Čeští realisté padesátých a šedesátých letKarel Purkyně+61Karel Purkyně: Zátiší se slanečkem: První „Zátiší“ z r. 1851 má už výrazné rysy umělcovy příští práce: respekt ke hmotě a lásku k barevné pastě, vykládající citlivě charakter různých látek. A je příznačné, že se tentokrát pokoušel Purkyně i modelovat, neboť smysl pro velký a pevný objem byl od začátku typickou vlastností jeho projevu.Karel Purkyně: Děti dívající se na obrázky: Vedle některých portrétů zaujme nás v tomto ranném období obraz „Děti dívající se na obrázky“, kterým se devatenáctiletý umělec po prvé představil pražské veřejnosti na výstavě Krasoumné jednoty. Nevelký žánr, popisující laskavě a věcně v pevně skloubené komposici malou příhodu z dětského světa, byl dílem dobově a vývojově příznačným. Proti historisujícímu umění, pěstovanému na Akademii, prosazovala se u nás už dříve malba, snažící se zachytit život v jeho každodennosti, v prostých příbězích a drobných událostech. Žánr se pak stal východiskem i pro mladé realisty 50. let. Purkyňův obraz „Děti dívající se na obrázky“, má náhodou o rok mladší, asi šťastnější protějšek v díle Soběslava Pinkase „Děti hrající si na Kampě“. Na rozdíl od starší generace, zdůrazňující v žánru přespříliš anekdotické vyprávění a humornou pointu, zaujala Purkyněho i Pinkase především souvislost lidí a prostředí a klidná existence věcí. Oba poctivě studují skutečnost, hledají typické záběry a gesta a snaží se vyjít z mezí pouhé popisnosti. Purkyně nepovažoval zdaleka své vzdělání za skončené. Hned roku 1853 odešel přes Drážďany do Mnichova. Mnoho získal v tamních galeriích a pochvaloval si jako učitele malíře Berdelleho, v jehož soukromé škole studoval nedlouho před tím i Pinkas. Z Mnichova pocházejí první Purkyňovy zralé podobizny, především tu začíná serie autoportrétů, které nás přesvědčivě seznamují s jeho osobností.Karel Purkyně: Vlastní podobizna oválná: Na „Vlastní podobizně“, vkomponované do oválu (asi z r. 1855), najdeme tvář sebevědomou, hrdě se obracející na diváka. Je to člověk jasných názorů, pevného a při tom zkoumavého pohledu. Všimneme si, že se tu malíř odvolal na české barokní mistry: najdeme velmi podobnou autostylisaci, jakou známe z oválné „Vlastní podobizny“ Petra Brandla nebo V. V. Reinera.Karel Purkyně: Vlastní podobizna s paletou a štětcem: Ve „Vlastní podobizně s paletou a štětcem“, která vznikla o málo později (kolem 1856), se dostal Purkyně už mnohem dále: našel přirozenější pohyb, vzdal se okázalého pozování a zároveň citlivě rozehrál barevnou hmotu. Je překvapivé, jak rychle vyzrával lidsky i umělecky. Uvědomujeme si, že máme před sebou myslivého muže, který váží a kontroluje své počiny. Proti temnosvitné skladbě starší podobizny – příliš kontrastní prudkým svrchním osvětlením – se mu podařilo lépe spojit barvu se světlem.Karel Purkyně: Vlastní podobizna s bradkou: Jak již teď oceňoval výtvarné působení tučné, energicky rozbrázděné hmoty, nám dokládá další „Vlastní podobizna s bradkou“ (asi z r. 1857). Zde se malíř objevuje v zobrazení téměř profilovém. Ve prospěch plasticky bohatě rozlišené modelace obětoval tu působení ostatních malířských složek. Ve výrazovém zhuštění a krásném rukopisu jsou už všechny přitažlivé vlastnosti další Purkyňovy tvorby.Karel Purkyně: Láska, Svatba, Život rodinný: Živě členěný povrch má také o něco starší ještě romantismu poplatný triptych „Láska, Svatba, Život rodinný“ (asi z r. 1856), anebo svěží barevná skizzaKarel Purkyně: J. V. Staněk jako páže: „J. V. Staněk jako páže“ (replika obrazu z r. 1854, provedená r. 1859).Karel Purkyně: Rodina Thun-Taxisova na ledě: V „Rodině Thun-Taxisově na ledě“ (1858) překonal Purkyně obvyklé žánrové pojetí. Volně a přirozeně seskupil hlouček postav při oblíbené zábavě na zamrzlé Vltavě a zachytil tu s pronikavostí starých Holanďanů atmosféru zimního dne i staropražskou idylu. V malém formátu dosáhl vpravdě monumentálního účinu. To proto, že dovedl zjednodušovat a omezit se na působení prostých a sevřených barevných siluet, rytmicky členících prostor. Po polovině padesátých let byl už Purkyně umělecky vyspělý a dovedl se tvořivě vyrovnat s cizím prostředím. V Paříži, kam se odebral asi v r. 1856, nevstoupil do atelieru Cruturova, kam byl poslán. Učil se tu samostatně a protože se díval nejen na obrazy, ale také na život kolem sebe,Karel