Vysoké TatryMapa: Vysoké Tatry tvoří oblouk, vyklenutý do J. Od hlavního hřebene se táhnou výběžky, ohraničující hlavní doliny. Osídlení i nejčilejší cestovní ruch se soustřeďuje v oblasti Cesty Slobody. Turistika se soustřeďuje v oblasti hlavní turistické stezky, při které leží převážná část turistických chat (vychází z Podbánska, vede kolem Štrbského, Popradského a Velického plesa, přes Hrebienok, kolem Skalnatého plesa, přes Velkou Svišťovku do doliny Zeleného a Bielých ples, přes Kopské sedlo a hřeben východní poloviny Belanských Tater). Z hlavní turistické stezky odbočují turistické stezky do tatranských dolin, případně přecházejí sedly do dalších dolin (např. u Kamzíku odbočuje turistická stezka do Velké studené doliny a přechází přes Prielom do Bielovodské doliny; u Sliezského domu odbočuje další turistická stezka do Velické doliny a přes Polský hrebeň do Bielovodské doliny; další turistická stezka vede Malou Studenou dolinou přes Sedielko do Javorové doliny a Javoriny). Oblast Vysokých Tater je přírodní rezervací a nazývá se Tatranský národný park.+44Geologická stavba Tater: Tatry vznikly v rozsáhlé mořské pánvi, tzv. Karpatské geosynklinále, která se prostírala na dnešním území Slovenska. Koncem prvohor se vynořily Tatry nad hladinu moře a staly se souší. V druhohorách (trias, jura, křída) byly znovu zaplaveny mořem, v němž se ukládaly mladší sedimenty (vápence, dolomity, slíny, břidlice aj.). V křídě se hlásí horotvorné pochody, Tatry se začínají zdvíhat; největší zdvihy probíhaly v třetihorách a pokračují — až do dnešní doby jsou pozorovány náznaky recentních zdvihů. Žulové jádro bylo pokryto hrubou vrstvou usazenin, hlavně flyšových; tyto mohutné 4.000–5.000 metrů silné vrstvy sedimentů byly do dnešního dne odstraněny (až na nepatrné zbytky) erozí a denudací, žulové jádro bylo obnaženo, takže tvoří podstatnou část Vysokých Tater. Belanské Tatry naproti tomu (viz další obrázek) mají docela jinou stavbu. Na našem obrázku je zachycen žulový reliéf silně rozčleněný vlivem ledovcové činnosti, který se nápadně liší od horského reliéfu s převládajícími hladkými svahy, které vznikly ze sedimentárních hornin. Na obrázku vidíte konec Javorové doliny, vlevo hlavní hřeben Javorových štítů.Belanské Tatry: Pokračováním Vysokých Tater od Kopského sedla (kolem 1.756) jsou Belanské Tatry. Tvoří mohutný masív 15 kilometrů dlouhý, který sahá od osady Javorina k Tatranské kotlině; složen je z mezozoických hornin (od středního triasu až po spodní křídu). Byly přesunuty v podobě tektonického příkrovu tzv. subtatranského od jihu z oblasti Vepora do oblasti Tater na vzdálenost 30–50 km. Obrázek zachycuje severozápadní část Belanských Tater s nejvyššími vrcholky Nový (kolem 1.999), Havran (kolem 2.151,4) uprostřed a Ždiarskou Vidlou (kolem 2.146). Pestrost geologického složení se projevuje ve vystupujících horninách, které vytvářejí i určité geomorfologické tvary. Strmé stěny nad kosodřevinou (pás uprostřed obrázku) jsou z bílých až růžových liasových křemenců (sinemur). Výše se nacházející svahy s hladkými formami, porostlé vegetací, jsou z tmavých břidlic a slínů. Nejvyšší vrcholky, tzv. „čiapky“ jsou tvořeny radiolaritovými vápenci malmu, titonu a organogenními muráňskými vápenci světlé až bílé barvy.Detail z geologické stavby vysokotatranského žulového jádra, silně porušeného milonitovými zónami (zóny silně rozervané žuly podél zlomových ploch), systémy puklin i ledovcovou erozí. V popředí dolina Bielého plesa u Kežmarské chaty s glaciálním amfiteátrem, sutorovými morénami a periglaciálně slézající sutí. V pozadí vpravo Ledový štít (kolem 2.627,2), vlevo skalnatý svah trógu Kežmarské Bielé Vody, Velký a Malý Pyšný štít.Na obrázku vidíme jižní svahy Vysokých Tater. Jak vzniklo toto pohoří? Povrch centrálních Západních Karpat, k nimž Tatry řadíme, byl v mladších třetihorách (v neogénu) mocným účinkem vnitřních zemských sil zpřehýbaný a rozlámaný: vznikly klenby — dnešní pohoří a prohlubeniny — dnešní doliny. Tatry jako celek představují obrovskou klenbu — velevrásu. Tato klenba však při zdvíhání pukla — vznikl zlom, podél něhož celá jižní část klenby klesla do hloubky. Zbývající část se stále zdvíhala, a tak dala základ dnešnímu pohoří. Strmý jižní zlomový svah Tater však nezůstal souvislý, protože eroze jej rozčlenila tak, že z něho zůstaly už jen trojúhelníkové plochy, tzv. facety, zachované mezi jednotlivými dolinami. Pěkně jsou vidět i na obrázku — zprava: Patria 2.202,8 m, Mlynická dolina, Predné Solisko 2093 m, Furkotská dolina, Zlomiská a docela nalevo Kriváň 2.493,9 m.Tu vidíme ledovcový kotel, tzv. kar Žabích ples — boční to větev Mengušovské doliny. Ledovcové kotle, kterých je v Tatrách velké množství, jsou místa, kde se rodily v době ledové (v pleistocénu) ze sněhu mohutné údolní ledovce. Tehdy se sníh hromadil na vysokých hřebenech, na svazích a v horních částech dolin, nad hranicí věčného sněhu, a po celý rok v lavinách padal do závěrů dolin, kde se měnil na firn a ledovcový led. Závěry dolin se silným mrazovým zvětráváním a