RENESANČNÍ ARCHITEKTURA A SOCHAŘSTVÍ V EVROPĚPohled na dóm ve Florencii: Začátky renesanční architektury jsou spjaty se jménem Filippa Bruneleschiho /Bruneleski/, který byl vlastně sochařem, třebaže je slavný svými stavebními díly. Patří k nim zbudování kopule florentského dómu, kterému věnovali síly přední gotičtí stavitelé. Přes 30 m velký průměr kopule s sebou přinášel složité technické problémy, které mohl vyřešit stavitel nadaný mnoha znalostmi a vycházející z vědeckého myšlení. Avšak jako umělec se Bruneleschi musel přizpůsobit už skoro dokončené stavbě, takže skutečně renesanční je teprve lucerna korunující kopuli, která byla dokončena podle jeho plánů až po jeho smrti.+35Nalezinec ve Florencii od Bruneleschiho: Samostatně mohl Bruneleschi uplatnit své názory nejprve ve stavbě florentského nalezince, který byl vystavěn péčí hedvábnického cechu. Budova se natolik liší od dosavadní architektury, že je zřejmé, kolik studia a teoretické práce umělec vynaložil v předchozích dvou desetiletích. Bruneleschi tu obnovil význam arkády, která už není goticky zalomená a není ani arkádovým sloupořadím, nýbrž se ve vztahu s celým průčelím opírá o přesný proporční systém. Základem jeho architektury jsou vlastně vztahy matematické. Stavba je velice jemná ve svých článcích, připadá jako narýsovaná. Také vnitřní čtvercový dvůr je obklopen arkádami a tento motiv se stal typickým pro florentskou a pak veškerou renesanci. Setkáváme se s ním i na českých renesančních zámcích. Je třeba ještě upozornit na humanistické poslání stavby, které je pro ranou renesanci tak příznačné. Ilustrují to majolikové reliéfy nemluvňat v okrouhlých terčích umístěných ve cviklech mezi arkádami; jejich autorem je sochař Quercia /Kverča/.Kaple Pazziů /Paciů/ u kostela Santa Croce /Kroče/ ve Florencii: Stejně významnou stavbou Bruneleschiho je kaple rodiny Pazzi stojící v křížové chodbě kostela Sta Croce. Uplatňuje se tu skoro centrální půdorys stavby. Vchází se do ní předsíní stojící na šesti sloupech, které nesou vysokou atiku. Je nápadné, že prostřední oblouk převyšuje ostatní. Patrně tu lze spatřovat inspiraci na památkách starořímské architektury, jako byly triumfální oblouky. O vlivu antiky mluví také obnovení řádové architektury, uplatňující se např. na hlavicích sloupů, a také okrouhlá kopule. Ovšem na rozdíl od antiky je kaple Pazziů svým průčelím i vnitřkem nápadně skromná v dekoraci, vlastně tu je základem rovná plocha. To je dobře vidět na atice, jejíž členění do čtyřúhelníků připomíná dekoraci románských průčelí florentské oblasti. Bruneleschi v nich tedy nepochybně spatřoval památky antické. Kaple Pazziů svou čistotou proporcí a harmonickým výrazem patří k nejdokonalejším stavbám svého druhu ve světové architektuře. Na ní se učily generace architektů.Vnitřek kostela San Spirito ve Florencii od Bruneleschiho: Bruneleschi je také autorem velikých kostelů San Lorenzo a San Spirito. V první stavbě byl vázán už starší etapou budování, v druhé, kterou vidíme na obrázku, řešil sice kostel podobně, ale obohatil ho o nové prvky, a to o řetěz kaplí, které lemují boční lodě. Jinak stavba připomíná starokřesťanskou baziliku, má proto plochý strop a jenom v bočních lodích jsou nízké kopule sv. placky. Celý prostor působí spíše dojmem světské stavby.Kostel San Francesco v Rimini od Albertiho: Význam tvorby Bruneleschiho jeho současníci dost nedocenili. Ve 20. a 30. letech 15. století, kdy hlavně tvořil, byl skoro osamocenou postavou renesanční architektury. Teprve v dalším pokolení se objevil umělec, který na jeho dílo navázal a dále je rozvíjel. Tím byl Leon Battista Alberti. Je slavný nejenom svými stavbami, ale snad ještě více svými spisy. Napsal důležité knihy "O stavitelství", "Traktát o malířství", "O soše" aj. Byl výborným matematikem, ale