+27Materiální kultura Římanů (Římské město v době raného císařství)Hradby města Pompejí: Pompeje leží na vysokém návrší, které vytvořila láva vytékající z Vesuvu. Osídlenci vybudovali nejprve hrad (akropoli) a pak stavěli opevnění. Byly to původně dvě zdi a mezi nimi se mezery zasypávaly hlínou, kameny a štěrkem. Aby byla zeď pevnější, byly na vnější straně hradeb připevněny další opěrné zdi. V úrovni nové zdi byl vybudován násep tvořící poměrně širokou plošinu (asi 5 m), kde mohli stát a volně se pohybovat vojáci. Do opevnění byly pak vestavěny věže. Tloušťka zdi byla asi 80 cm. Vnitřní i vnější část zdi byla posílena opěrami. Výška vnější zdi byla asi 8–10 m, vnitřní zeď byla nižší asi o 1,5 m. Vojáci, kteří stáli na plošině, skrývali se za sloupy, jež přečnívaly okraj hradby. Tak byl voják chráněn zepředu a z boku. Na násep se vstupovalo věžemi. Každá věž byla vysoká asi 14 m a její terasa měla rozměry 9,5 m × 7,6 m. Ve věži byla dvě poschodí. V obou byly střílny, poschodí věží spojovaly schody. V prvním poschodí byla zřízena chodba, aby odtud mohli vojáci vyjít a obejít celé hradby. Hradby italských měst v dobách, kdy se stal Řím světovou velmocí, nesloužily dlouho vojenským účelům, proto chátraly a rozpadávaly se. Sloužily více celním účelům.Opěrné pilíře na vnější straně hradeb a valy: Na obrázku vidíme hradby města s opěrnými pilíři. Vzadu spatřujeme strážní věž. Za hradbami pozůstatky domů, které svými rozměry ukazují, že to byla obydlí nezámožných lidí.Brána římského města: Italské město Pompeje mělo celkem osm bran. Na obrázku vidíme bránu, která se nazývala Porta marina (mořská brána). Vzhled brány jasně ukazuje, že ztratila v době života města funkci, protože městu již dlouho nehrozila vojenská nebezpečí. Byla tedy upravena k potřebám celním a nikoliv vojenským. Brána měla dva vchody. Jeden byl pro pěší a druhý pro dobytek, který byl vyháněn z města či přiváděn zpět. K bráně vedla dlážděná silnice. Poblíž brány se nalézaly hostince, ve kterých bylo možno přespat.Ulice v Pompejích: Na obrázku vidíme nejširší pompejskou ulici. Byla široká asi 10 m. Jiné ulice byly široké 8,5–6,5 m. Jedna a táž ulice nebyla všude stejně široká. Stalo se to tím, že v dřívějších dobách nebyly ulice budovány v přímých liniích. Jedny budovy vstupovaly do ulice, jiné ustupovaly. Město postavené kdysi na skále bylo, pokud šlo o stavební prostor, omezeno, bylo třeba šetřit prostorem, a tak se šetřilo nejprve na ulicích. Klikaté uličky měly nadto ještě význam obranný. V tehdejší době neexistovala ani doprava v dnešním slova smyslu. Ulice byly vydlážděny a měly chodníky. Materiálem byly dlaždičky vytesané z lávy. Dlaždiči kladli jednu vedle druhé, do otvoru sypali štěrk nebo zarazili železný hřeb. Po obou stranách ulice byly chodníky, často vyvýšené nad ulicí (až 1 m). To proto, aby voda, která za dešťů proudila ulicí, nedosahovala výšky chodníků. Aby se chodec nemusel brodit přes zatopenou dlažbu, byla opatřena zvláštními přechody z velikých plochých kamenů, stejně vysokých jako chodníky. Někde byly chodníky ze sádrového cementu smíchaného s otlučenou cihlou. Každý majitel domu byl povinen starat se o dobrý stav chodníků před domem. Proto zde byla dlažba ve výborném stavu a o kus dále ve velmi špatném.Průčelí krámu v Pompejích: Obchodní činnost v římském městě byla vykonávána v tržnicích, v krámech umístěných na fóru a také podomními obchodníky, kteří prodávali své zboží chodcům na ulicích nebo obcházeli po domech. Tržnice byly