Gotická architektura a sochařství v ČeskoslovenskuPaříž – chor basiliky sv. Diviše /St. Denis/: Za kolébku gotiky považuje se především Francie, kde v Normandii a v Burgunsku se již od 11. století na některých kostelních stavbách objevily principy, ze kterých se ve 12. století vyvinul ve střední Francii /Ille de France/ gotický sloh se všemi svými hlavními znaky, jak je ukazuje na příklad basilika sv. Diviše v Paříži /St. Denis – 1140–1240/: byly to lomený oblouk, žebrová klenba a systém opěrných pilířů. Tak bylo možno odlehčiti stěnu velikými hrotitými okny, která lépe než jiný tvar čelila váze zdiva, zachytily klenební tlaky v kamenných žebrech i příporách a odvedly je do systémů opěrných pilířů a oblouků. Celá stavba mohla pak vyrůstati do nebývalé výše a podobala se velikému skeletu či skleníku, kde okna, arkády, galerie a jiné otvory naprosto převažovaly nad vlastním zdivem a kde všechna hmota stavby se soustředila do svislých pilířů a přípor. Ty zdůrazňovaly její vertikální skladbu, která obvykle vrcholila vysokými věžemi, a zároveň vyjadřovala hmotné síly a konstruktivní zákony, kterými se stavba řídila /tektonický princip/. Z Francie se gotická architektura rozšířila do všech sousedních zemí a od 1. poloviny 13. století se uplatňovaly některé její principy také v českých zemích, které právě tehdy byly dějištěm dalekosáhlých přeměn rázu hospodářského, společenského a politického. Dosavadní těžkopádné naturální hospodářství a výměnný obchod měnily se rychle v daleko pružnější systém hospodářství peněžního, neboť bohatá domácí naleziště stříbrné rudy, například v Jihlavě a v Kutné Hoře, umožňovala razit dobrou minci. Výlučné postavení panovníka, v jehož rukou se dosud soustřeďovala absolutní moc duchovní i světská, bylo teď do značné míry omezováno rozvojem šlechty, která záhy vytvořila zvláštní společenskou třídu a dělila se s vladařem o zemský majetek i politické a vojenské povinnosti. Zároveň probíhal v celém království proces kolonizační, při kterém byly založeny velmi četné nové vesnice a zejména města, nadaná značnou mírou samosprávy, která se napříště stala sídly specializované výroby a obchodu. Města byla základem panovníkovy hospodářské i politické moci a v nich také vyrostl další společenský stav – měšťané.+58Český Krumlov, půdorys vnitřního města: Nová města byla zakládána většinou na půdorysu více méně pravidelném, často podobném šachovnici. Jak ukazuje na příklad půdorys vnitřní části Českého Krumlova ze 13. století, bývalo jejich středem rozlehlé tržiště, obvykle čtvercové nebo obdélné, obestavěné měšťanskými domy na úzkých a hlubokých parcelách. Uliční síť byla přehledná a obvod města obehnán pásmem hradeb s věžemi i branami, při čemž výšku hradeb a rozměry příkopu určil v některých případech sám král. Vedle měst, pravidelně založených „na zeleném drnu“, vznikala města ovšem také rozšířením či přestavbou starších románských sídlišť, zejména v předhradí románských hradů, na důležitých brodech či rozcestích a podobně. K takovým patří právě naše nejstarší města, jako Hradec Králové, založený r. 1225 na území starého starého hradiště, Znojmo, z r. 1226 v předhradí zeměpanského hradu, Litoměřice ok. 1227 v sousedství staršího hradu a románské kapituly, Svatohavelská čtvrť v Praze z r. 1230 na okraji staršího románského města atd. Tato stará česká města, ať již vznikla novým založením, nebo rozšířením starší osady, patří logickým uspořádáním své půdorysné osnovy i společenskou organizací již docela novým poměrům 13. století a jejich funkční skladba je výrazem gotického výtvarného názoru.Osek u Duchcova, kapitulní síň: Typické tvarové detaily gotické architektury se však objevily nejdříve na stavbách církevního určení, především v klášterních budovách řádu cisterciáků, který vznikl ve Francii. K nejstarším památkám tohoto druhu patří kapitulní síň kláštera v Oseku u Duchcova, zbudovaná kolem r. 1240. Její klenbu nesou kamenná žebra profilu a širší pásy, vyrůstající z náběžních štítků nad římsovými hlavicemi silných válcovitých sloupců. Hlavice jednoho z nich je dosud košová, románského typu, kdežto na druhé vidíme rostlinné haluze s bobulemi, jaké se prvně vyskytují na gotických katedrálách francouzských. Podobné bobulové hlavice jsou i ve sdružených oknech po stranách vstupního portálu, který má tvar lehce lomeného oblouku a do něhož vložen volný trojlist na útlých sloupcích. Románský