Svědectví o Jaroslavu HaškoviJaroslav Hašek se narodil 30. dubna 1883 v Praze ve Školské ulici č. 16 a byl pokřtěn v kostele sv. Štěpána ve Štěpánské ulici. Byl prvorozeným synem manželů Josefa Haška, mimořádného středoškolského profesora, pocházejícího z Mydlovar u Českých Budějovic, a Kateřiny rozené Jarešové z Protivína u Písku.+36Když byl Jaroslav malým děckem, zanechal otec pro nemoc učitelského povolání a přijal místo úředníka v bance Slavii. Když bylo Jaroslavovi 13 let, otec zemřel a rodina, matka se syny Jaroslavem a Bohuslavem, zůstala bez jakýchkoliv prostředků. Jaroslav, dokud byl otec živ, se jak v obecné škole, tak i na gymnasiu v Žitné ulici dobře učil. Otcovým úmrtím však Jaroslav pro nedostatečný dozor v pilnosti ochabl a v pololetí roku 1898 ze IV. ročníku pro nedostatečný prospěch z ústavu odešel. Matce se po delší námaze podařilo dostat Jaroslava do učení v Kokoškově drogerii na Perštýně. V té době se počínají již projevovat u bývalého vzorného chlapce sklony k šibalství; v učení je však chápavý, a je proto u svého šéfa oblíben. Do roka Jaroslav přízeň pana šéfa ztratil, byl z učení propuštěn a navrátil se zase domů k matce.Po odchodu z Kokoškovy drogerie se Hašek rozhodl pro nové studia a dal se zapsat na obchodní akademii v Resslově ulici v Praze. Na tomto ústavě studoval od roku 1899 do roku 1902 s dobrým prospěchem.V té době jako osmnáctiletý student začal psát své první povídky. Psal hlavně o svých dojmech z prázdninových toulek, podnikavých zpravidla pěšky a bez peněz, při nichž získával rozhled a zkušenosti ke své počáteční tvorbě. Jeho první povídky otiskovaly Národní listy, jež tehdy řídili známí spisovatelé dr. Heller a Ladislav Tůma-Zevloun. Poněvadž redakce Národních listů ráda tyto Haškovy prvotiny otiskovala, znamenaly honoráře za ně pro Haška jeho první vlastní příjem a vzpruhu k dalšímu pilnému psaní.Po absolvování obchodní akademie nastala Haškovi starost se zaměstnáním. Ucházel se o přijetí do banky Slavie, kde kdysi pracoval jeho otec. Byl by se raději stal nezávislým spisovatelem, ale matka, která chtěla vidět Jaroslava s jistým příjmem a se zajištěnou existencí, naléhala, aby si žádost o přijetí podal. Hašek byl do zaměstnání přijat, ale vysedávání za pracovním stolem ho nebavilo, a proto několikrát za pěkného počasí z banky odešel, toulal se třeba i několik týdnů a banka ho proto ze služeb propustila.Své matce, která měla o Jaroslavovu budoucnost veliké starosti, oznámil, že se rozhodl stát samostatným spisovatelem, a žádné jiné zaměstnání již nehledal. Byl od té doby v psaní povídek opravdu velmi pilný a jeho práce byly otiskovány téměř ve všech pokrokových a humoristických časopisech té doby. Když matka viděla, jak je Jaroslav pilný a jaký má ze psaní příjem, již nenaléhala, aby si hledal jiné zaměstnání. Jeho povídky mívaly tendenci většinou sociální s politickým protirakouským zaměřením a zesměšňovaly tehdejší měšťácké poměry. Hašek se také pilně zúčastňoval veřejných projevů a demonstrací a byl sám i mnohých iniciátorem. Býval za to také často policií vyšetřován a též soudně trestán.V této době se Hašek seznámil s mnoha mladými literárními druhy. Byli to zejména básník Gustav Opočenský, Josef Mach, „zuřivý reportér“ Egon Kisch, Zdeněk Matěj Kuděj, Ladislav Hájek, Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek a jiní. Byla to společnost veselých umělců, ve které se Hašek nejraději zdržoval a kterou často i svými honoráři podporoval. Stávalo se často, že napsal narychlo v restauraci na okraji stolu a za veselého hovoru kamarádů povídku, běžel s ní do nejbližší redakce a vyprosil si za ní zálohu. Vrátil se pak s rozjásanou tváří zpět ke své společnosti a ta mu pomohla peníze rychle utratit.Když bylo Haškovi něco přes dvacet let, poznal velmi inteligentní děvče, Jarmilu