také se věnoval estetice. V Albertim měla italská kultura všestranného vědce a umělce, což odpovídalo ideálu doby. V architektuře tkví význam Albertiho v tom, že vědomě navázal na římskou architekturu a dovršil vlastně vývoj rané renesance. Na kostele Sta Maria Novella ve Florencii se to ještě nejeví zřetelně, protože zde jenom dokončoval průčelí hotové stavby. Přesto jeho některé prvky, zejména patro s trojúhelníkovým štítem a k němu přiléhající voluty, zůstaly trvalou součástí chrámového průčelí v dalších stoletích až do baroka. Alberti svá hlavní díla uskutečnil mimo půdu Florencie. Patří k nim nedokončená přestavba gotického kostela San Francesco v Rimini, který jasně mluví o uplatnění klasické architektury starého Říma. Stavba spočívá na soklu, z něhož vyrůstá trojdílné průčelí členěné dvěma páry anticky pojatých polosloupů. A znovu tu ožívá centrální motiv triumfálního oblouku. To už není lehká arkádová stavba jako u Bruneleschiho, ale mohutné zdivo, na němž motivy sloupů a arkád mají zdobnou úlohu.Paláce Strozzi a Rucellai ve Florencii: Renesance také přinesla nový způsob bydlení. Dovršuje se vznik městského paláce, který je orientován do ulice jako součást městského celku. Zpočátku mělo průčelí florentských paláců ještě mnohé znaky gotiky. Byla to zejména hrubá rustika - zdivo z kamenných kvádrů - a poměrně malá okna. Palazzo Strozzi ukazuje takový už dost pokročilý typ z doby kolem r. 1500. Uvnitř florentských paláců je arkádové nádvoří, kam byl soustředěn vnitřní provoz obydlí. Druhá stavba je sice o půl století starší, ale přesto působí pokročilejším dojmem. Navrhoval ji opět Alberti a prováděl Rosselino. Zvláštností průčelí je, že patra jsou dělena i vertikálně pilastry vždy jiného řádu ve shodě s antickými zvyklostmi. Tím je dosaženo harmonie a vyrovnání vodorovných a svislých složek, o což vždy klasické umění usilovalo.Detaily reliéfu severních dveří florentského baptisteria, Ghilberti: Po boku Bruneleschiho bývá uváděn jako zakladatel renesance sochař Lorenzo Ghilberti. Oba umělci spolu soupeřili při vypsané soutěže na výzdobu severních bronzových dveří baptisteria florentského dómu. Bylo to r. 1402. Ghilberti zvítězil. Po 13leté práci vznikly dvojdílné dveře, na jejichž 20 polích je vylíčen život Kristův. Pole jsou vymezena gotickými čtyřlisty, aby se neodlišila od starších jižních dveří od Andrea Pisany. V reliéfech Ghilbertiho jsou ještě četné pozůstatky gotického cítění, zejména přebujelá drapérie, třebaže je velmi zdobně řešená. Nové rysy se uplatňují spíše na bočních detailech, které prozrazují živý zájem o přírodní prvky.Detail východních dveří florentského baptisteria od Ghilbertiho: Celou druhou čtvrtinu století pracoval pak Ghilberti na východních dveří baptisteria. Pojetí reliéfu se podstatně změnilo a připomíná obraz. Umělec tak reagoval na objevy perspektivy. Líčil tu události starozákonní, jak ukazuje boj s Filištíny s postavami Davida a Goliáše v popředí. Nové je prostorové pojetí reliéfu, kde Ghilberti řadí skupiny postav a krajinu do jednotlivých plánů.Donatellovy sochy dvou Davidů a sv. Jiří: Nejvýznamější postavou rané renesance je Donatello. Patří mezi umělce, kteří vyzdobovali florentský dóm a jeho zvonici. Zde také najdeme jeho snad nejstarší dílo, sochu Davida z r. 1410. Je provedena v kameni. Ve srovnání s gotickými postavami svých předchůdců pojal Donatello Davida jako mladíka sebevědomě stojícího nad hlavou Goliášovou. Tělo je prostoupeno vlnitým pohybem a ve všech podrobnostech studováno na živém modelu. Donatellův realismus neulpívá na povrchu tvaru a vyznačuje se psychologickou vyhroceností. Ani David není jen biblickou figurou, ale současně v něm viděti ztělesnění i obhajobu vítězství demokracie městského stavu nad silami feudálními. O několik let později vytvořil