kamenný pultík se zauzlenýma nohama doplňuje tento časně gotický prostor, který se svojí výtvarnou kvalitou může směle měřit s vyspělými stavbami západoevropskými.Tišnov u Brna, klášterní kostel – průčelí: Jiným příkladem cisterciákské gotické architektury, ve které se dosud uplatňují také tvary románské, je klášterní kostel v Tišnově u Brna, stavěný kolem r. 1250. Jeho průčelí se strmým štítem je prolomeno velkým kruhovým oknem s kamennými kružbami tvaru kroužků; pod ním se nalézá obrovský hrotitý portál, před kterým byla původně ještě předsíň, jak o tom svědčí zbytek čelního oblouku klenby a výběhy žeber.Tišnov – portál: Vlastní portál tišnovského kostela je velmi široce rozklenutý a má v ústupkovém ostění protáhlé štíhlé sloupky s hlavicemi na jedné straně košovými a na druhé bobulovými. Mezi nimi stojí kamenné postavy apoštolů. Rovněž v archivoltě se střídají pásy románské rozviliny s pruty gotických bobulí.Tišnov – figury: Jednotlivé figury zachovávají dosud většinou románské proporce, jsou poměrně zavalité a poněkud sražené a mají neúměrně veliké nohy i ruce. Pouze na postavě sv. Jana /druhá zleva/ lze pozorovati celkové zeštíhlení figury, jejíž tělesná osa se prohýbá ve tvaru písmene S a zdrobnění záhybových motivů pláště, což můžeme přičísti již působení nového gotického slohového názoru. Hlavy apoštolů nejsou původní a proto se jimi nebudeme zabývati.Tišnov – vnitřek: Vnitřek tišnovského kostela je příkladem trojlodní stavby basilikální, ve které střední loď převyšuje lodi boční a je nahoře osvětlena vlastními okny. Prostorové spojení lodí zprostředkují v přízemí hrotité arkády, podvlečené pásy na sloupcích, klenbu hlavní lodi nesou opět žebrové mříže, vyrůstající z vysokých svazkových přípor. Každému žebru odpovídá jedna oblá přípora s malou hlavicí, jako je tomu v klasické gotice francouzské. Tak je dobře vyjádřena vertikální tendence stavby a zároveň znázorněn její tektonický řád.Kolín nad Labem, kostel – vnitřek: Mohli bychom jmenovat ještě další klášterní a kostelní stavby časné i klasické gotiky, zachované aspoň částečně v Teplé u Mar. Lázní, v Třebíči, Jihlavě, na Slovensku na Spiši i jinde, ale všimneme si nyní kostelů městských, které vznikly ve 13. století v nově založených městech. Zvláštní pozornosti zasluhuje kostel v Kolíně n. Labem, jehož trojlodí se stavělo ve dvou etapách a bylo dokončeno přibližně v roce 1290. Není to stavba basilikální, ale síňová, kde všechny tři lodi jsou stejně vysoké, takže střední loď nemá vlastního osvětlení. Arkády tu dosahují až do výšky kleneb, jejich pilíře jsou čtvercového půdorysu a pro každé klenební žebro či pás je k nim připojena nebo do rohů zaříznuta vysoká oblá přípora s hlavicí, jakoby šlo o skládací stavebnici.Praha, sv. Salvátor, vnitřek: Ke klasické gotice francouzské přiblížil se v té době nejvíce kostel sv. Salvátora v Praze, který vznikl kolem roku 1265 jako poslední stavba rozsáhlého klášterního komplexu, založeného snad již r. 1233. Především jeho závěr odlišuje se bohatstvím článků zřetelně od bočních stěn. Žebrovou klenbu tu vzpínají klasické svazky oblých přípor s hlavicemi, přerušené uprostřed výšky prstenci, hrotitá okna mají profilové ostění a jsou vyplněna kamennými kružbami poměrně bohatších tvarů, obnovenými podle kružeb původních.Praha, Přemyslovský oblouk: Západní stěna kostela otvírá se do sousedního prostoru velikým půlkruhovým obloukem, zvaným „přemyslovský oblouk“ podle toho, že na hlavicích jeho válcovitých přípor jsou vytesány hlavičky s dlouhými vlasy a korunami, které bývaly považovány za portréty členů a členek královského rodu přemyslovského. I když tomu tak není, jsou hlavičky tohoto oblouku jednou z mála českých památek časně gotického sochařství, inspirovaného francouzskými vzory.Hrad Zvíkov, nádvoří: Ze zachovaných světských staveb 2. poloviny 13. století vynikají především dva královské hrady, Zvíkov v jižních Čechách a Bezděz v severní části země. Hrad Zvíkov je pozoruhodný tím, že má uzavřené nádvoří přibližně čtyřbokého tvaru, obestavěné ve dvou vrstvách otevřenými arkádami, ze kterých patrové mají kamenné kružby. Taková dispozice je českou zvláštností a stala se později vzorem řádových hradů pruských. Jinou zajímavostí Zvíkova je přední věž u hradního příkopu, která má tvar zahroceného válce a je obrácena ostřím proti předpokládanému směru nepřátelského útoku, takže již svojí formou se