Světoví mistři výtvarného umění – I. díl, 1. částVýtvarné umění minulých dob je pro nás zajímavé tím, že znamená bezprostřední minulost, základ, na němž stojí dnešní tvorba a je zároveň odrazem složitého vývoje společnosti. V jednotlivých výtvorech i v celých slohových obdobích, stejně tak i v modních vlnách, nalézáme výklad životních souvislostí kultury s hospodářským stavem. Společenská struktura a vývoj života v minulosti osvětlují někdy příčiny vážné tvůrčí práce i příčiny ztroskotání, jindy nedostatek ohlasu či isolaci jednotlivých tvůrců i celých hnutí.+35Přehlížíme-li význačné práce mistrů světového výtvarného umění, docházíme zároveň k poznání příčin, proč se jejich tvorba ustálila ve slohové celky a proč vyústila postupně v nové vyšší a úplnější. Tak tomu bylo v prvé čtvrtině 15. století v Itálii, kde došlo k vytvoření nového životního, filosofického i uměleckého názoru, který nazýváme renezancí – obrozením.Renezanční umění učinilo na základě humanistického hnutí středem svého zájmu člověka, který se stal nejen pozorovatelem, ale i kritikem světa a života, neboť se v něm současně probudila touha po přesném zkoumání a poznání světa. Nové umění se zrodilo proto v Itálii, že tato země byla velmi málo proniknuta gotickou kulturou, za to však nejbohatší na antické umělecké památky.I když italská renezance částečně vycházela z odkazu antiky, vlastním znovuzrozením věd a umění byly však převratné hospodářské změny tehdejšího života, které měnily dosavadní tvářnost i ostatních evropských národů. Renezanční období označil Bedřich Engels za největší pokrokový převrat, který lidstvo dosud prožilo, za dobu, která potřebovala a zrodila obry, obry silou mysli, vášnivostí a charakterem, všestranností a učeností.Donatello – David: Přežitky gotiky překonával ve svém geniálním díle tvůrce renezančního sochařství Donatello, který tvořil v prvé polovině 15. století. Byl z chudé florentské rodiny; pracoval jako architekt, malíř, zlatník a rytec. Umělecky vyrostl velmi rychle. Postava Davida je první renezanční plastika, zpodobující nahé tělo mladého hocha, jež se stalo typem a symbolem čistého názoru. Je to dokonalá, promyšlená stavba, vnitřně pevná, i když nesymetrická, rostoucí jako štíhlý stvol v novou jednotu přirozené síly a krásy. Novověk tu stojí proti antice a život je vyjádřen tak, jak to florentští umělci nedovedli před Donatellem ani po něm.Donatello – Gattamelata: Umělecká Donatellova zkušenost i jeho výtvarné snahy vyvrcholily v době, kdy mu benátská vrchnost uložila úkol, vytvořit jezdecký pomník kondotiéra Gattamelaty. Od zániku antického světa nedošlo k uskutečnění takového díla jako je toto. Donatello je vytvořil za osm let. Zobrazil opět člověka své doby, bojovníka, naplněného jedinou myšlenkou vítězství. Představil ho v nákladném, bohatě cizelovaném brnění tak, jak nasedl do sedla a pobízí dlouhými ostruhami koně. Přepracoval zde odpozorovanou přírodu v samostatný řád výtvarného díla, díla pevné formy s oživujícími detaily.Donatello – Niccola da Uzzano: V sochařské podobizně „Niccola da Uzzano“ našlo uplatnění umělcovo dramatické napětí, jež vtisklo této hlavě geniální znamení nadčasovosti. Ukázalo se, že i v tomto případě byl hybnou silou Donatellova tvoření realismus, poznání skutečnosti umocněné vůlí, zvýraznit vzájemnou souhru tělesných i duševních vlastností portrétovaného. Donatellovo mnohotvárné dílo se stalo východiskem