Tepelné účinky elektrického prouduElektrický ploténkový vařič se zavřenou ploténkou (Schéma): Přeměna elektrické energie v tepelnou znamená velmi často neproduktivní ztrátu energie a snížení účinnosti zařízení – např. přívodní dráty ke spotřebičům nebo vinutí elektrických strojů apod. se zahřívají a část elektrické energie se mění v neužitečné teplo. Avšak u mnohých spotřebičů je naopak vznik tepla z elektrické energie přímo účelem a podmínkou jejich činnosti. Velmi hojně se užívá tepelných účinků proudu k zahřívání, topení a svícení, vaření, sušení, k léčení apod. Děje se tak v nejrozmanitějších odvětvích průmyslových a technických, v zemědělství, dopravě a jinde, zejména též v našich domácnostech, kde různá tepelná zařízení usnadňují práci hospodyněk. Obrázek představuje schéma elektrického ploténkového vařiče s ploténkou zavřenou. Proud se vede topnými spirálami A, které jsou zhotoveny z vodičů o značném měrném odporu, takže i při malé délce je jejich celkový odpor velmi značný, a proto se v nich vybavuje značné množství tepla. Vhodným materiálem jsou odporové slitiny, nejčastěji chromnikl, kanthal (slitina chromu, železa a hliníku), cekas aj. Topná spirála je uložena v drážkách keramického tělesa B. Aby byla chráněna před poškozením a před případným zaplavením ohřívanou kapalinou, je keramická ploténka kryta ještě kovovým obalem rovněž ve tvaru ploténky C. Průchodem proudu se spirála vyhřeje do červeného žáru, od ní se zahřeje keramické těleso a pak i nádoba.+27Elektrický vařič s ploténkou zavřenou: Vařič na obrázku má litinovou ploténku A; regulačním přepínačem B lze různě spojovat tři závitnice na různý příkon (910 W nebo 810 W nebo 280 W), C je kryt vařiče, D příklop ploténky. Při vaření mají tyto deskové ploténky teplotu na povrchu asi 250°–350° C, bez nádoby 400°–500° C, a teplo se v nich převádí do nádoby vedením. Jejich výhodou je bezpečnost, nevýhodou potřeba zvláštních nádob. Hospodárnost při vaření závisí totiž velmi na tom, jak dno nádoby přiléhá k ploténce. Dno hrnců a pánví má být přesně opracováno, aby bylo zcela rovné, a má mít průměr o něco větší než ploténka; má být čisté a nelesklé, aby se jím teplo lépe převádělo. Již u tohoto vařiče můžeme uvést četné přednosti elektrického ohřevu proti jiným způsobům zahřívání, např. spalováním paliv. Je to pohotovost, čistota, snadná a pohodlná obsluha elektrických topných zařízení, které mimo to nekazí vzduch ani kouřem ani sazemi. Další výhoda, jak poznáme dále, je v tom, že teplotu je možno přesně a často samočinně regulovat, popř. udržovat (tzv. termostaty) na stálé výši, předem stanovené. Snadno lze dosáhnout, aby se teplo vyvíjelo jen v tom místě, kde je toho třeba. Také lze získat podstatně vyšší teploty než jiným způsobem zahřívání. Přes všechny výhody je však topení elektrickým proudem způsob dosud poměrně drahý, k čemuž musíme přihlížet při správném hospodaření elektrickou energií.Trubkový vařič (600 W – Elektro-Praga, Hlinsko): Trubkové vařiče mají topné spirály v trubkách, stočených do rovinných spirál nebo kruhů. Hřejí sáláním a často též vedením. Mají výhodu, že nepotřebují zvláštních nádob a mohou se i velmi rychle rozehřát; toho se dosahuje tím, že mají až tři topné větve stejných nebo různých příkonů, které lze přepínačem rozmanitým způsobem spojovat. Tím se tyto rychlé ploténky přibližují rychlostí rozehřátí vařičům plynovým.