Sovětská astronomieM. V. Lomonosov podle rytiny Ch. A. Vortmana z r. 1757: První ruská astronomická observatoř byla uvedena do provozu již roku 1692, pouhé dvě desítky let po otevření nejstarší novodobé hvězdárny v Paříži – byla to soukromá hvězdárna A. A. Ljubimova v Cholmogorach. Již dříve ovšem dosáhla astronomie svého dobového vrcholu v polovině 15. století, kdy Samarkandský vládce a vynikající astronom Ulug Bek sestavil na své pozorovatelně katalog 1818 hvězd a tabulky pohybu planet. Nová vlna rozmachu zájmu o vesmír nastala v Rusku během 18. století. R. 1725 došlo k založení hvězdárny Petrohradské akademie věd. Rozvoj ruské vědy té doby – a nejen astronomie – je nerozlučně spjat s osobností Michaila Vasiljeviče Lomonosova (1711–1765). Na Akademii věd začal působit ve svých třiceti letech a brzy se stal nejvýznamnějším vědcem Ruska. Zabýval se problémy gravitace, stavbou astronomických přístrojů i planetární fyzikou. Roku 1748 formuloval obecné zákony zachování hmoty a pohybu, později postavil nový typ reflektoru (dnes známý pod názvem Herschelův) a r. 1761 uskutečnil svůj největší astronomický objev: při přechodu Venuše přes sluneční disk pozoroval atmosféru této planety. Velká část Lomonosovových prací je bohužel dnes ztracena, avšak i z torza, které zůstalo, je dobře patrný význam této vynikající osobnosti – byl nejen vědcem, technikem, nýbrž také básníkem, výtvarníkem, organizátorem a dokonce i popularizátorem vědy (jeho překlad spisu o kometách sehrál velkou roli v kruzích ruské vzdělané veřejnosti).Kresba pulkovské hvězdárny z poloviny minulého století: Rozvoj ruské astronomie minulého století je spjat s osobností V. J. Struveho (1793–1864), ruského astronoma německého původu. Od r. 1813 se po čtyřicet let věnoval pozorování dvojhvězd, podílel se na proslulých stupňových měřeních od Severního ledového oceánu po Dunaj, naznačil objev mezihvězdné absorpce a jen nevhodně zvolená hvězda (Vega) ho připravila o prvenství ve změření paralaxy hvězd: začal s měřeními jako první (1835), ale svou práci dokončil až po třech letech. Stal se iniciátorem a prvním ředitelem nové, velké observatoře v Pulkově poblíž tehdejšího Petrohradu, otevřené slavnostně 19. 4. 1839. Pulkovská hvězdárna neměla ve své době obdobu nikde na světě a právem byla několika americkými astronomy nazvána „hlavním městem astronomického světa“. Architekt Brüllow ji navrhl tak, aby všechny místnosti byly postaveny vedle sebe podél poledníku. Staveniště daroval car, avšak i tak přišla stavba a počáteční vybavení hvězdárny na milion rakouských zlatých (což můžeme považovat za ekvivalentní dnešním 100–150 milionům Kčs). Roční rozpočet odpovídal dnešním dvěma milionům Kčs, z toho asi 1/3 byla věnována vědeckým účelům. Zajímavý je jistě seznam zaměstnanců: 1 ředitel, 4 adjunkti, 3 astronomové, inspektor, mechanik se šesti pomocníky, truhlář se čtyřmi pomocníky a konečně 8 sluhů. Dnes pracuje v Pulkově desetkrát více osob!+36Unikátní fotografie Clarkova velkého refraktoru pulkovského z konce minulého století; ve své době byl největším na světě. Byl zničen r. 1941: Již r. 1840 získala hvězdárna Merzův refraktor o průměru objektivu 38 cm z Mnichova a r. 1885 velký achromatický refraktor o průměru objektivu 76 cm firmy A. Clark & Sons (za asi 20 milionů Kčs). Dodnes by byl jedním z největších refraktorů na světě. Koncem minulého století s ním Bělopolskij realizoval průkopnická spektroskopická pozorování.Pulkovská observatoř před zničením (vlevo) a po obnově (vpravo): Rozvoj pulkovské hvězdárny pokračoval až do 2. světové války podle směrnic jejího zakladatele (r. 1839 bylo ve stanovách hvězdárny uvedeno: „hvězdárně se ukládá na starost a) stálé a pokud možno dokonalé pozorování směřující ku prospěchu astronomie, b) příslušná pozorování nutná pro geografické práce v imperiu, c) hvězdárna musí přispívat všemi prostředky ke zdokonalování praktické astronomie ...“). R. 1904 byla započata pozorování změn zeměpisné šířky zenitním teleskopem. V srpnu 1914 zde měla zasedat mezinárodní astronomická společnost, avšak válka její jednání znemožnila. R. 1920 byla zařízena pravidelná časová služba bezdrátovým telegrafem. R. 1927 přibyl mezi vybavení Zeissův astrograf o průměru objektivu 11 cm a ohniskové vzdálenosti 206 cm. Již před 1. světovou válkou získala pulkovská observatoř dvě pobočky na Krymu: Simeizskou observatoř a Nikolajevskou hvězdárnu. Obě pracovaly až do r. 1941. V polovině dvacátých let byl uveden v Simeizi do provozu reflektor o průměru 100 cm, objednaný ještě před válkou v Anglii. Šajn a Albickij s ním uskutečnili řadu cenných spektroskopických pozorování hvězd, avšak za druhé světové války byl dalekohled i observatoř zcela zničeny. Těsně před válkou byl v Pulkovu postaven velký horizontální sluneční dalekohled konstrukce Ponomarjeva a Maksutova; měl se stát významným přínosem sluneční fyzice. Ta je v Pulkovu již tradičně s úspěchem rozvíjena, vždyť soustavné sledování fotosféry začalo roku 1866. Druhá světová válka těžce poškodila nebo zničila práci generací astronomů. Pulkovo i Simeiz byly téměř vyhlazeny do základů. Po dobu dvou let vedla fronta asi kilometr od hvězdárny. Byly zničeny velké refraktory, horizontální Ponomarjevův teleskop, velká část knihovny, muzeum starých přístrojů i staletý park, který chránil hvězdárnu před větry. Prof. A. N. Dějč, pozdější ředitel observatoře, na tyto chvíle vzpomíná slovy: „Vojenské velení uvědomilo Akademii o zkáze hvězdárny v říjnu 1941. Když jsme se dostali výbuchy znetvořenou