veškerého sochařského usilování v druhé polovici 15. století.Botticelli – Zrození Venuše: V úzké souvislosti se sochařstvím se vyvíjelo též malířství, zabývající se pečlivým studiem skutečnosti i studiem výtvarných prostředků. Za prvního renezančního malíře můžeme označit Sandra Botticelliho čerpajícího náměty pro svou tvorbu z literárního prostředí Florencie. V jeho „Zrození Venuše“ se jeví první pokusy o vyjádření zašlého světa krásy, i když v něm nemůžeme ještě spatřovat básnickou vidinu jako typickou vidinu čistého renezančního způsobu.Botticelli – Velebení krále: Stejně i v detailu obrazu „Velebení krále“ se jeví jeho tvorba jako uvolněné, ozdobné a plné vyprávění zajímavých příběhů. Vyjadřoval je jako nádhernou podívanou na slavnosti vládnoucích rodů ve Florencii, kde žil a tvořil. Měl dar zpřítomnit ve svém díle vysněné zjevy a dovedl jim dát zvláštní básnivou sílu. Něha a líbeznost Botticelliho obrazů byly opravdu jenom snem, stejně krátkým, jako bylo úsilí Florenťanů vyvolat znovu na svět pohádku zašlého věku antiky.Leonardo da Vinci – Mona Lisa: Mimo Florencii byl druhým střediskem nového umění Řím, kde tvořil jako předchůdce generace dovršitelů renezančního období badatel, malíř, sochař a architekt v jedné osobě, Leonardo da Vinci. Kolem roku 1500 pracoval Leonardo na obraze „Mona Lisa“, kterým podal důkaz své jedinečné geniality. Obrazem mladé ženy, sedící ve smutečních šatech se skříženýma rukama v popředí hornaté krajiny vzbudil kouzlem, vycházejícím z jejího zjevu všeobecnou pozornost a obdiv. Můžeme zde sledovat i zásady vztahu mezi uměním a životem v době Leonardově. Malíř promyslil obraz bod po bodu ve snaze vyjádřit každou jednotlivost takovou měrou, aby vylíčením celku vzbudil pocit zjevu prodchnutého nadpozemským životem. Také krajinářské pozadí zdůrazňuje tuto snahu.Leonardo da Vinci – Svatá Anna: Kolem roku 1510, vytvořil „Svatou Annu“, obraz, na němž pomáhal Leonardovi některý z jeho žáků. Detail tohoto díla, „Hlava Anny“, je po všech stránkách dílem, kterému vtiskl svůj nejvlastnější ráz. Výraz ústřední postavy tohoto obrazu je zahalen temným měkkým oparem, něžně splývajícím, čímž je zmírněna přísnost původního záměru a dává tak vystoupit hlavní postavě tohoto známého malířského díla.Fra Bartolommeo – Oplakávání Krista: Mezi příslušníky slavného pokolení dovršitelů vývojové renezanční linie náleží malíř „Fra Bartolommeo“. Mezi jeho nejznámější mistrovská díla náleží „Oplakávání Krista“. Je to figurální kompozice architektonicky sestavená, plná ušlechtilé krásy a hlubokého citu. Jednotlivé postavy vynikají velkolepostí a důstojností, čehož dosáhl imposantním zřasením roucha. V oboru malby oltářních obrazů je Fra Bartolommeo největším mistrem renezance.Raffael – Madonna sixtinská: V roce 1508 byl povolán z Florencie do Říma Raffael vrstevník Leonarda da Vinci. Jeho nejvýznamnějším dílem je „Madonna sixtinská“ – jako by se zjevila na nebi, vznáší se s dítětem v ruce; dole u nohou klečí papež Sixtus II. a Svatá Barbora. Obraz uzavírají jako na balustrádě dva andělé. Celé dílo je sice prosyceno křesťanským citem, ale malířské provedení, smělý kolorit, cit pro prostor, krása linií a ušlechtilost forem staví svými kvalitami toto dílo vysoko nad dobu, kdy bylo vytvořeno.Raffael – Zasnoubení: „Zasnoubení“ je obrazem z druhého období Raffaelovy tvorby kolem roku 1504. I když jde o biblický námět, dosahuje v tomto díle