Řez trubkovým článkem (Schéma): Obrázek ukazuje řez trubkovým článkem: A je plášť ze žáruvzdorné oceli, B je keramická izolace, která zabraňuje dotyku závitů s trubkou, C jsou topné spirály, D je střední vodič umožňující spojení obou větví vedle sebe (dvojnásobný příkon při stejném příkonu obou větví) nebo za sebou (poloviční příkon jedné větve).Ponorný vařič trubkový: Pro ohřívání nebo vaření malých množství kapalin (např. při přípravě snídaně, při ohřívání vody na holení apod.) jsou velmi výhodné ponorné vařiče. Na obrázku je ponorný vařič trubkový. Mívá příkon od 500 W do 1000 W. Ponorné vařiče jsou nejhospodárnějším typem, neboť veškeré teplo odevzdávají kapalině, do níž jsou ponořeny. Tepelné ztráty jsou nepatrné, zvláště ponecháme-li vařič i po vypnutí ještě asi dvě minuty v kapalině až do vyrovnání jeho teploty s teplotou kapaliny. Při zapojování je třeba určité opatrnosti: vařič nejprve ponoříme do kapaliny a pak jej teprve připojíme k síti, neboť jinak by se na vzduchu v krátké době přepálil. U elektrických vařičů se obsah vaří v samostatných nádobách. Přístroje, jež jsou spojeny v jeden celek s nádobami, jejichž obsah zahřívají, nazýváme vařidla. U nich je topná elektrická vložka umístěna do dvojitého dna nebo mezi dvojité stěny nádoby.Pekáč s topnými články ve víku: Mezi vařidla patří i některé přístroje na pečení. Obrázek ukazuje pekáč s topným článkem 500 W ve víku C. Hodí se na pečení, dušení, smažení masa nebo zeleniny apod. Lze v něm péci též moučníky. A ploténka – B nádoba pro jídla – D držadla nádoby B – E nástrčka k topným článkům ve víku – F kabelík pro přívod el. proudu – G regulační přepínač ploténky – H regulační přepínač víka – I ochranný plech – K přívodní kabelík proudu k pekáči.Stojatý elektrický sporák (Elektro-Praga): Na pečení se s výhodou používají elektrické trouby. Topné články bývají umístěny pode dnem a jsou rozděleny u stropu trouby v jednotlivé proudové větve. Příkon lze opět regulovat vypínáním a přepínáním větví v různé kombinace, čímž se mění velikost topného odporu. Trouba se rozehřívá dosti rychle (např. za 20–30 minut) a mívá konečnou teplotu kolem 300° C. Trouba se spojuje zpravidla s ploténkami v elektrický sporák. Na obrázku vidíme elektrický sporák n. p. Elektro-Praga, a to stojatý (trouba je pod ploténkami). Dvě ploténky A jsou na příkon 0,8/1,2 a 1,8 kW, trouba B má příkon 1,2 kW. E jsou regulační přepínače plotének a trouby. C je stolový kryt sporáku, D boční přípravné plochy. U ležatých sporáků je trouba umístěna vedle plotének. Některé sporáky bývají opatřeny i kontaktními hodinami, jimiž lze předem nastavit čas, kdy má být sporák zapnut nebo vypnut. Elektrické vaření a pečení má proti obyčejnému způsobu (na kamnech nebo v obyčejné troubě) tu přednost, že teplota je při něm stejnoměrná a podstatně nižší, takže se uchovávají četné výživné součásti potravin, které se vysokou teplotou rozkládají a svou výživnou hodnotu ztrácejí.Elektrická žehlička (Elektro-Praga) – Schéma: Elektrická žehlička patří dnes k výbavě skoro každé domácnosti. Schéma ukazuje žehličku Elektro-Praga na příkon 450 W. A je žehlicí