alejí parku, přeskakujíce povalené kmeny stromů, až na návrší, byl na hvězdárnu strašný pohled. Ubývající mdlý Měsíc skrz mraky osvětloval k nepoznání změněné zdi budovy s děrami místo oken, se zřízenými a shořelými kopulemi, střechou a průchody. Hvězdárna stála před námi v tak žalostné bezútěšnosti, že slzy nám mimovolně stoupaly do očí ... Sestoupili jsme do hodinového sklepa, kde v hloubce pěti metrů pod zemí byly uloženy knihy pulkovské knihovny, nejbohatší astronomické knihovny světa. S kruhové galerie mohly se pozorovati hvězdy, protože strop se zbořil ... Knihy ležely v chaotickém nepořádku. S námahou jsme vyhledali skříň se vzácnými tisky a inkunabulemi. Vojáci ji snesli na rukách až k úpatí hory na nákladní auto ... Sovětská vláda, nehledíc na těžkou situaci v zemi, udělala všechno možné, aby zachránila nejdůležitější materiály a životy nejvýznamnějších odborníků, kteří po celou dobu války mohli pracovat na svých úkolech. Mnozí z nich však odešli na frontu nebo do závodů a někteří z nich zahynuli v boji za vlast.“ Již r. 1945 bylo rozhodnuto plně obnovit pulkovskou hvězdárnu a r. 1954 zahájila její první část znovu svou činnost. Při tom byla zachována historická tvář observatoře.Krátkofokální dvojitý astrograf pro přehlídky oblohy, instalovaný na pulkovské observatoři: V polovině 50. let byly adaptovány nejprve staré přístroje: velký pasážník, Struveův vertikální kruh (měření s ním bývala až 40x přesnější než jinými přístroji té doby), pasážníky, zenit-teleskop a normální astrograf. Později byly instalovány nové originální aparatury, jako např. velký Sucharjevův meridiánový kruh, Zeissův refraktor o průměru objektivu 65 cm (světelnost 1 : 16,2), krátkofokální astrograf atd. Pokračovalo se i ve fotografování oblohy; v době války se podařilo dokončit systematické třicetileté fotografování vybraných polí a pulkovské katalogy obsahují vlastní pohyby 18 000 hvězd a přesné polohy 11 000 hvězd v okolí sev. pólu.Meniskový teleskop o průměru zrcadla 50 cm, vyrobený pod vedením D. D. Maksutova v padesátých letech a instalovaný v pulkovské observatoři: Řada vynikajících přístrojů byla zhotovena pod vedením D. D. Maksutova (1896–1964), který ve čtyřicátých letech objevil nový efektivní typ reflektoru: Maksutovova komora má před kulovým zrcadlem zvláštní vypuklou korekční skleněnou desku (meniskus) s kulovým zakřivením. Dnes je podobnými přístroji vybavena většina sovětských i řada zahraničních hvězdáren. Pro Simeiz a Bjurakan byly vyrobeny dva nebulární spektrografy, série meniskových teleskopů MTM 500 o průměru zrcadla 50 cm a ohnisku 6,5 m (optika Maksutov, mechanická část Dobyčnyj). Podobný přístroj je také v Alma-Atě na Kazachstánské observatoři, kde jeho světelnost (1 : 2,5) ho předurčuje pro výzkum mlhovinných objektů. Pulkovská observatoř má dnes řadu poboček, např. od r. 1948 se buduje observatoř u Kislovodska (Kavkaz), nyní se staví malá observatoř na Pamiru ve výšce přes 4400 m a r. 1967 byl dopraven jeden z největších meniskových dalekohledů (průměr 70 cm, světelnost 1 : 2,95) na pobočku v Cerro Robles u Santiaga (Chile), kde při zkušebním provozu byly průměry obrazů nejslabších hvězd jen 16 μm.Velký zenit-teleskop ZTL-180 na pulkovské hvězdárně: Astrometrická a geodetická měření pulkovské hvězdárny získala značné uznání světové odborné veřejnosti a stala se vzorem pro pozdější pařížskou mezinárodní službu. V souvislosti s Mezinárodním geofyzikálním rokem byla do r. 1957 vyrobena v Leningradě série šesti velkých zenit-teleskopů ZTL-180 (průměr objektivu 18 cm, ohnisková vzdálenost 240 cm), kterými byly vybaveny všechny zainteresované observatoře. Na několika stanicích byla zahájena systematická pozorování hranolovým Danjonovým astrolábem. Pobočkou pulkovské observatoře je šířková stanice v Blagověščensku na Amuru, kde bylo za šest let vykonáno 12 000 pozorování. Sovětská síť stanic umožnila mj. zpřesnit stanovení polohy severního pólu čtyřnásobně.Pohled na novou observatoř Státního astronomického ústavu v Moskvě, v pozadí Lomonosovova universita: Státní astronomický ústav P. K. Šternberga při Moskevské universitě byl založen r. 1931 jako samostatný ústav pod vedením V. G. Fesenkova, jemuž se podařilo sloučení menších moskevských astronomických a geodetických pracovišť. Bylo to právě sto let poté, co byla v Moskvě postavena první hvězdárna (později, r. 1903, přestavěná tehdejším ředitelem Ceraským). Jádrem byla až do r. 1954 budova Moskevské hvězdárny (Krasnaja Presna), k níž patřila observatoř v Kučině. V letech 1954–1957 se ústav přestěhoval do nových budov na Leninských horách, kde je v těsné blízkosti nové budovy university. Ve dvacátých letech měl ústav jediný 9 cm Zeissův apochromát. Dnes je největším stelárním přístrojem parabolický reflektor AZT-2 o průměru 70 cm, zhotovený pod vedením P. V. Dobyčina, se 3 spektrografy. Podobný přístroj je i v observatoři Ukrajinské akademie věd. Kromě toho se používá 50cm meniskový teleskop AZT-5 s ohniskovou vzdáleností 200 cm, 25cm afokální bezštěrbinový spektrograf ASI-5 a desítka menších přístrojů. Od r. 1929 se ústav zabývá časovou službou, od třicátých let výzkumem Slunce. Již tradiční postavení zde má fyzika komet a meteorů (viz obr. 34), stelární astronomie a fyzika proměnných hvězd (Mezinárodní středisko od r. 1958).Veliký reflektor Státního astronomického ústavu se zrcadlem o průměru 125 cm, umístěný v krymské pobočce: Šternbergův ústav se snažil najít jižní pracoviště již od počátku 20. let – tehdy V. I. Lenin osobně