podřezáváním ledovců rozšiřovaly a měnily se v ledovcové kotle — kary. Jejich dno bývá více méně ploché a často jsou v něm plesa. Ze tří stran bývá obtočeno strmými skalními stěnami. Na čtvrté straně karové plošiny spadají většinou srázným svahem, někdy až 100 i více metrů vysokým, ke dnu hlavní doliny.Tento obrázek ukazuje nejvyšší část Svišťové doliny, která je v podstatě též kar. Zajímavá je tu plošina, opracovaná ledovcem. Jeho masy, když se pomalu šinuly do nižších poloh, přetvářely svou skalní podložku — obrušovaly ji, zaoblovaly, modelovaly v jakési skalní vlny. Takto přetvořenému skalnímu povrchu říkáme mutóny. Nalevo se z plošiny, přeměněné v mutóny, zdvíhá strmý skalní hřeben, který byl v době zalednění ze všech stran obklíčený ledovci, takže z nich vyčníval jako ostrov. Takovéto „ostrovy“ vyčnívající z ledovců nazýváme nunataky.Ledovce, vznikající v karech, se šinuly pomalu do údolí, vyhloubených už předtím potoky, a začaly je přetvářet v ledovcové doliny, tzv. trógy. Svahy původních dolin sesouvající se ledovce podemlely, takže se obyčejně změnily ve skalní stěny, dna rozšířily a příčnému profilu vtiskly tvar písmene U. Obrázek ukazuje překrásný tróg — Bielovodskou dolinu, kterou v pleistocénu vyplňoval největší tatranský ledovec, dlouhý přes 14 kilometrů a skoro 300 metrů široký. Některé trógy mají asymetrický příčný profil. Dobrým příkladem je zase Bielovodská dolina, která — jak prozrazuje obrázek — má svahy na levé straně strmější, než na straně protilehlé, protože bielovodský splaz byl k levé straně zatlačován silnými ledovcovými jazyky, které přibíral zprava.Z glaciálně podťatých stěn a štítů se řítily na ledovcové splazy spousty balvanů, uvolněných silným mrazovým zvětráváním. Ledovce pak tyto skalní masy nakupily v mohutné valy, složené z netříděných bloků různé velikosti, které se nazývají morény. Lemují-li valy čelo ledovce, představují morény čelní, čili koncové, které tvoří na úpatí Tater celé kopce. Po stranách splazu se ukládají morény boční. Na jižních svazích pohoří jsou tyto valy tak velké, že představují přímo jakoby horské hřbety mezi jednotlivými dolinami. Obrázek nám ukazuje Važeckou dolinu a její pěkně vytvořený pravoboční morénový val, který se zatáčí do středu doliny, kde plynule přechází do čelních morén, mezi nimiž se vlní hladina Jamského plesa. Dnešní formy Tater — ať už jejich ostré štíty nebo zubaté hřebeny, široké doliny tvaru U a plochá dna glaciálních kotlů, oživená plesy, nebo mohutné morénové valy — to všecko je tedy výtvorem doby ledové.Kamenná moře: Jsou velmi charakteristická pro svahy Vysokých Tater nad hranicí lesa. Skládají se z materiálů různé velikosti, bloků, balvanů a štěrku. Vznikla většinou ještě v pleisocénu (v době ledové), v podmínkách klimatu doby ledové, kdy probíhalo silné mechanické zvětrávání. Protože žulové a křemencové balvany a bloky těžko zvětrávají, zachovaly se až dodnes. Humus z nich je snadno splachován, proto se na nich jen těžko uchytává půdní a v důsledku toho i bylinná a kosodřevinová pokrývka, takže tvoří rozsáhlá holá kamenná pole. Náš snímek je z jihovýchodního svahu Velké Svišťovky.Girlandové půdy: Vlivem vysokohorského klimatu vznikají v horních částech půdní vrstvy a na jejím povrchu zvláštní zjevy, které nazýváme periglaciální půdy (polygonální, dlážděné, girlandové půdy aj.). Obdobně se s nimi setkáváme i v polárních oblastech. Girlandové půdy na obrázku se skládají z víceméně rovnoběžných, 20–30 cm, případně až 50 cm širokých a více metrů dlouhých pásů, pokrytých na povrchu štěrkem. Štěrkové pásy bez vegetace jsou navzájem odděleny užšími (obyčejně 10–20 cm širokými) pásy bylinné vegetace. Velmi pěkně vyvinuté girlandové půdy jsou na hřebeni Belanských Tater, zejména na Bujačím (odtud je i náš snímek) a v sedle mezi Bujačím a Jatkami, dále na hřebeni, který se táhne od vrcholu Hlúpého ke Kopskému sedlu a jinde. Girlandové půdy vznikají hlavně důsledkem častého zamrzání a rozmrzání půdy, silné soliflukcie (půdotoku), která ve vysokých polohách je normálním zjevem, a za spolupůsobení větru a srážkové vody. Nejčastěji najdeme girlandové půdy ve větrných svazích v oblasti hřebenů a v sedlech, kde vítr sfoukne sníh, takže půda je tu většinu času dostupná zamrzání a rozmrzání.Belanská jeskyně: Je to vápencová krápníková jeskyně. Byla objevena v roce 1881. Zpřístupněny byly chodby a síně v délce více než 2 kilometrů. Prohlídka trvá asi půldruhé hodiny. K nejzajímavějším jeskynním partiím tu patří Dóm Velkých vodopádů s 25 metrů vysokým krápníkovým vodopádem, skupina Zlatého jezírka, 30 metrů vysoká a Hudební síň s krápníkovou oponou. Komunikačně je Belanská jeskyně dobře přístupná, leží asi 20 minut od Tatranské kotliny. Návštěva jeskyně je vhodná pro turisty zvláště za nepříznivého počasí. Na obrázku vidíte Bielou Pagodu v Galérii.Vysoké Tatry svým velehorským charakterem a bohatou členitostí reliéfu vytvářejí zvláštní ráz počasí. Hlavními obdobími jsou zima, která trvá od listopadu do konce dubna, tj. 6 měsíců, a léto s trváním od června do září. V