deska, B je keramická deska s topným odporem, C je zatěžkávací deska, D plechový kryt, E kontaktní kolíčky pro přívod proudu, F rukojeť. Odporový topný drát je buď navinut na slídové vložce nebo je zalisován do keramického materiálu.Regulační žehlička (Elektro-Praga, Hlinsko): Největší žehličky jsou opatřeny regulací teploty: nižších teplot (do 170° C) se užívá při žehlení jemného prádla, kdežto obyčejné prádlo se žehlí při teplotách středních a prádlo kropené a tlusté kusy při teplotách vyšších (250–350° C). Regulace je plynulá. Obrázek ukazuje regulační žehličku (Elektro-Praga n. p.): A je žehlicí deska z hliníkové slitiny, B trubkový topný článek zalitý do žehlicí desky, D je lišta nesoucí termostat, což je zařízení, které zabrání přehřátí žehličky tím, že samo vypne včas přívod proudu, jakmile teplota dosáhla požadované výše. D je zařízení termostatu, kterým se nastaví max. teplota žehličky. Funkce termostatu bude vysvětlena blíže na dalším obrázku. E je kryt, F rukojeť, G regulační kotouč termostatu, H žárovečka ukazující v kontrolním okénku I, že žehlička je zapjata. Žehlička má příkon 800 W. Na regulačním kotouči jsou vyznačeny polohy pro význačné druhy tkanin. K je odklápěcí podstavec, L gumový nástavec pro přívodní šňůru.Princip termostatů: Obrázek představuje zjednodušené schéma termostatu. Hlavní součástí je proužek, spájený po délce ze dvou různých kovů, jejichž tepelná roztažnost je značně rozdílná (např. měď a železo). Takový proužek se nazývá bimetal. V poloze 1 se kontakty A a B dotýkají a proud může procházet. Zahřátím se proužek zakřiví tak, že kov o větší roztažnosti je na vnější straně oblouku. Tím se při určité teplotě kontakty A, od sebe oddálí a proud se přeruší (poloha 2). Při chladnutí se proužek opět narovná a znovu zapojí proud, čímž se teplota udržuje automaticky v požadovaných mezích.Topný ventilátor: Tepelných účinků proudu využíváme k topení pomocí elektrických topidel. Rozeznáváme dva typy topidel: radiační (teplomety, elektrická kamínka) a akumulační. Radiační topidla dodávají sálavé teplo zářením: toto záření není viditelné a vzduch je propouští, aniž se jím oteplí. Teprve když záření dopadne na nějaký předmět, který je pohlcuje, mění se v něm záření buď částečně nebo úplně na teplo, kterým se zvýší teplota tělesa. Obrázek představuje teplomet staršího typu; za topným otevřeným článkem je umístěn lesklý parabolický reflektor, který odráží tepelné záření v jednom směru. Příkon bývá 500–1200 W. Účinnost těchto topidel je však malá – pracují nehospodárně. Obrázek představuje tzv. topný ventilátor (Elektro-Praga, Hlinsko). Je to teplomet, za jehož topnými spirálami (o příkonu 1480 W) je umístěn jednofázový elektromotorek na 20 W, takže celkový příkon je 1500 W. Motorek pohání vrtulku ventilátoru, z něhož pak vychází proud otepleného vzduchu.Akumulační kamna (Schéma): Hospodárněji je využito tepla při tzv. topení akumulačním (zásobníkovém). Obrázek ukazuje schéma akumulačních kamen: A jsou topné články, jež jsou obloženy šamotovou akumulační hmotou B, schopnou teplo pojmout a delší dobu je udržet. Topná tělesa se vyhřívají levným nočním proudem, který zvláštní spínací hodiny zapojí v určitou nastavenou večerní hodinu (např. ve 20 hodin) a ráno (např. o 6 hod.) jej zase automaticky vypnou. Tak se během noci vyhřeje šamot na 300°–400° C. Ráno se pak regulační klapkou C otevřou dole i nahoře ventilační průchody, kterými začne obíhat vzduch, jenž se nastřádaným teplem ohřívá a vytápí místnost. Teplo se zde šíří tedy převážně prouděním vzduchu, nikoliv sáláním.Akumulační kamna: Obrázek obsahuje pohled na akumulační kamna zvnějšku. Akumulační kamna mívají dosti velkou váhu (300–400 kg) a příkon 2,5–5 kW se řídí jednak velikostí místnosti, jednak též její polohou v domě – např. v rohové místnosti o dvou vnějších stěnách musí být větší než v místnosti jen s jednou venkovní stěnou.Schéma pojistky: Elektrické spotřebiče vyžadují šetrné zacházení. Poruší-li se izolace vnějším kovovým obalem a topnou spirálou, může vzniknout zkrat, případně úraz elektrickým proudem. Proti škodlivým následkům chráníme obvod zařazením elektrických tavných pojistek. Jejich funkce je založena na tepelných účincích elektrického proudu. Překročí-li proud přípustnou hodnotu, přetaví se drátek ve vložce pojistky a obvod se přeruší. Obrázek ukazuje schéma pojistky a cestu proudu v pojistce: proud přichází ke kontaktní destičce na spodku objímky, vchází spodním kontaktem do pojistkové vložky A, prochází v ní kovovou folií B k hornímu kontaktu vložky a odtud závity porcelánového krytu a závity objímky do vedení. Pokojová vedení jsou chráněna obvykle pojistkou s největším přípustným proudem 6 a 10 ampér. Přepálené pojistkové vložky nikdy neopravujeme, ale vyměníme je za nové. Místo tavných pojistek se dnes čím dále více používá automatických pojistek.Žárovka se šroubovou paticí (Schéma); žárovka s bajonetovou paticí (Schéma): Protéká-li silný proud vodičem, vybaví se tolik tepla, že se ukáží i účinky světelné. Tohoto poznatku je využito k elektrickému osvětlování. Používá se buď světla obloukového nebo žárového. Obloukové světlo, které bylo objeveno o 70 let dříve než světlo žárové a o němž bude ještě další zmínka, se nehodí k osvětlování v domácnostech, neboť je příliš oslňující. Snaha o zmírnění intenzity světla vedla ke konstrukci žárovek. Obrázek ukazuje všeobecně známé schéma žárovky. Kromě známé šroubové patice (na obrázku vlevo) se též užívá tzv. patice bajonetové (na obrázku vpravo), a to tam, kde by otřásáním mohlo dojít k uvolnění žárovky v objímce (např. z auta, v železničních vagonech apod.). Na schématu (b) vpravo vidíme, že tato patice je válcového tvaru a je opatřena po straně dvěma kolíčky, které zapadají do výřezů v objímce. Oba kontakty pro přívod proudu jsou na spodní rovné ploše a doléhají na dva pérové kolíčky. Spodek žárovky se vsune do objímky a pootočí o malý úhel, až oba postranní kolíčky zapadnou do výřezů v obalu objímky. Nejvhodnějším materiálem pro žárovková vlákna se ukázal wolfram, kov tající až při 3390° C. Žárovku s wolframovým vláknem sestrojil prvně ruský inženýr Lodygin (roku 1890). V praxi se vlákno vyžhavuje na teplotu jen asi 2300° C, poněvadž při vyšší teplotě se i kovové vlákno značně vypařuje (rozprašuje) a na nejtenčím místě se pak brzy přelomí nebo přepálí. Nejslabší užívané vlákno má průměr asi 0,013 mm. Z 1 kg wolframu lze vytáhnout vlákno až 600 km dlouhé. Aby se vypařování vlákna omezilo, začaly se baňky žárovek