Purkyně: Boulogneský lesík: mohl tu vytvořit tak podivuhodné dílo, jakým je „Boulogneský lesík“ (1857). Zářivá pasta a jistota malířského úhozu nám vybaví obrazy Monticelliho. V Paříži obdivoval Delacroixe, v dopisech se zmiňoval o krajináři Rousseauovi: jen o realistech, v jejichž čele byl Courbet, mlčel, přestože k nim měl nejblíže. Dopracoval se k podobnému pojetí samostatně z předpokladů svého vývoje; na cizích dílech si teď jen ověřoval správnost svého názoru. V jednom ze svých dopisů tehdy napsal: „Benátčané a Rembrandt se stávají apoštoly nové doby. Nejprve nutno zobrazit zdánlivě živoucí bytost, než se smí odvážit na celé komposice. Ruka, která je zdvižena, musí umět klesnouti. Otevřené oko musí umět hleděti a také se zavříti, hlavě musíme věřit, že dovede myslit, a rtům, že dovedou mluvit“. Ve svém díle opravdu uskutečňoval tyto zásady. Najdeme je především v podobiznách, kterými se po návratu z Paříže zabýval.Karel Purkyně: Podobizna paní Emy Křikavové: V „Podobizně paní Emy Křikavové“ (1858), osobitě využil klasických komposičních pravidel a barevných i světelných kontrastů, aby zdůraznil životnost zjevu a dosáhl obrazové monumentality. Základem mocné působivosti je velmi promyšlená komposice.Karel Purkyně: Podobizna umělcovy choti: Když později kolem r. 1860 maloval umělec svou mladou „Choť“ neváhal podat její oblou pravidelnou tvář v přísném en face, tak, že se portrét podobá pevně modelovanému renesančnímu sochařskému poprsí. A jak slavnostně a přitom lidsky opravdově působí důmyslná vazba objemů a pohybů, dokládáKarel Purkyně: Podobizna rodiny řezbáře Vorlíčka: „Podobizna rodiny řezbáře Vorlíčka“ (kol. r. 1859). Malíř vyloučil vše nahodilé a počínal si při komponování skupiny spíše jako sochař, který hledá jednoduché, vzájemně vyvážené tvary. Pocitu klidného trvání odpovídají pohledy upřené na diváka. Umělec maloval své modely přísným a ušlechtilým způsobem: hledal v nich nejen zevní podobu, ale i svět jejich představ. Neidealisoval, ale věřil v člověka a jeho schopnosti – humanismus je základní a snad nejdůležitější složkou jeho umění. Nejkrásnějšími svými podobiznami – a „Rodina řezbáře Vorlíčka“ k nim patří – stavěl pomník lidské činorodosti a vnitřní opravdovosti.Karel Purkyně: Podobizna kováře Jecha (Politisující kovář): V „Podobizně kováře Jecha“ (r. 1860), zvané také „Politisující kovář“, můžeme vysledovat i myšlenkovou proměnu české společnosti, k níž došlo právě na počátku šedesátých let. Zobrazil tu příslušníka společenské vrstvy, která se začínala intensivněji podílet na politickém i kulturním životě národa. Z přemýšlivé tváře vyčteme sebedůvěru i odhodlání, vlastnosti typické pro české měšťanstvo, před nímž se právě tehdy otevřely neznámé možnosti. Pád Bachova absolutismu, horečné organisování národního života (vznik Sokola, Umělecké besedy, Hlaholu) vytvořily vzrušené optimistické ovzduší, v mnohém podobné revoluční náladě r. 1848. A tomu kvasu, z něhož vyrostla nejkrásnější díla B. Smetany a J. Mánesa, vděčí za svůj vznik i tento Purkyňův obraz. Purkyně začal tehdy horlivě pracovat v Umělecké besedě, uplatňoval se jako publicista v Hálkových Květech, do nichž přispívali především příslušníci nově založeného uměleckého spolku. Kromě do Květů, v nichž redigoval také obrazovou část, psal Purkyně v letech 1862–66 kritiky do Národních listů a do Politik. Jako kritika vážíme si ho dnes stejně jako umělce: pro bystrost úsudku a šíři rozhledu, pro mimořádné pochopení naší starší výtvarné tradice stejně jako pro schopnost hodnotit současné umění v širokých kulturních a společenských souvislostech. Nepřezíral žádný z úkolů, které mu doba nabízela; z příležitostné práce vytvořil mistrovský umělecký výtvor. Tak pro slavnost na pamět třistaletých Shakespearových narozenin, uspořádanou v r. 1864 Uměleckou besedou, zkomponoval nejen čtyři živé obrazy z dramat Shakespearových, ale především vytvořil barevné návrhy na „průvod od výtvarníků a herců společně pořádaný, jenž za slavnostních zvuků Smetanova pochodu v malebných skupinách přes jeviště kráčel.“ Tak psal svědek slavnosti, bojovník za umění Smetanovo Otakar Hostinský a dodal: „To nebyla pouhá řada figurin krásné kostýmy divadelní na odiv stavících, nýbrž z valné části podány zde maskami i posunkem přímo vzácné výkony herecké.