pravoúhlé dvory, obehnané kolonádou. Dokola byly umístěny krámy, které byly postaveny tak, aby do nich nepadalo sluneční světlo. Nad každým krámem bylo postaveno mezipatro, kam se chodilo přímo z ulice po schodech. Krámy se široce otevřeným průčelím byly ve všech ulicích a střídaly se s dílnami v nepřetržité řadě. Na obrázku vidíme krám pompejského obchodníka, který prodával olivový olej.Náměstí města Pompejí: Náměstí (forum) bylo střediskem mnohotvárného života města. Na fóru byla soustředěna správa. Zde se konaly volby a zasedali městští úředníci. Na fóru se vykonávaly obětní obřady, obchodovalo se, konaly se zde hry a zápasy. Od rána do večera se potulovali po náměstí lidé a debatovali o vážných otázkách, kuli pikle, naslouchávali učitelům, nakupovali, odpočívali na sedadlech, chodili na schůzky, tlachali a pomlouvali. Fórum bylo postaveno tak, aby bylo chloubou města, vznešené, krásné a útulné. Jeho rozměry byly asi 160 m × 50 m. Fórum bylo obklopeno loubím, okolo fóra byly chrámy a budovy. Náměstí leželo na křižovatce dvou ulic. Bylo vydlážděno, ale na fóru se nesmělo jezdit. Pozadí tvořil Vesuv, dýmající, až nahoru přikrytý zelení zahrad a vinic. Nádvoří bylo ozdobeno sochami osob náležejících historii i současnosti. O svátcích byly na náměstí pořádány gladiátorské hry a zápasy se zvěří. Diváci byli v horní části loubí, aby dobře viděli a byli v bezpečí.Hostinec římského města: Hostince byly součástí městských lázní nebo byly budovány i jako samostatné zařízení. Veliký počet hostinců byl umístěn při silnicích, aby zde chudší cestující (kteří nemohli s sebou vézt služebníky ani zařízení kuchyňské, ložní a stolní) nalezli přístřeší a pohoštění. Hostince byly také umísťovány u venkovských vil a při statcích, které ležely u silnice. Zde se prodávalo víno. Hostince se nazývaly taberny. Byly označovány štíty a podle štítů nesly i jména, jako například „U černého orla“, „U draků“, „U slona“ (v Pompejích), „U olivy“ atd. Hospodami nižší úrovně byly krčmy, kde popíjeli hýřilové z vyšších kruhů a nejčastěji hráli zakázané hazardní hry. Krčmáři nebyli pokládáni za lidi počestné. Na obrázku vidíme jednu z hospod města Ostie.Veřejné záchody v římském městě: Záchody (latrina) byly budovány v souladu s rozmístěním stok a spádem vody ve městě. U fór, bazilik (tržnic), v lázních, amfiteátrech atd. se budovaly veřejné záchody. Obraz nám ukazuje, že to byla prostranná místnost, jež měla po třech stranách odpadovou prohlubeň, která byla stále splachována. Nad prohlubní byly dřevěné nebo kamenné lavice. Dále byly veřejné záchody v úzkých uličkách a ustraních a pochopitelně i v soukromých domech. Zajímavé je, že se moč zachycovala do amfor a pak se zužitkovala v koželužnách.Hřbitov římského města: Když zemřel římský občan, byla jeho mrtvola vystavena v domě (v atriu). Po dobu vystavení mrtvoly byl dům naplněn smutečním nářkem a žalozpěvy žen, které se tomuto úkonu věnovaly z povolání (plačky). Den pohřbu byl ukončen hostinou, po osmi dnech po pohřbu byla nová hostina. Mrtvoly byly spalovány nebo pohřbívány do země. Spálené pozůstatky byly uloženy do popelnice a vloženy do výklenku hrobky nebo do tzv. kolumbária. Při pohřbívání těla do země byla mrtvola chráněna hrobní komorou, u chudších pokryta plochými kameny, u nejchudších kladena do společné šachty. Mrtvoly byly uloženy do rakve. Když stoupala lidnatost měst (hlavně Říma), pohřbívalo se v podzemních štolách (odtud katakomby). Zámožnost a význam mrtvého se projevovaly ve výzdobě hrobu. V oblibě byly podzemní hrobky a pohřebiště. Řecký vliv se projevoval v budování umělecky cenných hrobek umístěných podél silnic. Pohřbívání prováděly pohřební podniky. Na obrázku vidíme silnici s hroby.