dobového zživotnění. Kompozice obrazu je podána zákonitě, ale lehce, aniž by ubírala celku životnosti. Krajinné pozadí je rozvinuto do hloubky a tvarově obohaceno výhledem do krajiny s architekturou.Raffael – Madona pod baldachýnem: Mladším dílem je majestátní „Madonna pod baldachýnem“, jedna z těch Madon, vytvořených ve Florencii, v nichž se jeví Raffaelova originalita, hlavně ve výběru zvláštního dívčího typu, který je mu vždy vlastní jemností a harmoničností. Kompoziční rozvrh obrazu, postoje a mimika postav nezapřely svého tvůrce ani v díle, které už dokončili jeho žáci.Corregio – Svatá noc: Raffaela předstihuje svou klasickou formou jeho vrstevník Corregio, žijící a tvořící v Parmě. „Svatá noc“ je dílo, kde světlem vykouzlil známý výjev, zpracovaný již mnoha malíři. Světlo tu vychází ze středu obrazu – z narozeného dítěte – a osvětluje okolostojící postavy. Celá scéna je vytvořena přirozeným citem bez násilného kompozičního podání, což je znakem Corregiových prací.Giorgione – Koncert v přírodě: Benátské malířství dosahovalo v této vývojové řadě postupně vrcholu tvorbou malíře Giorgiona, v jehož díle se rozvinul zásluhou jeho neobyčejného nadání renezanční duch v plné šíři. Mezi významná díla krátkého Giorgionova života náleží na přední místo „Koncert v přírodě“. Postavy hudebníků vyjadřují v obraze zvláštní poetickou notu, které je dosaženo barevností.Giorgione – Podobizna muže: Ve stejném názoru jsou vytvořeny četné portréty, jako „Podobizna muže“. Stejně jako tato podobizna vynikají i jiné, jím vytvořené, klidnou charakteristikou portrétovaného a vzdušným pozadím.Tizzian – Podobizna Karla V.: Jako světově významný malíř nacházel široké působiště ve styku se vznešeným evropským světem. Významná díla jsou jeho portréty, jako „Podobizna Karla V.“ zpodobující císaře, sedícího v lenošce. Tizzian nám předvádí významnou osobnost 16. století v malířském přepisu, kterému umělecký záměr neubírá dokumentární ceny. Malíř spojuje důstojnost a vznešenost s povahou utajenou pod společenskou maskou.Tizzian – Lavinia: „Lavinia“, portrét dcery umělcovy, je obraz, vytvořený v mnohem volnějším pojetí než oficiální předcházející dílo. Tizzian zde dosáhl hlubokého povahového popisu. Projevuje se tu kompozičním pojetím vliv místní tradice a vrozeného cítění.Tizzian – Peníz daně: „Peníz daně“, jehož hloubka výrazu a vznešenost pojetí jsou podnes obdivovány v Drážďanské galerii, je mladší prací Tizzianovou z 20. let 16. století. Tehdy se malíř dopracoval vlastního pojetí podtržením osobních rysů a povahopisu tváře. Snad pod vlivem Leonardovým pokouší se Tizzian o odstínění fysiognomií a výrazů, což bylo obvyklé v benátském umění. Obraz byl původně určen k výzdobě paláce vladaře Alfonze I., jehož zlaté mince nesly biblický nápis: „Dejte Bohu, co jest božího a císaři, co jeho jest“.Veronese – Hostina v domě Léviho: Pokolení, jehož hlavou byl Tizzian, bylo obohaceno mnoha vynikajícími talenty. Kouzlo benátské atmosféry bylo tak silné, že si podmaňovalo i umělce jiné, kteří do Benátek přicházeli. Takový byl případ Paula Veronese.Veronese – Hostina... /detail Senešala/: Prozrazuje to i rozměrná „Hostina v domě Lévyho“ z roku 1573, vystavená v budově Akademie v Benátkách. Je to dílo monumentálního slohu. V nádherných sloupových síních, které tvoří rámec hostiny, se lehce pohybují postavy živě seskupené, a odrážejí se od lesklé architektury nebo perleťového