Majerovou z Vinohrad, a zahořel k ní velkou láskou. Ani Jarmile Majerové nebyl Hašek lhostejný. Známosti však nepřál Jarmilin otec, který slýchal o Haškově veselém životě a o bujné společnosti jeho kamarádů, mezi nimiž hrál Hašek vedoucí úlohu. Když si pan Majer dal pro jistotu vyšetřit informačním ústavem Haškovy poměry, nepřál si, aby jeho dcera s ním udržovala jakýkoliv styk. Avšak Jarmila se scházela proti otcově vůli s Haškem dál. Nic jí nevadilo, když byl Hašek pro své politické projevy a pro účast na různých demonstracích trestán a dokonce si několikrát odpykával vězení. I odtud posílal Hašek Jarmile dopisy plné vyznání lásky a milostných veršů. Přes otcův odpor byla Haškova známost s Jarmilou stále vážnější. Když Hašek panu Majerovi slíbil, že si najde zaměstnání, a že bude psát jedině do časopisů, se kterými pan Majer souhlasí, a že znovu vstoupí do římsko-katolické církve, dal se pan Majer obměkčit a svolil ke sňatku Jarmily s Haškem.Hašek přijal místo v redakci časopisu Svět zvířat. Toto zaměstnání však netrvalo dlouho. O místo ho připravila jeho bujná fantazie v popisování nových neznámých zvířat. Čtenáři časopisu projevovali podiv nad zvířenou, jakou Hašek vymýšlel, redakce se dostala do nepříjemné situace a majitel časopisu Haška ze služeb propustil. Dobu svého redaktorství ve Světě zvířat a později i vlastní podnikání zachytil v knize „Můj obchod se psy“. Ohlásil totiž jménem své manželky Jarmily slavnému c. k. okresnímu hejtmanství na Smíchově, že dnem 24. listopadu 1910 otevře komisionářský obchod se psy všeho druhu.Dne 5. prosince 1911 vydal tento úřad paní Jarmile živnostenský list, který ji opravňoval k provozování obchodu se psy pod označením „Kynologický ústav“. Obchod však neměl dlouhé trvání a Hašek nebyl ani dlouho redaktorem Českého slova, kde byl dočasně zaměstnán. Při jedné veřejné schůzi nehájil politiku svých zaměstnavatelů, postavil se demonstrativně za zájmy dělnictva, které nabádal, aby jeho pánům nevěřilo a nevolilo je. Byl proto ihned z redakce propuštěn, zůstal bez místa a honoráře z krátkých povídek pak byly jediným jeho příjmem. Právě tehdy dostal nápad psát veselé krátké historky o dobrém vojáku Švejkovi, které byly otištěny v knize „Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky“.Hašek, zprvu vzorný manžel, začal opět vyhledávat společnost svých bývalých kamarádů a manželství počalo být neutěšené. Zdálo se, že narození syna Ríši znovu navrátí Haška zcela rodině. Hašek byl přešťasten, že má syna, ale rodinný soulad, do kterého pravděpodobně zasahovali i Jarmilini rodiče, se rozpadl. Hašek, syt měšťáckých poměrů v Majerově domě, se v roce 1912 se svou ženou Jarmilou rozešel.Od té doby žil střídavě u svých kamarádů, kteří měli nemalou zásluhu na jeho návratu do jejich veselé společnosti. Dokladem toho jsou i zachované snímky, například veselé ledování před restaurací u Brejšků, nebojeho převlečení do starodávného koupacího úboru spolu s jeho dobrým kamarádem Zdeňkem Matějem Kudějem, autorem knihy „Ve dvou se to lépe táhne“. Stávalo se také, že Hašek opouštěl kamarády, odcházel na dlouhé toulky mimo Prahu a z nich se pak často vracíval ve velmi zuboženém stavu.První světová válka zastihla Jaroslava Haška v Praze u jeho dobrého kamaráda, malíře Josefa Lady. Lada ve své knize „Kronika mého života“ věnoval přátelství s Haškem značnou část svých vzpomínek.V roce 1915, v druhém roce první světové války, byl Hašek odveden a službu nastoupil u 91. pěšího pluku v Českých Budějovicích, kde prodělal také vojenský výcvika kromě toho tam také nějaký čas ztrávil ve vojenské nemocnici, kde si léčil revmatismus. (Hašek v popředí uprostřed).Z Českých Budějovic byl brzy odeslán s 11. polní setninou do Mostu nad Litavou a v červnu téhož roku dále na ruskou frontu do Haliče. Za své vojenské