Římský dům: Římský dům měl podobu obdélnou. Z ulice se vcházelo do domu vestibulem (předsíní). Vestibulum vznikalo tak, že se dveře zasadily hlouběji dovnitř. V domech zámožných občanů byl vestibul uzavřený. Scházeli se zde po ránu chudší občané, aby zde pozdravili pána domu. Za předsíní se prostírala ústřední místnost domu – atrium. Zde byly umístěny sochy domácích bůžků, skříně, stůl atd. V atriu předla hospodyně s otrokyněmi. Původně byl v této místnosti přijímací pokoj, kuchyně i jídelna. K atriu přiléhaly po obou stranách další místnosti (často ložnice pro ostatní členy rodiny). Světlo pronikalo do atria stropním otvorem, k němuž se skláněly střechy tak, aby voda po nich stékala do vodojemu, odkud byla rozváděna do cisteren (pod podlahou atria). Dozadu se rozšiřovalo atrium v křídla, kde stávaly v domech vznešených Římanů voskové figury slavných předků. Za atriem byly tři místnosti. Poslední se jmenovala tablinum. Vchod byl zakryt závěsem. Podlaha byla zdobena mozaikami. Tablinum se závěsem tvořilo jakési pozadí předních místností. V tablinu byla buď ložnice pána s paní, nebo jídelna, nebo pracovna, nebo i rodinný archiv. Pobočných pokojů se pak používalo jako pracovny nebo ložnice. Vpravo od tablina vedl východ z atria do dvora nebo do zahrady. Oblíbenou částí domu byl peristyl, tj. obdélníkový vnitřní dvůr. Podél dvou nebo i tří stran byla kolonáda (kryté sloupoví). Otevřené prostranství bylo nejčastěji proměněno v zahrádku. Zde byly ovšem i fontány. Voda zde tekla strouhami, stříkala z fontán, padala po stupních malých vodopádů. Za sloupovím peristylu vyrostla řada místností mnohem světlejších (jídelny, ložnice, společenské pokoje a koupelny), kam se postupně život přestěhoval z atria. Atrium se nakonec stalo přijímacím pokojem a tablinum se stávalo již jen průchodem k vlastním místnostem. Nalevo vidíme model římského domu obdélníkového půdorysu, napravo model domu jiného typu. Tyto typy náležejí k běžným.Vettiův dům v Pompejích: Na obrázku vidíme vykopávky Vettiova domu v Pompejích. Architektura domu vyniká jemným uměleckým vkusem a prozrazuje, že jeho majitel měl lásku k vědě a umění. Stěny pokojů byly pokryty nástěnnými malbami a krásnými obrazy, nejkrásnějšími v Pompejích. Dům byl poškozen zemětřesením (v době před zánikem Pompejí), byl obnovován a druhý majitel vyzdoboval dům znovu, ale již křiklavě, předměty po druhém majiteli jsou nevkusné. Typickým znakem římských domů je to, že jsou obráceny dovnitř, a ne jako naše domy do ulice. Otrokář a pán domu si nepřál, aby veřejnost viděla, co se děje v jeho domě. Dům tedy nebyl osvětlován zvněnčí, nýbrž zevnitř (z vnitřních dvorků) a otvorem ve střeše.Peristyl Vettiova domu: Peristyl byl dvůr domu ve tvaru obdélníka a byl lemován krytou kolonádou. Otevřené prostranství bylo přeměněno v květinovou a ovocnou zahrádku. Sloupy byly pomalovány nebo štukovány na způsob mramoru, výklenky vyloženy mozaikami. V tomto prostředí byli umístěni i lárové – domácí bůžkové. Jako okrasné rostliny se pěstovaly aloe, břečťan, tamaryšek, myrta, rákos, papyrus, z květin sedmikrásky, mák, lilie, mečíky, narcisy.Zahrada římského domu: Zahrada se prostírala za peristylem. Byly nalezeny zahrádky s květinovými záhony (zachovaly se zbytky kořenů). Na jednom záhoně