Cesta k světu bez válek – Z dějin mezinárodního dělnického hnutíBitva Alexandra Makedonského s Dareiem u Issu: Zbraně jsou lhostejné k osudu lidí. Puška je ochotná posloužit mírumilovnému lovci stejně dobře jako úkladnému vrahu, žoldnéři despoty stejně jako bojovníku za svobodu. Právě proto však lidé nemohou být lhostejní k osudu zbraní. Nemůže jim být jedno, kdo a proč má zbraně v rukou. Od dob starověku jsou dějiny lidské společnosti protkány krvavými válkami, které pramenily z nenasytné touhy vykořisťovatelských tříd zmocnit se nových území a jejich bohatství. Do dějin se zapsaly výboje Alexandra Velikého, starověkých Řeků a Římanů, „křížové pochody“ středověkých feudálů i krvavé vpády evropských dobyvatelů do Asie, Afriky a na americký kontinent. Uvnitř jednotlivých států sloužily zbraně a armády vykořisťovatelským třídám ještě k jinému účelu: aby udržovaly vlastní moc proti většině porobeného obyvatelstva – proti otrokům, feudálním rolníkům či později průmyslovým dělníkům.+38Husité vítězí nad křižáky (z Jenského kodexu): Avšak i vykořisťované vrstvy obyvatelstva si začaly brzy uvědomovat, že v boji za svůj lepší životní úděl nemohou spoléhat na laskavost pánů, nýbrž jen na vlastní sílu. Začaly se bouřit, chápaly se zbraní, učily se odpovídat na násilí pánů ozbrojeným násilím bojovníků za svobodu. Velmi významnou kapitolou ve světových dějinách spravedlivých, osvobozeneckých válek se stalo slavné husitské revoluční hnutí, které připomíná kresba převzatá ze známého Jenského kodexu. Husitské hnutí ukázalo, že ozbrojený lid, vědomý si spravedlnosti své věci, v čele se schopnými vůdci může způsobit nejtěžší porážky i silnějšímu a lépe vyzbrojenému nepříteli. Na dějiny ozbrojeného osvobozeneckého boje lidových mas, na historii Spartakova povstání v Římě v 1. století před n. l. a dalších bojů starověkých otroků, na dějiny husitského hnutí a německých selských válek navazuje osvobozenecký boj lidových mas v nových a nejnovějších dějinách.Barikádové boje ve Francii roku 1848: Ani zahnívající feudální řád neustoupil své místo dobrovolně novému, kapitalistickému zřízení. V 16. století v Nizozemí, v 17. století v Anglii, v 18. století ve Francii – všude tam si musela buržoazie, která tehdy ještě vyjadřovala zájmy lidových vrstev, probíjet cestu k moci se zbraní v ruce. Roku 1848 se rozhořela protifeudální, buržoazně demokratická revoluce po celé střední Evropě – zasáhla Francii, Itálii, Německo a Rakousko. Rok 1948 však znamenal zároveň závažný mezník ve válečných dějinách lidstva. Ve všech předchozích revolucích šlo jen o přechod moci z rukou jedné do rukou jiné vykořisťovatelské menšiny. S vývojem od otrokářství k feudalismu a od feudalismu ke kapitalismu rostly nejen choutě, ale vlivem rozvoje válečné techniky i možnosti vykořisťovatelských tříd vést dobyvačné války. Roku 1848 však vstoupila do boje o moc nová samostatná politická síla, která na dobyvačných válkách nikdy nevydělávala, ale musela je vždy platit vlastním potem a krví. Byl to proletariát.Marxův rukopis a citát: „S protikladem tříd uvnitř národa padne i vzájemné nepřátelství mezi národy“. K. Marx – B. Engels: Manifest Komunistické strany: Dělnické revoluční hnutí si nekladlo za cíl nahradit jedno vykořisťování druhým, nýbrž zrušit vykořisťování vůbec. Proletariátu připadla historická úloha, aby zároveň se svržením moci vykořisťovatelů a s vybudováním nové, socialistické společnosti na celém světě jednou provždy odstranil příčiny dobyvačných válek, které se staly metlou lidských dějin. Tuto perspektivu dali revolučnímu dělnickému hnutí již roku 1848 v „Komunistickém manifestu“ Karel Marx a Bedřich Engels. Napsali: „Tou měrou, jak bude odstraňováno vykořisťování jednoho individua druhým, bude odstraňováno i vykořisťování jednoho národa druhým. S protikladem tříd uvnitř národa padne i vzájemné nepřátelství mezi národy“.Pařížská komuna roku 1871: Avšak cesta revolučního dělnického hnutí k dosažení tohoto cíle byla dlouhá a složitá. Proletariát poražený v revoluci roku 1848 se v průběhu 19. století teprve začínal organizovat. Jeho nejvyspělejší představitelé si postupně osvojovali marxismus. Dělnické hnutí nebylo v té době ještě dosti rozvinuté a organizované, nemělo dostatek sil, aby mohlo překazit válečné plány kapitalistických států. To však neznamená, že bylo proti dobyvačným válkám buržoazie bezbranné. Nemohlo je předem odvrátit, mohlo však využít oslabení kapitalistické moci v průběhu války pro své revoluční cíle. Po porážce Francie v prusko-francouzské válce roku 1870 a po svržení císařství ve Francii využil pařížský proletariát příznivé situace a nastolil v březnu 1871 svou moc, Pařížskou komunu, která se stala – přes své krátké trvání – prvním pokusem dělnictva vytvořit nový, socialistický typ státu.Povstání na křižníku „Potěmkin“ v červnu 1905: Obdobně tomu bylo na počátku 20. století v Rusku. Roku 1904 vypukla rusko-japonská válka, která z obou stran sledovala imperialistické cíle. Ruští bolševici pod vedením V. I. Lenina se proto od počátku vyslovili pro porážku carské vlády ve válce a pro její využití k porážce carismu. Porážka carského Ruska skutečně významně přispěla k tomu, že v lednu 1905 vypukla buržoazně demokratická revoluce v Rusku. Revoluce probudila k politickému boji proti carismu a za revoluční demokratické přeměny nejen dělnictvo, ale i milionové masy ruských rolníků a vyvolala revoluční hnutí také v carské armádě. V červnu 1905 povstali námořníci na křižníku „Potěmkin“. Poprvé v dějinách se připojila k revoluci posádka velké válečné lodi. Bolševici rozvinuli revoluční práci i v jiných vojenských jednotkách a nasadili vše, aby přeměnili armádu carismu v armádu revoluce. Bolševická strana tak dala dělnictvu celého světa názorný příklad revoluční, internacionalistické metody boje proti