Donatello pro výklenek na kostele Or San Michele postavu sv. Jiří. Sochaře nepoutal sám legendární děj jako zobrazení ideálního hrdiny, rytíře soustředěného jakoby před zápasem, připraveného pozvednout v nervovém napětí pravici i štít k zápasu. Svou průčelnou polohou však ještě připomíná ne zcela překonané stopy gotiky. V dalších letech pracoval umělec mimo jiné také v Římě, kde mohl důvěrně poznat antické sochařské památky. Jeho modelační umění se stále zjemňovalo a postupně pracoval skoro výhradně v bronzu. O umělcově tvorbě kolem r. 1430 podává svědectví slavná socha Davida provedená v bronzu. Zdobívala kašnu v medicejském paláci. David tu už není bojovníkem, nýbrž ideálem krásy a harmonie lidského těla. Starší umění nikdy nezdůrazňovalo tělesnou dokonalost člověka, bylo to v rozporu s církví. Nahá postava ukazuje na poznání antiky, ale antické akty jsou příliš heroizované až neskutečné, jsou to ideální lidé. David je naproti tomu spjat se současností, je to krásný hoch prostého původu, jak to značí slaměný klobouk ověnčený vavřínem vítěze. Jemné tvary vydechují teplotu pokožky, postava je pojata ve chvíli uklidnění po boji, a přece je její povrch dokonale promodelován v každém svalu bez nadsazení hrdinského výrazu. Tímto klasickým dílem Donatello nejen vyrovnává, ale i dále rozvíjí zkušenosti a dokonalost, jaké dosáhlo starověké sochařství.Podobizna Niccoly Uzzana od Donatella: Renesanční umění dalo nové předpoklady pro rozvoj portrétního umění. V sochařství byl velkým příkladem římský portrét. O nějž se také opíral Donatello. K jeho nedokonalejším dílům patří podobizna Niccoly Uzzana, florentského politika, která je provedena v kolorované pálené hlíně. Jako ve starověku i teď si umělci pomáhali snímáním masky podle mrtvého obličeje, ale aby z ní vytvořili umělecké dílo, bylo třeba mnoho dalších schopností a zkušeností. Donatellova práce je dokonalým dílem neobyčejné životnosti a charakterové síly.Jezdecký pomník Gattamelaty v Padově od Donatella: Na začátku 40. let 15. stol. byl Donatello přinucen v důsledku politických událostí přesídlit do města Padovy, která už patřila do Benátska. Zde vznikly některé z jeho nejlepších prací a mezi nimi zejména jezdecký pomník benátského kondotiera Gattamelaty, na němž pracoval pouhých 7 let. Po mnoha stech letech byl to Donatello, kdo opět přistoupil k práci na monumentální jezdecké soše. Částečným vzorem mu byli bronzoví oři, kteří zdobí chrám sv. Marka v Benátkách a pocházejí z Cařihradu z dob antiky, a jistě také se rozpomněl na jezdecký pomník římského císaře Marka Aurelia, který dodnes zdobí Kapitol v Římě. Drsný vojevůdce je pojat ve chvíli, kdy pevnou rukou zastavuje krok svého mohutného válečného oře. Spojení pohybu s klidem dává pomníku jedinečnou sílu sochařské myšlenky a dokonalou harmonii, kterou sochař ještě zdůraznil motivem koule, na níž spočívá přední noha koně, jehož krok ukazuje, že to byl cvičený kůň mimochodník. Celek je dokonale propracován do všech detailů a dává vyniknout pečlivosti řemeslnické práce, která je tu povýšena k jednomu z nejvyšších výkonů v dějinách sochařství.Detail zpěvácké tribuny a detail výzdoby nalezince ve Florencii: Donatello ovlivnil veškerý vývoj florentského sochařství. Mezi jeho pokračovateli byl nejosobitějším umělcem Luca della Robin, který v mladých letech vytvořil zpěváckou tribunu pro florentský dóm. Mramorová architektura bohatě zdobená reliéfy, z nichž tu vidíme detail, tvoří protějšek podobnému dílu Donatellovu. Robia však rozčlenil plochu do čtyř polí, a vytvořil tak místo dekorativního pásu čtyři pevně skloubené skupiny tančících a zpívajících dětí. Ve své další tvorbě se Luca della Robia věnoval zejména práci v pálené hlíně, kterou obohatil vlastním vynálezem; pokrýval ji barevnou glazurou, čímž dílům dodával