zimě, když je rozdíl tlaku mezi pevninou a mořem větší než v letním období, vane tu čerstvější vítr. Skoro každý vpád studeného arktického vzduchu je provázen silným větrem, následkem čehož nechráněné polohy mají v zimě více než polovinu dní silný vítr. V polohách nad 1000 metrů sněhová pokrývka leží průměrně 120 i více dní, největší tloušťky (nad 50 cm) dosahuje v březnu. Nejvíc sněhu mají západní a severozápadní svahy, zatímco kotliny v jihovýchodní oblasti Vysokých Tater jsou v zimním období na srážky velmi chudé. Větrné a zamračené počasí přináší sněhové vichřice, které způsobují vysoké závěje, hlavně v úzkých dolinách, a usazování námrazy ve vyšších polohách. Vlevo: Ledová námraza na srážkoměru na Lomnickém štítu. Vpravo: Námraza na pozorovatelně na Lomnickém štítu.V zimě kromě větrného počasí, kdy je na horách chladněji než v dolinách, vyskytuje se ve Vysokých Tatrách počasí s inverzemi, kdy je na horách jasno a poměrně teplo. Po vpádu studeného arktického vzduchu tlak silně stoupne, vítr utichne a obloha se na horách vyjasní. Při silném nočním vyzařování se vzduch dále ochlazuje, stává se těžším a zaplňuje kotliny a doliny. Vznikají „jezera studeného vzduchu“, tzv. teplotné inverze, při nichž bývá někdy na horách teplota vyšší až o 20 stupňů C než v přilehlých dolinách. V kotlinách při ochlazování obyčejně vznikne mlha nebo nízká vrstevnatá oblačnost (obraz ukazuje pohled ze Skalnatého plesa na inverzní „mrakové moře“, ohraničující studený vzduch, nad kterým je teplý vzduch); přitom na horách zůstává nadále jasno a skoro úplně suchý vzduch, následkem čehož mají horské stanice v zimě o mnoho více slunečního svitu než polohy údolní. Inverze sahají nejčastěji do výšky 800 až 900 metrů, takže tatranská rekreační oblast leží nad touto hranicí, tj. v oblasti teplejšího a suššího vzduchu.Charakteristickým znakem letního období je převládání výstupních proudění vzduchu, která vznikají silným ohřátím zemského povrchu, hlavně horských svahů, obrácených k jihu, a malý počet teplotních inverzí. Výsledkem výstupných proudění je vznik mohutné kupovité oblačnosti v odpoledních hodinách (obraz ukazuje tvoření mohutné kupovité oblačnosti na jižních svazích Vysokých Tater), přičemž se často vyskytují hlavně ve vysokých polohách silné a krátce trvající bouřky, s kterými je tu třeba počítat i když dopoledne je úplně jasné. Nejvíce bouřek připadá na červenec, kdy se jich vyskytne čtvrtina z průměrného celoročního počtu. Na severozápadních svazích ve vysokohorských polohách naprší ročně na 1500 mm, zatím co jihovýchodní oblast má proti tomu poměrně málo srážek, ročně pouze asi 600 mm (leží v „dešťovém stínu“). Nejstabilnější pěkné počasí bývá v měsících srpnu až září a v lednu až únoru. V letním období se tu vyskytují místní vánky, vanoucí během dne vzhůru po svazích a po západě slunce dolů dolinou, což má za následek, že na svazích jsou večery v porovnání s ránem chladnější. Během léta jsou mezi vyššími polohami a dolinami velké rozdíly v počasí. V dolinách při malé oblačnosti bývají někdy teploty nad 30 stupňů C, zatímco v polohách nad 1000 metrů je jejich výskyt mimořádně vzácný a na štítech teplota nevystoupí ani nad 20 stupňů C a mráz se tam vyskytne i v nejteplejším měsíci.K zvláštnostem ročního chodu počasí ve Vysokých Tatrách patří větry typu bóry. Jejich výskyt je spojen s vpádem studeného vzduchu ze severu. Studený vzduch se nahromadí za horským hřebenem a po jeho překročení padá s velkým zrychlením do doliny. Zvláštností těchto větrů je velká nárazovitost, která je u nich nejškodlivější. Dosahují rychlosti 150 km/hod. a v mimořádných případech jednotlivé nárazy dosáhly rychlosti až 240 km/hod., což představuje tlak 340 kg/m². Takovéto větry způsobují velké lesní vývraty a polomy — obraz ukazuje malou část polomu u Štrbského plesa, způsobeného katastrofální vichřicí v září 1941. Tato vichřice zničila v oblasti Vysokých Tater asi půl miliónu stromů a způsobila velké škody na komunikacích a jiných objektech. Ničivá vichřice tohoto druhu se ve Vysokých Tatrách vyskytne jednou za 15–20 roků; menší polomy se vyskytují každý druhý až třetí rok.Nevšední přírodní kráse Tater dodává půvab mnoho jezer, která jsou jedním z nejcharakterističtějších hydrografických rysů Tater a svědkem jejich dávného zalednění. Většina tatranských jezer vznikla v tzv. kotlech nebo karech, tj. na místech v závěru dolin, kde se hromadil sníh, který opakujícím se roztáváním a mrznutím se měnil postupně na firn, ledovcový led a konečně na ledovec. Obrovskou váhou a pohybem za mnoho tisíc let vyhloubil ledovec do skalního podkladu víceméně rozsáhlé prohlubně, které po roztání ledovců byly zaplněny vodou a tak vznikla jezera, která můžeme vidět v závěru téměř každé tatranské doliny. Odborně se nazývají jezera vyhloubená. Pěkný příklad takovýmto způsobem vzniklých jezer vidíme na obrázku. Jsou to jezera Wielki a Przedni Staw v dolině Piecu Stawow Polskich v Polských Tatrách. Wielki Staw je nejhlubším vyhloubeným jezerem v Tatrách vůbec. Je hluboký 79,3 m. V slovenské