aktivně podílí na obraně hradu.Hrad Bezděz: Hrad Bezděz je naproti tomu podélného typu a jeho výrazně členitou siluetu doplňuje vysoká válcovitá věž uprostřed hradních budov. Jiná věž je předsunuta dosti hluboko do svahu k bráně, aby zde čelila nepřátelským útokům. Její architektura používá klasických prvků, především oblých svazkových přípor s hlavicemi, a podobně je tomu i v kaplích ostatních soudobých hradů, na Zvíkově, v Horšově Týnci a jinde. Až dosud jsme poznali takové stavby klasické gotiky 13. století, ve kterých se sice všemi způsoby uplatňovala vertikální skladba architektury, ale používalo se při tom tektonických článků logicky uspořádaných a také celková hmota stavby i její vnitřní prostor byly vyvážené. Od konce 13. století se však v architektuře objevily určité odchylky od dosavadního klasického slohu a to jak ve tvarech článků tak i v celkových proporcích hmot a prostoru, kde se nyní začala výšková a odhmotňující tendence prosazovati zvýšenou měrou na úkor klasické rovnováhy.Vyšší Brod, klášterní kostel – závěr: Snad první stavbou tohoto nového, poklasického slohu byla Staronová synagoga v Praze, stavěná po r. 1280, ale podobné záměry se objevily kolem r. 1300 a na počátku 14. století také na stavbách klášterních. Klášter ve Vyšším Brodě založil r. 1259 Petr Vok z Rožmberka, po králi nejmocnější a nejbohatší šlechtic země. Pohled na vysoký závěr klášterního kostela ukazuje, že vertikální tendence již naprosto převládla nad jinými zřeteli. Výšku choru účinně zdůrazňují vysoké a odstupněné opěrné pilíře se strmými stříškami, veliká okna mezi pilíři prolamují stěnu téměř v celé její šířce a jsou v horní části vyplněna křehkými kamennými kružbami.Sedlec u Kutné Hory, klášterní kostel – závěr: A pohled na východní část klášterního kostela v Sedlci u Kutné Hory, stavěného po r. 1300, ukazuje, že stavba skutečně se začala podobati velikému skleníku, kde výrazný rytmus vysokých a ostře hrotitých oken mezi odstupněnými opěrnými pilíři již naprosto potlačil význam stěny, ze které tu zůstaly jen konstruktivně nutné části. Sedlecký klášterní kostel je jinak naší první gotickou katedrálou. Je to pětilodní basilika, která má také vysokou loď příčnou a v chorové části vnitřní ochoz, lemovaný věncem kaplí.Litoměřice, sv. Petr: Do značné míry podobný vývoj jako v architektuře můžeme pozorovati i na plastice této doby. Byla to opět vesměs plastika církevního charakteru, řezaná ze dřeva i tesaná v kameni a často zdobená pestrými barvami. Svatý Petr z Litoměřic z doby snad kolem r. 1320–30 je figura sice již goticky protáhlá, ale má dosud poměrně velikou a blokovou hlavu a pádným rytmem záhybů svého roucha připomíná plastickou plnost klasického údobí 13. století.Madona ze Strakonic a Madona Znojemská: Rovněž na přibližně současné Madoně ze Strakonic zaujme především plastická mohutnost sochy a logicky přísný řád stoupajících hmotných záhybů, který figuře vtiskuje charakter klasické monumentality a uměřenosti. Avšak již v následujících desetiletích se také na plastikách Madon ukázaly nové výrazové rysy poklasického slohu. Záhybový systém Madony Znojemské /na ob. vpravo/ například je redukovaný na soustavu jemných řas, které účinně drobí povrch a odhmotňují plastický základ sochy, při čemž se její štíhlost a vertikalita ještě zdůrazňují.Krucifix z Moravského Krumlova: Velmi příznačné pro gotické sochařství poklasické jsou plastiky ukřižovaného Krista. Zvláště názorným příkladem je tu krucifix z Moravského Krumlova ze 14. století. Objektivní podoba lidského těla výrazně deformována a zkreslena, aby se přesvědčivě dosáhlo zamýšleného účinku, totiž vzbuzení dojmu bolesti a utrpení a tím soucitu a úcty ke Kristově oběti. Proto nedbal sochař zákonitostí anatomických, přehnal velikost probodených nohou i dlaní, protáhl nepřirozeně vyzáblé paže a zbrázdil je rýhami na předloktí, obnažil strukturu hrudníkových kostí a žeber a celé tělo zhroutil do polohy, která zamýšlenému záměru nejspíše vyhovuje.Praha, katedrála sv. Víta, závěr: Přibližně před rokem 1300 tedy gotický sloh překročil klasický stupeň svého vývoje a v 1. polovině 14. století se rozvíjel ve znamení výrazně stupňované vertikality a odhmotnění. Za takové situace začalo se v Praze s největší současnou církevní stavbou celé země, jíž byla nová katedrála sv. Víta na Hradě. Založil ji Karel IV. roku 1344, když pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství.Praha, katedrála