imperialistickým válkám a jejich původcům. Byl to příklad tím závažnější, že otázka boje proti válečnému nebezpečí vyvstala v této době naléhavě před dělnictvem všech evropských zemí.Zbrojení v předvečer I. světové války: Na přelomu 19. a 20. století skončilo dělení světa mezi kapitalistickými mocnostmi. Nastoupila nová, poslední fáze kapitalistického vývoje, epocha imperialismu. V boji za nové rozdělení světa stanuly proti sobě dva válečné bloky imperialistických mocností: na jedné straně Francie, Anglie a carské Rusko, na druhé straně Německo a Rakousko-Uhersko se svými spojenci. Kapitalistické země zachvátila horečka zbrojení, militarismu a zuřivého šovinismu.Zpráva o basilejském kongresu II. internacionály: Dělníci celého světa cítili, že se schyluje k válce dosud nebývalých rozměrů. Ve všech zemích stoupala vlna dělnického protiválečného hnutí. Vypuknutí války na Balkáně v říjnu 1912 situaci ještě přiostřilo. Pod tlakem mas sešel se o měsíc později v Basileji mimořádný kongres II. internacionály. Přijal slavnostní manifest, ve kterém vyzýval národy, aby bojovaly proti válce všemi prostředky, a aby jí v případě že vypukne, využily k urychlení revoluce proti vládnoucím třídám. Říkalo se v něm: „Dělníci považují za zločin střílet se navzájem pro zisky kapitalistů, ve jménu dynastií nebo pro větší slávu tajné diplomacie“. Avšak za slavnostními sliby reformistických předáků nenásledovaly činy. Oportunistické živly, které stále výrazněji nabývaly vrchu ve vedení II. internacionály, na jedné straně „velkými“ slovy ukolébávaly bdělost dělníků, na druhé straně však nehnuly prstem, aby připravily dělníky na boj proti vládnoucím třídám po vypuknutí války. V srpnu 1914, v okamžiku, kdy světová válka skutečně začala, projevila se naplno hloubka oportunistického zbahnění II. internacionály. Její předáci zradili vlastní sliby a přeběhli na stranu svých imperialistických vlád. II. internacionála, která se měla stát záštitou dělníků všech zemí v boji za odvrácení světové války, se v okamžiku jejího vypuknutí rozpadla.Bitva na Marně: Za zradu reformistických předáků zaplatili dělníci a ostatní pracující strašnou cenu. Za čtyři roky světové války, která byla z obou stran nespravedlivou, dobyvačnou válkou, bylo ve všech bojujících zemích povoláno do armády celkem 73,5 miliónu lidí. Z nich 10 miliónů zaplatilo válku životem, přes 20 miliónů bylo zmrzačeno a raněno. Epidemiemi a hladem zemřelo dalších 10 miliónů lidí. Válka zanechávala za sebou zpustošené krajiny, zničená města, vypálené vesnice, hroby dospělých i dětí.Útok na Zimní palác a „Dekret o míru“: Obrovská válečná utrpení vyvolala na frontách i v zázemí neuhasitelnou vlnu nenávisti proti těm, kteří válku pro své kořistnické zájmy rozpoutali. Na frontách docházelo stále častěji k dezercím a vzpourám, v zázemí ke stávkám a hladovým bouřím. Avšak jen v jediné zemi – v Rusku – byla síla, která byla s to zaměřit revoluční energii nahromaděnou v masách správným směrem. Bolševická strana v čele s V. I. Leninem se od počátku války obracela na pracující všech zemí s výzvou, aby se spojili s vojáky na druhé straně fronty, pozvedli zbraně proti vykořisťovatelům, přeměnili imperialistickou válku ve válku občanskou. Ruský proletariát vedený bolševiky dal celému světu skvělý příklad revolučního východiska z imperialistické války: v únoru 1917 svrhla buržoazně demokratická revoluce v Rusku carismus a o osm měsíců později byla uskutečněna vítězná proletářská revoluce. Již v prvních dnech po vítězství revoluce obrátila se mladá sovětská moc k pracujícím celého světa i k vládám válčících mocností s „Dekretem o míru“, který napsal V. I. Lenin. Jeho úvodní slova zněla: „Dělnická a rolnická vláda, vytvořená revolucí 24. až 25. října a opírající se o sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců, navrhuje všem válčícím národům a jejich vládám, aby bylo ihned zahájeno jednání o spravedlivý, demokratický mír“.Listopadová revoluce 1918 v Německu: Příklad ruské revoluce a návrhy sovětské vlády na okamžité ukončení válečných jatek hluboce zapůsobily na pracující všech zemí. Přes hlavy imperialistických vlád a jejich generálních štábů rozšiřovala se přeměna imperialistické války ve válku občanskou do dalších zemí. Na podzim 1918 povstali němečtí námořníci v Kielu a toto povstání se rychle rozšířilo po celé zemi. Země se pokryla sítí dělnických rad, které na mnoha místech přebíraly moc do vlastních rukou. Listopadová revoluce svrhla v Německu císařství, ochromila moc buržoazie. Německo bylo nuceno kapitulovat. První světová válka skončila, avšak rozmach revoluční vlny pokračoval.Maďarská republika rad roku 1919: Na podzim 1918 se pod náporem revoluce zhroutilo Rakousko-Uhersko a rozpadlo se na řadu samostatných národních států. V Maďarsku byla v březnu 1919 nastolena diktatura proletariátu a vytvořena republika rad. Revoluční vlna stoupala i v dalších zemích. Kapitalistické zřízení v Evropě se ocitlo v hluboké krizi. Vojáci, kteří se vraceli z front, dělníci a pracující rolníci, byli odhodláni svrhnout kapitalistický řád, který zavinil válku. Masy živelně směřovaly k socialismu, měly však jen velmi nejasné, často zmatené představy, jak jej uskutečnit. Kromě Ruska v žádné zemi neexistovala vyspělá revoluční marxistická strana, schopná vnést do mas revoluční uvědomění, sjednotit a zorganizovat je do boje za trvalé vítězství socialistické revoluce. Komunistické strany se tehdy začínaly v kapitalistických zemích teprve formovat. Toho využili reformističtí předáci, kteří za těchto podmínek převzali hlavní úlohu zachránců kapitalistického zřízení. Postavili se do čela masového hnutí, těžili z nejasných představ pracujících o socialismu a prohlašovali, že bojují za nastolení socialistického řádu. Ve skutečnosti však omezovali boj jen na dílčí demokratické