pomohl při organizaci expedice do Kislovodska na Kavkazu (kde dnes stojí stanice Pulkovských). R. 1948 byl v Simeizu umístěn 40cm Zeissův astrograf (F = 150 cm), avšak po třech letech byl převezen zpět do Moskvy a instalován definitivně až r. 1958 v nové jižní pobočce Šternbergova ústavu na Krymu. Nachází se v těsné blízkosti velké Krymské astrofyzikální observatoře ve vesničce Naučnaja. Od r. 1966 zde až dosud pracuje také reflektor moskevských astronomů, sloužící zejména stelární spektroskopii. Má průměr zrcadla 125 cm, je umístěn na anglické montáži s poloautomatickým ovládáním a byl kompletně vyroben v SSSR. Pozorovat lze v primárním ohnisku, v primárním ohnisku s korekčním systémem, v newtonovském ohnisku (1:4) a v cassegrainovském ohnisku (1:17). Rozlišení jde až do 2″ (jsou zde vynikající pozorovací podmínky, G. A. Šajn zde kdysi s metrovým teleskopem dosáhl až 0,7″). Za pomoci elektrického zesilovače obrazu lze zaznamenat spektra s dispersí 24 nm/mm od hvězd 15,5 magnitudy za expoziční dobu dvou hodin.Pohled na Krymskou astrofyzikální observatoř. První zleva je kopule Šajnova reflektoru, třetí zleva je starší Zeissův reflektor (120 cm): Tato observatoř byla založena po 2. světové válce a do provozu uváděna od počátku 50. let jako samostatný ústav. Až do války pracovala na Krymu simeizská pobočka pulkovské observatoře, která je nyní součástí Krymské astrofyzikální observatoře. Simeizská hvězdárna byla vybudována milovníkem astronomie Malcevem počátkem našeho století, který ji ještě za svého života předal do užívání Pulkovským. Do čtyřicátých let zde pracoval metrový reflektor (od r. 1926, zničen německými fašisty), fotoheliograf i americký spektrohelioskop. Nyní je zde trojitý Zeissův astrograf (průměry objektivů 12, 12 a 16,7 cm), meniskový dalekohled o průměru 64 cm a další menší přístroje. Pod vedením A. B. Severného zde byl postaven také výkonný spektroheliograf. Nová observatoř byla postavena asi o 200 m výše, poblíže vesnice Partizanskoje ve střední části poloostrova Krymu, protože se ukázalo, že v Simeizu není tak dobrá kvalita vzduchu při jasných nocích jako zde. První část byla uvedena do užívání r. 1955. Již v té době zde byl instalován mohutný Zeissův reflektor o průměru 122 cm systému Cassegrain–Nasmyth s ekvivalentní ohniskovou vzdáleností až 24 m, napájený řadou různých spektrografů. Tento přístroj byl do SSSR dovezen r. 1946 z Jeny. Ke spektrální fotometrii je užíván meniskus MTM-500 (stejný, jako je v Pulkovu). Stelární astronomie má na této observatoři již tradici – r. 1948 se zde uskutečnila první pozorování centrální části naší Galaxie za pomoci infračerveného opticko-elektronického převodníku. Později zde bylo tímtéž přístrojem zkoumáno i vlastní záření zemské atmosféry až do vlnových délek 1100 nm.Reflektor G. A. Šajna o průměru 260 cm na Krymské astrofyzikální observatoři: Roku 1961 byl na Krymu uveden do provozu velký reflektor sovětské výroby, který byl tehdy největším evropským přístrojem a třetím největším na celém světě. Byl pojmenován po vynikajícím astrofyzikovi G. A. Šajnovi. Zajímavá je historie, která předcházela stavbě tohoto dalekohledu. Po 2. světové válce byla vedena jednání o zakoupení velkých reflektorů o průměru 200 cm a 120 cm v USA a o průměru 185 cm v Anglii. Poté, co v období studené války jednání ztroskotala, bylo r. 1954 rozhodnuto přikročit k vlastní výrobě. Konstrukční tým vedl zkušený Ponomarjevův žák B. K. Ioannisiani a výroba více než 4000 kg hmotného zrcadla byla svěřena Leningradskému opticko-mechanickému závodu. Otevřený tubus Serrurierova typu má délku 10 m, celková výška dalekohledu odpovídá výšce šestipatrového domu a celý přístroj má hmotnost 100 tun. Řízení dalekohledu je plně automatizováno a pointace se provádí fotoelektrickým systémem. Slouží zejména pro fotometrická sledování nestacionárních hvězd i ke studiu slabých galaktických a extragalaktických objektů. Významná část pozorovacího programu je věnována též planetární astronomii. Klasický spektrograf, připojený k tomuto reflektoru, má disperzi 45 nm/mm a mezní magnitudy 17,2 dosáhne při expozici až šestihodinové. Elektronografická komora instalovaná místo něho je schopna získat spektrum s dvojnásobnou disperzí ze stejně slabé hvězdy za pouhé dvě hodiny!Vlevo pohled na mechanickou část reflektoru, vpravo zrcadlo po pohliníkování.Věžový sluneční teleskop KAO: Významnou částí KAO je oddělení sluneční fyziky. V první polovině padesátých let zkonstruovali Severnyj a Dobyčin originální věžový sluneční teleskop, uvedený do provozu r. 1954. Průměr zrcadla coelostatu byl 80 cm, průměr sekundárního zrcadla 60 cm. V nedávné době byla zrcadla nahrazena novými o průměru 1 m. Coelostat napájí mohutný difrakční spektrograf a dvojitý spektroheliograf. Vlevo je současné zobrazení Slunce v oboru čáry vodíku Hα (dole) a čáry K ionizovaného vápníku (nahoře), pořízený dvojitým spektroheliografem KAO. Vpravo je coelostat věžového dalekohledu, kterým se sluneční paprsek přenáší do přízemí budovy, kde je spektroheliograf a spektrograf.Koronograf KAO: V KAO se velmi brzy začaly používat interferenčně polarizační filtry podle návrhu prof. Severného a Gilvarga. Již roku 1950 byl zkonstruován velký sluneční koronograf KG-1, který po modifikaci slouží dodnes. Je upraven pro kinematografické snímkování různých jevů na Slunci v oboru záření vodíku Hα. Vpravo je koronograf KAO s vnějším zástinem, vlevo jsou záběry protuberance tímto přístrojem pořízené.Bjurakanská astrofyzikální observatoř – celkový pohled na centrální část hvězdárny směrem od jihu: Observatoř byla založena roku 1946 na jižním svahu hory Aragac ve výšce 1500 m n. m. Toto místo je vzdáleno od Jerevanu, ležícího odtud severozápadním směrem, asi 35 km. Po deseti rocích výstavby byla dána do provozu první část ústavu. Za uplynulých 20 let se stala observatoř jedním z předních vědeckých pracovišť na světě, zabývajících se mladými hvězdnými útvary a extragalaktickou astronomií. Hlavní zásluhu na tom má akademik V. A. Ambarcumjan, avšak i celá řada jeho spolupracovníků (např. prof. Markarjan, dr. Oskanjan aj.). Roku 1954 byl dán do provozu Schmidtův teleskop Dobyčinovy konstrukce o průměru zrcadla 52,5 cm. Ten byl r. 1960 doplněn metrovým Schmidtovým reflektorem 1000/1250 mm sovětské výroby s velmi dobrou světelností 1 : 2,1. Je na vidlicové montáži a má automatické ovládání.Vlevo je nový Bjurakanský reflektor, vpravo jeho kopule: Dne 4. 10. 1976 byl za účasti mnoha čestných hostů z celého světa uveden do provozu nový dalekohled Bjurakanské observatoře. Je to reflektor o průměru zrcadla 260 cm stejného typu, jako Šajnův dalekohled na Krymu. Dalekohled je po technické stránce na velmi vysoké úrovni, protože značná pozornost byla věnována elektronice. Např. pointace je zprostředkovávána speciálně adaptovanou průmyslovou televizí a pro spektrální výzkum je instalován opticko-elektronický zesilovač obrazu. Nový přístroj je skvělým příslibem pro celou světovou astronomii, i když nedrží rekordní primát. Již při pokusném provozu byly získány přímé fotografie v primárním ohnisku, na nichž se získaly důkazy o změnách ve struktuře slabých mlhovin (jmenovitě NGC 2261). Přímé snímky těchto tzv. kometárních mlhovin ve srovnání s tvarem týchž objektů z Mt. Palomarských fotografických atlasů (1948) zřetelně vykazují změny jak v orientaci, tak v celkovém tvaru. Bjurakanský obří dalekohled je dalším důkazem, jak mnoho záleží na dobré organizaci vědecké práce a na kvalitním pomocném vybavení přístroje – mnohdy daleko více než na průměru dalekohledu samotného.Jedním z nejvýznamnějších sovětských konstruktérů, který vedl pracovní týmy stavějící a připravující všechny sovětské velké reflektory, je B. K. Ioannisiani. Ve třicátých letech pracoval pod vedením Ponomarjevovým v Pulkovu a až do smrti vynikajícího optika D. D. Maksutova s ním velmi úzce spolupracoval. Na snímku je u svého reflektoru o průměru 260 cm.Kopule největšího dalekohledu na světě, která byla hotova s předstihem již koncem 60. let; má průměr 43 m a výšku 52 m: Po dobu téměř tří desítek let byl držitelem rekordu ve velikosti zrcadlový teleskop Mt. Palomarské Haleovy observatoře. V polovině 70. let však dostal přemožitele v podobě sovětského šestimetrového dalekohledu. S jeho projekcí bylo započato koncem 50. let a r. 1960 bylo o stavbě definitivně rozhodnuto. Vedením týmu konstruktérů byl pověřen B. K. Ioannisiani. Na základě několikaletého studia patnácti expedičních týmů bylo pro stavbu vybráno místo na severním svahu kavkazského pohoří s nadmořskou výškou 2070 m. Cestovní spojení letadlem je z Moskvy do Rostova na Donu, odtud do Mineralnych vod a dále autem do obce Zelenčukskaja. Zde je do roka 220 jasných nebo polojasných nocí a 120 absolutně jasných nocí, takže asi 170 dní v roce je vhodných pro spektroskopii a 70 pro fotometrii. Navíc je zde velmi průzračná a klidná atmosféra, takže se předpokládá rozlišení asi 1,5″. Obří kopule dalekohledu má samozřejmě air-condition. Vedoucím nové, tzv. Speciální astronomické observatoře AV SSSR byl jmenován dr. I. M. Kopylov, který vede tým asi 40 graduovaných astronomů a desítek dalších odborných a pomocných sil. Spolu s blízkým RATANEM 600 a budovaným neutrinovým detektorem (obojí největší na světě) se stává SAO nejmohutnějším astronomickým pracovištěm světa.Šestimetrový dalekohled: Pro největší dalekohled světa bylo rozhodnuto použít alt-azimutální montáž, na rozdíl od ostatních přístrojů, které mají paralaktické montáže. Má několik výhod: relativní jednoduchost z hlediska mechaniky, protože svislá osa nese celý dalekohled včetně pozorovacích plošin, kdežto vodorovná osa nese pouze dalekohled sám; uložení svislé osy je symetrické a konstantní; poměrně snadno lze stanovovat deformace při ohybu tubusu; pro obě osy – horizontální i vertikální – lze užít tlaková olejová ložiska; realizace optického systému je jednodušší, s menším počtem optických členů. Vedle toho má ovšem i řadu nevýhod, které činily až dosud tuto montáž pro velké přístroje nepoužitelnou: dalekohled má mrtvou zónu v oblasti asi 5° kolem zenitu; obě osy musí být poháněny nestejnými a hlavně nerovnoměrnými rychlostmi při pointaci za objektem; zorné pole se při pohybu dalekohledu za objektem stáčí. Překonání dvou posledních komplikací je možné jen s využitím soudobé mohutné počítačové techniky a rozvinuté automatizace; v SSSR se touto problematikou zabývali 12 let, avšak dnes lze říci, že s dokonalým úspěchem. Vlevo je nákres šestimetrového dalekohledu. Celá pohyblivá část má hmotnost 840 tun! Svislá osa (3) je svou spodní částí uchycena v ložisku (1), horní část osy je rozšířena v kulovitý prstenec (5), který se opírá o šest olejových ložisek (4). Olejová vrstva má tloušťku 0,05 až 0,1 mm. Přibližně uprostřed osy je poháněcí a šnekové zařízení (2) pro rychlý a pomalý pohyb svislé osy. Na horním konci svislé osy je horizontální základna (6), nesoucí dva svislé nosníky (19), v nichž jsou výtahy a schodiště (22) a dále stotunovou pozorovací plošinu (20), dále