části Tater je největším vyhloubeným jezerem Velké Hincovo pleso v Mengušovské dolině. Jeho hloubka dosahuje 53,2 m. Fotografie M. Lukniš.Mnoho tatranských jezer vzniklo i tím způsobem, že ledovec svými nánosy, tzv. morénami, přehradil dolinu nebo její část. Vznikla tak hráz, kterou po ustoupení ledovce zaplnila voda. Takto vzniklá jezera se nazývají hrazená. Jako příklad takového jezera vidíte na obraze Velické pleso Sliezského domu ve Velické dolině, které je zahrazeno ledovcovými nánosy po stranách i vpředu, kde je postavena chata Sliezský dům. Tato jezera jsou o mnoho mělčí, než ta, která vznikla vyhloubením v ledovcových kotlech. Největší hloubka Velického plesa je jen kolem 5 metrů. Některá tatranská jezera vznikla kombinací obou způsobů, čili jsou vyhloubena ledovcem i hrazena jeho nánosy. Jiná jezera vznikla tak, že z ustupujícího ledovce se odtrhovaly jednotlivé kry, které byly pokryty skalní ssutí, pod kterou se dlouho uchovaly. Po definitivním oteplení se tyto kry též rozpustily a na jejich místě vznikla tzv. výtopisková jezera. Mezi ně patří i Štrbské pleso. (Fotografie M. Žatko.)Zelené Javorové pleso v Javorové dolině je příkladem, jak karová vyhloubená jezera mohou po čase zaniknout. Ze skalních stěn, obklopujících tato jezera, se hlavně účinky mrazu a vody oddrolují větráním větší nebo menší kusy skal, které se hromadí na úpatí skalních stěn ve formě tzv. osypů nebo suťových kuželů. Skalní ssuť takto postupně zmenšuje velikost jezer, ba může způsobit i jejich úplný zánik. Život tatranských jezer v nižších polohách je ohrožován zas tím, že jezera jsou pomalu zanášena potoky, které ukládají na jejich obvodě nánosový materiál a tím zmenšují jejich plochu. Též rostlinstvo, které se uchycuje na kraji jezer, může časem způsobit jejich zánik, a to tak, že bazén jezera úplně zaroste. V Tatrách nacházíme mnoho míst, kde v bližší nebo dávnější minulosti byla jezera. Dnes jsou na jejich místě větší nebo menší mokřiny, obyčejně vyplněné rašelinou, nebo vlhké louky. (Fotografie P. Plesník.)Velmi charakteristické z hlediska hydrografického pro Tatry jsou vodopády, které vznikly na skalních prazích, oddělujících ledovcové kotle od údolí. Ledovec, pohybující se z kotlů, vyhloubil svou velkou váhou pod nimi hluboká údolí. Po ústupu ledovce zůstaly na místech, oddělujících kotle od údolí, ledovcem zbroušené skalní stupně 100 i více metrů vysoké, na kterých voda, vytékající z jezer nad nimi, vytváří vodopády. Zde vidíme příklad takového vodopádu. Je to vodopád Skok v Mlynické dolině ve Vysokých Tatrách. Jak vidíte na obrázku, voda padá přes vysoký ledovcem ohlazený skalní stupeň, za kterým začíná kotel Mlynické doliny. Voda vytéká u Plesa nad Skokom, které je typickým vyhloubeným jezerem. (Fotografie M. Žatko.)Lesní pásmo Vysokých Tater: Pokrývá jen dolní část tatranských svahů, zhruba do výše 1500 metrů (někde sahá les až do výše 1650 metrů, jinde sestupuje až pod 1450 metrů). V lesní pokrývce všeobecně suverénně převládá smrk, jak je vidno i na našem obrázku z Bielovodské doliny. Na horním okraji lesního pásma přichází limba. Na jižní straně Vysokých Tater k silně převládajícímu smrku se druží hlavně modřín, který vystupuje až do horní hranice lesa, kde místy (jižní svah Slavkovského štítu, Lomnického hřebene aj.) vytváří světlé modřínovo-smrkové porosty s přimíšenou břízou. Mimoto jsou místy přimíšeny i borovice a jedle, případně i jiné dřeviny. Oblast Vysokých Tater se vyznačuje nedostatkem dubu a buku. Na obrázku vidíme také dvě visutá údolí: Dolinu Rybieho potoka (vpravo) a Bialčanskou dolinu (vlevo); docela vlevo pak je Mlynár.Horní hranice lesa: Se stoupající nadmořskou výškou zhoršují se vzrůstové podmínky stromové vegetace v pohořích. Proto výška stromu postupně klesá. Současně se však zmenšuje zápoj korun, souvislá lesní pokrývka se začíná rozpadávat na skupinky stromů a ojediněle rostoucí stromy. Tu leží horní hranice lesa. Je způsobena hlavně nedostatkem tepla (průměr nejteplejšího měsíce — července — tu bývá okolo 10 stupňů C!) a krátkou vegetační dobou. Často tu nepříznivě působí i silné větry (způsobují škody na stromech — jak vidíte na našem obrázku) a jiní činitelé. Stromy jsou tu dosti nízké (10–15 metrů), kmeny mají silně se zužující a uzlovité, koruny jsou velmi husté a v důsledku uvolněného zápoje zavětvené až po zem. Hranice lesa v Tatrách v příznivých polohách dosahuje, případně i přesahuje 1650 metrů, v nepříznivých může klesnout i pod 1450 metrů. Na našem obrázku vidíte v pozadí Velkou Svišťovku, Kežmarský a Huncovský štít.Limba (Pinus cembra): Patří k našim nejvzácnějším stromům. U nás se vyskytuje původně jen v Tatrách, roste i v Alpách a její velmi blízká limba sibiřská má velký areál na Sibiři. Je světlomilná. Roste jednotlivě, případně ve skupinkách v dolní části kosodřevinového pásma a na hranici lesa, někdy sestupuje i pod hranici lesa do smrkových porostů (přerušovaný porost smrků — důsledek vývratů nebo slabě vyvinutých až balvanitých půd). Dorůstá výšky až 20 metrů. Nejintenzivněji roste ve věku