reformy a pomocí různých manévrů dělali vše, aby základy kapitalistického zřízení zůstaly nedotčeny.Sovětské Rusko v obklíčení nepřátelských front roku 1919: Imperialisté celého světa věděli, že se jim nepodaří potlačit revoluční vlnu ve vlastních zemích, jestliže nebude uhašeno ohnisko světového revolučního hnutí – mladý sovětský stát, jehož příklad pronikavě působil na pracující v imperialistických i koloniálních zemích. Proto poslaly vlády imperialistických států do Ruska svá vojska, pomáhaly organizovat armády různých bělogvardějských generálů a štědře je vyzbrojovaly. Spojené síly zahraničních interventů a bělogvardějské kontrarevoluce podnikly v letech 1919–1920 proti mladé sovětské republice tři útočné pochody, sevřely ji železným kruhem front, dusily ji blokádou. Porazit sovětskou republiku se jim však nepodařilo. Sovětský lid vedený bolševickou stranou se pozvedl do boje na obranu své socialistické vlasti. Vytvořil slavnou Rudou armádu, která odrazila v krvavých bojích útoky interventů a nakonec od nich osvobodila celé sovětské území. K vítězství sovětského lidu významně přispělo hnutí mezinárodní proletářské solidarity, které se v mnoha zemích rozvinulo pod heslem „Ruce pryč od sovětského Ruska!“ Svým vítězstvím donutil sovětský lid vlády imperialistických států upustit na čas od dalších válečných dobrodružství a přejít k navazování mírových hospodářských a diplomatických vztahů se sovětským Ruskem.Palác Společnosti národů v Ženevě: V lednu 1919 byla v Paříži zahájena mírová konference. V jejím zákulisí probíhal po šest měsíců boj mezi vítěznými imperialistickými státy o rozdělení válečné kořisti – kolonií poražených mocností a reparací. Před mezinárodní veřejností na slavnostních plenárních zasedáních byla v popředí jiná otázka – zabezpečení trvalého míru mezi národy. Hlavním nástrojem mírového řešení všech sporných otázek se měla stát mezinárodní organizace vlád kapitalistických států, Společnost národů, jejíž statut byl na pařížské konferenci schválen. Palác Společnosti národů v Ženevě (zachycený na obrázku) vyhlašovala buržoazní propaganda za jakýsi světový stánek míru. Byla to však jen prázdná, slavnostní slova, která byla k uklidnění mas, k otupení jejich protiválečného boje. Skutečné příčiny válek, dobyvačné zájmy monopolů a rozpory mezi imperialistickými státy, nemohla odstranit ani pařížská mírová konference ani Společnost národů. To potvrdil další vývoj. V paláci Společnosti národů se často konaly porady, nezřídka se jednalo dlouhé měsíce i roky. Avšak v praxi za celou svou historii nezabránila Společnost národů ani jediné imperialistické agresi.Bruselský kongres Ligy proti kolonialismu v únoru 1927: Komunistické strany, sdružené od roku 1919 v Komunistické internacionále, považovaly od počátku boj proti válečnému nebezpečí za jeden z prvořadých úkolů. Komunisté věděli, že v boji proti imperialistickým válkám nelze spoléhat na dobrou vůli kapitalistů, nýbrž že je třeba především budovat a rozvíjet protiimperialistické síly a s jejich pomocí znesnadňovat monopolistům přípravy a rozpoutávání nových válečných dobrodružství. Komunistické strany, revoluční odborové i jiné pokrokové organizace rozvíjely proto masová vystoupení proti válečným přípravám a proti zbrojení. Soustavnou agitační prací v buržoazních armádách připravovali komunisté podmínky pro to, aby tyto armády přestaly být spolehlivým nástrojem v rukou imperialistů. Důležitým prostředkem boje proti válečné politice imperialismu bylo upevňování svazků mezi revolučním dělnickým hnutím imperialistických zemí a národně osvobozeneckým hnutím v koloniích. Významným krokem k navázání těchto svazků byl ustavující kongres Ligy proti kolonialismu, který se konal v únoru 1927 v Bruselu za účasti čelných představitelů národně osvobozeneckého hnutí v koloniích a zástupců revolučních i reformistických politických a odborových organizací Evropy. Kongres ostře odsoudil špinavé války imperialismu proti národně osvobozeneckému hnutí v koloniích a vyslovil svou solidaritu s protiimperialistickou a protifeudální revolucí, která se v té době rozvinula v Číně. Mezi delegáty kongresu byl i mladý vůdce indického národně osvobozeneckého hnutí Džaváharlál Néhrú. Pokrokové organizace Československa zastupoval prof. Zdeněk Nejedlý.Sovětská delegace na zasedání komise Společnosti národů pro odzbrojení v Ženevě roku 1927: Rostoucí zbrojení v kapitalistických zemích znepokojilo lidové masy. Pod tímto tlakem vytvořila roku 1925 Společnost národů zvláštní komisi, která měla připravit mezinárodní konferenci o odzbrojení. Jednání pokračovala dva roky bez jakéhokoli výsledku. Bylo stále zřejmější, že nekonečná jednání o odzbrojení jsou pouze zástěrkou válečných příprav a mají sloužit k oslabení protiválečného boje mas. K překážení těchto záměrů významně přispěla sovětská delegace, přizvaná roku 1927 k jednání o odzbrojení. Hned na prvním zasedání předložila mezinárodní komisi návrh na úplné a všeobecné odzbrojení: na rozpuštění všech armád, námořnictva i letectva, na zničení zásob střeliva a všech prostředků výzbroje, na zrušení vojenské služby a na uzavření všech zbrojních závodů. Sovětský návrh, který se setkal s velikým mezinárodním ohlasem, demonstroval před celou světovou veřejností nejen mírové úmysly sovětské vlády, ale především odhalil nepoctivou hru imperialistických vlád ve Společnosti národů. Zamítavý postoj imperialistů k sovětským odzbrojovacím návrhům pomáhal pracujícím v kapitalistických zemích pochopit, že jejich vládám nejde o skutečné odzbrojení, a vedl k aktivizaci protiválečného hnutí mas.První srpen – mezinárodní den boje proti imperialistické válce: Růst mezinárodní autority Sovětského svazu nebyl po chuti vládám imperialistických zemí. Na Západě, zejména v Anglii a Francii, znovu ožily snahy vytvořit útočný