Karel Havlíček BorovskýLetos vzpomíná český a slovenský lid stého výročí úmrtí jednoho z největších bojovníků za práva českého lidu z minulého století, statečného a talentovaného novináře, velkého satirického básníka Karla Havlíčka Borovského.+55Karel Havlíček se narodil 31. října roku 1821 ve vesnici Borové u Přibyslavi. Jeho otec byl vesnickým kupcem. Karel byl nejstarší ze čtyř dětí. Velký vliv na výchovu mladého chlapce měl vlastenecký borovský farář Brůžek.V borovském rodném domku žil Karel Havlíček prvních devět let svého života. Pak ho rodiče odvezli do Jihlavy, kde chodil do školy.Když bylo Havlíčkovi dvanáct let, odstěhovala se rodina do Německého Brodu. Otec si koupil na náměstí dům, v němž si zařídil krám.V Německém Brodě studoval Karel Havlíček na gymnasiu, které bylo tehdy jedním z nejlepších. V té době tam také studoval Bedřich Smetana a Havlíček mu pomáhal. Roku 1838 vstoupil Karel Havlíček do kněžského semináře v Praze, z kterého však byl po roce vyloučen, protože projevoval slovanské smýšlení. Koncem roku 1842 odjel do Ruska, kde nastoupil v Moskvě místo vychovatele v rodině profesora Ševyrjova.Za svého pobytu v Rusku se Havlíček naučil nenávidět carský útlak a opovrhoval zahálčivou šlechtou, která vykořisťovala ruský lid. O prostém ruském lidu psal svým přátelům do Čech, že „takový národ není v celé Evropě, a až on se někdy přece navrch, až on sebe ukáže světu sám, tenkrát poznají, co jest ruský národ“.V Moskvě také začal psát epigramy – ostré útočné verše, v nichž zesměšňoval vládu, církev, Rakousko a českou zaostalost. Na příklad takové:„Odkud vzalo – zkouším žáky –jméno Rakous počátek? –‚Od raků, neb oni takychodí pořád nazpátek!‘“Anebo takové:„Nechoď, Vašku! s pány na led;mnohý příklad máme,že pán sklouzne a sedlák siza něj nohu zláme.“Později, když se stal novinářem, neustále učil český lid, aby dobře rozlišoval mezi reakční ruskou vládou carů a velkostatkářů a ruským lidem.V roce 1843 se vrátil z Ruska do Čech a po krátkém pobytu v Německém Brodě přijel do Prahy, kde začal uveřejňovat články o Rusku, které později vyšly souhrnně jako „Obrazy z Rus“.V té době také napsal literární kritiku, která se stala mezníkem v dějinách české literatury. Zkritisoval Tylův román „Poslední Čech“ a vypověděl ostrý boj dosud platné zásadě, že „co je české, to je hezké“. Prosazoval literaturu realistickou, která by říkala lidem pravdu, a tendenční, to je takovou, která by bojovala za vznešené myšlenky a učila lidi žít.Na doporučení Františka Palackého se mladý Karel Havlíček stal roku 1846 redaktorem tehdy jediného českého listu „Pražské noviny“. Přeměnil tento dosud nudný list v moderní časopis a pustil se v něm do boje za národní práva českého lidu. V „Pražských novinách“ uveřejnil seriál článků „Slovan a Čech“. Odmítl naivní spoléhání na to, že svobodu českému národu přinese ruský car. Vystoupil proti nesprávnému názoru některých předbřeznových vlastenců, že Češi jsou součástí jakéhosi velkého slovanského národa, a dokazoval, že jsou národem samostatným. „Máme se snad lekati velikých a mnohých překážek, máme malomyslněti před obtížnou, nepříjemnou cestou, kterou, kráčeti musíme? Máme se snad dětinsky a nemužsky na jiného spoléhati? Čech se práce a překážek neleká, Čech nemalomyslní, Čech se na jiného nespoléhá, Čech se přičiní a přemůže všechno.