“ Vzrušení, kterým průvod naplnil tehdy srdce účastníků, se zmocňuje i nás, prohlížíme-li šest vlysů, na nichž provedl Purkyně návrhKarel Purkyně: Návrh Shakespearovského průvodu: Shakespearovského průvodu. Okouzlí nás lehkost i monumentální výraznost seskupení; hýřivá bohatost barev připomene nám stejného ctitele divadlaKarel Purkyně: Návrh Shakespearovského průvodu: Josefa Navrátila. Dlouhé vlysy, naplněné množstvím postav, neunaví diváka, protože se umělec neopakuje. Vynalézavě objevuje stále nové gesto,Karel Purkyně: Návrh Shakespearovského průvodu: kostým a především nové barevné harmonie. Lahodné sytě červené, zlatě žluté, smetanově bílé, bledě modré, fialové a zelené tóny vytvářejí krevnatou malbu, hodnou představivosti starých benátských mistrů, kteří podobně milovali barevnou nádheru a bohatství.Karel Purkyně: Návrh Shakespearovského průvodu: V realistovi procítá romantik, který v úloze, zdánlivě vhodné jen pro divadelního aranžéra, našel podnět pro velké dílo malířské.Karel Purkyně: Slečna Emilie Bubeníčková: Provedení Shakespearova průvodu se snad také zúčastnila známá pražská zpěvačka „Emilie Bubeníčková“, kterou Purkyně brzy potom (kolem r. 1865) portrétoval. Polopostava ženy na tomto díle vymodelovaná ze sochařskou určitostí i s jemným smyslem pro působení barevné hmoty. Podobizna, která nenabízí efektním zevnějškem ani nápadným gestem, je malířskou oslavou ženství. Lidská vážnost, tak typická pro dílo Purkyňovo, je tu zabarvena zvláštní vroucností a něhou, která na nás působí tím silněji, čím pravdivější je výraz, čím prostší je postoj, čím úspornější je malířská forma. Šedesátá léta byla dobou Purkyňovy všestranné činnosti. Vedle podobizen a figurálních komposic se zabýval soustavně také zátiším. K nejkrásnějším z nich patří skupina obrazů, vytvořená hned na začátku tohoto období. Nepopisují skutečnost, ale vystihují smyslovou podstatu věcí, jejich souvislost vykládají důmyslnou komposicí a jsou ve svém zjednodušení monumentální i obsahově bohatá.Karel Purkyně: Zátiší s koroptvemi: V „Zátiší s koroptvemi“ (1861) zaujme každého intensita, s jakou je vyvolán dojem mastného špeku, pevné oblosti cibule a jemného peří koroptví na pozadí drsné stěny. Silou tohoto malířského vidění není napodobení povrchu, ale pochopení podstaty, věcnost a porozumění.Karel Purkyně: Sova sněžná: Vrcholem je zátiší nazývané „Sova sněžná“ (1862), kde Purkyně položil zvláštní důraz na malířský rukopis. Bohatě odstíněným vedením štětce, zároveň vtipným a vynalézavým, postihl charakter hebké látky, podal objem i vyjádřil vzácnou krásu pernatce. Kritiky, komentující Purkyňova zátiší, vystavená v roce 1861 (Zátiší s koroptvemi, Bažanti, Zátiší s pávem, nebyly ovšem příznivé. Součastníkům unikala nádhera této malby, tak nepodobná obrazům, na něž byli zvyklí. Snad právě tyto neúspěchy působily na Purkyňovo rozhodnutí odjet do Vídně a prohloubit tam své malířské vzdělání. Nepoddal se ovšem ani zde cizímu vlivu a využil pobytu opět především ke studiu v galeriích, o nichž psal nadšeně otci. Dráha umělce, který se necítí hotov se svým školením a úporně se připravuje na budoucí dílo, se však ve skutečnosti chýlila ke svému konci. Poslední léta byla plna vnitřního vzrušení a nespokojenosti. Díla, která tehdy vytvořil, patří však pravdivostí a lidskou hloubkou k největším v českém umění.Karel Purkyně: Podobizna umělcových dětí: Nedokončena zůstala „Podobizna umělcových dětí“ sugestivně postihující dětskou duši v tázavém pohledu očí upřených na diváka. Výraznou účinnost násobí velmi zdařilá komposice, která dbá stejnou měrou výtvarných zákonitostí jako psychologických vztahů.Karel Purkyně: Vlastní podobizna z r. 1868: Lidskou zpovědí je umělcova „vlastní podobizna“ z r. 1868. Bez sebevědomí mladých let, bez shovívavosti k vlastním chybám, s bezohlednou upřímností podává tu malíř zprávu o člověku, která dojímá pravdivostí a strhuje výtvarnou dokonalostí. Vypovídá o osudu umělce, který nedošel včas ohlasu a pochopení. Je však svědectvím o příkladné důslednosti a vzácné mravní odpovědnosti, s níž Karel Purkyně realisoval své dílo, jednu z nejtrvalejších hodnot českého umění.Viktor BarvitiusViktor Barvitius: Smrt Jana Lucemburského, litografie 1860: velký historický obraz „Smrt Jana Lucemburského“ (1858) dokazuje, že si dokonale osvojil to, co na něm jeho učitel Kristian Ruben požadoval. Ale