plošiny pro optické zařízení (21), horizontální poloosy (17) s dalekohledem a olejová lože horizontálních poloos (18). Trubkový tubus (9) má střední rám (10), horní prstenec (11), spodní prstenec (8) a objímku hlavního zrcadla (7). Objímka má v sobě upevněno na opěrkách zrcadlo. Horní prstenec nese tubus primárního ohniska (12) a kabinu pozorovatele (13). V horizontální ose uvnitř tubusu je na zvláštním držáku otočné rovinné odrazné zrcadlo (14), které vrhá konvergentní svazek paprsků do jednoho ze dvou sekundárních ohnisek. Vertikální pohyb dalekohledu je prováděn šnekovým kolem (15), elektrický rozvod je označen (16). Vpravo je schematicky znázorněn chod paprsků v šestimetru. Z hlavního zrcadla Z se odrážejí paprsky do primárního ohniska F. Před ním je vložen korekční člen K nebo – v případě použití jednoho ze dvou Nasmythových ohnisek (N₁, N₂) je sem přesunuto sekundární zrcadlo S. Od něj se paprsky odrážejí, vracejí zpět a dopadají na třetí zrcadlo (rovinné) R, kterým jsou vrženy do ohnisek N₁ nebo N₂.Šestimetr v Leningradě při montáži (roku 1967): Konstrukce dalekohledu byla svěřena Opticko-mechanickým závodům v Leningradě. Tam byl také celý tubus Serrurierova typu a montáž zkompletovány, vyzkoušeny, pak opět demontovány a po částech dopraveny na Kavkaz. Cesta dalekohledu byla složitá: nejprve po Něvě, pak po dalších řekách na speciálně upravených prámech až do Rostova na Donu. Zde byl přeložen na šest speciálních čtyřicetitunových transportérů a vezen 500 km daleko po souši; nejhorší prý bylo stoupání v posledních 50 km trasy. Nad Zelenčukskoj již byla připravena kopule a mohlo se přikročit k montáži.Pohled na šestimetr uvnitř kopule: Nejsložitější částí dalekohledu je řídící systém. Digitální počítač transformuje rovníkové souřadnice objektu a hvězdný čas na azimut, zenitovou distanci a poziční úhel objektu. Vyhodnocuje současně i změnu těchto tří veličin. Každých 8 sekund (u pozičního úhlu každou sekundu) jsou data předávána do servomotorů dalekohledu. Dalekohled má tři kontrolní systémy: počítač, fotografické vedení a lokální fotografické vedení každým samostatným optickým systémem, takže přesnost pointace by měla být kolem 0,2″. Nový dalekohled bude sloužit astrofyzikálnímu výzkumu. V jednom z Nasmythových ohnisek je instalován velký spektrograf s disperzemi 4, 2, 1 a 0,1 nm/mm. Ve druhém Nasmythově ohnisku bude instalován malý spektrograf; fotometrování se bude provádět jen v primárním ohnisku. V budoucnu se uvažuje i o doplnění elektronografickou kamerou podle návrhu McGeeho z USA, plánuje se rozsáhlá Fourierovská spektroskopie atd. Vlevo je primární zrcadlo ve své objímce, uprostřed jedno ze stanovišť pro pozorování v Nasmythově ohnisku, vpravo držák sekundárního zrcadla. Snímek byl pořízen r. 1973, před definitivní montáží zrcadla.Pohled na mohutnou konstrukci upevnění šestimetrového zrcadla zezadu; v pozadí je kontrolní řídící místnost: Nejchoulostivější částí přístroje je bezesporu optický systém, s nímž nastalo také v průběhu stavby nejvíce potíží a průtahů při realizaci. Hlavní zrcadlo je tvořeno pyrexovým kotoučem z borosilikátového skla, jehož tepelná roztažnost je poměrně velká (3·10⁻⁶ mm/°C). Průměr kotouče je 6 m, síla 65 cm a hmotnost 42 tun! Pro jeho odlití, chladnutí i opracovávání bylo nutno vyvinout novou výrobní technologii. Dva roky blok skla ochládal ve speciální peci, aby nedošlo u druhého odlévaného kotouče opět k vnitřnímu pnutí a znehodnocení. Přes veškerou pečlivost se však nepodařilo zabránit vzniku bubliny na optické ploše, která se broušením ještě zvětšila. Nyní je zakryta clonkami, což spolu s ostatními konstrukčními opatřeními způsobuje pokles efektivní plochy zrcadla asi na 70 %. Nyní byly zahájeny přípravy k odlévání nového zrcadla z kvalitnějšího materiálu a více než o řád menším koeficientem tepelné roztažnosti (obdoba amerického cervitu). Instalováno by mělo být po r. 1981 a teprve pak bude možno využít všech předností největšího dalekohledu na světě. Primární ohnisková vzdálenost je 24 m, tj. světelnost 1:4. D. D. Maksutov navrhl ještě před svou smrtí pro toto primární ohnisko soustavu dvou korekčních čoček, čímž se získává nezklenuté zorné pole o průměru 12′ (pro vizuální pozorování 22′). Ohnisková vzdálenost obou Nasmythových ohnisek je 186 m (světelnost 1:31). Zde jsou další korekční čočky, upravující konečný chod paprsků a zorné pole v sekundárních ohniscích. Korekční čočková soustava pro primární ohnisko a sekundární zrcadlo jsou umístěny uvnitř tubusu primárního ohniska a lze je na dálku z řídícího stanoviště zaměnit během pouhých dvou minut. Zrcadlo spočívá na 60 podpěrách, uprostřed má 50cm otvor (nikoliv pro Cassegrain, nýbrž pro montážní účely).