“Vedle „Pražských novin“ redigoval Havlíček také literární časopis „Česká včela“, v němž uveřejňoval povídky, básně, kritické články.V roce 1847 se mladý redaktor seznámil s Julií Sýkorovou, dcerou panského úředníka, která se v Praze učila v kloboučnickém salonu. V březnu roku 1848 se mladí vzali. Koncem roku, na Štědrý den, narodila se jim dcera Zdenka.Bylo to dobré manželství. Julie byla svému muži dobrou a statečnou družkou, ačkoli události, které se brzy nahrnuly, přinesly oběma mnoho utrpení. Mladí manželé si zařídili byt na Starém Městě Pražském.V únoru roku 1848 zahřmělo dunění francouzské revoluce. V Paříži povstal lid a svrhl krále. Slavný francouzský malíř Delacroix to zobrazil ve svém obraze „Svoboda vede lid na barikády“. Revoluce se rychle rozšířila po celé Evropě. Lid, vedený mladým měšťáctvem, všude povstával proti císařům a králům, aby svrhl feudální řády a vybojoval parlamentní demokracii ve znamení hesla „Svoboda, rovnost, bratrství“.Dne 11. března roku 1848 svolalo několik mladých vlastenců do pražských Svatováclavských lázní veřejnou schůzi lidu. Rakouské úřady se ji neodvážily zakázat. Ze schůze vyšel návrh petice, kterou zvláštní delegace českého lidu měla odevzdat císaři ve Vídni. V petici se žádala demokratická a národní práva pro Čechy. Touto schůzí začala revoluce v Rakousku. Za několik dní povstal vídeňský lid. Obávaný Metternich, předseda císařské vlády, padl. Začínalo „jaro národů“.Karel Havlíček si založil velký politický deník „Národní noviny“, jehož první číslo vyšlo 5. dubna 1848. Byl to bojovný a průbojný list, který vyjadřoval politické naděje českého měšťáctva, jediné třídy, která už vystupovala se samostatným politickým programem a činila si nárok na to, aby vedla celý národ. Avšak české měšťáctvo v revoluci zklamalo a nakonec ji zradilo. Bálo se konkurence silnějšího německého, které chtělo připojit celé Rakousko k Německu, v němž by českému národu hrozil zánik. Bálo se, aby se Rakousko v revoluci nerozpadlo, čímž by české měšťáctvo ztratilo velký trh a český národ by se mohl dostat pod vládu zpátečnického ruského cara. Ale ze všeho nejvíc se české měšťáctvo bálo vlastního lidu, probouzející se dělnické třídy, která by se nespokojila demokratickými právy, nýbrž by šla dále a žádala také sociální spravedlnost na účet měšťáctva. A proto se české měšťáctvo nakonec rozhodlo podporovat habsburskou dynastii a zachovat Rakousko a doufalo, že se mu za to dvůr a šlechta odvděčí. Tak česká buržoasie zradila lidové revoluční hnutí a octla se v táboře kontrarevoluce.Němci svolali do Frankfurtu ústavodárné shromáždění, kterého se měly zúčastnit i rakouské země. Pozvali tam také za Čechy Františka Palackého. Palacký pozvání odmítl. Od tohoto okamžiku byl vnesen do revoluční demokracie rozkol. Češi a Němci, kteří dosud svorně vystupovali proti feudálům, začali se navzájem napadat. Ani české, ani německé měšťáctvo už v té době ze strachu před lidem nemohlo správně rozřešit národnostní otázku. Nacionalistických štvanic využili rakouští generálové, aby pak potlačili krok za krokem revoluci. Napřed revoluční Čechy s pomocí Němců a Maďarů, potom revoluční Vídeň s pomocí Čechů a Charvátů, potom revoluční Uhry s pomocí Slovanů a Němců. Havlíček v té době napsal posměšnou píseň „Šušelka nám píše“ proti frankfurtskému parlamentu.Dne 2. června se v Praze sešel za velké naděje Slovanský sjezd, kterého se vedle Čechů a Slováků zúčastnili zástupci Poláků, Srbů, Charvátů, Slovinců, Rusínů a Rusů. Sjezd vytyčil demokratický program osvobození slovanských národů.Havlíček se činně účastnil Slovanského sjezdu. Před jeho svoláním jel do Krakova, aby zajistil polskou