nejen to: v obraze najdeme ohlas skutečného zaujetí, kteréViktor Barvitius: Smrt Jana Lucemburského, zinkografie 1867: přimělo malíře, aby se po letech ke své komposici vrátil (1867) a také pochopení pro pohyb a krásu koní, vlastnosti, jež zůstaly pro tohoto umělce typické. Od historické malby vedla cesta k historickým ilustracím, jimiž se občas – a téměř vždy s úspěchem – zabýval. Ale vedle tohoto výtvarného názoru, který Barvitia snad ze všech českých umělců nejvíce spojoval s Petrem Maixnerem, ilustrátorem Zapovy Českomoravské kroniky a autorem četných výjevů historických, najdeme u Barvitia jinou polohu, která nejvíce odpovídala jeho uměleckému talentu i lidskému založení: přirozený zájem o všední život a jeho příběhy, o krásu věcí, které romantický historismus přehlížel.Viktor Barvitius: Formanský vůz: Dokazuje to už velmi raný obraz „Formanský vůz“ z r. 1856, v němž vylíčil náhodnou událost na silnici – setkání formanského vozu, který zvířata i lidé těžce táhnou do kopce, a lehkého panského kočáru, cvalem projíždějícího mimo. Na pokraji cesty stojí chudí vandrovní s rancem při boku a filosoficky pohlíží na shon a běh života. Třebaže nám neujde nejedna neobratnost, obraz nás přesvědčuje. Baladická krajina se skalami, drsná a smutná, připomene nám živě Adolfa Kosárka, s nímž se tehdy Barvitius stýkal. Na jedné ze společných vycházek si nakresliliViktor Barvitius: Prokopské údolí v Hlubočepích, kresba: oba Prokopské údolí v Hlubočepích (1856) a všechno svědčí o tom, že si tehdy byli blízcí: Barvitius hodně získal u Kosárka, ale i sám patrně působil na svého přítele. Měl smysl pro nezvyklý záběr a vytříbený vkus. Tyto vlastnosti se měly nejčastěji projevit v nejlepším období Barvitiovy tvorby, v desetiletí mezi r. 1860 a 1870, kdy umělec opravdu našel sebe sama. Příznivá atmosféra té doby, která dala vznik tolika vynikajícím dílům českého umění, zapůsobila intensivně i na Barvitia. Radostné ovzduší a kvas v kruzích českého měšťanstva došel ohlasu v několikaViktor Barvitius: Pouť ve Hvězdě (definitivní obraz): jeho obrazech. „Pouť ve Hvězdě“ (1861) je z nich nejpřirozenější a také nejvýmluvnější ve svěžím vtipu a smavém půvabu. Definitivní obraz, pravda, nemá už bezprostřednost a jednotu malířského podání jakoViktor Barvitius: Skizza k obrazu Pouť ve Hvězdě: přípravná skica, ale přesto náleží k nejlepším výtvarným dílům, zpodobujícím ovzduší tehdejších pražských zábav, pocit životního uvolnění a pohody, tak typicky pro léta plná nadějí a důvěry. Ve vlysové, široce rozvinuté komposici zachytil Barvitius nedělní hemžení Pražanů v přírodě s pochopením, jaké má pro takové výjevy jen člověk z města. Podařilo se mu přirozeně svázat drobné skupiny a přehodnotit romantický komposiční názor, kterému byl v historických výjevech dosud věren. Ve svěžím vyprávění přechází lehce od jednoho motivu k druhému, od promenády k poutové atrakci, od dětské hry k tanci, od galantních výjevů k sousedské rozprávce a činí to s gracií a přirozeností, která přesvědčují diváka. Tyto vlastnosti získal u t.zv. druhého rokoka a zvláště u Josefa Navrátila, kterého nám připomenou Barvitiovy typy, volba barev a také chutnost malířského podání. Skutečnou událost a skutečné postavy – nejdůležitější z nich známe jménem – Barvitius proměnil a nadlehčil sladkou idyličností, zdrobněním a také sympatickou účastí.Viktor Barvitius: Čtvrtek ve Stromovce: Když maloval „Čtvrtek ve Stromovce“ (1865) byl už chladnější a neosobnější. Obraz, navazující na předešlé dílo, je komposičně zralejším řešením stejné myšlenky, chybí mu však radostná svěžest, kterou má Slavnost ve Hvězdě. Tato okolnost ovšem úzce souvisí s odlišným námětem: nejde již o lidovou slavnost, nýbrž o zábavu pražské smetánky, která se ve čtvrtek pravidelně scházela u hlavní restaurace, tzv. Salonu, ve Stromovce. Také tento obraz Barvitius pečlivě připravoval. Na rozdíl od svých pražských současníků nespokojil se jen kartonem a studiemi jednotlivých postav, aleViktor Barvitius: Skizza k obrazu Čtvrtek ve Stromovce: studoval celek v barevné skice, provedené v tomto případě na místě. To mu umožnilo zachytit velmi živě hru světla, náladu chvíle, prchavé kouzlo rychle mizejících chvil. V energickém a přece lehce svižném rukopisu štětce, který s bezpečností hněte hmotu barvy a půvabnými nápověďmi odlišuje objemy, odstíny