služby jak v Českých Budějovicích, tak i v dalších posádkách a na frontě poznal Hašek několik důstojníků, poddůstojníků a kamarádů z mužstva a charaktery z nich mistrně ve svém nesmrtelném románu popsal. (Hašek vpravo na kraji).Jsou to známá jména: Nadporučík Lukáš, který ač nadmíru shovívavý a trpělivý ke Švejkovým průpovídkám a úvahám, rád ho přenechal jako sluhu feldkurátu Katzovi (vpravo) a vojín Strašlipka, v civilu bodrý cihlář z Hostivic u Kladna, skutečný sluha nadporučíka Lukáše, který se stal svým vypravěčským uměním vzorem pro Haškova Švejka z doby první světové války (vlevo).Účetní šikovatel Vaněk, bývalý drogista z Kralup, jedna z hlavních románových postav, (vlevo) hejtman Ságner, Němec rozený v Praze, velící důstojník pochodového útvaru, v němž se Hašek nacházel, (uprostřed), kadet Biegler, říšský Němec, vtíravý uplatňováním své pochybné znalosti vojenských předpisů, a proto neoblíbený mezi důstojnickým sborem (vpravo).Na frontě Hašek dlouho nepobyl. Hned v září využil příležitosti a přeběhl k Rusům. V ruském zajetí prošel několika zajateckými tábory, a když se dozvěděl, že se v Rusku tvoří československé legie, dobrovolně do nich v roce 1916 vstoupil. Stal se redaktorem legionářského časopisu Čechoslovan v Kyjevě, do něhož napsal mnoho článků a provolání. V téže době psal také nové příhody „Dobrý voják Švejk v zajetí“. Časem poznal Hašek neutěšené poměry ve vedení Československé národní rady, která byla nejvyšším orgánem našeho odboje na Rusi. Kritizoval je, a byl proto potrestán zbavením redaktorství Čechoslovana a poslán na frontu.Hašel odešel z legií a v březnu 1918 vstoupil do Rudé armády. Později se stal také členem komunistické strany. Nějaký čas bojoval jako rudoarmějec, ale brzy, když byly poznány jeho organizační schopnosti, byly mu svěřeny různé funkce.Byl pověřen agitací mezi československými zajatci a legionáři pro vstup do Rudé armády a stal se mimo to také redaktorem stranických časopisů (Hašek třetí od prava dole).Ve své žurnalistické činnosti v Rudé armádě napsal Jaroslav Hašek mnoho významných článků a provolání. Mnoha články varoval proti odjíždění ruských legionářů do západní Evropy, kde měli být zařazeni do bojů na francouzské frontě proti Němcům. Podle Haškova přesvědčení by tam legie bojovaly za zájmy západních kapitalistických režimů. Jak významnou hodnotu měly jeho články a provolání pro zdar sovětské revoluce, je dnes patrno z toho, jak jsou sovětskými odbornými historiky jeho publikace v ruských armádních archívech pečlivě vyhledávány.Po svém vstupu do Komunistické strany Sovětského svazu a do Rudé armády úplně změnil Hašek svůj způsob života. Zanechal pití, stal se ukázněným a byl pln nadšeného zaujetí pro politickou práci ve straně i v armádě. Za svého působení u 5. armádního sboru na Sibiři dosáhl nejvyšších vojenských funkcí. Při své práci se seznámil s tiskárenskou dělnicí Alexandrou Gavrilovnou Lvovou, která vypomáhala při tisku časopisů, letáků a provolání jím redigovaných. Hašek začal docházet do rodiny děvčete, kde hezkého rudoarmějce považovali za rodilého Rusa, poněvadž jeho výslovnost nikterak neprozrazovala cizince. (Hašek s Šurou Lvovou).Svým působením ve straně bolševiků nabyl Hašek velikých organizačních i revolučních zkušeností. Byl proto z vlasti vyzván českými soudruhy z tehdejší sociálně demokratické levice, aby se z Rudé armády uvolnil a přijel domů pomáhat v boji proti reakční pravici. Hašek tomuto přání vyhověl a v listopadu roku 1920 i s Alexandrou Lvovou nastoupili cestu do Čech. Ze Sibiře jeli přes Moskvu, Leningrad, Narvu a Revel, odtud německým nákladním parníkem „Kypros“ do Štětína a dále přes Německo vlakem do Čech. Za této cesty byli zadrženi v několika karenténních stanicích. Hašek toto cestování popsal ve své povídce „I vyklepal prach z obuvi své“. Do