účast na sjezdu.Slovanský sjezd byl přerušen svatodušním povstáním pražského lidu. Rakouský generál Windischgrätz vyprovokoval povstání, aby mohl revoluci udusit v krvi. Když se po slavnostní mši na Václavském náměstí ubíral průvod studentů a dělníků Celetnou ulicí, začali Windischgrätzovi vojáci střílet do bezbranných lidí. Za kratičkou chvíli se Staré a Nové Město Pražské pokrylo barikádami. Studenti a dělníci ze Smíchova, Karlína a z Podskalí vztyčili na barikádách červenobílé prapory. Po dvou dnech bojů odtáhl Windischgrätz se svými oddíly na levý břeh Vltavy.Avšak povstání pražského lidu zůstalo isolováno. Po celém Rakousku a Německu se šířily klamné zprávy, že to Češi povstali proti Němcům. Venkovské Národní gardy, které se pokusily táhnout Praze na pomoc, byly odzbrojovány. České měšťáctvo, které se povstání zaleklo, protože se ze všeho nejvíc bálo ozbrojeného dělnictva, dalo se do prostředkování smíru a domlouvalo povstalcům, aby složili zbraně. Po zhroucení povstání odevzdal vůdce studentů Josef Václav Frič pražskému purkmistrovi prohlášení, v němž obvinil měšťáctvo ze zrady. „Naše naděje a síla spočívá v lidu, kdežto vy toužíte jen po oněch pokojných, bezstarostných dnech, jež jste v starém otroctví prožili. Vy bojíte se našeho lidu, kdežto my jej milujeme, pro což i za jeho svobodu bojujeme“.Dne 16. června zahájilo Windischgrätzovo dělostřelectvo bombardování Starého a Nového Města. Kartáče zasáhly Staroměstské mlýny, které vyhořely. Vyhořela tam i redakce Havlíčkových „Národních novin“ a jeho byt. Nad Prahou byl vyhlášen stav obležení, vůdcové povstání prchli nebo byli pozatýkáni. „Národní noviny“ začaly znovu vycházet až po několika týdnech. Pak byl Havlíček zatčen, ale protože byl mezitím zvolen za poslance do vídeňské říšské rady, musil být brzy propuštěn.Zatím co „Národní noviny“ a jejich humoristickou přílohu „Šotka“ vydávali v Praze jiní členové redakce, zasedal Havlíček spolu s jinými českými poslanci ve Vídni na říšské radě. Čeští poslanci se tu nechovali správně. Vylekáni povstáním pražského lidu a stále se hrozící velkoněmeckých plánů stali se na říšské radě oporou vlády. Tak se dokonce postavili proti návrhu, aby zrušení roboty selského lidu bylo provedeno bez výkupu. Postavili se také proti maďarskému revolučnímu hnutí a zpupně odmítli dovolit poslům revolučních Uhrů přístup do říšského sněmu.Když v říjnu povstal revoluční lid Vídně proti císařským generálům, bojovalo na barikádách vedle německých dělníků a studentů i mnoho českých dělníků, kteří ve Vídni pracovali. Ale čeští poslanci spolu s vládou z Vídně uprchli a postavili se proti revoluci. V té době se proti revoluci postavil i Havlíček. Obklopen buržoasními poslanci na sněmu, odtrhl se od lidu. Dal se strhnout k novinářským útokům na ty poctivé české revolucionáře, kteří nesouhlasili s politikou českých měšťanů.Když byla vídeňská revoluce poražena Windischgrätzovými bodáky, byl říšský sněm svolán do Kroměříže. Havlíček se však brzy vzdal poslaneckého mandátu, aby se vrátil do Prahy a věnoval se svým novinám. Vláda potěšená protirevolučním stanoviskem českých liberálů se jim odvděčila tím, že rozehnala dne 7. března roku 1849 kroměřížský sněm, když pracoval na demokratické ústavě, a nastolila režim tuhé reakce. Čeští předáci mohli vidět, kam vede jejich úzkoprsá a nacionalistická politika. V té době uveřejnili v jistých německých novinách karikaturu na české předáky, i na Havlíčka. Karikatura zobrazovala, „jak seděli v březnu roku 1849 