a pablesky, se chvěje malířské poznání, které je předzvěstí impresionismu. Subjektivní účast dovedl si Barvitius uchovat v obrázcích menších rozměrů, jako je třebaViktor Barvitius: Pouliční scéna: „Pouliční scéna“ (1864), v níž je vzpomínka na malířské umění Navrátilovo zvláště citelná. Z místních předpokladů a výtvarné tradice se tak Barvitius propracoval k novému malířskému názoru. Činnost ve Francii, kam odjel na stipendijní pobyt v r. 1865, ho v jeho úsilí jen utvrdila. Práce v přátelském kontaktu se Soběslavem Pinkasem, jehož vyhledal v Cernay-la-Ville, jej sblížilaViktor Barvitius: Úvoz v Cernay-la-Ville: s realismem barbisonských umělců, ale více než venkov (Úvoz v Cernay-la-Ville, 1861), který přitahoval jeho druha, mluvila však k němu Paříž. Život bulvarů a náměstí, vzhled večerní ulice se zářícími výkladními skříněmi,Viktor Barvitius: Před výkladní skříní: (Před výkladní skříní, 1866) lesk elegantního světa i drsná próza fysické práce na předměstí, to všechno došlo ohlasu v jeho tvorbě. Nové prostředí ještě vytříbilo Barvitiovy přirozené pozorovací schopnosti a zostřilo jeho smysl pro nezvyklé komposiční záběry. Podivujeme se originálnosti jeho pohledu, nenucenosti jeho obrazové stavby, tak přirozeně vyrůstající z nových moderních námětů.Viktor Barvitius: Place de la Concorde, kresba: K nejvýznamnějším pracím pařížského pobytu patří asi „Place de la Concorde“ (náměstí Svornosti), obraz, který dnes známe z kresby aViktor Barvitius: Place de la Concorde, skizza: malířsky svěží skici (1866).Viktor Barvitius: Rumaři: Vrcholů dosáhl Barvitius ve dvou výjevech s náměty pracovními. V „Rumařích“ (1866–7) podařilo se mu objevit pathos práce a své poznání vyjádřit ryzími výtvarnými prostředky, energicky vrženými siluetami, které se velce rýsují ve světelném oparu vzdáleného města. Jestliže Rumaři jsou mistrovskou skicou – arci velkého obrazového formátu – pakViktor Barvitius: Trh na koně: „Trh na koně“ (1867) je zdařilým pokusem o synthézu. V tomto definitivním řešení neztratil Barvitius nic z rukopisné svěžesti a bystrosti postřehu. Nebyl snad docela důsledný, měříme-li jeho dílo současnými tendencemi umění francouzského, ale zůstal věren sobě a svým možnostem.Viktor Barvitius: Trh na koně v českém venkovském městě: Po návratu do Čech se mu však nepodařilo pokračovat v tomto směru. Namaloval sice řadu půvabných obrázků, v nichž se vracel k oblíbenému námětu koní, jmenujme za ostatníViktor Barvitius: Před kovárnou: „Trh na koně v českém venkovském městě“ z r. 1868 a „Před kovárnou“ z r. 1876 – kreslil návrhy pro dřevoryty, ale jeho umělecký vývoj se zastavil. Pokusy o monumentální výzdobu novorenesanční architektury byly zřejmě tvůrčím omylem, neboť výtvarné pojetí, o jaké se pokoušel, bylo v rozporu s jeho talentem i dosavadními zkušenostmi. V době velkých proměn české společnosti, kdy se znovu vyhrotila otázka národnostní, ocitl se Barvitius v krizi jako umělec i jako člověk. Řešení, které si zvolil, nebylo ku prospěchu českého umění ani české společnosti. Malíř opustil svou tvorbu, aby se stal vědeckým pracovníkem; přítel Kosárkův a Pinkasův, který se svými obrazy podílel na rozvoji národního života, přešel na posice německé buržoasie. Barvitiův osud vzbuzuje lítost tím spíše, že malířské dílo, které po sobě zanechal, patří k trvalým hodnotám českého umění a k nejzajímavějším kapitolám z vývoje českého umění 19. stol.H. Soběslav PinkasH. Soběslav Pinkas: Karikatura z časopisu „Šotek“: sestavoval své karikatury pro Šotka. Pinkas tak vyvolal v život politickou karikaturu a stal se u nás jejím zakladatelem. Kroměříž byla pro Pinkase i jinak velmi důležitá: spřátelil se zde s Josefem Mánesem, jehož sem vyslala Jednota výtvarných umělců, aby portrétoval významné osoby sněmu. Pod jeho vlivem, okouzlen Mánesovou pevnou vírou, že uměním může přispět k povznesení vlasti, rozhodl se stát se malířem. Vstoupil proto v r. 1849 na pražskou Akademii, avšak právě tak jako Purkyně velmi brzo z ní odešel. V Mnichově, kde prodělal dva roky soustavného školení, studoval v soukromé škole J. B. Berdelleho. Později ho sem následoval (jak jsme se už zmínili) také Karel Purkyně. Oba oceňovali způsob vyučování: Berdelle vedl své žáky k malebné kresbě podle živého modelu a imponoval jim barevným pojetím, které umožňovalo svobodnější malířskou práci