plnit netečným plynem, zpočátku dusíkem, později směsí argonu a dusíku, nověji též vzácným plynem kryptonem. Kryptonem se však plní jenom malé baňky, neboť je značně drahý.Spirálové vlákno (Schéma); bispirální vlákno (Schéma): Při plynové náplni v baňce se však vlákno silně ochlazuje vedením tepla v plynu. Proto se vlákno stáčí do spirály, jak ukazuje obrázek vlevo, neboť jednotlivé závity pak sálají teplo na sebe a tak se vzájemně ohřívají. Ještě více se ztráty vedením omezí u vláken bispirálních (na obrázku), jejichž velmi jemná spirála, patrná oku jen pod lupou, je stočena ještě do další spirály, již lze při pozorném prohlížení zblízka právě ještě pouhým okem postřehnout. Např. vlákno žárovky 220 V, 40 W je dlouhé 820 m a má průměr 25. Po prvním spirálování je spirála dlouhá 135 mm a má vnější průměr 0,1 mm. Po druhém spirálování je dlouhá 24 mm a má průměr 0,4 mm. V praxi se dnes setkáváme s velmi rozmanitými typy žárovek, jež jsou podle účelu na různá napětí, na různý výkon, s různými typy vláken, různým tvarem a povrchem baněk, různým druhem plynové náplně atd. Vedle normálních žárovek k osvětlování jsou též žárovky k zvláštním účelům, např. žárovky pro auta, žárovky do kinoprojektorů, k fotografickým účelům, žárovky do lékařských přístrojů (často velikosti pouhého obilního zrna), ale též žárovky větší než dospělá osoba (např. žárovky majákové). Účinnost dnešních i nejdokonalejších žárovek je velmi malá: jen asi 5–6 % elektrické energie se v nich mění v energii světelnou.Komorová pec odporová: Elektrickým proudem lze snadno dosáhnout vysokých teplot, potřebných k různému zpracování kovů, jako k tavení, kalení, prohřívání materiálu apod. To se děje v elektrických pecích, které mají topení buď přímé, jde-li proud přímo ohřívaným materiálem, nebo nepřímé, když se teplo vyvíjí odděleně a materiál se přivádí buď vedením nebo sáláním. V průmyslu jsou nejvíce rozšířeny pece odporové. Je velmi mnoho typů pecí odporových podle účelů, k němuž mají sloužit. Jako příklad odporových pecí, které slouží k zpracovávání kovových předmětů vyhříváním, žíháním, kalením, smaltováním apod., je na obrázku ukázka tzv. komorové pece; je to výrobek ČKD a je na příkon 45 kW a na teploty do 1000° C. Zvláště se užívá tohoto způsobu vyhřívání při kalení ocelových součástí strojů, neboť v kalicích pecích je možno snadno regulovat teplotu a udržovat ji na předepsané výši, což je při kalení velmi důležité.Skupina vozíkových odporových pecí (na 70 kW a 100 kW): Obrázek představuje skupinu velkých kovářských vozíkových pecí na vyhřívání i největších ingotů do 1100° C. Topné odpory s příkony 70 kW a 100 kW (při napětí 380 V) jsou uloženy na stěnách pece a na dně vozíku pod žáruvzdornou deskou.Sterilizační skříň: Jako příklad běžných laboratorních elektrických odporových pícek může sloužit sterilizační skříň n. p. Chirana Brno, kterou vidíte na obrázku. Má příkon 1 kW.Elektrické svařování odporové (Schéma); svařování bodové: Také při svařování kovů lze s výhodou využít tepla vzniklého elektrickým proudem. Při odporovém svařování se nejprve očistí místo, na kterém se mají součásti svařit, pak se obě části (nejčastěji plechové výlisky) přitlačí k sobě svařovacími elektrodami a zavede se silný proud. Používá