a plakali, když vzpomínali na březen roku 1848“, to jest na to, jak se nesprávně chovali i v revoluci. Na té karikatuře bylo mnoho pravdy. Avšak v době, kdy zvítězila reakce a ostatní předáci českých liberálů ze strachu zalezli a začali posluhovat kontrarevoluci, Havlíček se vzchopil a zahájil mužný a statečný boj proti reakci ve svých novinách. V té době psal svému příteli Pinkasovi: „Teď musí beztoho záhy nastat okamžik, kdy se rozestoupí naše dosavadní národní strana: jedni se stanou nyní státními prokurátory, krejskými a úřadními presidenty a opustí prapor a budou spokojeni, druzí zůstanou sobě samým ponecháni. A poněvadž potom jako předtím odhodláni jsme býti jen prokurátory českého lidu, musíme se záhy vzdát kmotrovství s těmi ostatními c. k. prokurátory.“Vláda vydala oktrojovanou ústavu a potlačila s pomocí vojsk ruského cara uherskou revoluci. Vládní noviny se těšily, že předseda vlády kníže Schwarzenberg „uzavřel“ revoluci. Havlíčkův „Šotek“ se tomu tvrzení posmíval karikaturou. Přesto, že byl teď pronásledován, psal: „Svědomí zavazuje každého poctivého člověka ouplnou pravdu říci a nesmlčeti své mínění, a byť i meč katův nad hlavou byl napřažen.“ Byl postaven před soud pro své články, ale statečně se hájil a pražská porota ho osvobodila. V květnu roku 1849 vyhlásila vláda nad Prahou stav obležení. Havlíček teď už zcela sám a opuštěn všemi svými dřívějšími přáteli pokračoval v statečném boji proti reakci. Dne 19. ledna roku 1850 byly jeho „Národní noviny“ úředně zastaveny. Avšak Havlíček se nevzdal. Odstěhoval se do Kutné Hory a v Procházkově tiskárně začal vydávat nový časopis – kutnohorského „Slovana“.„Slovan“ vycházel z počátku i dvakrát týdně, později ve větších lhůtách. Havlíček si téměř celý časopis psal sám. Odvážně v něm vystupoval proti reakci mezinárodní a rakouské, odhaloval úklady Bachovy absolutistické vlády, pronásledoval svým ostrým perem všechny zrádce české věci a demokratických řádů.Vliv „Slovana“ byl vládě velmi nebezpečný. Byl to v té době téměř jediný v celém Rakousku neohrožený hlas odporu proti absolutismu. Proto bylo zahájeno pronásledování. Téměř každé číslo „Slovana“ bylo zabavováno, bylo zakázáno rozesílání časopisu do Haliče a na Slovensko, pak i do Prahy, Havlíčkovi byl zakázán pobyt v Praze, předplatitelé „Slovana“ byli policejně vyšetřováni a jeho přátelům v Kutné Hoře bylo vyhrožováno, aby se s ním nestýkali.Aby ochromila vliv „Slovana“, sjednala si vláda do Vídně několik českých renegátů, kteří byli Havlíčkovými spolupracovníky v „Národních novinách“ a nyní se dali koupit za peníze, a s jejich pomocí začala vydávat „Vídeňský deník“, jehož jediným účelem bylo útočit na Havlíčkova „Slovana“. Avšak Havlíček dovedl svými polemikami renegáty zesměšnit a odmítnout.V „Slovanu“ Havlíček uveřejnil své „Epištoly kutnohorské“, které pak vydal knižně. Psal v nich: „Umínil jsem si v těchto epištolách trochu odhaliti a zahanbiti ty náboženské muže, kteří nám nadějí na nebe osladiti chtějí to peklo, které nám oni sami zde na zemi způsobili. Umínil jsem si pokaziti řemeslo oněm bohabojným mužům, kteří považují náboženství jen za lacinou policii: umínil jsem si nebáti se při tom ani těch horlivých zelotů, kteří myslí, že pán Ježíš jen proto se na kříž přibíti dal, aby jim tím vymohl na věčné časy dostatek.“Články, které Havlíček psal do „Slovana“, na příklad článek „Proč jsem občanem?