podle skutečnosti. Škola jim dala kreslířské i malířské předpoklady, pro řešení tak těžkého úkolu, jakým je pro umělce podobizna. První známé obrazy z mnichovského období jsou ještě nezralé, především v barevně světelné skladbě, v níž převládají temné tóny.H. Soběslav Pinkas: Drotar (Podobizna Drotara): Nejzdařilejší se nám zdá portrét „Drotara“, kterým Pinkas zároveň demonstroval svůj demokratismus a obrozenecké slovanské vyznání. Toto dílo patří k typickým projevům česko-slovenského přátelství, prohlubujícího se ve čtyřicátých letech: vyrostlo ze snahy přispět k poznání slovenského lidu, ve kterém je spatřován zachovatel bytostně národních vlastností.H. Soběslav Pinkas: Autoportrét: V r. 1852 se nám Pinkas po prvé představuje v „Autoportrétu“. Nese sebejistě hlavu – a maně si vzpomeneme na Purkyňovu oválnou vlastní podobiznu, jež vznikla o něco později snad ve stejném ateliéru. Zde již Pinkas zvládl portretní úlohu pozoruhodně vyspěle a přesvědčivě, nejen v hodnotách formálních, ale i ve vyjádření duševního života. Z Mnichova se Pinkas vrátil do Prahy najaře r. 1853 a zůstal tu téměř rok. Některé kresby v tak zvané svatolukášské knize, která vznikla jako album literárních a výtvarných příspěvků členů umělecké společnosti, scházejících se v Lorencově kavárně, svědčí o tom, že byl přijat do kruhu výtvarníků, mezi nimiž nacházíme i Josefa Mánesa a Karla Purkyně. V této době vytvořil Pinkas několik krásných portrétů.H. Soběslav Pinkas: Podobizna Dr. A. Springera: Připomeňme si alespoň zajímavou podobiznu historika a uměnovědce Dr. A. Springera, Pinkasova švagra, která dobře postihuje zvláštní vzrušené naladěníH. Soběslav Pinkas: Portrét Františka Palackého, kresba: člověka do sebe zabraného, a portrét Františka Palackého, přítele Pinkasovy rodiny. Tato podobizna je provedena technikou, kterou si Pinkas dokonale osvojil v ateliéru Berdelleho: černou křídou, měkce malířským způsobem roztíranou, umožňující výraznou charakteristiku i plastickou výstavbu hlavy a modelaci tváří.H. Soběslav Pinkas: Podobizna chlapce, kresba: Životný portrét malého kluka je vlastně přípravnou studií k prvémuH. Soběslav Pinkas: Děti hrající si na Kampě: žánrovému obrazu „Děti hrající si na Kampě“, nejvýznamnějšímu obrazu tohoto období. Tímto dílem učinil Pinkas – právě tak jako v podobných obrazech Barvitius a Purkyně – první rozhodný krok k umění, zobrazujícímu skutečný život a jeho prostou krásu. Je to scéna dobře odpozorovaná, v níž několik chlapců hraje fazole. Už záběr prostředí – pohled na Kampu s výhledem na Mostecké věže – velmi citlivě postihuje atmosféru současné Prahy. Je samozřejmé, že obtížná figurální komposice na poměrně velké ploše nemohla být zvládnuta beze zbytku, ale v celkové koncepci i v malířském podání zdůraznil mladý umělec velmi přesvědčivě závažnost všedního námětu. Když odjel Pinkas jako jeden z prvních českých umělců za dalším vzděláním do Paříže, vstoupil do ateliéru tenkrát proslulého malíře Thomase Coutura, k němuž byl vyslán i Purkyně. Pinkas u Coutura dlouho nepobyl a zdá se, že zůstal vlivem jeho umění nedotčen. Příkladem v práci se mu stalo umění zcela odlišné – malířská tvorba, která zobrazovala realisticky život lidu a krásu krajiny. Mnozí francouzští malíři odcházeli tehdy ze svých pařížských ateliérů do oblasti lesa fontainebleauského, aby tu uprostřed stromů a luk nově objevovali půvab přírody a životní tep francouzské vesnice. K těmto umělcům přidal se také Pinkas. Ještě před tím pracoval však přímo v Paříži a zde také vzniklo drobné plátnoH. Soběslav Pinkas: V atelieru: „V ateliéru“. Snad aby otci, kterému byl velmi vděčen za umožnění dalšího studia, předvedl nové prostředí v němž žije, namaloval s chutí svůj ateliér. Zachytil v něm i sám sebe, ještě jakoby poněkud rozpačitého, obráceného zády k divákovi. Překvapující – a snad do jisté míry podmíněná malým formátem – je neobyčejná svěžest a lehkost podání, volné vedení štětce i zářivá barevnost, v níž se rázem vymanil z těžších mnichovských tonalit. Ještě před tím, než se v r. 1857 trvale odstěhoval do malé vesnice Vaux de Cernay, odjížděl Pinkas pravidelně na celé léto do vsi Marlotte, kde sídlila kolonie malířů. Byl tu pravděpodobně hned rok po svém příjezduH. Soběslav Pinkas: Rybářské děvče: do Francie v r. 1955, kterým je datován obraz „Rybářské děvče“. Jím se