Šemachinský dvoumetrový teleskop: Azerbájdžanská observatoř AV ASSR patří mezi nejmladší v SSSR, protože začala pracovat teprve v roce 1956. Na základě řady expedic bylo rozhodnuto postavit observatoř na hoře Pirkuli v Šemachinské oblasti v nadmořské výšce 1400 m. Hvězdárna začala pracovat u příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku, své vybavení však získávala postupně. Nejprve byl postaven standardní chromosférický a fotosférický teleskop AFR-2. Roku 1955 sem byl instalován 70cm reflektor systému Newton–Cassegrain; podobné přístroje jsou na pěti dalších observatořích SSSR. Konečně roku 1966 sem přibyl dvoumetrový teleskop Zeissovy výroby. Je to jediný bratr našeho ondřejovského dvoumetru, umístěný v SSSR. Může pracovat v primárním ohnisku (9 m), v primárním ohnisku s korekčním systémem (9 m), cassegrainovském ohnisku (29 m), v Coudé ohnisku se třemi zrcadly (ekvivalentní ohnisková délka 72 m, světelnost 1 : 36). Je opatřen mohutným spektrografem s disperzí 7,5–2,5 nm/mm, v Coudé-ohnisku dokonce 0,4 nm/mm.Vlevo je Maksutovova astrofotokomora ASI-2 v Kazachstánu (snímek z r. 1952), kterou provedl řadu pozorování struktury mlhovin akademik Fesenkov. Vpravo je dvojitý astrograf 400/2000 Zeissovy výroby, instalovaný v poslední době na Abastumjanské observatoři Gruzínské akademie věd: Roku 1932 založil Institut teoretické astronomie z Leningradu první observatoř v některé ze svazových republik na vrcholku hory Kanobili ve výšce 1700 m n. m. Už koncem minulého století zde po dvě zimy pozoroval 22cm refraktorem dvojhvězdy S. P. Glazenap. Zde, obklopena věkovitými stromy, vyrůstala ve třicátých letech gruzínská národní observatoř. Ještě před 2. světovou válkou zde byly instalovány 33cm reflektor na Ponomarjevově vidlicové montáži, 36cm Schmidtova komora Zeissovy výroby, 40cm Zeissův vizuální refraktor s ohniskovou vzdáleností 6,8 m (původně dodaný do Rostova na Donu roku 1929). V polovině 50. let sem přibyl 70cm meniskový teleskop na vidlicové montáži (primární ohnisko 2,1 m, Nasmythovo 10,3 m). Mezi jeho doplňky je objektivní hranol o průměru 72 cm a originální difrakční spektrometr. Je to největší Maksutovova komora na světě a za ni dostal kdysi Ioannisiani Leninovu cenu. Hlavní odbornou náplní observatoře je stelární astronomie, zejména pozorování raných nestacionárních hvězd. Vedle toho je zde rozsáhlé pracoviště sluneční fyziky. V souvislosti s výpravami za zatměním Slunce 21. 9. 1941 bylo možno odvézt z Pulkova i z dalších ohrožených míst některé cenné přístrojové vybavení do Alma-Aty a do Taškentu (tj. do Kazachstánu a do Uzbekistánu). Roku 1942 V. G. Fesenkov vytvořil v Alma-Atě Institut astronomie a fyziky, z něhož se r. 1950 vytvořil samostatný astrofyzikální ústav AV KSSR. Observatoř se nachází na Komenské plošině ve výšce 1350 m n. m. a první část byla dokončena po desetiletém budování r. 1956. Již od r. 1951 zde pracuje meniskový teleskop ASI-2, jehož optiku navrhl D. D. Maksutov a konstrukci B. K. Ioannisiani. Má průměr zrcadla 60 cm, průměr korekční čočky 50 cm a světelnost 1 : 2,4. V padesátých letech to byl třetí největší přístroj v SSSR. V minulých letech obdržela Almaatská observatoř také 70cm reflektor (podobně jako např. Simeiz, Šemacha aj.).Engelhardtova observatoř v Kazani: První hvězdárna v městě Kazani byla založena jako sezonní pozorovatelna již r. 1814 za dočasného pobytu rakouského astronoma Littrowa v Rusku. Dnes zde pracují jen studenti a zaměstnanci university. Druhá hvězdárna vznikla r. 1901 z původní Engelhardtovy pozorovatelny, umístěné v Drezdenu, v lesnatém terénu asi 100 m n. m. Největším dalekohledem je dnes Schmidtův teleskop 38/52 cm s ohniskovou vzdáleností 93 cm, jehož optiku zhotovil Maksutov. Dále je zde několik malých astrografů, pět astrometrických aparatur vč. zenit-teleskopu ZTL-180 aj. Hvězdárna si získala jméno při pozorování zákrytových proměnných hvězd, astrometrickými a šířkovými měřeními a v posledních desetiletích i planetární astronomií.Nová observatoř v estonském Töravere poblíž Tartu: Ústav astronomie a fyziky Státní university města Tartu vznikl teprve nedávno v městě se starou astronomickou tradicí. Zde byla první hvězdárna postavena (v Derptu) již r. 1809 a je třetí nejstarší v Rusku (první byla observatoř Vilniuské university r. 1753 a druhá r. 1808 Charkovská hvězdárna). V ústavu je mj. i museální část s historickým Struveho refraktorem o průměru 24 cm, jímž změřil paralaxu Vegy. Do padesátých let zde byl největším přístrojem Zeissův 20cm refraktor z r. 1912 se dvěma komorami Apotessar a elektrofotometrem. Roku 1964 dostala nová budova observatoře v Töravere nový dalekohled sovětské výroby – reflektor o průměru zrcadla 70 cm na osové německé montáži. Může pracovat s newtonovským nebo cassegrainovským ohniskem (maximální ekvivalentní ohnisková vzdálenost je 28 m) a jeho provoz je automatizován. Podobné přístroje byly v polovině šedesátých let dodány do Simeizu, Charkova, Dušanbe, Šemachy a Alma-Aty.Zeissův reflektor o průměru 120 cm v Baldone: Ze všech pobaltských republik je v Litvě nejmladší astronomický ústav. R. 1922 byla při zdejší universitě založena hvězdárna ve výšce 5 m n. m., zaměřená dnes zejména na časovou službu. Po 2. světové válce se vytvořila astronomická pobočka místní akademie věd, která od r. 1957 pracuje jako samostatná jednotka. Dnes má tento ústav k dispozici moderní observatoř v Baldone. Od r. 1956 zde pracuje 20cm refraktor pro vizuální a fotografická pozorování vlastní konstrukce a od r. 1966 Schmidtův teleskop Zeissovy výroby 800/1200 (průměr zrcadla 120 cm). Má automatické ovládání a je umístěn na paralaktické vidlicové montáži. Jeho světelnost je 1:3.Nová část Sajanské observatoře ve východní Sibiři: V sibiřské oblasti SSSR dosud není mnoho astronomických pracovišť. Výjimkou je velká sluneční observatoř, která vzniká od poloviny 60. let ve východní Sibiři v rámci SIBIZMIRu (Sibiřský ústav pro studium šíření radiových vln a zemského magnetismu). Již koncem minulého století se v Irkutsku konala geofyzikální, zejména seismická a meteorologická měření. 