se výhradně proudu střídavého, který se transformuje na napětí 0,5–8 V; proud dosahuje hodnot až 80.000 ampérů. V místě dotyku, který není nikdy dokonalý a klade proto proudu značný odpor, se vyvíjí veliké množství tepla, jímž se materiál zahřeje na teplotu svaru. Při svařování plechů jde o tzv. svařování bodové (obrázek vpravo), jež je náhradou za nýtování. Elektrody svařovacího přístroje jsou zde měděné a duté; při provozu jsou chlazeny protékající vodou.Schéma obloukové lampy kinoprojektoru: Na tepelném účinku proudu je založen mohutný zdroj tepla a světla, elektrický oblouk. Objevil jej ruský učenec Vasilij Vladimirovič Petrov (1761–1834) v roce 1802. Petrov nejen oblouk objevil, ale také první navrhl použít jej k osvětlování, tavení a svařování kovů. Obloukových lamp se dříve užívalo hojně k osvětlování ulic. První lampy tohoto druhu sestrojil ruský elektrotechnik Pavel Nikolajevič Jabločkov (1847–1894) a nazývaly se „Jabločkovovy svíčky“. Dnes se užívá obloukových lamp jen k některým zvláštním účelům, kde je zapotřebí bodového světelného zdroje; jinak byly úplně vytlačeny žárovkami, zářivkami a výbojkami. Užívá se jich ještě např. ve vojenských světlometech a pak v kinoprojektorech, ačkoliv i tam jsou dnes nahrazovány zvláštními projekčními žárovkami nebo vysokotlakými výbojkami. Obrázek představuje schéma obloukové lampy kinoprojektoru. U₁ a U₂ – jsou uhlíky. Z duté zrcadlo. Teplota kladného uhlíku U₁ je kolem 4000° C, záporného asi 3000° C. Nejvíce světla vysílá kladný uhlík (asi 85 %), na němž se tvoří prohlubeninka, zvaná kráter; záporný uhlík, který se při hoření zašpičaťuje, vysílá asi 10 % světla, kdežto oblouk sám jen 5 % světla. Poněvadž při hoření obou uhlíků ubývá (kladného přibližně dvakrát rychleji) a oblouk by zhasl, musí se udržovat stálá vzdálenost mezi oběma uhlíky. Děje se to regulací buď ruční nebo dnes více regulací automatickou, o jejíž zdokonalení se zasloužil význačně český vynálezce inženýr František Křižík (1847–1941).Oblouková lampa kinoprojektoru (Meopta n. p.): Obrázek ukazuje lampu kinoprojektoru, výrobku našeho n. p. Meopta. Napětí na lampě v provozu je 65 V; velikost proudu se řídí různými okolnostmi, hlavně vzdáleností promítací plochy od projektoru; čím je tato vzdálenost větší, tím musí být i proud větší a uhlíky silnější. Např. při vzdálenosti asi 10 m mívají uhlíky průměr 7–8 mm a proud je pak asi 60–70 A; při vzdálenosti kolem 15 m je průměr uhlíků 9 mm a proud 90–100 A; v letních kinech (vzdálenost až 20 m) je průměr uhlíků přes 11 mm a proud až 150 A.Obloukové svařování (Schéma): Vysoké teploty oblouku lze užít též ke svařování velkých a těžkých předmětů, jako při stavbě mostů, lodí, kotlů apod., kde všude zatlačuje dnes nýtování; také se svařují celé kostry trupů a křídel letounů, svařují se potrubí, zejména vysokotlaká apod. Obloukové svařování vynalezli dva vynikající ruští inženýři, Nikolaj Gavrilovič Slavjanov (1854–1897) a Nikolaj Nikolajevič Benardos (1842–1905). Elektrický oblouk vzniká mezi svařovanými součástkami A, B a svařecí elektrodou E, která je buď z téhož materiálu (kovu) jako předmět (při způsobu Slavjanově) nebo je z úhlu (způsob Benardosův), např. při svařování kolejnic. Ke svařování se používá proudu střídavého