nebe, na němž plují růžovým světlem vroubená oblaka.Veronese – Hostina... /detail z autoportrétu/: Sloupořadím vidíme podivně začarované mramorové město, třpytící se nádhernými barvami. Tato architektura nemá ani iluzionistický ani perspektivní účel, nýbrž čistě malebný. Uzavírá pozadí. Tím barevné plochy v popředí získávají plnou estetickou cenu. V dalším detailu obrazu můžeme postřehnout, že barevný kontrast je založen již v pohybech samotných postav. Všimněme si jen působivé postavy pestře oblečeného Senešala nebo mouřenínského chlapce, jenž se barevně odráží od postavy šlechtice stojícího za ním, v níž Veronese zpodobnil sám sebe. V posledních letech jeho činnosti bylo jeho umění napodobováno a postupovalo vlivem tehdejšího života do nových oblastí.Tintoretto – Podobizna muže: To byla doba, kdy v Benátkách vyvstal v Jakopu Tintorettovi malíř, který posunul vývoj benátského malířství do nové oblasti. Do oblasti duchovosti, dynamiky formy a nového barokního výrazu. V jeho známých rozměrných figurálních kompozicích, stejně jako v dílech portrétních, jako je „Podobizna muže“, lze sledovat, jak tvůrčí síla a kypivá obrazotvornost umožnily malíři všechny útoky na výtvarné problémy. Od počátku svého uměleckého vývoje razil si Tintoretto vlastní cestu stranou vyjetých kolejí.Tintoretto – Podobizna šlechtice: V „Podobizně šlechtice“ použil zvláště světla, aby detaily tvarů vyjádřil nejen podle vzhledu portrétovaného, ale podle potřeby obrazu tak, aby vystupňoval výraz dle svého poznání a cítění. Světlo na obrazech Tintorettových je nejen prvkem, který zvyšuje plastičnost tvaru nebo prostředkem pro stupňování barev, ale též prostředkem fantazie a výrazem duševnosti.Michelangelo – David: Mezi dovršiteli italské renezance Leonarda da Vinci, Raffaela a Tizziana náleží výjimečné místo Michelangelovi. Jeho celé dílo stojí na rozmezí dvou slohových období: renezance a baroka. Neobyčejnost Michelangelova uměleckého vývoje začíná už v době jeho učení ve Florencii. Po krátkém pobytu v Římě se vrátil zpět do Florencie. Zde v letech 1501–1503 vytvořil prvního svého „Giganta“ – jak byla socha ve Florencii nazývána – „Davida“. Byla vytesána z porušeného mramorového balvanu, který ležel několik let nepovšimnut. V této nadživotní postavě rozvinul umělec monumentalitu v plnosti a skutečné nadlidskosti. Charakteristika námětu je nejúspornější – prak a kámen – a spíše než starozákonného hrdinu ztělesňuje David představu bdělosti a ostražitosti. Nemá určitého věku, nemá v sobě nic portrétního. Není v něm podán určitý člověk, nýbrž je v něm ztělesněna myšlenka rekovství a to v nadosobních tvarech. Davida lze ve vývoji Michelangelově označit za dílo, v němž se probudila k plnému vědomí jeho svobodná tvůrčí síla, lidská hrdost a umělecké sebevědomí.Michelangelo – Delfská Sybilla: Sochařem zůstal Michelangelo i když byl pověřen papežem Juliem II., aby malířsky vyzdobil strop sixtinské kaple v Římě. Vymaloval ho během čtyř let, bez cizí pomoci. Během této práce nalezl svůj vlastní tvar i výraz. Strop sixtinské kaple zaplnil postavami proroků: „Sybill a Atlantů“ v rámcových polích.Michelangelo – Hlava Eritrei: Vylíčil zde stvoření a osudy prvého lidského rodu. Jak lze poznat i z detailů této rozsáhlé nástropní malby, byla pozornost umělcova převážně upjata k výtvarnému obsahu zobrazovaných postav a dějů. Postavy Sybill a Proroků mají rysy jeho vlastního zahloubání