sv. Víta, vnitřek choru: Nový chrám se měl vyrovnat katedrálám francouzským a k jeho stavbě byl tedy povolán francouzský stavitel Matyáš z Arrasu. Ten začal budovati závěr nového chrámu podle vzoru katedrály v jihofrancouzském Narbonnu a postavil ve slohu poklasickém jeho značnou část včetně přilehlého vnitřního ochozu a věnce kaplí. Jeho dílo se vyznačuje ostře hrotitými oblouky oken i arkád a ostře lineární profilací článků a pilířů, jak je vidět zejména v přízemní části interiéru stavby. Po Matyášově smrti roku 1352 nastoupil k rozestavěnému dílu Petr Parléř, původem ze Švábska, který do roku 1385 dokončil závěr včetně kaple svatováclavské, postavil příčnou loď, zaklenul vysoký chor a ještě založil při jižním boku katedrály velikou věž, kterou však dostavěli až po jeho smrti r. 1399 jeho nástupci. Parléřovo dílo přineslo české gotické architektuře nové prvky, často příkře odlišné od dosavadního poklasického slohu. K nim patří na příklad síťová klenba vysokého choru, která se rozpíná nad prostorem v souvislé ploše a není rozdělena na jednotlivé klenební pole, dále zcela zvláštní profilace žeber, arkád a jiných článků, nové obrazce okenních kružeb, kde se nyní vedle dosud běžných troj- a čtyřlistů objevily tvary „plaménkové“, hvězdicové klenby sakristie a konečně mimo jiné i visuté svorníky, které s vrcholu klenby trčí dolů do prostoru, jakoby vertikální pohyb přípor a žeber vracely nazpět k zemi.Praha, katedrála sv. Víta, opěrný systém: Parléřův opěrný systém vysokého choru patří pak svojí malebnou členitostí k nejbohatším a nejdokonalejším výtvorům toho druhu vůbec.Praha, Mostecká věž: Vedle svatovítské katedrály a kaple Všech sv. na Pražském hradě stavěl Petr Parléř ještě nový chor kostela v Kolíně n. L., ale podle jeho projektu se v létech 1375–80 uskutečnila také výstavba staroměstské Mostecké věže Karlova mostu. Její průčelí pokrývá bohatá soustava kamenných článků, jako je v prvním patře veliký vimperk s vloženými panelovými oblouky a fiálami, ve 2. patře krajkový panel slepých arkád s křížovými kytkami, čtyřlistů a kružeb, rozložených po celé šíři průčelí. Několikrát se na stavbě vyskytuje motiv lednáčka ve věnci, což byl znak krále Václava IV., za jehož vlády se věž stavěla.Praha, Mostecká věž – sochy: Pod středním obloukem 1. patra jsou v nikách pod baldachýny umístěny kamenné sochy sv. Víta, Karla IV. a Václava IV., na kterých si ověříme, že parléřovská huť také v plastice upustila od přehnané vertikality a odhmotňující snahy poklasického slohu. Figury jsou opět plnější, záhyby jejich plášťů plasticky hmotné, obrys sevřený a zejména horní část těla dokládají nový význam plných objemů, jaké nyní v sochařské práci zase nabývaly převahy.Praha, socha sv. Václava: Všechny tyto nové tendence ztělesňuje vlastně již nejslavnější plastické dílo Parléřovy huti, totiž socha sv. Václava z roku 1373 ve Svatovítské katedrále. Plastika tvarů a uzavřené jednoduché objemy dodávají tomuto dílu monumentální vážnosti a klidu, který nenarušuje ani mírné S-ovité prohnutí postavy a lehký pohyb pravé ruky i nohy. Ideálně krásná tvář knížete je oživena lehce melancholickým úsměvem a její čisté a jemné rysy dokazují vysokou uměleckou úroveň sochařů huti.Praha, poprsí Václava z Radče: Jejich dílem je také celá portrétní galerie v triforiích katedrály, která obsahuje busty českých patronů, králů, královen, arcibiskupů, stavitelů a ředitelů stavby. Z nich mnohé se vyznačují rysy skutečně portrétními a zpodobují reálnou tvářnost osoby, kterou představují. Tímto portrétním realismem vyniká nejvíce poprsí Václava z Radče, který řídil stavbu v létech 1380–85. Přestože tvář je poškozena, vidíme na ní pevnou anatomickou stavbu čela i spánků, líčních kostí a brady, napjatou pokožku s vráskami a chomáčky vlasů, realisticky vyznačené tvary očí i ústa s mírně vpadlými koutky. Základem práce bylo nepochybně studium žijícího modelu.Praha, jezdecká socha sv. Jiří: Vynikající plastikou této doby je konečně také jezdecká socha sv. Jiří na nádvoří Pražského hradu. Byla ulita z bronzu r. 1373 v Uhrách a později několikrát opravována a snad i přelita, ale přesto si zachovala význam jedinečného díla evropské úrovně. Podrobný popis detailů brnění a postoje doplňuje tu složitou prostorovou a pohybovou kompozici celé skupiny, která je nadto určena zřejmě pro volný prostor a není nijak vázána k