bylo pěstováno mnoho druhů květin. Květiny byly dávány do květináčů a do truhlíků. Zahrada byla spojením vody a zeleně. Zde nalézal Říman útočiště před palčivým sluncem, před únavou a obtížemi života. Zahrádky a zahrady měly mnoho vody. Voda stříkala ve fontánách, tekla strouhami, padala v kaskádách po stupních, ovzduší bylo naplněno zurčením a ševelem padající vody. Voda vytékala z amfor a soch, čeřila se v bazénu. Zde bývala také umístěna besídka nebo letní jídelna. Na obrázku je zahrada jedné vily pompejského boháče.Vodovodní roury a studny: Nalevo nahoře jsou vyobrazeny vodní roury (způsob jejich kladení), napravo je schéma studny. Za normálních podmínek zachycovali lidé dešťovou vodu do cisteren a kopali studny. Co to znamenalo vykopat studnu například v Pompejích? Studna byla prosekávána do hloubky 40 m různými kamenitými vrstvami. Prosekat lávovitou půdu vyžadovalo námahu i technickou zručnost. Průřez touto studnou vidíme na obrázku napravo. V půdě nebylo možno prosekat stěny rovné. Aby mohli Pompejané prosekat studnu, museli znát geologické složení půdy. Sopečné spodní vrstvy byly plné plynu. Práce byla spojena s nebezpečím života. A budování studen bylo tedy i nákladné. Proto se voda hlavně dodávala z akvaduktů. Podzemní kanál byl vyhlouben tak, aby v něm mohly být umístěny vodovodní roury. Roura vznikla tak, že vodovodní olověný plát byl ohnut a jeho okraje sletovány. Pro zpevnění byl připojen silný prstenec. Od hlavních uličních rour odbočovaly roury do jednotlivých domů. Voda byla vedena nejprve do nádrží na křižovatkách (0,5 m výška). Nádrže se skládaly ze čtyř lávových desek. Tyto desky byly nahoře spojeny železnými skobami, které je upevňovaly.Osvětlení domu: Nalevo vidíme okno římského domu, napravo svítilnu. Uléhalo se sice časně zvečera a vstávalo se na úsvitě, ale osvětlovat místnosti bylo třeba. Okno bylo velmi úzké. Umístěno bylo vysoko, aby jím nemohl nikdo pohlížet do domu. Avšak ve vnitřní části domu byla okna větší. Malá okna se zužovala zpravidla směrem ven. Velká okna byla zdobena květináči. V oknech byly pevné nebo otáčecí mříže. Okna se také zasklívala, ale tehdejší postup výroby skla není znám. Svítilna byla vlastně nádobka s malou dírkou, jíž se naléval olivový olej. Hubičkou nádobky se provlékal lněný knot, stočený ve šňůru. Aby se dosáhlo více světla, bylo spojováno několik lamp v jeden celek. Zajímavé jsou tvary svítilen, které mají uměleckou cenu. Byly zhotovovány ve tvaru lidské masky nebo zvířete i rostliny a pak byl knot zasazen do úst. Svítilny byly umísťovány na podstavcích (říkalo se jim kandelábry). Velmi oblíbené byly kandelábry ve tvaru stromu, na němž lampy visely jako listy.Římská kuchyně: Kuchyně byly nejčastěji v zadní části domu. Byla to místnost zaplněna ohništěm, stolem, vodní nádržkou a někdy i pecí. Neměla vždy tvar pravidelný. Osvětlena bývala špatně. Byl v ní odtok pro špinavou vodu, vedený do záchodu, který býval většinou vedle kuchyně. Kuchyně byly zřizovány ve sklepě nebo v horním poschodí. Blízko kuchyně byla komora se zásobami. Na obrázku pozůstatky kuchyně z Pompejí. Na ohništi vidíme zbytky obilí a nádoby.Bronzové nádobí z Pompejí: Hlavní kuchyňskou nádobou byl hrnec, který byl podobný našim nebo stál na třech nohách nebo se stavěl na trojnožku. Různé typy hrnků a kotlíků vidíme dole na obrázku. Třínožky byly tu proto, aby se nádoba mohla postavit na žhavé uhlí, a nahoře vidíme držadla. Těmi se mohla nádoba rovněž zavěsit nad oheň. Nahoře odprava vidíme