a vzrušení.Michelangelo – Mojžíš: Podobnými rysy jsou prostoupeny i jeho další práce sochařské, jako socha „Mojžíše“, vytvořená pro náhrobek papeže Julia II. Náleží mezi ty postavy, v nichž výraz určitého děje nebo určitého duševního stavu je souřadný s jejich výtvarným obsahem. Postava má šroubovitý pohyb a je pohledově vyvinuta v barokním smyslu do několika stran. Když Michelangelo vybíral pro tuto sochu vhodný mramorový balvan, strávil v Carraře několik měsíců mezi mramorovými skalami; zde se vytvořil umělcův osobitý vztah ke kamenu a způsobu práce v něm. V posledním období Michelangelova života nabýval architekt převahu nad malířem a sochařem, což prozrazuje, jak bohatý byl jeho život. Byl prvním subjektivně tvořícím evropským umělcem, kterého je nutno považovat za zakladatele nového umění.Lucas van Leyden – Vlastní podobizna: Renezance jako sloh, podmaňující si celou západní Evropu, začala z Itálie prostupovat do dalších oblastí teprve koncem 15. století. Bez velkého odporu pronikla do Nizozemí. Jejím střediskem se staly Antverpy. V nich zaujímá svým dílem význačné místo Lucas van Leyden, který překonal přežitky pozdní gotiky soustavným studiem skutečností a osobním prožitkem. Dokládá to jeho „Vlastní podobizna“, která, stejně jako ostatní, vyniká silou osobitého výrazu.Leyden – Partie šachů: „Partie šachů“ je dílem dokumentujícím, že zájem o skutečnost vyvedl Leydna z oblasti thematiky náboženské a mythologické do prostého života a k vylíčení všedních scén.Brueghel – Pohádková země: Nejslavnějším malířem nizozemské renezance byl však Petr Brueghel st., vyškolený v Římě. Přesto, že jeho obrazy jsou vesměs vymyšleny, jako „Pohádková země“, jsou skládány z motivů realistických a umělcova geniální obrazotvorná síla jim dodává plné přesvědčivosti. Všechny postavy prozrazují dovedného kreslíře, který vidí a vyjádří každou typickou podrobnost a dovede celému dílu dodat náladu pestrou barevností.Brueghel – Přísloví: „Přísloví“ je jedním z mnoha Brueghelových obrazů, které vyjadřují alegorickou formou satirický námět, umístěný do vesnického prostředí. Brueghel ve svých mravoličných obrazech byl dítětem své doby, milujícím život lidových vrstev a hlavně selský život. Výjevy z tohoto prostředí vyjadřoval s přesností Nizozemce, předměty a postavy však spojoval výrazem, který dává i nejsložitějším figurálním kompozicím zdání přirozeného výseku skutečnosti, přesto, že vyjadřují několik desítek různých přísloví.El Greco – Petr a Pavel: Itálie měla v této době těsné styky se Španělskem, nemohla zde renezance dlouho působit. Na klasickou italskou renezanci navázal ve Španělsku Řek, zvaný El Greco, malíř, který přišel do Španělska z Itálie, kde byl žákem Tizzianovým. El Greco upoutal pozornost uměleckého světa nejen obrazy s náboženskou tématikou jako je „Petr a Pavel“, ale též výraznými portréty. Ve snaze o ztělesnění svých představ šel malíř tak daleko, že bez ohledu na tradici a dobové zvyklosti dosahoval v obrazech určitých deformací a využíval abstraktního osvětlení jako nejúčinnějšího tvarového a výrazového prostředku. Díly takto vytvořenými dosáhl Greco nadčasovosti, jaká bývá údělem tvůrců na rozhraní slohových epoch.׋›Světoví mistři výtvarného umění I. díl 1.částVýrobceDPrahaRok1961Délka39 okénekAutor textuŠebekPředlohaVYTVOznačení2144Další diafilmy výrobcePřišli včasÚstrojí krevního oběhu II.dílSlovanské jazykyRozvoj zemědělství v SSSR