architektuře, jak tomu bylo dosud.Hrad Karlštejn: Světskou architekturu 2. pol. 14. stol. reprezentují opět v prvé řadě královské hrady a z nich především hrad Karlštejn. Založil jej Karel IV. r. 1348 jako svoje zvláštní osobní sídlo, kde měla být uložena česká královská koruna i ostatní korunovační klenoty české a říšské. Celý hrad byl proto komponován jako skupina několika různě vysokých staveb a teprve v nejvyšší věži byla umístěna kaple sv. Kříže, kam se klenoty ukládaly.Hrad Karlštejn – kaple sv. Kříže: Obsahem hradu byla tedy zvláštní myšlenka, ze které vyplynula gradace hmot a dominantní postavení věže s kaplí sv. Kříže. Sama tato kaple byla nádherně vybavena leštěnými polodrahokamy na hladkých stěnách i četnými obrazy světců, kteří jako boží vojsko měli chrániti vzácný obsah. Po stránce výtvarné pozorujeme tu především snahu po hladké stěně a proto také žebra křížové klenby nemají vůbec hlavic ani konzol nebo přípor a vyrůstají přímo z plochých pilastrů. Tato snaha patrně také způsobila, že věže Karlštejna již nejsou válcovité, jako byly na Bezdězu či Zvíkově, ale hranolovité.Hrad Radyně: Po polovině století se podobné čtyřboké věže objevily i na ostatních významných hradech, ať již to byl Kost u Mladé Boleslavi nebo královský hrad Radyně ve východních Čechách. Radyně byla založena kolem r. 1360 a je příkladem nového pojetí hradu. K mohutné hranolovité věži připojuje se souvisle hmota hradního paláce, takže celek působí výtvarně svojí soustředěností a především velikými plochami vnějších zdí a hradeb. Vzpomeneme-li ještě na členitý půdorys a obrys Bezdězu a Zvíkova z konce 13. století, uvědomíme si zásadní změnu výtvarného názoru, která se tedy projevila zřetelně i na stavbách pevnostního charakteru.Vetlá u Roudnice, kostel – vnitřek: Nové sloh. tendence kladou, především důraz na působení ploché stěny a snaha po soustředěném účinku prostorů staly se ve 2. polovině 14. století typickými znaky tzv. „české gotiky“ a uplatnily se nejvíce na stavbách síňových. K nejstarším známým příkladům toho druhu patří kostelík sv. Jakuba ve Vetlé u Roudnice, přistavěný ke starší románské věži snad již po r. 1370. Jeho čtvercová loď má čtyři pole žebrové klenby. Klenební žebra vyrůstají bez hlavic z jediného středního oblého sloupku a na stěnách jsou podchycena malými konsolemi bez přípor. Hmotné články jsou ostatně velmi subtilní, takže výtvarné působení celku se opírá o klidný prostor ušlechtilých proporcí, uzavřený hladkými stěnami a soustředěný kolem převýšeného, křehkého sloupku.Třeboň, klášterní kostel – vnitřek: Takový názor na architekturu, ve kterém hlavní výtvarnou záležitostí je prostor smyslově chápaný, došel značného rozšíření v kostelních stavbách jihočeského panství Rožmberků. Nejstarší z nich je klášterní kostel augustiniánů v Třeboni, založený r. 1367 a dokončený až po r. 1380. Mniši sem přišli z mateřského kláštera roudnického, takže lze důvodně uvažovat také o výtvarných souvislostech třeboňské stavby s kostelem ve Vetlé, který rovněž založili roudničtí augustiniáni. V Třeboni jde o podélný prostor dvoulodní, který má pět párů klenebních polí. Subtilní žebra vyrůstají ze čtyř oblých sloupků a na stěnách jsou zachycena konsolkami. Převýšené štíhlé sloupky mají dnes nepůvodní hlavice, stěna se uplatňuje ve své plošnosti a je místy pomalována velikými freskovými obrazy. Výtvarným smyslem této architektury je opět prostor, jednotný, celistvý, klidný a soustředěný, měkce modelovaný světlem a stínem.Kutná Hora, kaple sv. Trojice – vnitřek: Kostelní stavby tohoto druhu se sice nejvíce rozšířily v jižních Čechách, ale konečné stadium vývoje „české gotiky“ v architektuře představuje stavba středočeská, kaple sv. Trojice u Kutné Hory. Byla založena nejspíše r. 1417 jako trojlodní halová stavba na půdorysu téměř čtvercovém, takže má devět klenebních polí rozdělených dvěma páry sloupků. Ty jsou opět oblé, subtilní a převýšené, křehká klenební žebra z nich vyrůstají bez hlavic a jsou na zdech zachycena drobnými konzolkami bez přípor. Celý prostor vymezený nahými stěnami, lze vnímati jediným pohledem, sloupy vůbec nevadí průhledům příčným ani diagonálním a jsou spíše jakoby zavěšeny na klenbu, než aby ji skutečně vzpínaly. Jde již o prostor téměř samostatný, jemuž tektonické články jsou pouhým doplňkem.Praha-Hrad, sloupová síň: Jak daleko až mohl jíti tento názor, ukazuje přesvědčivě tzv. sloupová síň