i stejnosměrného. Svaří se při napětí 24–40 voltů proudem 30–300 A při svařování ručním, u automatů až 700 A. Při svařování stejnosměrným proudem se spojuje svařovaná část s kladným polem, elektroda se záporným polem zdroje. Obloukem vedeným po mezeře mezi oběma svařovacími součástkami se kov (i kovová elektroda) roztaví a sleje v jeden kus. Velmi rozšířeným oborem obloukového svařování je nanášení ušlechtilého materiálu na místa, jejichž odolnost se má zvětšit; tak se např. nanáší materiál o veliké tvrdosti (rychlořezné oceli), odolávající opotřebení, materiál dobře vodivý apod.Obloukové svařování: Obrázek ukazuje svařování el. obloukem.Schéma obloukové pece; oblouk přímo působící; oblouk nepřímo působící: Obrázek představuje schéma pece obloukové, u níž se využívá vysoké teploty oblouku, vznikajícího mezi uhlovými elektrodami tvaru silných tyčí (až půl metru v průměru). Při přímém topení (obrázek vlevo) zasahují tyče do látky T, kterou chceme roztavit, takže proud jde od jednoho uhlíku lázní k druhému. Šipky nahoře u tyčí značí směr posunu tyčí nejprve dolů a pak nahoru při zapálení oblouku. Šipky dole značí směr pohybu tam a zpět při naklánění pece, když se vylévá tavenina postranním otvorem z pece. Při nepřímém topení (obr. vpravo) se teplo přenáší do taveniny sáláním. Vloží-li se oblouk do prostoru, v němž se udržuje tlak 18–20 atm, vzroste teplota oblouku na 5 600° C. V takové vysokotlaké peci tají a vypařují se všechny známé látky. Pro provoz elektrických pecí se používá zpravidla proudu střídavého jednofázového i trojfázového. Proudu stejnosměrného se užije tehdy, když se má roztavený materiál podrobit současně chemickému procesu (elektrolýze), jako je tomu např. při výrobě hliníku.Řez obloukovou pecí (elektrolytickou) na výrobu hliníku: Obrázek představuje řez obloukovou pecí na výrobu hliníku z jeho rud cestou elektrolytickou. Žáruvzdorná jímka A je buď celá z uhlíku, nebo aspoň na dně jímky je umístěna tlustá uhlíková deska. Shora zasahují do jímky silné uhlíkové tyče B. Spodní elektroda (nebo celá jímka) se spojí se záporným polem zdroje (je tedy katodou), tyče s polem kladným (jsou tedy anodou). Mezi elektrodami vznikne elektrický oblouk, v němž se kysličník hlinitý, vyrobený z bauxitu, roztaví. Současně se z taveniny vylučuje na záporné elektrodě, tj. na dně jímky, čistý hliník, jenž se občas vypouští otvorem ve dně jímky. Podobným způsobem se dobývají i jiné kovy, jako vápník, zinek, hořčík, sodík, draslík atd.Oblouková pec: Obrázek ukazuje elektrolytickou obloukovou pec. Vlevo vzadu je kabelový přívod proudu a uhlové elektrody. Pec sama je vysunuta vpředu a nad ní je nádoba s materiálem. V obloukových pecích se vyrábějí i některé sloučeniny, jako karbid vápenatý CaS, karbid křemíku SiC, zvaný karborundum, který se vyznačuje velkou tvrdostí, takže se používá k broušení tvrdých a křehkých hmot (litiny, skla aj.). V pecích na výrobu karbidů dosahuje proud při malém napětí (asi 100 V) velikosti až 400.000 A.׋›Tepelné účinky elektrického prouduVýrobceDPrahaRok1961Délka31 okénekAutor textuRudolf VladimírPředlohaELKTOznačení3536Další diafilmy výrobceEvropské malířství 19. stoletíZáklady měření III.Optika II. díl užití v promítací techniceOrganizace mládeže v ČSSR