Prahy přijel Hašek již pozdě. Roztržka mezi levicí a pravicí sociální demokracie byla dokonána a boj o Lidový dům zásluhou policie v neprospěch levice dobojován. O Haškovu revoluční činnost proto neměl již nikdo zájem, naopak proti němu samému byla rozpoutána nepřátelská kampaň. Byl obviněn z velezrady za to, že přešel v Rusku z legií k bolševikům, a kromě toho obviněn i z mnohoženství.Hašek byl svým návratem do Prahy zklamán. Výhrůžky a nedostatek mu ztrpčovaly první týdny pobytu ve vlasti. Nouze ho přinutila chopit se ihned péra, aby okamžitě získal nějaký příjem. Za finanční pomoci bratra Franty Sauera ze Žižkova, u kterého prozatím bydlel, vydal knižně několik povídek a začal mezitím pracovat na nových „Osudech dobrého vojáka Švejka“. Rovněž toto dílo začal vydávat s pomocí kamarádova bratra, Arnošta Sauera. Poněvadž nemohl čekat, až bude mít rukopis celého románu ukončen, vydával jej v sešitech po 32 stránkách. Tyto sešity rozprodával osobně společně s Frantou Sauerem po pražských hospodách a restauracích a v nich většinu své tržby utráceli. Hašek znovu zapadl mezi své bývalé veselé kamarády, a protože výtěžek z prodeje knih nebyl valný, nedařilo se Haškovi v té době dobře.Blahobytu mu nepřidalo ani liknavé pokračování v psaní. A v té době Hašek z Prahy záhadně zmizel. Kam se ztratil, nikdo nevěděl. Teprve za pár dní poslal Frantovi Sauerovi pozdrav z Lipnice nad Sázavou a z jeho řádků bylo patrno, že se již nehodlá vrátit zpět do Prahy. Odvezl proto Franta Sauer Alexandru Lvovou za Haškem do Lipnice.Hašek se do malebné Lipnice zamiloval na první pohled. Vysvětlilo se, že se k akademickému malíři Jaroslavu Panuškovi, který po dlouhá léta na Lipnici zajížděl, při jedné cestě náhodou připojil i Hašek, a tak objevil Lipnici a nikdy ji už neopustil. (Jeden z posledních snímků Panušky).Ubytoval se v Invaldově hostinci „U české koruny“. U hostinského Invalda nevzbuzoval svým zevnějškem mnoho důvěry, ale Panuška se za něho zaručil, a tak si Hašek v prvních dnech svého lipnického pobytu žil klidně a spokojeně.Haška jsem poznal brzy po jeho příchodu na Lipnici. Potkali jsme se na náměstí a mou pozornost upoutal svým nedbalým zevnějškem. Zdaleka se na mne usmíval, kynul mi na pozdrav, minuli jsme se však bez řeči. Teprve pár kroků dál jsem se dověděl, kdo ten neznámý člověk je. Na Lipnici Hašek brzy zdomácněl a s hosty od Invaldů byl hned od prvního dne nejlepší kamarád. Besedoval s nimi, karty s nimi hrával a často jim po večerech čítával ze svých rukopisů. (Autor K. Štěpánek).První dobu chodil Hašek na Lipnici chudě oblečen. Když už později neměl takovou nouzi o peníze, opatřil si nové modré šaty, šedý klobouk a hnědé polobotky. Později si dal ještě ušít z košilového plátna jakousi kombinaci košile a kazajky, které říkal rubaška. Za teplých letních dnů ji nosil na nahém těle navrch přes kalhoty a k tomu míval na hlavě světlou placatou čepici se štítkem.Po krátkém čase od Haškova příjezdu na Lipnici jsem se dozvěděl, že Hašek postonává, že si také opařil ruku a proto prý hledá pomocníka. Hostinský Invald mi vzkázal, abych ho proto navštívil. Hašek bydlel u Invaldů v prvním patře, v malém velmi skrovně zařízeném pokoji. Snadno jsme smluvili pracovní podmínky a mně začala hned nová a zajímavá práce. Mým prvním pracovním křtem byla povídka ze středoškolského života, nazvaná „Styk rodičů s dětmi“, která byla poprvé otištěna společně s jinými povídkami v knize „Mírová konference a jiné humoresky“. Další dny byly vyplněny hlavně diktováním „Švejka“ a jen občas povídkami. Hašek nikdy napsané rukopisy neprohlížel. Co se ten který den napsalo, dal jsem vždycky do obálky a odeslal hned první poštou nakladateli do Prahy, nebo šlo-li o kratší práce, do různých časopiseckých redakcí. Hašek byl ve svém diktování „Švejka“ velmi