Pražského hradu z doby kolem r. 1400. Je to v podstatě dvoulodní prostor se dvěma válcovitými sloupky a křížovými klenbami. Křivky klenebních oblouků vynikají naprostou pravidelností a krásou tvaru, naproti tomu však patky bohatě profilovaných žeber jsou osazeny způsobem, který vzbuzuje podiv až rozpačitý: na stěnách dopadají na rozeklané konzoly zcela nepravidelného tvaru a sloupků se ponořují nebo k nim přisedají dokonce v různých výškách, jakoby v celém systému klenby šlo o řadu konstruktivních chyb, které se takto projevují. Jde však jen o chyby zdánlivé, záměrně naznačované, které dokazují rozklad někdejšího logického řádu architektury a nevážnost architekta k původnímu tektonickému principu gotiky.Kutná Hora, arkýřová kaple Vlašského dvora: Podobný vztah k architektuře se projevoval zejména v práci tzv. dvorské huti, která působila v době Václava IV. a setkáváme se s ním i na jiných královských stavbách konce 14. a počátku 15. století, mimo jiné i na hradech Točníku a Krakovci. Dílem této huti byla i arkýřová kaple královské mincovny ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře z r. 1400. Klenební články uvnitř vykazují ještě větší míru tektonické nekázně, než jsme poznali na Pražském hradě. Navíc je však zevně pětiboký arkýřový závěr kaple s kružbovými okny ve své spodní části doplněn kulisou dvou slepých křídel, která mu mají propůjčiti zdání pravouhlého. Poprvé v české architektuře vůbec tu došlo k rozloučení tvarů vnitřního prostoru a jeho vnějšího pláště, který se přizpůsobil ploše průčelí. Je to řešení zcela ojedinělé a v podstatě vlastně již barokní s původními záměry gotického umění nemá celkem nic společného.Plzeň, Madona s dítětem: Téměř souběžně s rozvojem „české gotiky“ v architektuře nastoupilo i gotické sochařství novou cestu, která vedla rovněž ke tvarům smyslově krásným a také vyústila do tzv. „krásného slohu“. Příkladem takového slohu jsou zejména některé složky Madon, mezi nimi Madona Plzeňská z doby kolem r. 1390. Tělesná osa štíhlé ženské postavy je S-ovitě prohnutá, její hlava sklání se lehce k dítěti, celé tělo, je zahaleno do bohatě zřaseného pláště, členěného plastickými záhyby. Z obou předloktí spadají cípy roucha v neobyčejně živém rytmu trubic a zvlněných lemů a tento motiv se opakuje i na roušce, splývající po obou stranách hlavy. Tvář Madony je ideálně krásná a její líbezný půvab zdůrazňovala obvykle ještě jemná barevná polychromie.Lomnička na Spiši, Slovensko – Madona s děckem: Zcela podobnou dokonalostí formální vyznačují se ještě četné další současné sochy české i slovenské, na příklad Madona z Lomničky na Spiši z počátku 15. století, na které se opět setkáváme s typickými prvky „krásného slohu“: S-ovitě prohnutá postava, hlava s vysokým čelem a pravidelným obličejem, bohatě plastické záhyby roucha a malebně zvlněné cípy s živým rytmem lemů.Jihlava – Pieta: Ani námět tak truchlivého obsahu, jakým je Madona s mrtvým Kristem na klíně, nepřestal zajímat sochaře „krásného slohu“. Příkladem tu může býti Pieta Jihlavská z doby kolem r. 1400. Mrtvé tělo Kristovo je tu podáno s hrudníkem výrazně deformovaným, jako tomu bylo ve slohu poklasickém, naproti tomu však postava samotné Madony nepostrádá ve své bohatě rozvedené draperii ničeho ze znaků „krásného slohu“, takže jen bolestný výraz tváře připomíná tragedii, která se tu odehrává.Praha, Madona a sv. Jan z Týnského kostela: V dalším průběhu 1. poloviny 15. století však „krásný sloh“ postupně ztrácel svoji plastickou plnost, figury se napřimovaly, záhyby jejich rouch jakoby vysýchaly a tuhly, takže převahy začala opět nabývati forma spíše kresebná. Ukazuje to na příklad Madona a sv. Jan z Ukřižování v Týnském kostele z 2. čtvrtiny 15. století.Dolní Dvořiště, kostel – vnitřek: V té době již však české země planuly ohněm husitských válek, které přerušily dosud plynulý vývoj gotického umění na delší dobu. Teprve po polovině 15. století začalo se znovu ve větším měřítku stavět a to především zase na panství rožmberském, které zůstalo do značné míry ušetřeno válečných pohrom. Tak zvaná rožmberská huť na příklad r. 1488 dokončila kostel v Dolním Dvořišti, jehož trojlodní halový prostor ještě v mnohém připomene českou gotiku. Vznosné a převýšené sloupky jsou však rozbrázděny reliéfem svislých žlábků, které na sebe strhují pozornost a tak ruší soustředěný účinek prostoru, klenbu pokrývá souvislá síť žebrové