“, v němž odhaloval, že absolutistický stát v čele s císařem, šlechtici a velkokapitalisty slouží jen k útlaku občanů, četl český lid s velkou pozorností a nadšením. Byl to jediný hlas, který udržoval při životě jiskru svobody, potlačené v celém Rakousku. Když byl „Slovan“ zabavován, pomáhali přátelé Havlíčkovi vynášet zabavené číslo potajmu z tiskárny a v noci to formani a zelinářky, kteří projížděli Kutnou Horou, rozváželi po českých městech a vesnicích, především do Prahy, kde se „Slovan“ šířil illegálně.Avšak konfiskace a pronásledování se množily. Český lid nacházel v „Slovanu“ posilu pro budoucnost, ale zatím ještě neměl politického vůdce, který by ho vedl do boje proti reakci. České měšťáctvo, které v té době bylo ještě jedinou politickou silou, zbaběle mlčelo, přisluhovalo Vídni a Havlíčka se zříkalo. Z jeho středu přicházely hlasy, že Havlíček je „nerozvážný“ a „zbrklý“ a že by měl vlastně se svým časopisem přestat.Byl to příliš nerovný boj: jeden odvážný a nekompromisní novinář tu stál proti celému státnímu aparátu rakouského císařství. A tak, když byl vydán zákon namířený proti Havlíčkovu „Slovanu“, který by umožnil vládě nepohodlný časopis zastavit, rozhodl se Havlíček sám přerušit jeho vydávání. Rozloučil se se svými čtenáři těmito slovy.Avšak Havlíček i umlčený byl vládě nebezpečný. Proto se rozhodla ho pronásledovat i nadále. V budově krajského soudu v Kutné Hoře byl zahájen proti Havlíčkovi dne 12. listopadu roku 1951 proces. Havlíček byl žalován pro články „Správa záležitostí obecních“ a pro článek „Proč jsem občanem?“.Kutnohorské porotní přelíčení se stalo velkou protivládní manifestací. Do Kutné Hory se sjely z celého kraje i z Prahy tisíce lidí, kteří vítali statečného novináře voláním „Sláva!“ Havlíčka hájil dr. Frič, ale byl to sám obžalovaný, který přeměnil soudní přelíčení v ostrou obžalobu vládního režimu Bachova absolutismu. Když mu předseda senátu řekl, že svými články chtěl vládu „v nevážnost uvésti“, odpověděl Havlíček hrdě: „Já to chtěl, protože taková vláda nevážnost zasluhuje!“ Porota jednomyslně vynesla výrok „Nevinen!“ Na náměstí před soudem čekal tisícový dav. Když po půlnoci byl vyhlášen výrok, propukl dav v nadšení a odnesl Havlíčka na rukou za zpěvu národních písní do hostince.Po osvobození před kutnohorskou porotou se Havlíček odstěhoval s rodinou do Německého Brodu. Zamýšlel se věnovat literatuře. Avšak vládě byl pořád nebezpečný, protože se mohl stát střediskem českého národního odporu. Proto se vláda rozhodla internovat ho do Brixenu. V noci na 16. prosince 1851 vtrhl do jeho bytu komisař Dedera s policií. Havlíček to popsal v „Tyrolských elegiích“:„Dvě hodiny po půlnoci –když na třetí šlo,tu mi dával žandarm u postelešťastné dobrýtro.Se žandarmem slavný ouřadcelý v parádě,pupak kordem pevně obvázanýzlato na krágle.“Nastalo tklivé loučení:„Matka, žena, sestra, dcerka –malá Zdenčinka,stály okolo mne v tichém pláči:hořká chvilinka!Já jsem sice starý kozák,v půtkách tužený:tenkrát jsem měl trochu těsná prsaa zrak zkalený.“„Bach mi píše jako doktor,že mi nesvědčív Čechách zdraví, že prej potřebujuzměnu povětří.Že je v Čechách tuze dušno,horké výpary,mnoho smradu po té oktrojírce,holé nezdraví!“Havlíček v „Tyrolských elegiích“ humorně popsal, jak se cestou v Tyrolsku splašili koně a policajti, kteří ho doprovázeli, ze strachu vyskočili a delikvent dojel do příští stanice sám:„Ach, ty vládo, převrácená vládo!Národy na šňůrce vodit chceš,ale čtyřmi koňmi na opratíchvládnout nemůžeš!