válečný blok proti SSSR. Dělnická třída pod vedením komunistických stran a revolučních odborových organizací odpověděla na tyto přípravy dalším rozvinutím protiválečného boje. VI. Kongres Kominterny roku 1928 podrobně projednal otázky boje proti válečnému nebezpečí a v přijatých usneseních vyzdvihl tento boj jako hlavní úkol mezinárodního komunistického hnutí. Vyhlásil 1. srpen, výroční den vypuknutí I. světové války, mezinárodním dnem boje proti imperialistické válce. Od roku 1929 pořádali pracující v různých kapitalistických zemích každoročně v tento den společná bojová vystoupení proti válečným přípravám a na obranu SSSR. Roku 1931 zorganizovala Komunistická internacionála mezinárodní kampaň proti barbarskému vpádu japonských imperialistů do severní Číny. K rozvoji masového protiválečného hnutí významně přispěl mezinárodní protiválečný kongres, který se konal roku 1932 v Amsterodamu za účasti 3 000 delegátů z 30 zemí na podnět dvou vynikajících představitelů francouzské pokrokové inteligence, Henriho Barbussa a Romaina Rollanda. Po amsterodamském kongresu začaly se v různých zemích formovat akční výbory protiválečného boje.Jedna z vojenských parád v nacistickém Německu: Fašistický převrat v Německu v lednu 1933 znamenal, že v největší středoevropské zemi se dostaly k moci nejreakčnější kruhy monopolistické buržoazie, která se cítila opět dosti silná, aby znovu zkusila válečné štěstí v boji o světovládu. Nacistické parády, Hitlerovy hysterické projevy, zběsilé štvanice na komunisty a jiné demokraticky smýšlející občany, protižidovské pogromy, celý systém hlučné Goebelsovy propagandy – všechny tyto prostředky zapojila nacistická politika do služeb svého úsilí přeměnit většinu německého národa v nemyslící masu, ochotnou bez rozmýšlení vraždit a loupit na jediný „Vůdcův“ pokyn. Současně s rychlým obnovováním útočné armády v Německu začal se ve světě formovat agresivní blok fašistických států, Německa, Itálie a Japonska, který měl vlivné příznivce i mezi vládnoucími kruhy v jiných imperialistických zemích.Referát P. Togliattiho na VII. kongresu Kominterny r. 1935: Růst fašistického a válečného nebezpečí se však zároveň setkával s rostoucí vlnou odporu mezi pracujícími ve všech kapitalistických zemích. K protiválečnému hnutí, jehož jádro tvořili komunisté, připojovali se ve stále větší míře reformističtí dělníci a členové různých maloburžoazních pacifistických organizací. Hrozba fašismu a války nutila lid semknout své síly. S velikým ohlasem se setkávala zahraniční politika Sovětského svazu, který v této době vyvinul obrovské úsilí, aby dosáhl vytvoření systému kolektivní bezpečnosti proti útočnému bloku fašistických států. Na základě těchto skutečností vytýčil VII. kongres Kominterny roku 1935 v referátu J. Dimitrova hlavní úkoly boje za semknutí všech demokratických, protifašistických sil v kapitalistických zemích v širokou lidovou frontu, schopnou odvrátit nástup vnitřních i vnějších sil fašismu. P. Togliatti ve svém referátě na kongresu (na obraze) objasnil nové možnosti a úkoly protiválečného boje komunistických stran. Ukázal, že komunistické strany mohou získat pro aktivní boj za mír nejen dělníky, ale daleko širší okruh lidí – masy pacifistů, katolíků, žen a mládeže, národnostní menšiny ohrožené fašistickou agresí a ty měšťácké vlády, které za dané situace měly zájem na zachování míru. Kongres v přijatých usneseních vyzdvihl, že hlavním úkolem boje komunistických stran za mír je stmelit různorodé demokratické protiválečné síly v širokou mezinárodní frontu, schopnou zastavit fašistickou agresi ve světě a odvrátit II. světovou válku.Vojenský vpád fašistické Itálie do Etiopie v říjnu 1935: Fašistické státy se připravovaly k rozpoutání II. světové války v řadě „lokálních“ válek. V říjnu 1935 vtrhla armáda fašistické Itálie bez vyhlášení války do Etiopie (Habeše). Proti špatně vyzbrojeným a slabě vycvičeným Habešanům, kteří statečně bránili svou zemi proti hrozící cizácké porobě, stála moderně vyzbrojená fašistická armáda s letectvem, tanky, děly a kulomety. Italští fašisté použili k vyvražďování obránců Etiopie a civilního obyvatelstva i otravných plynů. Barbarský útok fašistické Itálie proti slabému africkému státu vyvolal pobouření dělnictva a veškeré demokratické veřejnosti po celém světě. Avšak Společnost národů přes naléhání sovětských zástupců nepřijala žádné účinné opatření, schopné zabránit agresi. Italské válečné lodi dokonce dále nerušeně proplouvaly Suezským průplavem k africkým břehům. Slabost Společnosti národů byla způsobena především tím, že vlády západních imperialistických států začaly provádět politiku ústupků vůči útočnému fašismu. Tato kapitulantská politika byla motivována nadějí, že nacistické Německo, fašistická Itálie a Japonsko nakonec obrátí své zbraně proti Sovětskému svazu, jehož zničení považovali imperialisté celého světa za společný hlavní cíl své politiky.Českoslovenští interbrigadisté ve Španělsku: Roku 1936 zvítězil v parlamentních volbách ve Španělsku blok demokratických stran za účasti komunistů a vytvořil vládu lidové fronty. V červenci téhož roku zorganizovali fašističtí důstojníci pod vedením gen. Franka proti vládě lidové fronty reakční ozbrojený puč, který se rychle rozrostl v mezinárodní konflikt, poněvadž fašistické Německo a Itálie zahájily vojenskou intervenci ve prospěch reakčních pučistů. Na pomoc demokratickému Španělsku přispěchaly pokrokové síly celého světa. Sovětské lodi přivážely potraviny, léky a jiné zboží. Do Španělska proudili ze zahraničí dobrovolníci, vytvářeli zvláštní vojenské jednotky, interbrigády a vstupovali po boku ozbrojeného španělského lidu do boje proti spojeným armádám španělského, italského a německého fašismu. Počet bojovníků v interbrigádách vzrostl postupem doby na 20 000–30 000 mužů, mezi nimiž