klenby.Spišský Čtvrtok, Slovensko – Zápolské kaple: Naproti tomu v některých stavbách slovenských přežívala ještě ve 2. polovině 15. století výtvarná tradice doby předhusitské. Ukazuje to na příklad Zápolská kaple ve Spišském Čtvrtku, dokončená kolem roku 1470, která svojí vertikalitou i hustým rytmem vysokých opěrných pilířů a oken připomíná odhmotňující sloh poklasické gotiky. Podobného rázu je také veliký kostel sv. Mořice v Olomouci a četné další stavby.Kežmarok, Slovensko, kostel – vnitřek: Jiné slovanské kostely, mezi nimi kostel v Kežmaroku dokončený roku 1498, mají ve svých lodích žebrové klenby hvězdicové, jaké známe již z pražského sídla Petra Parléře.Košice, katedrála – půdorys: Značnou rozmanitostí hvězdicových kleneb vyniká zejména pozdně gotická katedrála v Košicích, budovaná v létech 1400–1507 mistry Mikulášem a Petrem. Na obrázku půdorys se zakreslenými klenbami.Výborná na Spiši, kostel – vnitřek: Neobyčejně zajímavým příkladem gotické architektury lidové je vesnický kostelík ve Výborné na Spiši, který byl v 16. století opatřen dřevěným stropem s renesančními malbami, podpíraným dvojicí vysokých dřevěných sloupků, provazcovitě vyřezávaných. Vznikl tak v podstatě dvoulodní prostor, který částečně připomene kamenné stavby české gotiky.Praha – Prašná brána: V oblasti středních Čech a přímo v Praze působil koncem 15. století Matouš Rejsek, jeden z hlavních představitelů pozdní tzv. „vladislavské gotiky“. Jeho dílem je mimo jiné dostavba Prašné brány v Praze, stavěná od r. 1475. Podle vzoru Parléřovy Mostecké věže pokryl Rejsek průčelí Prašné brány soustavou fiál a oblouků, které mají ponejvíce tvary tzv. oslích hřbetů a jsou právě pro pozdní gotiku velmi typické. Celá tato dekorativní soustava však nedbá tektonického řádu stavby, neboť některé oblouky a fiály prorůstají její patrovou římsou.Kutná Hora – kašna: Rejsek byl také autorem pozdně gotické městské kašny v Kutné Hoře z let 1493–5. Její četná nároží zdůraznil štíhlými pilíři se sloupky, nikami, baldachýny, vysokými fiálami a křížovými kytkami, a na polích mezi nimi uplatnil různě tvarované slepé kružby s plaménkovými motivy, uzavřené do oblouků tvaru oslích hřbetů.Kutná Hora, sv. Barbora – klenba lodi: Jinou Rejskovou prací v Kutné Hoře byla klenba vysokého choru chrámu sv. Barbory, dokončená r. 1499. Tuto velkolepou stavbu dokončil pak druhý a daleko znamenitější mistr pozdně gotické architektury, Benedikt Rejt. Hlavní loď sv. Barbory byla podle jeho návrhu zaklenuta žebrovou klenbou, která vytváří složité obrazce s motivy kroužených šesticípých hvězdic.Praha-Hrad, Vladislavský sál: Tato tzv. kroužená klenba byla v údobí pozdní gotiky velmi rozšířená a Rejt se stal jejím nepřekonaným mistrem. Použil jí poprvé již před rokem 1500 při stavbě Vladislavského sálu na Pražském hradě, kde její plynulý rytmus a tvarová dokonalost dodaly tomuto monumentálnímu prostoru skutečně slavnostního rázu. Okna sálu však mají zevně na průčelí kamenné rámy již zcela negotických, renesančních tvarů; také další Rejtova díla představují ve vývoji české architektury konec pozdní gotiky a začátek renesance.Hrad Švihov – rekonstrukce: Z pozdně gotických staveb hradních vyniká neobvyklostí svého typu hrad Švihov v jižních Čechách, postavený kolem r. 1480–1530. Je to vodní hrad pravidelného půdorysu se čtyřmi válcovitými baštami v rozích, obehnaný vodním příkopem, přes který vedl zvedací most, chráněný vysokou věží. Tento celek byl pak uzavřen hradební zdí s dalšími válcovitými baštami, vodním příkopem a věžovou branou s padacím mostem. Pravidelná dispozice hradu patří však již nyní umění renesančnímu.Hrad Pernštejn: Naproti tomu moravský hrad Pernštejn uchoval si ráz pevnostní architektury gotické, přesto že se na něm stavělo, ještě v 1. polovině 16. století. Masivy jeho mohutného zdiva jsou doplněny četnými arkýři a ochozy na kamenných krakorcích a působí velmi malebně svojí zcela nepravidelnou skladbou, vyplývající z funkčního uspořádání hradních prostorů a částí.Litoměřice – městské hradby: Také přímo v našich městech dochovaly se četné příklady gotických staveb obranných. Jedním z mnoha takových případů jsou hradby města Litoměřic. Vnitřní hradební zeď, vysoká místy až přes 10 m, pochází ze 2. pol. 14. století a je opatřena zubatým cimbuřím se střílnami, za kterým vedl po vnitřní straně hradby ochoz. Vnější zeď parkanová byla postavena až počátkem 