pánev, lžíce, formy na pečivo nebo na paštiky a konvičky. Nádobí bylo zhotoveno z bronzu, nádoby byly hliněné i kovové.Jídelna v Pompejích: Velkou část místnosti zabíral stůl a tři lůžka kolem něho. Staří Italikové obědvali vsedě. Tento obyčej však zanikl vlivem Řeků. Mužové si začali k jídlu lehat. Ženy a děti však musely u jídla sedět a bylo znakem neslušné ženy, ležela-li u jídla. Stůl byl kulatý. Na jednom lehátku nemělo být více lidí než tři. Proto podle pravidel mělo být u stolu nejvíce devět osob. Hosté byli rozsazováni podle přísné etikety. Nejvážnější hosté byli umístěni na středním lehátku. Poslední místo na kraji bylo pak nejvíce ceněno. Obědvající si lehali na lehátka napříč a poněkud šikmo, počínáme-li od hlavy lehátka, takže hlava níže ležícího přišla přibližně do úrovně prsou souseda, ležícího výše. Jídelny byly velmi nepohodlné. Nebylo možno se otočit ani vstát bez vyrušení souseda. U stolu posluhovali otroci.Římská lehátka: Lehátko bylo kusem nábytku, který sloužil k spánku, k odpočinku i při jídle. Lehátko mělo obdélný rám na čtyřech nohách. Rám byl vypleten popruhy. Na popruhu ležel slamník, jehož náplní bylo rákosové listí, vlna nebo peří. Přes slamník se položilo prostěradlo. Lehátko, které vidíme nahoře, má v hlavách i v nohách opěradlo. Lehátko, které stálo u stěny, mívalo zvýšenou postranici. Pohodlí se dosahovalo používáním podušek. Lehátka byla vyráběna ze dřeva (od prostého vrbového dřeva až k dřevům nejdražším). Byla vykládána dýhami, kostí, kovem. Na našem obrázku je lehátko nahoře pobito bronzem a stříbrem. Nohy byly soustruhované a překrásně zdobené. V hodovně byla tato lehátka nepřenosná (jak jsme viděli na předchozím obrázku).Vinný sklep: Sklepů bylo nalezeno v Pompejích málo. Obyčejně tuto funkci zastávala polopodzemní jizba obrácená k severu. Byly zde chovány amfory s vínem. Amfory byly dvouuché nádoby, takže je bylo lze vzít na obou stranách a nésti. Byly podlouhlé, baňaté, s hrdlem štíhlejším a s mírným otvorem. Dole byly opatřeny nohou nebo špicí, jíž byly zasazeny do země nebo do písku a pak byly přiklopeny ke zdi. V amforách byl chován olivový olej a víno. Hrdlo amfory bylo opatřeno korkovou zátkou a pak zalepeno smolou nebo sádrou. Byl zde i nápis, a byla-li amfora ze skla, byla opatřena tabulkou zavěšenou na hrdlo amfory. Na tabulce bylo uvedeno, kolik je v ní vína, jaký druh a z kterého roku pochází. Náš obrázek ukazuje vinný sklep s amforami opřenými o stěnu.Římské lázně: Napravo na obrázku (nahoře) vidíme úsek římských lázní, tzv. tepidarium, kde byla teplota vysoká. Lázně měly ještě i jiné části: frigidarium (ke koupání ve studené vodě), caldarium (koupání v teplé vodě). Velké lázně měly i parní lázeň. Byl zde bazén, kde se lidé mohli koupat, jinde byly vany s horkou vodou. Návštěvník vešel nejprve do šatny. K lázním byly připojeny i další místnosti, jako cvičiště, hřiště, místnosti k filosofickým disputacím, knihovna, hostinec atd. Soustřeďoval se zde takřka celý kulturní život, protože Římané se koupali nejméně jednou denně. I otroci se koupali jednou za týden. Ani selské usedlosti nebyly bez koupelny. Napravo dole vidíme kovový ohřívač, jímž se voda ohřívala. Byla to nádržka s bronzovým roštem, na nějž se kladly tašky, pemza a navrch se nasypalo žhavé uhlí. Nalevo vidíme kamna lázní v pompejské vile. V prvním století př. n. l. bylo totiž vynalezeno ústřední topení. Ve sklepě se topilo v kotli a horký vzduch se vedl pod podlahu vyhřívané místnosti trubkami.Lázeňské