bylo i 3 000 Čechoslováků. Přes dvaapůl roku vzdorovali domácí i zahraniční antifašisté vojenské přesile, nahrazovali nedostatek výzbroje nezměrnou osobní statečností. Morálními i hmotnými projevy solidarity je podporovaly demokratické síly celého světa. Avšak kapitulantská politika „neintervence“, prováděná západními imperialistickými státy, sehrála i tentokrát osudnou úlohu: znemožňovala dodávky zbraní republikánské vládě a zároveň ponechávala fašistickým státům volné ruce, aby rozšiřovaly svou intervenci ve Španělsku.Německé letectvo bombarduje Varšavu (září 1939): Krátkozraká politika západních imperialistických vlád – politika ústupků a kapitulantství před fašismem, podporovaná reformistickými předáky, přinesla i další tragické plody: roku 1937 zaútočilo Japonsko v Číně, o rok později pohltil Hitler Rakousko a pohraniční oblasti zrazeného Československa, na počátku roku 1939 jeho zbytek. Dne 1. září 1939 dopadly bomby německého letectva na Varšavu. Začala druhá světová válka. Fašistické státy, které měly v počáteční fázi války vojenskou převahu, dosáhly řady úspěchů. Po porážce a okupaci Polska obsadily a porobily fašistické armády Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a Francii, jejíž lid musel sklízet trpké plody mnichovanské politiky své buržoazie. Pod cizí nacistickou nadvládu se ocitly Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie a Řecko. Německá a italská vojska zaútočila v Africe. V červnu 1941 porušilo nacistické Německo pakt o neútočení a napadlo Sovětský svaz. Nacistická vojska, která měla v prvních měsících války znatelnou převahu, pronikla hluboko na území SSSR. Koncem roku 1941 rozpoutala se světová válka i na Dálném východě. V podmínkách krajního ohrožení vlastních zemí pochopily i vládnoucí kruhy v USA a Anglii, že je nutno navázat těsné spojenectví se Sovětským svazem: zformovala se protifašistická koalice SSSR, Spojených států amerických a Velké Británie.Bitva na Volze koncem roku 1942: Nacisté se po vojenských úspěších prvních dvou let války cítili již pány světa. Věděli, že největší význam pro dosažení světovlády má porážka Sovětského svazu, a soustředili proto na východní frontě obrovskou většinu své válečné mašinérie. Avšak nacistické velení se brzy přesvědčilo, že na východní frontě narážejí německá vojska na daleko tvrdší odpor než předtím v západní Evropě. Sovětský lid vedený komunistickou stranou se pozvedl k hrdinnému boji na obranu ohrožené socialistické vlasti. V zimě 1941–1942 přes veliké ztráty odrazila sovětská armáda nacistické vetřelce před Moskvou a přešla do protiútoku. Na sovětském území okupovaném nacisty se rozhořel partyzánský boj. Pracovní hrdinství sovětských dělníků, žen i dětí umožnilo rozvinout v týlu výrobu všeho, co sovětská armáda potřebovala pro úspěšný boj. Poměr sil na východní frontě se začal měnit. To se nejvýrazněji projevilo na sklonku roku 1942 a na počátku roku 1943, kdy sovětská armáda způsobila nacistickým vojskům na rozhodujícím úseku východní fronty, u Stalingradu (dnešní Volgograd), zdrcující porážku, obklíčila celou německou 6. armádu a donutila její zbytky v čele s polním maršálem Paulusem kapitulovat. Za zimní ofenzívy 1942–1943, která se rozvinula i na dalších úsecích, zničila sovětská armáda celkem 110 německých a satelitních divizí. Tato ofenzíva se stala skutečným přelomem v průběhu války, počátkem úplné porážky hitlerovského Německa.Sovětská vlajka nad berlínským Reichstagem v květnu 1945: Uplynulo 2 1/4 roku a sovětská vlajka zavlála v květnu 1945 nad berlínským Reichstagem jako vlajka státu, který sehrál rozhodující úlohu v porážce fašistických útočníků. Osvobodil národy střední a jihovýchodní Evropy z nacistické poroby, umožnil jim převzít svůj osud do vlastních rukou a vstoupit na novou cestu vývoje, na cestu lidové demokracie, jejíž program se zrodil v létech války z osvobozeneckého boje proti fašistickým okupantům a jejich spojencům z řad domácí buržoazie. O tři měsíce později přispěla Sovětská armáda rozhodujícím způsobem k porážce fašistického Japonska na Dálném východě. Válka skončila. Lidé na celém světě vydechli s úlevou a nadějí, že nastává nová, mírová epocha v dějinách lidstva, které bude jednou provždy zbaveno hrůz fašismu a válek. Tomuto cíli měla sloužit mezinárodní organizace založená roku 1945, Organizace spojených národů, opřená o svazek velmocí zúčastněných na protifašistické koalici – Sovětského svazu, USA, Anglie a Francie.Výbuch americké atomové bomby nad Hirošimou v srpnu 1945: Avšak sny prostých lidí nebyly zdaleka totožné s plány amerických a západoevropských vládnoucích kruhů. Výsledky druhé světové války znamenaly velku značný přesun v poměru sil ve světě ve prospěch socialismu a v neprospěch imperialismu. Vzrostla mezinárodní autorita Sovětského svazu, řada evropských a asijských zemí odpadla od světové soustavy imperialismu, v kapitalistických a koloniálních zemích rostl vliv komunistických stran. V politice imperialistických států se stále výrazněji projevovala snaha zvrátit tento vývoj násilím. Do čela tažení za obnovení nadvlády imperialismu nad světem se postavily Spojené státy americké, které za války značně rozšířily svou hospodářskou a vojenskou převahu nad ostatními kapitalistickými zeměmi. V boji o světovládu se snažily americké monopoly těžit především z toho, že se USA jako prvnímu státu podařilo vyrobit jadernou zbraň. Dne 6. srpna 1945 dopadla první americká atomová bomba na japonské město Hirošimu, přeměnila je v rozvaliny a zabila asi 100 000 lidí. O tři dny později dopadla druhá atomová bomba na město Nagasaki. Válka v Evropě byla tehdy již skončena, Japonsko bojovalo osamoceno a jeho osud byl zpečetěn. Hlavním motivem atomového bombardování dvou japonských měst nebyla porážka Japonska, nýbrž snaha amerických vládnoucích kruhů