16. století a vyznačuje se velikými baštami zaobleného tvaru, které ovládaly přilehlé úseky hradebního příkopu. Podobným systémem byla opevněna také většina měst ostatních.Domažlice – městská brána: Mezi dochovanými městskými věžemi a branami zasluhuje zmínky aspoň brána domažlická, která pochází již ze 2. pol. 13. století. Její hrotitý kamenný portál má profilované ostění s pravouhlými ústupky, do kterých jsou vloženy oblé přípory a pruty klasické gotiky.Kadaň – barbakán: Daleko vzácnější památkou je tzv. barbakán, jaký se zachoval na příklad v Kadani z r. 1458. Je to rozsáhlejší opevnění obvykle opět zaobleného tvaru, předložené vlastní městské bráně, kterou mělo chránit. Vstup do něho vedl z boku, takže cesta se musela ve svém průběhu zalomit, než prošla městskou branou. Hrotitý portál kadanského barbakánu je zasazen do pravouhlého trámu se dvěma otvory po kladkách, které zvedaly padací most přes někdejší příkop, přiklopily jej na bránu a tím barbakán uzavřely.Kutná Hora – Kamenný dům: V našich městech se však nachází také celá řada gotických měšťanských domů, z největší části ovšem v pozdnějších dobách více či méně upravených. K nejhonosnějším a nejznámějším patří tzv. Kamenný dům v Kutné Hoře z doby kolem r. 1480. Má v přízemí hrotité arkády loubí, které bývalo buď zaklenuto žebrovými klenbami, nebo mělo trámový strop, všechna okna jsou opatřena profilovanými rámy, z osy průčelí vystupuje arkýř, podpíraný pilířkem s mohutnou římsou a doplněný bohatou prací kamenickou, která vyplňuje také volné plochy strmého vysokého štítu.Cheb – tzv. Špalíček: Jiné pozdně gotické domy, ale jenom v českém západním pohraničí, bývaly budovány aspoň částečně z hrázděného zdiva, na kterém se pohledově uplatňuje i dřevěná konstrukce, jak ukazuje tzv. Špalíček v Chebu ze 16. století.Tábor, Žižkovo nám. 6: Naproti tomu měšťanské domy táborské /Žižkovo nám. 6/ z 1. pol. 16. století mívaly stupňovité štíty, pokryté kružbovitým panelem rozmanitých tvarů, a místy se na průčelí objevila i fresková malba.Slavonice, dům čp. 46 – mázhaus: Jádrem pozdně gotických domů bývala přízemní síň zvaná mázhaus, kam ústil hlavní vstup, ze které se chodilo na dvůr, do sklepa i do pater. Klenby těchto mázhausů bývaly žebrové, hřebínkové nebo konečně sklípkové, jak je tomu dosti často zvláště na jižní Moravě, a zejména ve Slavonicích /čp. 46/. Tyto sklípkové klenby přišly sem až ze Saska a staly se pro svou mnohotvárnost oblíbeným prvkem architektury světské i kostelní právě v 1. polovině 16. století na rozhraní gotiky a renesance.Levoča, Slovensko – detail hlavního oltáře: V pozdně gotickém sochařství zaujímá zvláštní postavení Slovensko, a to jak počtem, tak i vysokou hodnotou zachovaných památek. Ze známých sochařů vyniká tu především Mistr Pavel z Levoči, žák slavného Víta Stwosze. Jeho dílem jsou mimo jiné figury a reliéfy levočského oltáře z r. 1508. Byl to umělec zcela mimořádný a vynikajících schopností, který dovedl spojit hluboce poetické cítění s pronikavým viděním skutečnosti.Levoča, Slovensko – Pastýři: Cit a realistické vidění skutečnosti se projevuje zejména v typech i výrazu tváří jeho apoštolů nebo pastýřů. Mistr Pavel dovršil svým dílem gotickou tradici slovenského sochařství a dospěl až na samý přechod k renesanci.Kájov – Madona hlavního oltáře: Také v Čechách se na plastikách koncem 15. století objevily známky nového cítění. Rozložitá figura Kájovské Madony z doby kolem r. 1500 překvapí svou hmotností, téměř již negotickou. Její bohatě zřasený plášť již také vůbec nesouvisí s formami někdejšího „krásného slohu“, ale ukazuje záhyby promačkávané, dekorativně pojaté.Praha, Národní muzeum – epitaf ze Zlíchova: Podobné záhyby shledáváme ještě kolem r. 1530 na jedné postavě epitafu ze Zlíchova, kde však zpodobnění obnaženého Kristova těla i brnění klečícího rytíře patří svým realismem již docela slohovému cítění renesančnímu. A tak se v 1. polovině 16. století uzavíral vývoj gotické architektury i plastiky, který trval v našich zemích téměř 300 let a zanechal po sobě výtvarný odkaz, jehož mohutnosti se dodnes obdivujeme.׋›Gotická architektura a sochařství v ČeskoslovenskuVýrobceDPrahaRok1959Délka62 okénekAutor textuVotoček Otakar Dr.PředlohaCJLITOznačení2952Další diafilmy výrobceZáklady elektroniky 13.díl Zesilovače 1 - elektronické obvodyO hmotě a energiiNaturalistický proud v literatuřeMechanizační prostředky na hnojení I.