–––“V Brixenu byl přidělen Havlíčkovi k pobytu domek na okraji města. Byl zde zcela isolován od českého národního života. Odmítal všechny domluvy, aby si podal žádost o milost, protože nechtěl „psí nohy lízat“. Zatím v Čechách vládla reakce. Všechen národní život byl potlačen. V několika národních institucích, které tu zůstaly, roztahovali se renegáti, kteří i Františka Palackého vyštvali z Musea. Štvali i Havlíčka, ačkoli věděli, že se ve vyhnanství nemůže bránit. Havlíček psal příteli do Čech: „Kdyby jich bylo /těch renegátů/ plný konský trh a já jen sám, dejte mi jeden brk, kus papíru a dovolte mi desetkrát namočit a ze všech těch sloupů nezůstane jen mrchoviště a smrad.“Na jaře roku 1852 přijely k Havlíčkovi do Brixenu Julie a Zdenka, které bylo v té době dva a půl roku. Rodina se nějak zařídila. Havlíček se pokusil pracovat. Chtěl psát dějiny Ruska, ale policie mu zabavovala všechny poznámky a posílala do Vídně k censuře a Havlíček je už nikdy nedostal zpátky. Ale napsal v Brixenu své největší básně „Krále Lávru“, „Tyrolské elegie“ a „Křest svatého Vladimíra“.„Křest svatého Vladimíra“ je největší českou satirickou básní. Děj se odehrává v starém Rusku, ale Havlíček měl na mysli poměry v Rakousku, a mířil ostří své satiry na rakouský absolutismus a katolické náboženství. Car Vladimír poslal drába k bohu Perunovi se vzkazem, aby mu hřměl na svátek.„Jak to přeslech tatík Perun,hnedle čelo zvraštil,skočil s kamen na lavici,kačmi o zem praštil:‚Raděj pásat husy ve vsi,po bobnách se ploužit,než u toho Vladimírazde za boha sloužit.‘“Dráb chtěl Perunovi domluvit:„Ale Perun, jak byl v ráži,sáhnul pod lavicia vytáh na pana drábatu svou hromovnici.Dráb se dlouho nezdržoval,hledal honem dírua hned běžel jak s kestremk cáru Vladimíru.“Zatím co se tedy u cara hodovalo bez Peruna, pracoval Perun jako nějaký deputátník na statku.„Ráno vstane, do snídaněmusí rosou kropit,měsíčka zavřít do chlívka,potom v slunci topit.Dříve čerty, noční duchystrčit do pytlíkaa hvězdičky puť – ťu – ťu – ťusvolat do kurníka.“Po hodování poslal car Vladimír na Peruna policajty:„Bože, kýž jsem policajtem,to je vyražení,koho chce, toho si chytnea dá do vězení.Každý si ho musí vážit;kdo nan zaškaredí,pro urážku policajtave štokhauzu sedí.“Policajti přivlekli Peruna před vojenský soud.„Vojenský soud, to je samec,soudí, jen se práší:on má všechny paragrafyv jedné patrontaši.Vojenský soud má žaludekzdravý jako štika:nevinného na komandostráví jak vinníka.“Vojenský soud odsoudil Peruna a jednoho novináře, „protože se bohu rouhal a psal proti víře“, k utopení v řece.„Tak je ti carští katanéukrutně mučili,všechny louže po Kyjevěs nimi vymetčili.Když jsou je přivlekli k řececelé plné bláta,kati je tam utopilijak slepá štěňata.“A tak nastala v Rusích neznabožnost, a lidé se měli docela dobře, zejména že nemuseli platit desátek.„Ale církevní mašinka,ta se zarazila,neboť kněžím u pytlíkuzaťata jest žila.“Proto přišla deputace kněží k carovi, aby jim dal jiného boha.„Nám je pánbůh jako pánbůh,jenom když je ňáký,abysme s ním udrželiv respektu sedláky.“Vladimír svolal ministerskou radu.„V hlavní věci byli všichnistejného mínění:bez boha se sprostým lidemnení k vydržení.Ministr vojenský pravil:‚Co dovede bůžek,každý starý generál totaky zastat může.Ze všech nejlíp by to trefilmaršál komispatr,pouštět hrůzu na sedláky,na to on je metr.‘“Když se ministerská rada nemohla rozhodnout na kandidátovi na nového boha, přišla k carovi dvorní kamarila.„Vladimír byl ještě k tomupuncto sexti štvanec,jako lev kraloval mužůma ženským co kanec.Všechny na něj dorážely,každá jinak mlela,málem by už byla cáruhlava zšedivěla: –“Car se nemohl rozhodnout a stěžoval si lokaji Matesovi, který mu zouval boty.