zastrašit svět, dokázat, že Spojené státy americké mohou rozdrtit kohokoliv, vynutit si poslušnost jiných států.Americké válečné základny v Evropě: Snahy amerických monopolů dosáhnout světovlády vedly brzy po II. světové válce k rozbití protihitlerovské koalice velmocí. Americký imperialismus, podporovaný vládnoucími kruhy jiných imperialistických zemí, přešel k přípravám třetí světové války, opředl celý svět sítí svých válečných základen, umístěných na území jiných států. Vytvořil řadu válečných bloků namířených proti socialistickým zemím. Tyto útočné válečné základny USA, rozmístěné podél hranic socialistických zemí v Evropě (viz obrázek) i v jiných světadílech, zůstávají i v dnešní době jedním z hlavních zdrojů mezinárodního napětí a válečného nebezpečí ve světě. Socialistické země, které se semkly kolem Sovětského svazu a vytvořily světovou socialistickou soustavu, snažily se čelit rostoucímu válečnému nebezpečí a předkládaly na půdě OSN četné návrhy na mírové urovnání sporných otázek jednáním.Podpisy pod stockholmskou výzvu světového hnutí obránců míru z roku 1950: Mírumilovní lidé v socialistických i kapitalistických zemích si však zároveň stále výrazněji uvědomovali, že k odvrácení hrozby nové světové války nestačí jen pouhé přání žít v míru. Z iniciativy komunistických a dělnických stran, pokrokových odborových, mládežnických a jiných masových organizací, vynikajících představitelů vědy a kultury začaly se protiválečné síly v mezinárodním měřítku seskupovat v bojovou frontu. První výzva k soustředění všech mírumilovných lidí vzešla ze Světového kongresu kulturních pracovníků Západu i Východu, který se konal v srpnu 1948 ve Vratislavi. Koncem dubna 1949, krátce po podepsání útočného Severoatlantického paktu, sešel se současně v Paříži a Praze I. světový kongres obránců míru, na němž 2 500 delegátů z 72 zemí zastupovalo na 600 miliónů lidí. Zvolil „Stálý výbor světového kongresu obránců míru“, který za předsednictví prof. E. Joliota-Curie přijal na svém zasedání v březnu 1950 tzv. „Stockholmskou výzvu“, požadující bezpodmínečný zákaz všech atomových zbraní. Za 6 1/2 měsíce podepsalo tuto výzvu přes 482 miliónu lidí. Zformovala se jedna z nejvýznamnějších sil dnešní etapy světového vývoje, světové hnutí obránců míru.Porážka francouzského imperialismu u Dien-bien-phu (Indočína) v květnu 1954: Při přípravě třetí světové války pokusily se imperialistické mocnosti do jisté míry opakovat taktiku fašistických útočníků z doby před II. světovou válkou: americký imperialismus se snažil dosáhnout nejprve vojenského úspěchu v menších, „místních“ konfliktech, a připravit si tak půdu pro rozpoutání války v širším, světovém měřítku. Avšak poměr sil ve světě se změnil. Jestliže fašisté šli v předvečer II. světové války v Etiopii, Španělsku, Rakousku, Československu a v dalších zemích od úspěchu k úspěchu, pak imperialisté po II. světové válce utrpěli ve většině případů porážku. Rozpoutali válku proti Korejské lidově demokratické republice a museli ji ukončit, aniž dosáhli cíle. Francouzský imperialismus vedl několik let špinavou válku za obnovení svého panství v Indočíně a za násilnou likvidaci Vietnamské demokratické republiky; avšak roku 1954 po pádu francouzské pevnosti Dien-bien-phu ve Vietnamu (obrázek) musel i zde francouzský imperialismus ustoupit. Neúspěchem skončily i pokusy imperialistických států zmařit zbraněmi boj za národní nezávislost Indonésie, Egypta, Alžírska a dalších zemí. S rozpadem koloniální soustavy imperialismu a s rozvojem národně osvobozeneckého hnutí v koloniích naopak ve světě postupně vzrůstala váha těch sil, které se aktivně stavějí proti válečné politice imperialismu a podporují snahy socialistických zemí o mírové soužití s různým společenským zřízením.Základy západoněmeckého Bundeswehru v Evropě: Roku 1954 uskutečnily imperialistické mocnosti další nebezpečný krok na cestě příprav nové světové války. V rozporu se závazky, které podepsaly na konci II. světové války, schválily vlády imperialistických států na základě tzv. pařížských dohod remilitarizaci Německé spolkové republiky, která byla zároveň přijata do Severoatlantického paktu. Na čelná místa v západoněmeckém Bundeswehru začali znovu nastupovat staří hitlerovští generálové a důstojníci, z nichž mnozí byli po II. světové válce souzeni jako váleční zločinci. Ideologií válečných příprav v západním Německu se stal štvavý revanšismus, namířený proti Německé demokratické republice a proti jiným evropským socialistickým státům. Důsledky této politiky znázorňuje mapa z dnešní doby, na které jsou zakresleny vojenské základny západoněmecké armády na území různých evropských kapitalistických států. Militaristická a revanšistická politika západoněmeckého imperialismu se stala hlavním zdrojem válečného nebezpečí a hlavní překážkou zmírnění mezinárodního napětí v Evropě.Uzavření Varšavské smlouvy v květnu 1955: Socialistické země vynaložily veliké úsilí, aby odvrátily vytvoření nového válečného ohniska v Evropě. V prosinci 1954 sešli se v Praze zástupci parlamentů SSSR, Československa, Polska a NDR a obrátili se na parlamenty západních zemí s vážným varováním před následky, ke kterým povede remilitarizace západního Německa. Avšak parlamenty západních zemí přesto Pařížské smlouvy ratifikovaly a vlády Francie a Anglie navíc v květnu 1955 oznámily, že ruší smlouvy o spolupráci, spojenectví a vzájemné pomoci, které podepsaly se Sovětským svazem za II. světové války. Krátce nato se sešla ve Varšavě konference vlád evropských socialistických zemí a jednala o upevnění bezpečnosti těchto zemí. Na konferenci byla podepsána tzv. Varšavská smlouva, podle které se členské státy zavázaly, že si v případě napadení poskytnou okamžitou pomoc včetně pomoci vojenské. Byl vytvořen Politický poradní výbor a ustanoveno Spojené