a toaletní potřeby: Nalevo vidíme lázeňské potřeby. Dole je vana, která byla zhotovena ze dřeva nebo z kamene. Nalevo nad vanou je náčiní ke stírání prachu a oleje (jakési hřebelce). Náčiní (umístěné na kruhu) je podobné polovydutým srpům, do nichž se shromažďovala nečistota, jelo-li se jimi ostrou hranou po těle. Nahoře vidíme nádobky, jimiž se koupající poléval vodou (velmi pěkně zdobeny). Vedle vidíme různé jehlice, hřebeny, zrcadlo a baňku (na olej). Napravo je reliéf znázorňující vznešeného Římana při toaletě. Dole je nástroj na odstraňování nečistoty z uší a břitva. Břitvu znali Římané od nejstarších dob, ale holit si celou tvář se stalo zvykem až od třetího století př. n. l. Plnovous se pokládal za znak lidí zaměstnávajících se hloubáním a bádáním. Břitva byla poněkud vypuklá, ale byly též břitvy rovného tvaru. Holírna byla místem, kde se vyprávěly pikantní příběhy a klepy. Muži si dávali vlasy kudrnatit a navonět.Účes dámy z doby Trajánovy: Ve starších dobách nosili Římané vlasy přistřižené nůžkami. Římské dívky nosily vlasy zčesané dozadu (viz obrázek uprostřed) a zavázané do uzlu na šíji nebo na temeni. Vdané Římanky si upravovaly účes složitější, vysoký a ovinutý stuhami. Nalevo vidíme účes vdané dámy zepředu, napravo týž účes ze strany. Účes ze šesti pletenců nosily nevěsty a vestálky.Oděv ženy, muže a cestovní oděv: Spodní částí oděvu římské matrony a dámy byla tunika, která byla bílá a nahrazovala naši košili. V této části oděvu chodila Římanka doma. Spodní okraj tuniky byl často barevný a bohatě zdobený. Na spodní tuniku se oblékala stola (štóla), jakási sukně, která byla zapjata na ramenou. Jen svobodné Římanky měly právo nosit pallu, jakýsi pléd – ručník – který byl rovnocenný mužské tóze. Při slavnostních příležitostech se palla přetáhla přes hlavu. Spodní tunika byla bílá, stola barevná a palla opět bílá. Oděv ženy vidíme na obrázku uprostřed. Žena, která je zde vyobrazena, je svobodná Římanka. Nalevo vidíme muže v cestovním oděvu. Takový oděv byl zároveň oděvem otroků a nosičů. Muž je oděn v krátkou tuniku, přes kterou má půlkruhovitě přehozen plášť, jenž se jmenoval paenula (pénula), s kapucí, která byla na plášť přišita. Napravo vidíme muže v tóze. Jinoch, který se stal mužem, dostal slavnostně tuto část oděvu, jež byla znakem občanství. Otroci, vyhnanci a cizinci tógu nesměli nosit. Tóga byla z látky, která tvořila krásné záhyby. Byla přehozena přes levé rameno a její hoření okraj směřoval pod pravou ruku. Pod tógou bylo vidět tuniku z vlněné tkaniny. Senátoři měli tógu ozdobenou červeným lemem. Říman na našem obrázku je senátor, jehož tóga je nejen bohatě lemována, ale ještě ozdobena. Obuv senátorova má červenou barvu.Římské boty, sandály a ševcovské nástroje: Nahoře jsou boty, sandály a ševcovské nástroje. Dole je znázorněn způsob, jakým byly upevněny sandály na noze. Boty se vyráběly z kůže a ze dřeva a opatřeny cvočky, aby byly trvanlivější. Odleva doprava: dvě boty (okované cvočky), napravo je sandál rozložený ve své části, pod nimi je ševcovská jehla a nůž. Boty se barvily na červeno nebo i v barvě kůže. Byly natírány olejem. Na spodním obrázku vidíme způsob upevnění sandálů na nohy.׋›Dějepis 6/D28 – Řím – materiální kultura ŘímanůVýrobceDPrahaRok1958Délka31 okénekAutor textuPodmele LadislavPředlohaDJOBOznačení5380Další diafilmy výrobceImperialismus největší nepřítel lidstvaZáklady zemědělstvíVálcová plynulá a polohová vinutí transformátorůVenkovský lid v boji za důstojný život