„Mates, jak jen cár byl svlečena v posteli ležel,do redakce ledních novins botma v ruce běžel...“a nařídil redaktorům, aby oznámili v novinách konkurs na nového boha. I vyslaly různé církve do Kyjeva deputaci. Svatý otec v Římě poslal jesuity.„Credo in unum Deum –náš bůh je poslušnější než-li Perun,orate fratres –naše víra je ponížená jako pes.Kyrie eleison,když peníze nejsou.Et ne nos inducas in tentationemkdyž ti dávají, ber honem.“A tak nastala v Kyjevě velká tahanice. Zástupci různých církví nabízeli své zboží:„Není církev jako církev,cáre nejmilejší,naše církev mezi všeminejcírkvovatější.‘Čert zná všechna jejich jména!Ale jak se ctily,z toho se ruské hokyněmnoho naučily.“Havlíček pobyl v Brixenu tři a půl roku. Julie se Zdenkou se musily vrátit do Čech, protože Julii, nemocné na tuberkulosu nesvědčilo podnebí. Konečně koncem dubna roku 1855 byl Havlíčkovi povolen návrat domů. Vracel se pln nadějí. Po návratu se dověděl, že Julie zemřela 16. dubna v Praze. Bylo jí pouze devětadvacet let. Byla to pro Havlíčka těžká rána. Žil zatím u příbuzných v Brodě. Byl otřesen skutečností, kterou našel v Čechách. V Brixenu si ani nepředstavoval, jaká hniloba byla doma, jak všichni jeho dřívější přátelé zalezli. Když zajel na několik dní do Prahy, nikdo se k němu nechtěl hlásit. Jen paní Božena Němcová se nebála. Tato zbabělost ho úplně zdrtila. Bez ženy, bez možnosti pracovat pro český lid, obklopen zradou a zbabělostí, ztratil víru v život.S podlomeným zdravím odjel na jaře roku 1856 do Prahy, kde mu lékaři zjistili tuberkulosu. Poslali ho do lázní Šternberku u Slaného. Tam se mu nemoc zhoršila. Lékař a Havlíčkův švagr přivezli nemocného zpět do Prahy. Dne 29. července roku 1856 ve věku pětatřiceti let zemřel Karel Havlíček v pražském bytě svého švagra Jaroše.O Havlíčkově pohřbu psala Božena Němcová svému příteli: „Kdo známé venku měl, dal hned vědět a sešlo se mnoho lidu, zvláště selského, až od Králové Hradce, od Boleslavi, Mělníka, Roudnice a z okolí pražského. V pátek ráno chodili lidé jako procesím nahoru, kde v rakvi vystaven ležel. Staří, mladí, muži i ženy, kněží, vojáci, prostí řemeslníci a nádeníci, každý přišel tiše s neobyčejnou úctou... V průvodu bylo lidstva náramné množství, sotva se mohlo jít, jak se dle oka čítati mohlo přes 5 000 a všechny třídy a stavy tu byly zastoupeny. ‚Od Husa se takový člověk nenarodil, který by se odvážil pravdu jim tak povědět,‘ bylo slyšet mezi lidmi.“„Na baštách bylo diváků jako mrčen. Když dávali rakev do vozu, strhl se pokřik: ‚Ne do vozu, my ho odnesem až na hřbitov.‘ Byli to Podskaláci.“ A tak český lid pohřbil na Olšanských hřbitovech svého novináře a básníka, svého neohroženého mluvčího.Karel Havlíček – tak ho zvěčnili malíř po návratu z Brixenu – zůstal v paměti českého lidu jako statečný a nekompromisní novinář, jako vzor člověka, který se nebál říci pravdu tak, jak ji chápal, který se uměl sám postavit proti mocným tohoto světa a raději padnout v boji než zradit své přesvědčení. V jeho šlépějích, ve smyslu jeho ideálů budujeme dnes naši svobodnou vlast, vlast, v níž je pánem český lid, jak o tom snil Karel Havlíček.׋›Borovský Karel HavlíčekVýrobceDPrahaRok1956Délka59 okénekAutor textuBudín StanislavPředlohaOSOBOznačení3504Další diafilmy výrobceMeteorologieVznik a vývoj zeměBezpečnost provozu silničních vozidelChovatelství I.díl Význam chovatelství