od 150 do 220 roků, přestává růst ve věku 400 let. Kdysi byla v Tatrách limba více rozšířená, nyní se vyskytuje řídčeji, neboť byla hodně těžena pro cenné dřevo. Z mladého jehličí se destiloval limbový „olej“. Početné porosty najdeme kolem Zeleného potoku, na Bortkách v Javorové dolině, na Zámcích — Spicmichalové (Bielovodská dolina), v Koprové dolině, v Kamenisté dolině a jinde. Snímek limby, který vidíte, je z Bielovodské doliny.Horní hranice stromů: Nad hranicí lesa se vzrůstové podmínky stromů směrem nahoru stále zhoršují. K nedostatku tepla a krátké vegetační době přistupuje především nepříznivý vliv větru se sněhem. Vítr snadno láme vrcholky smrků, zatížené ledovým a sněhovým závěsem. Mimoto vítr pohybující sněhovými krystalky na povrchu sněhové pokrývky obrušuje jimi jehličí a poškozuje větve trčící nad ni. Po zničení části kmene vyčnívajícího nad sněhovou přikrývku, zdvíhá se některá z větví — případně i vícero najednou —, které leží v úrovni kosodřeviny, případně maloučko nad ní (tyto větve jsou totiž v zimě chráněny sněhem). Ohýbají se nahoru a přebírají funkci vrcholové větve. Proto kmen směrem dolů bývá hrubý a silný, v úrovni kosodřeviny se rozvětvuje, obyčejně má více vrcholků, takže dělá dojem skupiny smrčků. V důsledku toho trpí zejména vzrůst do výšky, stromy se stávají stále nižšími a rozložitějšími a dostávají křovitý vzhled. Jsme na hranici stromu. Náš obrázek je z Predních Medodolů.Plesnivec alpinský (Leontopodium alpinum): Patří k našim od nejdávnější doby chráněným rostlinám. Roste zpravidla na skalách, na skalnatých stráních s vápencovým a dolomitovým podkladem. Je přizpůsobený k životu na suchých místech. Je hustě pokryt chloupky, jejichž buňky obsahují i vzduch, v důsledku čehož dostávají bílou barvu. Vyskytuje se v Belanských Tatrách a to poměrně hojně ve vyšších polohách, sestupuje však někdy i na skalní útvary v lesním pásmu. Vlivem člověka však už je hodně na ústupu, takže např. podél turistické stezky od Doliny sedmi pramenů přes Skalní bránu, Bujačí a Jatky se vyskytuje už jen velmi zřídka. Náš snímek je z Rakúského chrbta.Dryádka osmilístková (Dryas octopetala): Typický vysokohorský keříček. Má plazivý, hojně rozvětvený kmínek. Vytváří nizoučké (2–10 cm vysoké) kobercovité trsy, přitlačené k půdě, o rozloze často až mnoho čtverečních metrů zejména na vápencovém podkladě Belanských Tater. Na žulovém podkladě je dryádka osmilístková poměrně vzácná. Velké (v průměru někdy až více než čtyřcentimetrové) bílé květy se nádherně vyjímají z hustého lesklého tmavozeleného chomáče kožovitých lístků.Poniklec alpinský (Pulsatilla alpina): Z trsů vynikají bílé velké květy (o průměru až 6 cm!). Vysokohorské byliny vlivem zvláštních vysokohorských podmínek obyčejně tvoří trsy přitisknuté k půdě. Lodyhy bývají krátké, takže listy jsou hustě u sebe, často tvořívají růžici. Květy bývají sytě zbarvené, velké a vedle drobnějších, hustě vedle sebe rostoucích lodyh nápadně vynikají, čímž poskytují jedinečný pohled pro oko obdivovatele.Kamzík (Rucicarpa rucicarpa): Žije ve skupinách, čítajících obyčejně kolem deseti kusů. Stáda kamzíků se zdržují obyčejně na horách a skaliskách v blízkosti kosodřeviny. Ve vichřicích a bouřkách se kamzíci schovávají nejčastěji pod skalní stěny a převisy. V zimě vyhledávají místa, kde vítr sfoukal sníh, anebo výsluní jižních expozic, kde sníh zmizel v důsledku insolace a kde jsou odkryty travnaté porosty, na kterých se kamzíci pasou. Výborně skáčí, mají silná kopyta, hravě překonávají směrem dolů skalní stupně i deset metrů vysoké, při čemž k zachycení jim stačí malý skalní výčnělek. Ve zvláštních případech, např. v případě nebezpečí, jsou schopni zdolávat rokliny několik desítek metrů hluboké tak, že odrážejíce se střídavě doskakují na výběžky jednou na té, jednou na oné stěně. Vcelku jsou to zvířata velmi plachá. Někteří přestárlí jedinci žijí jako samotáři. Kozlátka, která se rodí obyčejně v květnu, sají mléko asi půl roku, dospívají však až v třetím roce života. Podle sčítání v r. 1957 bylo v celých Tatrách asi 760 kusů kamzíků a jejich stav se stále plánovitě zvyšuje.Svišť horský (marmota marmota): Na obrázku je v typické póze strážce na balvanu, odkud pozoruje okolí a v případě nebezpečí ostrým hvizdem upozorní pasoucí se druhy, kteří okamžitě zmizí v dírách a pod balvany. Svišť patří k hlodavcům. Na zimu se ukládá k hlubokému a dlouhému spánku (spí 7 měsíců), z kterého se probouzí až v máji. Při zimním spánku klesá teplota těla sviště z původních 37 stupňů C až na pouhé 4 stupně C, počet výdechů za hodinu je jen 15. Během krátkého léta v alpínském a subalpínském stupni, kde žije v koloniích, se musí hodně vykrmit — tehdy váží asi 7 kg, aby měl dostatek zásobních látek po dobu zimního spánku. Proto vychází na pastvu už časně zrána, a zdržuje se blízko své díry. V Tatrách žije asi 1000 kusů svišťů. Největším jejich nepřítelem je nyní orel skalní (v Tatrách žijí asi 4 páry), největší to náš dravý pták (rozpětí křídel má asi 2–dvaapůl metru).Medvěd hnědý (Ursus arctos): Zdržuje se obyčejně