pohotový. Diktoval vždy bez poznámek. Často jsme psávali v lokále u Invaldů během rozhovoru s hosty. Tak mně kupříkladu diktoval Hašek humoresku o dešťoměrném ústavu, na kterou ho přivedl jeden podnapilý host. Vytýkal totiž Haškovi, že není žádný spisovatel a to co píše, že není umění. Hašek nato hosta vyzval, aby mu řekl, o čem má napsat a hned na místě podle jeho přání povídku nadiktoval. Když byla humoreska hotova, užaslý host kapituloval a Haška odprosil. U Invaldů Hašek bydlel v prvním poschodí a pod ním v přízemí švec Krupička. Hašek měl ševce velmi rád a každý večer s ním sedával ve výčepu. Krupička nenáviděl Baťu a Hašek ho s ním často zlobíval. Aby Krupičku proti Baťovi ještě více popíchl, spustil jednou v noci z prvého poschodí veliký Baťův plakát přesně před okno Krupičkova bytu. Okno zatemnil a Krupička se toho dne nemohl dočkat rána. Když konečně vstal a uviděl plakát nenáviděného Bati v okně, zuřil. A nahoře nad ním se upřímně smál Hašek.Pro veliký zájem čtenářů o „Švejka“ byly brzy vydávány jeho nové náklady. Tím se Haškův příjem zvýšil, že si mohl koupit domek. Byl to domek starý a jeho obnova si vyžádala ještě spoustu peněz. Domek stál pod hradem na prudkém svahu, z přední strany měl přízemí a ze zadní strany dvě poschodí. V domku bydleli dva chudí nájemníci, které nechal Hašek bydlet dál, a oznámil jim, že žádný nájem od nich nechce. I jejich byty dal řádně opravit.V té době byl Hašek vyhledáván četnými známými. Navštěvovali ho nejen přátelé místní a z blízkého okolí, ale i z Prahy. Často k němu zajížděli také nakladatel, divadelní ředitelé, filmoví režiséři, malíři a spisovatelé.Rád je vodíval po Lipnici, do zřícenin hradu a po krásném okolí. Nejednu svou návštěvu zavedl také do hlubokých lesů, do míst, kde před několika lety tábořil jiný náš velký umělec, Jiří Wolker. Jsou z té doby památné snímky. Na tomto je první zleva Jaroslav Hašek a Alexandrou Lvovou, jeho pražští přátelé a poslední já.Hašek od poloviny roku 1922 postonával. Ke konci roku o vánocích se jeho nemoc zhoršila tak, že už jen s velkými obtížemi chodil, a proto mi diktoval většinou v leže. Tento snímek byl pořízen v posledních dnech jeho života. Je na něm opět ve společnosti Alexandry Lvové, paní Invaldové s dítětem v náručí, dvou známých žen a nakonec i mé.Jaroslav Hašek zemřel 3. ledna 1923 v 9 hodin ráno. Pro nás, kteří jsme mu byli nablízku, to byla těžká a nenahraditelná ztráta a pro jeho čtenáře a přátele neuvěřitelná zpráva. Pochován byl na malém lipnickém hřbitůvku, který je dnes vyhledávaným místem Haškových ctitelů. Jaroslav Hašek se nedočkal žádného překladu svého díla do cizích jazyků, nedočkal se ani zfilmování, vysílání v rozhlase, ani operního zhudebnění. Dočkal se jen jediného zdramatizování „Švejka“, aniž tušil, že těchto dramatizací přijde během let ještě dlouhá řada. Netušil ani, že se na jeho počest stane Lipnice dějištěm významných celostátních festivalů humoru a satiry, zvaných „Haškova Lipnice“, které budou navštěvovat přední českoslovenští spisovatelé, satirikové, divadelní a filmoví umělci a rozhlasoví i televizní pracovníci. Také četní významní zahraniční umělci a kulturní delegace přicházejí o festivalu i po celý rok na Lipnici vzdávat Haškovi svůj hold. Živlem Jaroslava Haška byli lidé. Bez společnosti veselých a poctivých lidí by nebyl býval nikdy spokojen. Mezi nimi nacházel náměty ke své práci a náplň své tvorby. Čím roznorodější a veselejší bylo jeho okolí, tím spokojenější byl on sám. A takový byl Haškův život až do jeho posledního dne.׋›Svědectví o Jaroslavu HaškoviVýrobceDPrahaRok1962Délka40 okénekAutor textuŠtěpánek KlimentOznačení5280Další diafilmy výrobceVztah k socialistickému vlastnictvíEkonomické otázky soudobého vojenství 2.díl Válka a ekonomikaNaše zemědělství l.díl Rostlinná výrobaBarokní kultura