velitelství ozbrojených sil vyčleněných členskými státy. Tak byla vytvořena obranná organizace socialistických států v Evropě, jež si klade za cíl zachovat mír a zaručit bezpečnost v této části světa.Dokumenty mezinárodní porady komunistických a dělnických stran v listopadu 1957 v Moskvě: Růst světové socialistické soustavy a sil míru na celé zeměkouli umožnil historickému XX. sjezdu KSSS roku 1956 dospět v otázkách protiválečného boje k některým novým závěrům, které byly v listopadu 1957 projednány na mezinárodní poradě komunistických a dělnických stran v Moskvě. „Manifest míru“ přijatý poradou vyjádřil tyto nové myšlenky slovy: „My komunisté dnes říkáme, že je teď možné nepřipustit válku, že je možné zachovat mír. Říkáme to s plným přesvědčením, protože dnes je ve světě jiná situace, jiný poměr sil. Země Sovětů, zrozená Velkou říjnovou revolucí, není již osamělá a izolovaná. Po vítězství nad fašismem se vytvořil obrovský svět socialismu, čítající skoro miliardu lidí... Mír může být zachován jedině za podmínky, jestliže všichni ti, jimž je mír drahý, sjednotí své úsilí, zvýší bdělost vůči piklům válečných štváčů a plně si uvědomí, že jejich posvátnou povinností je zesílit boj na obranu míru, který je ohrožen“.Výsledky a perspektivy mírového soutěžení socialismu s kapitalismem (podle akademika Strumilina): Předním úsekem boje proti válečné politice imperialismu, za vyloučení válek ze života společnosti je fronta hospodářského soutěžení socialistických zemí s kapitalismem. Je to zároveň fronta boje za všestranný rozvoj hospodářských a kulturních sil socialistických zemí, který směřuje k vybudování komunismu. Výsledky XXII. sjezdu KSSS, který roku 1961 přijal nový program strany, jakož i dokumenty sjezdů komunistických a dělnických stran dalších socialistických zemí ukázaly, že před světovou socialistickou soustavou vyvstala reálná možnost dosáhnout v nejbližších letech – přibližně do roku 1970 – převahy nad kapitalistickými zeměmi v podílu na světové průmyslové výrobě. Dosažení tohoto cíle bude znamenat další významný přesun ve prospěch socialismu ve světě a vytvoří i nové podmínky pro boj a plnou likvidaci válečného nebezpečí na zeměkouli. Hlavní výsledky a perspektivy hospodářského soutěžení socialistických zemí s kapitalismem ukazují výpočty sovětského akademika S. G. Strumilina (na obrázku). Nemusí to být cifry konečné. Vstupujeme do období prohlubování hospodářské spolupráce socialistických zemí, formování jednotného světového socialistického hospodářství, jež umožní využít pro rozvoj výroby daleko lépe všech vymožeností nejnovější techniky a otevře cestu k dalšímu urychlení temp, ve kterých poroste průmyslová výroba v socialistických zemích během příštích dvou desetiletí.Úspěchy SSSR v pronikání do vesmíru: Veliký vliv na vzájemný poměr mírumilovných, protiválečných a imperialistických, agresivních sil ve světě mají úspěchy, jichž dosáhl Sovětský svaz při dobývání vesmíru: Dne 4. října 1957 vyslali sovětští vědci do kosmického prostoru první umělou družici země; dne 13. září 1959 dopadla kosmická raketa s výsostnými znaky SSSR na Měsíc a o 22 dní později další sovětská raketa obletěla Měsíc a ofotografovala jeho odvrácenou stranu; dne 12. dubna 1961 obletěla zeměkouli kosmická loď s prvním kosmonautem J. Gagarinem na palubě; o čtyři měsíce později obletěl zeměkouli sedmnáctkrát na palubě „Vostoku 2“ G. S. Titov (první americký kosmonaut J. Glenn obletěl zeměkouli až 20. února 1962); ve dnech 11.–15. srpna 1962 uskutečnili sovětští kosmonauti Popovič a Nikolajev první dlouhodobý skupinový let vesmírem. Předstih Sovětského svazu před Spojenými státy americkými v dobývání vesmíru byl uznán celým světem a musely jej uznat i vládnoucí kruhy USA. Vyvolal nadšení prostých lidí a zároveň zchladil hlavy agresívních imperialistických kruhů, poněvadž se stal nezvratným důkazem převahy SSSR v nejdůležitější oblasti současné vojenské techniky.Rozklad imperialistické koloniální nadvlády v Africe: V posledních letech se značně urychlil rozklad koloniálního panství kapitalistických států. Těžiště národně osvobozeneckého hnutí koloniálních národů, které v letech 1956–1958 bylo v oblasti Blízkého a Středního východu, přesunulo se roku 1958 do Afriky. Po sedmi letech krvavé války, která stála milion lidských životů, musel francouzský imperialismus uznat i nezávislost Alžírska. Protiimperialistická lidová revoluce na Kubě roku 1959 se stala počátkem nového rozmachu osvobozeneckého hnutí lidových mas v celé Latinské Americe. S postupujícím rozpadem koloniální soustavy imperialismu roste ve světě počet mladých nezávislých států, které usilují o mírovou výstavbu svých zemí, a mají proto zájem na odvrácení válečného nebezpečí a na prosazení všeobecného odzbrojení. Boj proti kolonialismu a za odzbrojení sbližuje tyto mladé nezávislé státy se socialistickými zeměmi, rozšiřuje „pásmo míru“ ve světě.N. S. Chruščov předkládá XV. valnému shromáždění OSN návrh na všeobecné a úplné odzbrojení (září 1960): Růst „pásma míru“ ve světě se projevil i na půdě OSN. Dne 23. září 1960 předložil předseda sovětské vlády N. S. Chruščov XV. valnému shromáždění OSN dva závažné návrhy: Deklaraci o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům a Základní ustanovení smlouvy o všeobecném a úplném odzbrojení. Přes odpor imperialistických vlád byly hlavní myšlenky sovětského návrhu Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům schváleny velkou většinou hlasů. Naproti tomu se Spojeným státům americkým podařilo prosadit odklad v projednávání sovětského návrhu na smlouvu o všeobecném a úplném odzbrojení. Přes neúnavnou mírovou iniciativu socialistických zemí oddalují imperialistické vlády pod různými záminkami i dnes dosažení dohody v této otázce, která je tak závažná pro osudy všeho lidstva. Imperialisté