+16Řím – Zánik říše západořímskéCísař Dioklecián: Dioklecián pocházel z Illyrie (Dalmácie). Byl synem propuštěnce. Stal se velitelem císařské stráže. Protože byl oblíbeným vojevůdcem a dobrým organizátorem, prohlásili jej vojáci za císaře (284–305 n. l.). V době neobyčejně zmatené (císařové se střídali v několika letech) vytrval na trůně takřka 20 let. Přeměnil římskou říši v absolutní monarchii (dominát) východního rázu (despocii). Císař se stal od vlády Diokleciánovy absolutním pánem všech poddaných, urozených i neurozených. Jeho reformní činnost měla konzervativní charakter, nemůžeme ji líčit jako pokrokovou, protože se pokoušel udržet zřízení, které se stávalo přežitkem a brzdou pokroku.Reforma zřízení za Diokleciána: Dioklecián chtěl vyřešit otázku nástupnictví v říši. Jeho snahou bylo odstranění občanských válek po smrti (nebo svržení) vládce. Vládcové říše měli být vybíráni z nejschopnějších kandidátů již za života císařova. Roku 286 jmenoval svým spolucísařem Maximilána, který sídlil v Miláně. Tito panovníci se jmenovali Augustové. Každý z Augustů si pak jmenoval dalšího spolupracovníka (Césara). Diokleciánovým césarem se stal Galerius (sídlil v Sirmiu), Maximiliánův césar se jmenoval Konstancius Chlórus (sídlil v Trevíru). Císař Dioklecián měl svůj dvůr v Nikodemii v Malé Asii. Itálie tak ztratila definitivně postavení privilegované země a senát se stal jen vládním orgánem Říma. Vojsko rozdělil na dvě části: jedna byla stále na hranicích (kde měli vojáci pozemky a své rodiny), druhá část byla pohyblivá. Armáda byla doplňována povinnou vojenskou službou. Na obrázku je znázorněno rozdělení říše mezi vladaře.Římské mince: Skutečných mincí užívali Římané až od roku 335 př. n. l. Jednotkou byl as, litý z bronzu (1). Půl assu bylo označeno písmenem S (semis) (2). Do assu se počítalo 12 uncií (3). Od roku 269 se počaly razit v Římě mince stříbrné, a to denáry (4), kde denár představoval hodnotu 10 assů. Kromě toho byly poloviční quináry (5) a čtvrtinové sestercie (6). Denáry se zoubkovaným okrajem se nazývaly serrati (7). Vlastní podobizny vládců se objevily na minci až za Césara. Za Césara byl na minci portrét císařův a jméno choti nebo příbuzného. Nejběžnější mincí byl denár, jehož hodnota stále klesala. Razily se dokonce i denáry, jejichž jádro bylo z laciného kovu, povrch měl stříbrnou vrstvu. Špatná mince vedla k poklesu důvěry v peníze, což mělo vliv na pokles obchodu. Dioklecián se proto snažil zlepšit hodnotu peněz. Aby bránil výkyvům ve mzdách a cenách, stanovil maximální mzdy a maximální ceny. Dodržování cen bylo krutě vymáháno, ale marně. S peněžní reformou byla spjata i reforma daňová. Aby mohla být vybírána pravidelně pozemková daň, dal sestavit katastry. Byly stanoveny jednotky, ze kterých byly placeny daně (většinou naturální). Toto opatření předpokládalo, že se katastr nebude měnit a to vedlo později k neblahému opatření: povolání se stávala nuceně dědičnými a za zaplacení daní začal odpovídat určitý ručitel. Tak se stalo, že vybírání daní bylo přeneseno na majitele panství (velkostatkáře), čímž koloni upadli v závislost. Později se tak stalo i s městy a jejich obyvateli.Mithrův kult: Dioklecián se snažil sjednotit říši nejen politicky, vojensky a hospodářsky, ale i ideologicky. Jako byl on jediným vládcem říše, tak mělo i náboženství občanů uznávat jediného boha, jehož ztělesněním byl ovšem on sám. Protože k tomuto účelu nebylo možné oživit víru v boha Jupitera (Dia), použil myšlenky převzaté z Orientu – kult slunečního boha Mithry. Tento kult nabyl v říši totiž neobyčejného rozšíření (hlavně mezi vojáky), takže byl jedině schopen konkurovat křesťanskému bohu. Křesťané, odpírajíce vykonávat oběť před sochou císařovou, odpírali tím vlastně poslušnost císaři. Proto Dioklecián se rozhodl křesťanské náboženské představy nahradit kultem Mithrovým. Nejprve se pokusil propustit z vojenské služby všechny křesťany, ale když se ukázalo, že by tím vojenské síly říše byly oslabeny, počal proti křesťanství útočit násilím. Pronásledování křesťanů vedlo k mohutnému odporu. V roce 313 bylo křesťanství již náboženstvím rovnoprávným s pohanstvím. Na obrázku je vyobrazení oběti k poctě boha Mithry.Diokleciánův palác ve Splitu (rekonstrukce): Císař vyvíjel i horlivou stavební činnost. Dal opravovat silnice a pohraniční opevnění, opevnil řadu měst. Ve své rezidenci v Nikomedii si vybudoval nádherné stavby. Ozdobil Řím Thermami a v rodné Dalmácii si dal vybudovat palác tak ohromný, že v jeho zdech našlo dosti místa celé staré město dnešního Splitu. Na obrázku vidíme rekonstrukci Diokleciánova paláce.Konstantin Veliký – Zeměpisné výhody polohy Cařihradu: Nalevo vidíme vyobrazení Konstantina Velikého (306–337 n. l.), napravo schématické znázornění výhod zeměpisné polohy Cařihradu (Konstantinopole). Konstantin Veliký dokončil reformy Diokleciánovy. Zakázal kolonům přecházet od statkáře ke statkáři. Vlády se zmocnil v boji proti spoluvladaři. Krutě trestal nepohodlné osoby. Obětí byla i jeho manželka a syn i mnoho přátel. Církev křesťanská (katolická) jej však prohlásila za svatého, rovného apoštolům. Založil nové hlavní město, jímž se stala Konstantinopol (Město Konstantinovo), Slovany zvané Cařihrad a později Turky Istanbul. Mapa ukazuje, proč bylo nové hlavní město vybudováno na daném místě. Obraz Konstantinův pochází ze 2. čtvrtiny 4. století a je současně i dokladem uměleckého tvoření, které vlivem křesťanství se odklání od realismu k symbolismu. Umělcům nejde již o to, aby zpodobnili odlišné rysy, nýbrž přizpůsobují se určitému schématu, který má význam symbolu a nikoliv reality samé.Rekonstrukce cařihradských hradeb: Poloha města byla výhodná nejen hospodářsky, ale i strategicky. Ve městě byly vybudovány všechny budovy, které příslušely hlavnímu městu sjednocené říše římské. K zalidnění města byli přivedeni noví lidé (museli tam přesídlit nejen statkáři a měšťané ze sousedních provincií, ale i z dalekého Říma, hlavně senátoři a všichni, kteří mohli na západě intrikovat proti císaři). K výzdobě města byly podobně svezeny mnohé věci i umělecké památky. Město bylo přednostně zásobováno. Jmenovalo se z počátku Nový Řím. Město založené uprostřed řeckého živlu se postupně hellenizovalo (i když latina byla nadále řečí dvora). Přesídlením císaře na východ stoupala prestiž římského biskupa, který se tak stával prvním mezi sobě rovnými biskupy. Tak byl založením tohoto města připraven rozkol kulturní, politický a náboženský.Socha Dobrého pastýře a křesťanská bazilika: Socha Dobrého pastýře pochází ze 3. století. Je pěkným dokladem toho, že raně křesťanské umění se uspokojilo s převzetím motivů antických, ovšem zpracovaných v duchu křesťanském. Křesťanské baziliky jsou stavby podélného půdorysu, převzaté od staveb podobného jména, které sloužily k shromáždění lidí (tržnice atd.). Stavba byla orientována na východ. Měla dvě i více bočných lodí, oddělených od ústřední lodi sloupovím. Tento prostor byl uzavřen na východním konci triumfálním obloukem s výklenkem (apsidou), v jehož středu stál stolec biskupský a po straně lavice, sloužící kléru. Zdivo bylo z cihel, uvnitř bylo zdobeno mozaikami. Strop byl rovný. Na našem obrázku vidíme baziliku z konce 4. století, vybudovanou v Římě, obnovenou v 19. století.Pobíjení germánských zajatých náčelníků: Gotové (Germáni) sídlili u Baltického moře. Kolem roku 170 př. n. l. počala část Gotů přesídlovat k Černému moři, kde vytvořili dvě říše: Vizigotskou (západogotskou) a ostrogotskou (východogotskou). Přijali křesťanství ve formě ariánské. Ostrogoti se stali závislými na Hunech, kteří se tlačili na západ. Tím byli západní Gotové uvedeni v pohyb a vtrhli na území říše římské. Římští otrokáři zneužili těžkého postavení Gotů a snažili se je změnit v otroky. Vizigoti povstali, přidali se k nim koloni, otroci i gotské jednotky sloužící v římském vojsku. Roku 378 v bitvě u Drinopole bylo zničeno jádro římské armády. Císař prchající z bitvy byl zajat a upálen. Konec povstání učinil pozdější císař Theodosius, který musel Gotům učinit řadu ústupků a usídlit Goty na území říše jako spojence.Rozdělení říše na část východní a západní – stěhování národů: Za panovníka Theodósia došlo roku 395 n. l. k definitivnímu rozdělení říše na dvě části. Rozsah hranic obou částí ukazuje naše mapka. Theodosius přijal Goty do římského vojska, ba i do významných úřadů, čímž chtěl dosáhnout toho, aby bojovali za zachování říše proti svým