvanometr výchylku, která je mírou osvětlení. Citlivost fotonky se zvýší, vpraví-li se do ní velmi málo neutrálního plynu helia, neonu nebo argonu. Použití fotonek v praxi je značné.Usměrňovací plynová dioda: Usměrňovací plynová dioda je skleněná nebo i kovová baňka, v níž jsou dvě elektrody, anoda a katoda. Baňka se po vyčerpání plní rtuťovými parami nebo netečným plynem heliem, neonem nebo argonem. Tlak plynu je asi 0,1 mm Hg. Katoda je nepřímo žhavená. Anoda má vývod v čepičce na horní části elektronky. Elektrony, které vyletují z katody, mají dostatečnou rychlost a tím i energii, aby při srážce s molekulou plynu odštěpily z ní elektron. Účinkem elektrostatického pole letí i tento elektron směrem k anodě. Až nabude dostatečné rychlosti, může sám odštěpit při srážce s molekulou další elektron. To se mnohokráte opakuje, takže lavinovitě přibývá elektronů, až vznikne mohutný výboj. Ventilový účinek – usměrnění – je obdobný jako u diody. Je však mohutnější. Thyratron je v podstatě trioda plněná velmi zředěným plynem, u níž je možno mřížkovým napětím řídit nasazení výboje.Ignitron: Je to v podstatě zdokonalený thyratron.Germaniová dioda: Germaniová dioda patří mezi krystalové diody. Jednu elektrodu tvoří u nich krystal, např. leštěnce olovnatého, zincitu apod. Novější typy těchto diod používají za hlavní elektrodu germaniové destičky. Tyto diody se zvláště hodí pro velmi vysoké kmitočty vzhledem k malé kapacitě mezi oběma elektrodami. Wolframový drátek se dotýká krystalu trvale v místě, které již při výrobě bylo nastaveno a zjištěno. Germaniová dioda nepotřebuje žádný žhavicí příkon, má velmi malou vlastní kapacitu, je při usměrňování malých napětí účinnější než vakuová dioda a má velkou životnost.׋›Elektronky I.dílVýrobceDPrahaRok1958Délka33 okénekAutor textuKocman O.PředlohaFYZKOznačení3254Další diafilmy výrobceOlomoucký krajVII. Světový festival mládeže - VídeňPověry jako naivní falešné vědomíPionýrská organizace SSM