25 km severozápadně od města vznikla před 2. světovou válkou observatoř u vesnice Zuj. Avšak také sem nyní zasahuje rušivě průmyslový rozmach města a tak se od r. 1960 hledalo místo pro novou pozorovatelnu. Po dvou letech studia astroklimatu bylo vybráno místo ve Východních Sajanech, kde je 300 dní v roce jasno! Nová observatoř leží asi 300 km od Irkutska, poblíž mongolských hranic, ve výšce 2000 m. Prvním velkým přístrojem se stal horizontální sluneční dalekohled ASU-5. Hlavní zrcadlo má průměr 44 cm, newtonovské ohnisko délku 17,5 m a cassegrainovské ohnisko délku 60 m. Pracuje se zde se spektrografem o dispersi 0,1 nm/mm a s magnetografem vlastní konstrukce. Hlavním cílem observatoře je studium celkového magnetického pole Slunce a studium magnetického pole skvrn, fakulí atp. „Je to jediný dřevěný spektrograf na světě,“ – říkají se smíchem mladí pracovníci této observatoře: spočívá totiž na dřevěných sloupech; části stromových kmenů o průměru 50–70 cm byly zapuštěny do děr a zality vodou, která zde navždy zmrzla. Koncem 60. let byly dokončeny první zděné budovy. Nyní je zde nový chromosférický a fotosférický dalekohled, 20cm koronograf pro koronální službu a velký Lyotův koronograf (průměr objektivu 53,5 cm, světelnost 1:13), určený pro speciální pozorování.Radioteleskop RT-22 o průměru 22 m v Simeizu na Krymu (pracoviště moskevských odborníků): Radiová astronomie je sama o sobě mladým oborem a v SSSR lze o jejích počátcích hovořit teprve od poloviny 50. let, i když její zakladatel N. D. Papaleksi (1880–1947) publikoval již r. 1928 teoretickou studii o možnosti radiové lokace Měsíce. Po dlouhou dobu byla jedinou radioastronomickou pozorovatelnou základna Fyzikálního ústavu AV SSSR v Simeizu na Krymu. Dnes zde stojí několik moderních radioastronomických zařízení, mj. parabolická anténa o průměru 22 m, pracující s vlnovými délkami pod 1 mm. Na Krymu je poblíže Jevpatorie i největší sovětské středisko pro sledování družic, sond a pilotovaných kosmických lodí. Řada sovětských radioteleskopů pracuje jako radary. První odrazy od Měsíce získal prof. Troický r. 1952. O další rozvoj radarové planetární astronomie se zasloužil významně akademik Kotelnikov: první radiolokace Venuše byla provedena souběžně v SSSR, USA a Británii již r. 1961, následujícího roku byly získány odrazy od povrchu Merkura, v únoru 1963 (krátce po Američanech) od Marsu a ještě téhož roku od Jupitera (dosud se nepodařilo opakovat). Dnes se často provádí radiová interferometrie na velké základně (s observatořemi v USA je základna kolem 7000 km!) a dvě sítě pátrají systematicky po signálech od cizích civilizací.Velký radioteleskop v Pulkovu: V době, kdy se ve světě běžně preferovaly parabolické antény, přišel Chajkin v SSSR s návrhem na anténu proměnného profilu. Ta byla r. 1957 uvedena do provozu v Pulkově a v centimetrovém oboru má rozlišení pouze několik minut. Parabolický sektor 130 × 3 m² je neobvyklé zařízení, sloužící zejména pro příjem radiového záření Slunce na délkách 3, 10 a 30 cm. Jeho konstrukce vychází z toho, že přesnost plochy parabolického reflektoru je omezena asi na 1/20 000 středního průměru radioteleskopu. Jestliže sestavíme zařízení z částí, formovaných s přesností 1/1 000 000 průměru celého myšleného reflektoru, přesnost bude větší. Pulkovská aparatura sestává z 90 ocelových desek o rozměrech 3 × 1,5 m², uspořádaných do kruhového oblouku o poloměru asi 100 m. Každá deska má adjustaci polohy ve výšce, azimutu a vzdálenosti od středu kruhu. S deskami lze operovat volně tak, že ohnisko se pohybuje v severo-jižním směru v délce 50 m. Napájecí systém se skládá z parabolicko-válcového reflektoru. Vedle tohoto radioteleskopu je v Pulkovu ještě několik menších radioastronomických zařízení.Křížová anténa observatoře FIAN v Serpuchově: Dalším významným pracovištěm sovětské radioastronomie se stalo Serpuchovo u Moskvy. Zde byl r. 1958 uveden do provozu tehdy největší sovětský parabolický radioteleskop RT-22. V téže době se začalo se stavbou křížové antény 1 × 1 km², jejíž první část byla dokončena po deseti letech. Významná pracoviště vyrostla dále v Arménii (např. stometrový pevný radioteleskop).Maketa ukazuje celkové uspořádání RATANu 600: Na 25. sjezdu KSSS hovořil president AV SSSR akademik Alexandrov ve výčtu úspěchů sovětské vědy mj. i o novém radioteleskopu RATAN 600. Je to přístroj nové generace, vycházející ze zkušeností s pulkovským radioteleskopem. O jeho stavbě bylo rozhodnuto r. 1966 a vedením projektu byl pověřen Dr. Kajdanovskij. Nová aparatura byla postavena na severním Kavkazu v Stavropolském okrese, ve výšce asi 1000 m n. m. Jedním z důvodů byla těsná blízkost SAO (jen 40 km odtud je Zelenčukskaja) a dále dobré klimatické i geologické podmínky. RATAN 600 má anténu proměnného profilu o průměru 576 m a jeho sběrná plocha činí plných 13 000 m². Současně s radioteleskopem byly vybudovány laboratoře s výpočetním střediskem, technický blok, kryogenní zařízení, mechanická dílna i malý hotel pro pozorovatele. V budoucnu se počítá s několika dalšími radioteleskopy, mj. využívajícími metody syntetické apertury. Některá zařízení budou stát až ve výšce 2000 m n. m. 1 – kruhový reflektor, 2 – periskop, 3 – reflektory napájecího systému.Nahoře plochý periskopický reflektor, dole napáječ sektorů hlavního reflektoru radioteleskopu RATAN 600: RATAN 600 sestává z hlavního kruhového reflektoru, několika sekundárních zrcadel pro souběžná pozorování různých zdrojů a periskopického odrážeče jižního sektoru hlavního kruhového reflektoru. Hlavní reflektor je tvořen 695 téměř rovnými panely o rozměrech 2 × 7,4 m² (radius v horizontálním průřezu je 350 m). Ty jsou umístěny na betonovém kruhovém základu o průměru 576 m. Rovinný periskopický reflektor se skládá ze 124 panelů 3,1 × 8,5 m², s náklonem měnitelným v rozmezí 0–70°. Sekundární odrážeče mají tvar asymetrického parabolického válce (8,2 × 5,5 m²) a slouží jako napáječe. Při prvních pozorováních bylo dosaženo citlivosti 10⁻³⁰ W/m²Hz a rozlišovací schopnosti v centimetrové oblasti ekvivalentní dobrým optickým přístrojům. Již první měření přinesla nové objevy, např. týkající se struktury radiového zdroje Centaurus A.Kometa 1939 III, objevená v Udmurtu 15. 