slovy projevují své sympatie pro odzbrojení; v praxi však pokračují v horečném zbrojení.Revanšistické provokace na hranicích demokratického Berlína: Nejvěrnějšími pomocníky agresívních imperialistických kruhů při rozpoutávání válečné hysterie jsou revanšistické organizace v Německé spolkové republice, které pořádají své „srazy“ a manifestace na hranicích socialistických zemí a stejně jako Hitler v předvečer II. světové války křičí o svých „právech“ na území sousedních socialistických států. Revanšisté se za aktivní podpory bonnské vlády snaží přeměnit západní Berlín v trvalý zdroj mezinárodního napětí, uchovat jej jako nástupiště vojenské agrese, špionáže a diverzí proti Německé demokratické republice a jiným socialistickým zemím. SSSR a lidově demokratické státy již řadu let vedou soustavný a trpělivý boj za demokratické vyřešení berlínské otázky, za přeměnu západního Berlína z ohniska špionáže a provokací ve svobodné město, jehož obyvatelstvu by byl zaručen svobodný politický vývoj a styk se všemi zeměmi světa. Vážnou ranou pro imperialistické plány se stala rozhodná opatření vlády NDR, která 13. srpna 1961 uzavřela volný pohyb mezi východním a západním Berlínem, a zamezila tak další pronikání podvratné činnosti.Světový kongres za všeobecné odzbrojení a za mír v Moskvě v červenci 1962: Žádná provokace ani štvavé protikomunistické kampaně nemohou na delší dobu zastavit proces sjednocování lidí z různých světadílů, kteří jsou odhodláni dovést do konce boj za vyloučení válek ze života společnosti. To dokázal průběh Světového kongresu za všeobecné odzbrojení a mír, který se konal v Moskvě v červenci 1962. Byl dosud největším shromážděním bojovníků za mír. Na kongres se dostavilo na 2 500 delegátů ze 121 zemí, mezi nimi i 220 poslanců. Své zástupce vyslaly na kongres tak významné organizace jako SOF, SFDM, Mezinárodní svaz studentstva, Všeafrický svaz pracujících, Křesťanská konference na obranu míru, Světová federace vědeckých pracovníků a četné další. Největšími delegacemi byly zastoupeny na kongresu Spojené státy americké (190 delegátů), Brazílie (174 osob), V. Británie (142 osob), Indie (130 osob), Francie (118 osob), Itálie (105 osob), Japonsko (104 osoby) a SSSR (101 osob). Kongres probíhal ve znamení otevřené výměny názorů. Téměř jednomyslně (2 195 hlasů proti 2 hlasům při 7 absencích) přijal „Poselství za všeobecné odzbrojení a za mír k národům světa“, v jehož závěru se praví: „Pasivita je škodlivá věci míru. Na nás všech závisí, kdy nastane den osvobození lidstva od nebezpečí nukleární smrti. Nás, kdo si přejeme mír, je mnoho. Budeme-li všichni jednat a budou-li všichni, kdo jednají, jednat svorně, můžeme proklestit cestu k uskutečnění našeho společného cíle: k zachování míru“.Demonstrace na obranu Kuby v říjnu 1962: Nutnost aktivního vystoupení pracujících celého světa na obranu míru vyvstala naléhavě již krátce po moskevském kongresu. V říjnu 1962 vyhlásil president USA J. Kennedy blokádu proti revoluční Kubě a ve Spojených státech byly zahájeny přípravy k vojenskému vpádu na ostrov. Svět se ocitl na okraji ničivé termonukleární války. Díky rozvaze sovětské vlády, která odstranila záminku agresivního postupu USA a pod tlakem vystoupení pracujících celého světa dal president J. Kennedy slib, že Kuba nebude napadena.Pracující Československa jednají o dokumentech XII. sjezdu KSČ: Spolu s pracujícími celého světa vystoupil na obranu revoluční Kuby a na obranu míru v dramatických říjnových dnech roku 1962 i československý lid. Bylo to v době, kdy se v Československu již naplno rozvinuly přípravy k XII. sjezdu KSČ a na pracovištích se projednávaly perspektivy dalšího rozvoje naší společnosti. Sám vývoj událostí tak znovu podtrhl nerozlučnou souvislost mezinárodních a vnitřních podmínek budování vyspělé socialistické společnosti a pak i komunismu v naší zemi. XII. sjezd KSČ znovu potvrdil plný souhlas naší strany s leninskými zásadami mírového soužití vyjádřenými v dokumentech mezinárodních porad komunistických a dělnických stran v letech 1957 a 1960. Postavil se rozhodně proti sektářskému, dogmatickému překrucování zásad mírového soužití, jež nebere zřetel na skutečný poměr sil ve světě a popírá možnost vyloučit světové války ze života společnosti dříve, než na světě úplně zvítězí socialismus. Ve zprávě ústředního výboru KSČ, přednesené soudruhem Antonínem Novotným, byl formulován jasně náš postoj k boji za mír v současných podmínkách, v němž důsledně podporujeme mírovou politiku Sovětského svazu. Říká se v ní: „Zabránit imperialismu v rozpoutání války, v tom, aby mohl zotročovat národy, které povstaly k svobodě, a zmařit kontrarevoluci – v tom vidíme nejzákladnější úkoly svého boje. Tomu také podřizujeme svůj postoj a vycházíme z tohoto v dalších otázkách. Budeme usilovat o další upevnění socialistických sil, o další těsné přátelské styky s národně osvobozeneckým hnutím. Proto spolupracujeme se zeměmi, které podobně jako my usilují o mír, o pokrok, o mírové dorozumění mezi národy“. XII. sjezd vytýčil hlavní směry dalšího rozvoje naší společnosti a ukázal, jak překonat těžkosti a nedostatky, jež se stavějí v cestu. Na plnění úkolů schválených XII. sjezdem KSČ pohlížíme jako náš, československý přínos k boji za odvrácení válečného nebezpečí – k budování mohutné světové síly, která dříve či později donutí imperialisty upustit od dalších válečných příprav a přistoupit na všeobecné a úplné odzbrojení. Pak se definitivně otevře cesta k nové kapitole lidských dějin – ke světu bez válek.׋›Cesta k světu bez válek - Z dějin mezinárodního dělnického hnutíVýrobceDPrahaRok1962Délka42 okénekPředlohaDJOBOznačení4224Další diafilmy výrobceVinutí elektrických strojů na střídavý proudNárodní museumDějepis 6/D28 – Řím – materiální kultura ŘímanůMechanizační prostředky na hnojení I.