v hustých lesích. Kdysi byl v Tatrách hojně rozšířen; zejména kníže Hohenlohe v oblasti Javoriny pořádal lovy na medvědy za účasti bohatých lovců i z daleké ciziny. V r. 1957 byl stav medvědů v Tatrách asi 18–20 kusů; jejich počet se — díky soustavné ochraně — stále zvětšuje. Nejvíce jsou medvědi rozšířeni ve dvou oblastech: 1) Bielovodská, Javorová dolina a západní část Belanských Tater, 2) Oblast Tiché a Koprové doliny. Na zimu vyhledává medvěd brlohy, nejčastěji v husté kosodřevině, kde se oddává zimnímu spánku. Živí se mladou travičkou, sbírá kořínky, houby, žáby, slimáky apod. Požírá též uhynulou zvěř (jeleny, sviště, kamzíky), čímž zastává funkci zdravotnického činitele. S oblibou rozhrabává mraveniště a pochutnává si na kuklách. Koncem léta a na podzim se rád popásá na lesním ovoci, hlavně na malinách. Dospělý medvěd dosahuje váhy i více než 200 kg a má velikou sílu. Setkání s medvědem bývá ojedinělé a zpravidla končí oboustranným útěkem. Člověku nebezpečným se stává medvěd jen tehdy, když je podrážděný (nemocný, raněný) a zejména když má mláďata, která jsou velmi hravá (rodí dvě mláďata) a jdou k člověku. Medvědici s mláďaty je třeba se zdaleka vyhnout.Tatranský národní park: „Choďte jen po značkovaných cestách“, „Tatranský národní park“ a jiné nápisy běžně vídáme v oblasti Vysokých Tater. Vzhledem k jedinečné svéráznosti povrchových tvarů, k složení rostlinné pokrývky a živočistva, byly Vysoké Tatry vyhlášeny rozhodnutím Slovenské národní rady ze dne 18. prosince 1948 za Tatranský národní park. Je to největší přírodní rezervace v Československu (měří přes 50.000 ha). Všechny zásahy do tatranské přírody musí být v souhlase se zásadami ochrany přírody. Především jde o ochranu biologických přírodních podmínek. Rostlinstvo a živočistvo má nabýt co nejvíce původní ráz, musí se zachovat rázovitost a estetický vzhled kraje. V souladu s tím se musí dít i všechny lidské zásahy do přírody. Území TANAP-u (Tatranského národního parku) se dělí na intravilán osad obce Vysoké Tatry, a na úplné a částečné rezervace. V úplných rezervacích, např. v lesích se vylučují jakékoli hospodářské zásahy, turistika se smí provádět jen po značkovaných cestách, stanování je povoleno jen na vyhražených místech, vylučuje se sběr lesních plodin apod. Výstavba, rajonový plán aj. musí být v souladu s úlohami a posláním Tatranského národního parku. Hranice Tatranského národního parku probíhá od Smrečín přes Tichou dolinu, Podbánské a Tatranskou Štrbu, dále asi 1–4 km podél Cesty Slobody až po Tatranskou Kotlinu, odtud po cestě přes Žiar až po Príslop, kde odbočuje od silnice k státní hranici (hájovna Solisko). Národní park je obklopen ochranným pásmem, které zabírá Západní (Liptovské) Tatry na západě, na jižních stranách (JZ–J–JV) je to rozličně široký pás území od Liptovského Hrádku až po Spišskou Belou, zhruba území na pravém břehu Bielého Váhu a na levém břehu Popradu. Na našem obrázku vidíte Gerlach.Cesta Slobody: Protože má tato cesta z hlediska cestovního ruchu velmi výhodnou polohu, soustřeďuje se kolem ní vážná část turistického ruchu, a to od Štrbského plesa až po Javorinu. Máme-li na zřeteli vertikální rozložení cestovního ruchu, tvoří Cesta Slobody nejníže položený základní výškový stupeň cestovního ruchu. Podél ní jsou rozloženy jak hlavní, tak i podružná centra cestovního ruchu (z hlavních např. Starý Smokovec, Tatranská Lomnica, Štrbské pleso, z vedlejších např. Tatranská Polianka, Horný Smokovec, Tatranská Lesná aj.). Z celkového počtu návštěvníků Tater 182.000 (v r. 1949) připadlo na stupeň kolem Cesty Slobody 141 tisíc návštěvníků. Bouřlivý rozvoj motorismu v naší vlasti, stoupající životní úroveň širokých vrstev pracujícího lidu, péče závodů o jejich zaměstnance (zejména autobusy závodů pro potřeby zaměstnanců), to všecko umožňuje v rostoucí míře, aby Tatry byly místem radosti, štěstí a spokojenosti pracujících. Kolony autobusů, aut a motocyklů, zejména v letní sezóně, jsou toho důkazem. Náš snímek je z Cesty Slobody v oblasti Štrbského plesa v červenci 1958.Visutá lanovka: Visutá lanovka z Tatranské Lomnice na Lomnický štít se začala stavět v roce 1935 a v provozu je od r. 1937. Tato lanovka se skládá ze dvou úseků: dolní úsek z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso má výškový rozdíl nástupní a výstupní stanice 859 metrů a cestující tu dopravuje kabina s kapacitou 30 osob. Na Skalnatém plese je nástupní stanice druhého úseku, který má vertikální rozpětí 881 metrů. Kabina na tomto úseku má kapacitu 15 cestujících. Jezdí na visutém laně, které má délku 1600 metrů bez jediné sloupové podpěry! Největší výška kabiny nad povrchem je 280 metrů (když je kabina nezatížená) a 250 metrů, když je kabina plně obsazená. Lanovka je v provozu po celý rok kromě měsíce dubna a listopadu.Teryho chata: Zatímco velké a komfortně vybavené dřevěné chaty (Sliezský dom, Bílikova chata, Kamzík, Nálepkova chata aj.) leží při úpatí magistrály, vysoko položené chaty v hloubce horských dolin mají docela jiný ráz, jsou vybudované z kamene a betonu