4. 1939 Achmarovem a Jurlovem: Výzkum sluneční soustavy pozemními přístroji tvoří bezpochyby významnou složku sovětské astronomie, i když k tomuto účelu obvykle nejsou používány velké dalekohledy. Připomeňme alespoň G. A. Tichova, který založil Astrobotanický ústav v Kazachstánu, v němž na základě fotografování planet v infračerveném a ultrafialovém světle a spektrálního výzkumu systematicky zkoumal možnosti života na jiných planetách. Již tradiční je zájem sovětských odborníků o meziplanetární hmotu. Ruský astrofyzik Bredichin (1835–1904) propracoval teorii vzniku chvostů komet a zavedl jejich první klasifikaci. Další výzkum je spjat se jménem S. V. Orlova, který v letech 1922–1958 pracoval v Moskvě a jehož klasifikace chvostů komet se dodnes užívá. V letech 1917–1967 objevili sovětští astronomové (někdy i amatéři) celkem 14 nových komet. Sovětská meteorická a meteoritická astronomie, vycházející z tradic Pallase, Chladniho a Stojkoviče z minulého století, má dnes ve světě vedoucí postavení.Velmi dobře vybavená lidová hvězdárna místní organizace VAGO ve Smolensku, městečku asi 300 km západně od Moskvy: Malé místní skupinky astronomických fanoušků existovaly bez státní podpory již koncem minulého století: r. 1888 byla založena amatérská skupina v Nižním Novgorodě (dnes Gorkij), r. 1908 v Moskvě a o rok později v Petrohradě. Rapidní obrat nastal po VŘSR, kdy začala astronomie nesmírně nabývat na popularitě. Ve dvacátých letech se jednotlivé skupiny sloučily a v lednu 1934 amatéři pevně zakotvili v nově založené organizaci VAGO (Vsesojuznoje astronomo-geodezičeskoje obščestvo). Od r. 1939 je VAGO součástí AV SSSR a vydává svůj bulletin Astronomičeskij vestnik. V současné době má pobočky v 60 městech celého Sovětského svazu a jeho členy je přes 6000 profesionálů i amatérů (navíc sdružuje téměř 2000 mladých členů do 18 let). VAGO má řadu odborných sekcí – od r. 1920 se amatéři zapojili do systematického sledování slunečních skvrn, od r. 1936 se zúčastňují expedic za slunečními zatměními (1936, 1945, 1952, 1954, 1961, 1968, 1972), významný byl zejména v 50. letech podíl při výzkumu planet (sledování Marsu r. 1956), dále je nutno jmenovat meteorickou a meteoritickou astronomii, kometární fyziku, pozorování proměnných hvězd, stavbu přístrojů atd. Adresa VAGO je: 103009 MOSKVA K9, Ab. jaščik 918.Vlevo – mladí amatéři z Baku si prohlížejí širokoúhlou astrofotokomoru své odbočky VAGO. Vpravo – školní observatoř v Uglichu (Jaroslavská oblast): VAGO zprostředkovává materiální i odbornou pomoc všem skupinám mladých astronomů amatérů. Po celé zemi jsou rozšířeny zejména následující školní a amatérské přístroje (název; průměr v cm; ohnisková vzdálenost v cm; zvětšení): TMŠ; 7; 22; 25, 70x. ZRT-452; 8; neuvedeno; 40x. ZRT-454 (menisk); 13; 100; 25, 50, 80x. ZRT-457; 5; 40; 30, 60x. AZT-9 (menisk); 14; 198; 50, 100, 140, 200x. AVR-3; 13; 195; od 26 do 280x. AST-454 (Newton); 10; 70; od 35 do 140x.Pohled na budovu moskevského planetária, kterou navštívilo již několik desítek milionů návštěvníků: Pro popularizaci a výuku astronomie slouží nejen hvězdárny VAGO, ale také síť planetárií, která obvykle s pobočkami VAGO úzce spolupracuje. Organizačně jsou planetária v SSSR začleněna do všesvazové společnosti Znanija a jejich odborným vedením je pověřeno moskevské planetárium, jehož ředitelem je nyní K. A. Porcevskij. Všechna planetária v SSSR (s výjimkou planetária v Kaluze) jsou výrobky Zeissových závodů z Jeny. První planetárium bylo otevřeno r. 1929 v Moskvě a je určeno pro popularizaci přírodních věd, zejména astronomie a k protináboženské propagandě. Vedle velkého sálu s projekční aparaturou je zde i kinosál, astronomická výstava, malá observatoř a meteorologická stanice. R. 1977 byla dokončena rozsáhlá adaptace a výměna projekční aparatury za novou, automatizovanou. Další velká planetária pracují ve Volgogradě (od r. 1954), Leningradě (1959) a Rize (1964), staví se v Kijevě. Od r. 1975 je v provozu také střední planetárium v Charkově. Vedle toho existuje dalších asi 60 planetárií malých s kopulemi o průměru kolem 6 m.Pohled do pavilonu Kosmos – vlevo je maketa sondy Mars 3, vpravo maketa družice Molnija a zcela vzadu nejtěžší sovětská družice pro fyzikální výzkum Proton: Významným pomocníkem sovětských astronomů se staly sondážní rakety a od r. 1957 družice, příp. kosmické sondy a pilotované kosmické lodi. Pavilon Kosmos na moskevské výstavě úspěchů sovětského hospodářství slouží jako velkolepá přehlídka sovětské kosmonautiky a raketové techniky a současně působí i jako propagace pro získání budoucích zájemců o vesmír a jeho dobývání. Sovětské kosmonautice je věnován další samostatný diafilm Ing. M. Grüna, který r. 1977 vydala Hvězdárna v Teplicích.׋›Sovětská astronomieVýrobceDPrahaRok1977Délka40 okénekAutor textuGrun Marcel Ing.PředlohaFYZKOznačení4044Další diafilmy výrobceFučík JuliusVyšetřování nejčastěji zkrácených svalových skupinMotorové a rotační žací strojeKulturní památky - živá učebnice dějin naši vlasti