po prvé zcela jednoznačně hlásí k malířům lidového člověka. Citlivě a malířsky vyzrále popisuje atmosféru chudého příbytku, domova malé dívky, výrazného typu francouzského venkovského děvčete.H. Soběslav Pinkas: Pasačka z Marlotte: Takovým je i portrét sličné venkovanky „Pasačka z Marlotte“ (z r. 1857), monumentálnější v celkovém komposičním řešení.H. Soběslav Pinkas: Metařka s kyticí: O obrazu „Metařka s kyticí“ si dovedeme udělat dobrou představu z malé skici. Můžeme předpokládat, že se jednoduchá komposice hotového díla, které bylo prodáno pravděpodobně do Belgie – nelišila od této přípravné práce, na níž obdivujeme formální mistrovství, citové zaujetí i zvláštní lyrické ladění, typické i pro jiné práce této doby.H. Soběslav Pinkas: Dělníci na Montmartru: Sledujeme-li tuto linii Pinkasovy malby, nemůžeme pominout „Dělníky na Montmartru“, dílo, které zvláště přesvědčivě dokládá Pinkasovo úsilí heroisovat prostého člověka a jeho práci. Je to obraz svou thematikou i svým výtvarným záměrem důležitý pro celé české umění minulého století. Popud k němu dal Pinkasovi neobyčejně silný dojem z jedné procházky na Montmartru, kde uviděl několik dělníků a starého koně pracovat v mlýně a pecích na sádru. Obraz je dokladem Pinkasovy snahy vyjádřit myšlenku co nejpřesvědčivěji, všemi uměleckými prostředky, které tehdy ovládal, vystihnout malířsky přesvědčivě a pravdivě tvrdost vysilující dřiny, tíhu života a práce. Byl to úkol velmi obtížný, přerůstající svou uměleckou i ideovou náročností dosavadní Pinkasovy zkušenosti. Jeho jemný, citlivý, často lyricky laděný projev tu ustupuje chtěné přísnosti a monumentální jednoduchosti obrazové skladby. Pinkas nezvládl obtížnou komposici, která zejména pro složitý prostorový vztah mezi mlýnem a pecí ho donutila k poněkud násilnému rozdělení do dvou částí. Celý výjev zasadil do pochmurné krajiny a zamýšlenou strohost výrazu se mu nejlépe podařilo vyjádřit barevným řešením – užitím neširoké škály se světle pískovou dominantou. Pinkas předpokládal, že obraz nebude v Praze přijat s velkým nadšením, ale vlna odporu proti dílu, které je vlastně v českém umění prvním obrazem realismu sociálně zaměřeného, byla větší, než si dovedl představit. V dopise otci, který měl také mnoho výhrad proti „Dělníkům“, si Pinkas posteskl: „Čermák mi podal zprávu o příšerných bojích, které musil k vůli mně přestát. Javůrek, můj starý učitel, jest prý zuřivý a Mánes, ačkoliv mnoho dobrého prý řekl o mém obraze, přece se zeptal, proč jsem nepředstavoval dělníky alegorickým způsobem.“ K této linii v Pinkasově tvorbě se druží celá řada drobných žánrových obrazů, prostých a všedních námětů. S láskou, krásnou bezprostředností a s kouzlem intimity přenáší na plátno malé episody ze života lidí, maluje věci a chudé příbytky v záběrech téměř improvisovaných, o to však působivějších.H. Soběslav Pinkas: Děvčátko s loutkou: Až dojímavě nenáročný je motiv obrazu „Děvčátko s loutkou“, který tu uvádíme za ostatní. Pinkas tu dovedl navodit atmosféru domácího klidu a se zájmem se zastavil u každé drobné věci, aby pochválil krásu její hmoty a účelný tvar. Teplý kolorit, zdůrazněný rudým odleskem ohniště v pozadí obrazu, podporuje dojem důvěrnosti. Malířský profil Pinkasův by nebyl úplný, kdybychom opominuli jeho tvorbu portrétní a krajinářskou. Umělec maloval ve Francii řadu podobizen, o nichž však víme více z korespondence než ze znalosti samotných prací. Jsou nám dostupné ponejvíce portréty rodinné, mezi nimi početnější skupina podobizen ženy Pinkasovy Adrienny.H. Soběslav Pinkas: Portrét Adrienny, kresba: Z nich se nám zdá obzvlášť krásná kresba Adrienny, v níž jako by byla shrnuta všechna snaha malíře dobrat se hlubšího postižení vnitřního života portretované a jejího pravdivého výtvarného podání. Duchu Pinkasova talentu odpovídají podobizny, vyznačující se neokázalým zdůrazněním oduševnělého pohledu a citlivým postižením individuální fysiognomie.H. Soběslav Pinkas: Podobizna pana Jeana Babtisty Beaua: Obdivuhodný je portrét pana Jeana Babtisty Beaua, strýce Adrienny. V něm Pinkas charakterisoval vynikajícím způsobem individuální rysy tohoto muže, ale zároveň zpodobnil i typ bohatého francouzského vinaře. Už citlivá modelace tváře nebo malba modré haleny jsou pěknou ukázkou Pinkasova malířského mistrovství. Z pozdější doby, snad z r. 1868, kdy