a mají skromnější zevnějšek. Patří k nim Teryho chata, Zbojnícká chata a Útulna pod Sedlom Váhy. Na obrázku vidíte Teryho chatu. Leží v překrásném prostředí Malé Studené doliny, na skalním stupni (uzávěr trógu) a v nadmořské výšce 2016 metrů. Má 26 lůžek ve třech společných noclehárnách a elektrické osvětlení. Má celoroční provoz.Chata Kamzík: Tato chata leží ve velmi výhodné poloze při magistrále (ve výšce 1300 metrů n. m.), blízko soutoku Velkého a Malého studeného potoka, při vyústění Studené doliny. Nedaleko je Velký a Obrovský vodopád. Chata Kamzík má sedm ubytovacích místností, 2 společné noclehárny a 5 čtyřpostelových pokojů, celkem tedy 55 lůžek. Má elektrické osvětlení. Je to dřevěná stavba s kamennými základy.Turistický ruch: Divoké formy glaciálního reliéfu, svislé vysoké skalní stěny, strmé štíty o značné výšce, množství krásných jezer a vodopádů, zvláštnosti klimatu, flóry i fauny, to všecko působí neobyčejnou atraktivností, v důsledku čehož byly Tatry už odedávna turisty nejvíc vyhledávaným pohořím v Československu. Pro zpřístupnění uvedených přírodních krás byla vybudována v Tatrách síť turistických stezek o celkové délce přes 300 kilometrů. Hlavní turistická stezka vychází z Podbánského, traverzuje jižní svahy a vyústění dolin zhruba ve výškách od 1300 do 2000 metrů, většinou nad hranicí lesa. Velmi frekventovaný je úsek od Štrbského plesa po Skalnaté pleso (magistrála), zejména však od Hrebienka na Skalnaté pleso. Dále přechází přes Kopské sedlo a hřeben východní poloviny Belanských Tater. Odtud odbočují stezky do větších tatranských dolin. Na obrázku vidíte turisty, kteří odpočívají v Lomnickém sedle.Starý Smokovec: Toto středisko má do určité míry centrální polohu mezi středisky cestovního ruchu podél Cesty Slobody. Starý Smokovec se stal administrativním a zejména turistickým centrem Vysokých Tater. Ze 182 tisíc hostí (v roce 1949) v Tatrách na Starý Smokovec připadlo 41 tisíc, tedy nejvíce (Tatranská Lomnica 34 tisíce a Štrbské pleso 23 tisíce hostí). Je křižovatkou spojů, což zlepšuje podmínky cestovního ruchu. Od linky (úzkorozchodná železnice s elektrickým provozem) Poprad-Tatry-Štrbské pleso, odbočuje do Tatranské Lomnice. Ze Starého Smokovce vychází i pozemní lanovka na Hrebienok. Smokovec je nejstarší tatranskou osadou (založen byl v roce 1797). Je sídlem Místního národního výboru Vysoké Tatry. Je tu kancelář Turisty, Ústředna pro poskytování ubytování pro celou oblast Vysokých Tater. Jsou tu dále obchodní domy, komunální podniky apod. Ubytovny ve Starém Smokovci jsou: hotely (Grand hotel, hotel Úderník), vila Fučík, turistická noclehárna, v létě pak ještě i stanová základna.Sanatorium pro TBC — Vyšné Hágy: Nachází se na jižním úpatí Vysokých Tater pod mohutným Gerlachovským štítem (1663 metry). Je to největší sanatorium nejenom ve Vysokých Tatrách, ale i ve střední Evropě. Sanatorium Vyšné Hágy leží v nadmořské výšce 1074 metrů uprostřed léčebné oblasti TBC, která se rozprostírá mezi Novým Smokovcem a Štrbským plesem. Má kapacitu 1020 postelí a je reprezentačně vybaveno též bohatou knihovnou, biografem a společenskými kulturními zařízeními. Za kapitalismu se tu léčili pacienti, kteří si to mohli zaplatit, nyní se v sanatoriu Vyšné Hágy léčí bezplatně naši pracující.Sanatorium TBC — Tatranská Polianka: Patří mezi nejstarší sanatoria ve Vysokých Tatrách. Léčil se tu též český proletářský básník Jiří Wolker. Jeho pozdější pobyt nám připomíná v sanatoriu instalované muzeum Jiřího Wolkra a pomník v Tatranské Poliance. Sanatorium se nachází v léčebné oblasti TBC, jejímž centrem je Nový Smokovec s mnoha léčebnými ústavy plicní i kostní tuberkulózy pro dospělé i pro děti. V Dolním Smokovci je léčebna TBC pro děti, v Novém Smokovci, v Tatranské Kotlině a v Lučivně sanatoria pro děti s kostní tuberkulózou. Jejich celková kapacita je 2850 lůžek. V těchto sanatoriích se úspěšně léčí všechny druhy TBC, takže díky péči našeho lidově demokratického zřízení patří naše republika mezi státy s nejnižší úmrtností na tuberkulózu na světě.Klimatické lázně na Štrbském plese — lázeňské objekty Hviezdoslav a Kriváň: Nacházejí se na jižním břehu Štrbského plesa v nadmořské výšce 1351 metr v jihozápadní části Vysokých Tater. Podnebí má blahodárné účinky vysokohorské jako například ve švýcarském Davosu (jehož nadmořská výška je 1600 metrů), ale není tak drsné. Slunečné záření dosahuje až dva tisíce hodin za rok, sněhová pokrývka tu leží téměř šest měsíců. Čistý horský vzduch a nádherné vysokohorské okolí mají blahodárný vliv při léčení průduškového astmatu a ostatních chorob dýchacích cest. V léčebném ústavě Solisko se léčí děti od tří do čtrnácti roků na mimotuberkulózní onemocnění plic a dýchacích cest. Léčí se tu též velmi úspěšně vysoký krevní tlak a srdeční slabosti všech druhů. Pro své přírodní krásy a pro mnohostranné léčebné účinky patří Štrbské pleso mezi nejkrásnější klimatická střediska nejen v Československu, ale i v celé Evropě. Další klimatické lázně ve Vysokých Tatrách jsou v Horním Smokovci (dětská ozdravovna), v