soukmenovcům. Protože Gotové byli ariáni a císař přísně vymáhal jednotu církve tím, že prosazoval vyznání nikajské, byli Gotové nespokojeni s touto politikou a domácí obyvatelstvo opět s tím, že Gotové zaujímali důležitá postavení v armádě a ve státním aparátě. Mapka nám dále ukazuje směr tlaku Gotů na říši římskou. Hunové uvedli do pohybu Goty východní. Tito útočili na hranici římskou v Dolní a v severním Podunají. Západní Gotové prolomili hranici na jižní části Dunaje a přes Balkánský poloostrov za… [Pokračování věty v předloze chybí.]Alarich – hradby města Říma: Nalevo vidíme vyobrazení Alaricha, krále Vizigotů, napravo je vyobrazení hradeb města Říma, které dal vybudovat císař Aurelián. Náčelník západních Gotů Alarich zahájil roku 401 n. l. své tažení do Itálie. Střetl se s jiným Germánem – Stilichem, který byl vojevůdcem císaře Honoria (na východě vládl Arkadius), a byl od něho poražen. Po zavraždění Stilichona oblehl Alarich Řím. Když se k němu připojilo 40 000 otroků, vojáci římské armády (podle zpráv asi 30 000!!), byl v srpnu 410 Řím dobyt, když před tím brány města otevřeli útočícím otroci. Většina římské otrokářské šlechty byla buď pobita nebo prodána do otroctví nebo uprchla do provincií. Za nastalých zmatků se Visigoti usadili v Gallii, protože se k nim připojili domácí rolníci a otroci. Povstání bylo potlačeno až v roce 451 n. l. Stálá povstání umožnila, aby se této části říše postupně zmocnili Visigoti, Burgundi a Frankové.Věčné město v troskách – Forum romanum: Vizigoti rozšiřovali své državy z Gallie do Hispánie. Kmeny Vandalů aj. přešly do severní Afriky, kde vypuklo v této době povstání stoupenců křesťanských sekt, hlásajících návrat k původnímu křesťanství. Centrem povstání byla Numidie. Když Vandalové vpadli do Afriky, měli jen asi 40 000 vojáků. Protože utlačovaní si přáli příchodu barbarů a vítali je jako osvoboditele, římská moc se zde zhroutila. Kolem roku 455 byla severní Afrika v moci Vandalů a jejich stoupenců. Současně s tímto procesem byl Řím ohrožen útokem Hunů, které vedl Attila. Hunové se usídlili v dnešním Maďarsku. Roku 451 byli Hunové poraženi v nynější Champagni, na Katalaunských polích, hunský svaz se záhy rozpadl, když zemřel Attila. Avšak v roce 455 n. l. byl Řím znovu ohrožen úderem Vandalů, kteří se přeplavili do Itálie a po 14 dní strašlivě ničili Řím (odtud „vandalství“).Theodorichův palác – franský bojovník: Pány Itálie se stali Ostrogoti, vedení králem Theodorichem. Jeho nástupci zde vládli až do roku 555 n. l. Napravo vidíme trosky Theodorichova paláce v Ravenně. Upozorňujeme na románské prvky stavby (oblouk). Theodorich budoval spolek germánských států pod svým vedením, ale narazil na odpor vůdce Franků, Chlodovecha. Jádrem franského vojska byli pěšáci. Jezdectvo tvořilo družinu krále nebo náčelníka, menší četa jezdců jela před pěším vojskem. Obraz franského bojovníka vidíme nalevo.Justián Veliký (527–565 n. l.): Představitelem křesťanstva na západě se stával pozvolna biskup římský, protože církev byla pevně organizována, stávala se v nejistých dobách autorita papežů nespornou. Učení, že „pohanský stát“ se zhroutil a na jeho místě že nastupuje „boží stát“, tj. církev, se stala ideologickou oporou hospodářské a politické moci církve. Protože se germánští náčelníci a králové změnili ve velkostatkáře, sbližovali se s katolickou církví (již nepotřebovali ariánství). Těchto okolností využila východořímská říše za Justiána a pokusila se obnovit otrokářskou společnost i jednotnou říši. Justián dobyl Itálie a zničil panství Vandalů. Avšak pokus o znovuobnovení říše římské ztroskotal. Do Itálie vtrhli Langobardi a likvidovali otrokářský velkostatek. Převládající vrstvou obyvatelstva se stalo svobodné langobardské rolnictvo. Tato událost se stala definitivně výchozím bodem nové etapy vývoje, která vedla k feudalismu. Na snímku vidíme mozaikový obraz císaře Justiána, posledního panovníka, který vládl na východě a ve většině bývalé západní říše římské.׋›Dějepis 6/D30 – Řím – zánik Říše ZápadořímskéVýrobceDPrahaRok1958Délka20 okénekAutor textuPodmele LadislavPředlohaDJOBOznačení4035Další diafilmy výrobceBajkyKraj StředočeskýGotická architektura a sochařství v ČeskoslovenskuKomíny ČSN 734205 - I. Díl