všechny nám známé skicáky jsou zaplněny živými kresbamiH. Soběslav Pinkas: Podobizna umělcova syna Ladislava: Pinkasových dětí, pochází Podobizna umělcova syna Ladislava. Upoutá nás něhou výrazu, citlivým zaujetím, s jakým je zachycena dětská tvář a zamyšlené velké oči, a také přesvědčivostí zdánlivě tak jednoduché a nenáročné techniky. Pinkasovu snahu důvěrně poznat skutečnost a životní prostředí lidí nám dokládá také jeho dílo krajinářské, které nás provádí po milých místech procházek a vyjížděk do Marlotte, k domku ve Vaux de Cernay a také ke dvorci v Cernay la Ville, kde Pinkas zakončil svůj pobyt ve Francii.H. Soběslav Pinkas: Vjezd do vsi Marlotte: O Marlotte i o lidech, kteří tu žijí, přesvědčivě mluví obraz „Vjezd do vsi Marlotte“ z r. 1857. Svižnou malbou, decentní barevnou harmonií a mistrovsky postiženou náladou podvečera, v němž se vrací unavený venkovan z pole, se řadí tento obraz k nejvýznamnějším v Pinkasově tvorbě. Naše znalost Pinkasova díla po roce šedesátém je stále neúplnější. Pinkas bojuje, hlavně po smrti svého otce, těžký existenční zápas a hledá schůdnější cestu. Maluje oblíbená lovecká zátiší a snaží se najít uplatnění i v uměleckém průmyslu. Z této oblasti známe především několikH. Soběslav Pinkas: Návrh fayencové mísy s ledňáčkem: návrhů na fayencové mísy a talíře, návrhy na čepele loveckých nožů s rozmilými dětskými scénkami, jež nám připomínají Mánesův Život na panském sídle. Víme také, že se Pinkas pokoušel o nový způsob majolikové architektonické výzdoby, na příklad provedením tympanonu pro chrám v Auffargie. Nepřestal se však zajímat o život na vsi, vypravoval dál o chudých interiérech venkovských chatrčí a jeho malířská jistota časem rostla.H. Soběslav Pinkas: Selská jizba: Skvělou ukázkou krásné malby je drobný obraz „Selská jizba“, z něhož dýše zvláštní půvab melancholického klidu a rodinné intimity. Pinkas zdůrazňoval teď na svých obrazech stále častěji samostatná zátiší, sestavoval malebné skupiny předmětů, které doplňují děj a tiše hovoří o skrytém životě věcí kolem člověka.H. Soběslav Pinkas: Drvoštěp a smrt: Z větších prací tohoto období známe vlastně pouze obraz „Drvoštěp a smrt“, který byl dlouho Pinkasovým dílem nejznámějším – proto, že byl vystaven v Saloně odmítnutých. Při výběru motivu, čerpaného ze stejnojmenné bajky Lafontainovy, tanul asi Pinkasovi na mysli obraz Milletův, líčící stejný příběh. Pevná a hladká malba může ve své důkladnosti působit až chladně, nelze však neocenit výbornou charakteristiku starce s upracovanýma rukama stejně jako působivost barevného řešení. O jiných dílech, vznikajících v této době, jsme informováni pouze z drobných studií nebo z popisu v korespondenci. Přesto však, že známe Pinkasovo dílo posledních let ve Francii neúplně, nalézáme v něm již některé známky ustrnutí, které pomalu připravovalo odmlčení umělce po jeho příjezdu do vlasti (1868). V Praze se stal profesorem kreslení a francouzské konversace na dívčím gymnasiu a okruh jeho malířského zájmu se záhy zúžil na portretování nejbližších příbuzných. Za několik let se stal pro své současníky jako malíř téměř neznámým. Problém jeho malířského odmlčení je velmi složitý. Jisto však je, že i když Pinkas neměl dost sil, aby v českém uměleckém prostředí prosadil demokratické ideály svého umění v samostatné tvorbě, přece jen se snažil v duchu své minulosti zastávat organisačně pokrokové tendence v české kultuře. Jeho činnost v Umělecké besedě, účast v porotě na výstavbu a výzdobu Národního divadla, kde na příklad významně podporoval Mikuláše Alše, propagace díla Jaroslava Čermáka i vřelý zájem o lidové umění jsou toho dokladem. Nemůže být sporu o velmi čestném místě S. H. Pinkase, které mu bude vždy náležet v historii našeho umění 19. století. Jeho vývojová úloha je v tom, že objevoval pro české umění poetickou krásu života prostého člověka, že očistil své umění od romantického přikrašlování, příznačného pro soudobý žánr a posléze i v tom, že se v jeho díle ozvou sociálně zjitřené tóny v míře realistického uchopení a v čistotě uměleckého výrazu dotud v českém umění neznámé.׋›Čeští realisté padesátých a šedesátých letVýrobceDPrahaRok1959Délka65 okénekAutor textuHovorková M. Dr.PředlohaCJLITOznačení2340Další diafilmy výrobceKraj ZápadoslovenskýOdraz a lom světla 1.dílNekrasov N.A.Ochranná maska M-10 1.díl