Novém Smokovci — Palace. Celková kapacita uvedených klimatických lázní ve Vysokých Tatrách je 581 lůžek.Zotavovna ROH Morava v Tatranské Lomnici: Toto nádherné a komfortně vybavené rekreační středisko se nachází v nadmořské výšce 885 metrů na úpatí Lomnického štítu, v čarokrásném prostředí Vysokých Tater. Tatranská Lomnica je centrem rekreační oblasti s mnoha krásnými a komfortně vybavenými budovami počínaje od Starého Smokovce až po Belanské Tatry. V kapitalistickém zřízení zpříjemňovala si tu buržoazie svůj zahálčivý život v hýření. Dnes slouží Tatranská Lomnica našim pracujícím pro oddych a osvěžení za jejich pracovní a budovatelské úspěchy. V zotavovně ROH Morava je výběrová rekreace. Dalšími zotavovnami ROH v Tatranské Lomnici jsou Volga, Javorina a v blízké Tatranské Lesné zotavovna Jánošík a Karpatia, celkem o kapacitě 700 rekreantů. V Horním a Starém Smokovci jsou zotavovny ROH — Partizán, Hrebienok, Poľana a Budovateľ, celkem pro dalších 370 rekreantů. Na Novém Štrbském plese je zotavovna ROH Baník a Žiaru zotavovna ROH Tatra pro 223 rekreantů. Téměř všechny tyto zotavovny slouží nejen našim pracujícím, ale i soudruhům z bratrských socialistických zemí v rámci výměnné zahraniční rekreace.Grand hotel Praha — Čedok v Tatranské Lomnici: Je to největší a nejreprezentativnější hotel ve Vysokých Tatrách pro naše i zahraniční hosty. Nachází se blízko nástupní stanice visuté lanové dráhy na Skalnaté pleso s vysokohorským hotelem Encián a horskou observatoří Skalnaté Pleso. I Hotel Grand ve Starém Smokovci dobře reprezentuje naše Vysoké Tatry v očích zahraničních návštěvníků téměř z celého světa. V Tatranské Lomnici je instalováno muzeum Vysokotatranské oblasti a je též sídlem Tatranského národního parku (TANAP).Observatoř na Skalnatém plese: Zvláštní vysokohorské podmínky Tater jsou vhodné pro některé speciální výzkumy, zejména astronomické. Proto už v r. 1942–3 byla vybudována observatoř, na níž se začalo provádět pozorování od podzimu 1943. Provádí se tu výzkum slunce, výzkum meziplanetární hmoty, meteorů a komet, výzkum proměnných hvězd a v poslední době i umělých družic. Je tu velký seismograf, který registruje otřesy. Zároveň je tu od r. 1945 i meteorologická stanice (další je na Lomnickém štítě), která měří teploty, srážky, větry, globální záření a relativní vlhkost vzduchu.Zimní sporty: Vysoké Tatry svými klimatickými podmínkami poskytují velmi dobré podmínky pro zimní sporty, hlavně lyžování a sáňkování. Sněhová pokrývka je značná a má nejtrvalejší ráz ze všech našich pohoří. Dlouho trvá zejména ve vyšších polohách v dolinách v nitru Vysokých Tater. Tak např. ve Velké Zmrzlé dolině (viz obrázek) se pravidelně pořádá letní slalom v červenci. Lyžařských terénů pro lyžaře každé kategorie je v Tatrách velmi mnoho. Největším střediskem zimních sportů je Tatranská Lomnica (jsou tu lyžařské sjezdovky, bobové dráhy aj.). Odtud totiž vede lanovka na Skalnaté pleso, odkud do Lomnického sedla jezdí sedačkový výtah. Pro lyžaře byly postaveny lyžařské vleky (např. pod Jastrabí věží, nad Zeleným plesem, nad Hrebienkem). Na obrázku vidíte v pozadí část Velké Zmrzlé doliny (docela vlevo), část Baraních rohů a Čierný štít, Malou zmrzlou dolinu a Jastrabí věž. Obrázek zachycuje přechod lyžařů od Brnčálové chaty ke Kežmarské chatě.Horolezectví: Divoký glaciální reliéf, ledovcovou činností podťaté svahy, mnoho metrů vysoké skalní stěny odedávna přitahovaly odvážlivce do Vysokých Tater. Už v sedmnáctém století začínají první horolezci vystupovat na štíty. První známý výstup vykonal David Fröhlich z Kežmarku, který v roce 1615 vystoupil pravděpodobně na Kežmarský štít. Toto nejstarší období dějin horolezectví (asi do r. 1900) je charakterizováno snahou dostat se nejlehčí cestou na nejvyšší štíty. Teprve když bylo všech štítů dobyto, přistupuje se k horolezectví sportovnímu. Největší pokroky v tomto druhu horolezectví byly zaznamenány v roce 1928–1934, kdy byly slezeny už všechny nejtěžší štíty a začalo se provádět horolezectví zimní, avšak jen v lehčích partiích. Současné období sportovního horolezectví se vyznačuje slézáním nejtěžších stěn, a to jak v zimě, tak i v létě, při čemž se v skalních stěnách hledá více stěn, a to co nejobtížnějších. Současné klasické horolezecké partie ve Vysokých Tatrách jsou: Malý Kežmarský štít — severní strana (Weberovka), Ganek — galerie, západní strana Lomnického štítu (Hokejka, slezené až v r. 1951), Žlutá stěna (v Malé Studené dolině), východní stěna Mnicha (v polské části Tater). Centra sportovního horolezectví jsou: vysokohorské chaty (Téryho chata, Zbojnická chata a Útulňa pod Rysmi) a Kačia dolina (stanování). Na našem obrázku vidíte sestup sportovních horolezců z Ľadové veže (Čierna Javorová dolina), v pozadí je vidět Javorový hrebeň.׋›Vysoké TatryVýrobceDPrahaRok1960Délka48 okénekAutor textuPlesník Pavol Doc. Dr.PředlohaZEMPOznačení5480Další diafilmy výrobceJak pracovat s flanelografemRozpoznávání letadel 8Sovětský svaz první a nejsilnější socialistická země II.Ruské malířství XIX. století I.díl