neobyčejné trvanlivosti při nízkých pořizovacích nákladech i velkých tvárně modelačních možnostech. Tak vznikla celá dílna rodiny Robiů, která spolupracovala na množství staveb. Mezi nimi je také Bruneleschiho Nalezinec, pro jehož průčelí vznikly figury děcek umístěné v okrouhlých terčích nad loggií.Terakotový oltář ze Sieny a portrét jinocha z dílny Robiů: Práce v terakotě - pálené hlíně - byla rychlejší než v kameni nebo bronzu a velice se rozšířila. Tak vznikaly oltáře i náhrobky, portréty i výzdoby domů a chrámů. Typickou ukázkou je oltář vyšlý z Robiovy dílny pro chrám v městě La Verna. Přílišná detailizace a skoro malířské pojetí, které ještě zdůrazňují živé barvy a množství naturalizujících rostlinných motivů, snižuje umělecký význam těchto prací. Šťastnější jsou jednoduchá díla, hlavně portrétní, jak ukazuje jinošská hlava, kde síla a přesvědčivost pravdivého vidění skutečnosti dosahuje krajní meze, avšak není přitom zbavena uměleckého výrazu ani poetických rysů.Jezdecký pomník Colleoniho v Benátkách od Verochia: V druhé polovině 15. stol. byl přední postavou florentského i italského sochařství Andrea Verochio, který pracoval i jako malíř a byl učitelem Leonardovým. Jeho dílem je také jezdecký pomník kondotiera Colleoniho v Benátkách. Ve srovnání s pomníkem Donatellovým je nápadné, kterak se Verochio odchýlil od klasického řešení opírajícího se o pojetí blízké antice, kolik je v jezdci i v koni pohybu a skoro až dramatičnosti. Obě figury tvoří jednotný celek, obě jsou ovládnuty výrazem odhodlání a drsné síly. Tím se už uzavírá vývoj časné renesanční plastiky a další osudy renesanční architektury a sochařství jsou už spjaty hlavně se jménem Michelangelovým.Santa Maria della Grazie, pohled od východu - arch. Bramante: Renesanční architektura dlouho zůstávala záležitostí střední Itálie. Teprve v druhé polovině 15. století pronikla i na sever, zejména do oblasti lombardské s hlavním centrem Milánem. Sem také přišel z jihu stavitel Bramante, který vytvořil vlastní sloh renesanční architektury. Zanechal mnoho památek, mezi nimi to je část chrámu Santa Maria della Grazie, kde však mohl uplatnit své názory a pojetí jen částečně. Typická je v jeho tvorbě záliba pro centrální prostory, zde to je kopule, a mohutné členění průčelí pilastry a vůbec řádovými prvky.San Pietro in Montorio v Římě od Bramanta: Roku 1499 byl Bramante povolán na papežský dvůr, kde dostal řadu významných úkolů. Tehdy už totiž upadl význam městských komun, obcí, narůstající opět síly feudalismu i moc církve. Řím začíná měnit svou raně středověkou tvářnost. Přispěla k tomu také nová politika papežů, hlavně Julia II. a Lva X., kteří byli významnými podporovateli umění, sběrateli a dbali o reprezentanci papežské moci. Bramante jako svou první stavbu zbudoval neveliký okrouhlý kostel San Pietro in Montorio, své nejslavnější dílo. Přepracoval v něm typ okrouhlého antického chrámu obklopeného 16 toskánskými sloupy, které nesou dórský vlys. O renesančním charakteru stavby rozhodla hlavně kopule nad vnitřním prostorem. Dokonalost stavby a její úzký vztah k antické klasice ji dovoluje určit jako vývojový mezník, kterým začíná období vrcholné renesance v architektuře.Belveder ve Vatikánu - Palazzo Pandolfini od Raffaela: Přestavoval vatikánské dvory a paláce, ale za jeho života nebylo nic dokončeno. V pozdějších letech Bramantovi pokračovatelé pokřivili jeho návrhy. Patří sem i přestavba dvoru Belvederu, které vévodí mohutný výklenek inspirovaný opět antikou. Nejvýznamnějším dílem umělce má se být stavba nového chrámu sv. Petra místo staré baziliky ještě ze 4. století, z doby císaře Konstantina. Bramante navrhl obrovitou centrální stavbu rovnoramenného kříže. Jeho myšlenky byly dalšími generacemi stavitelů měněny a přece zůstaly v osnově chrámu, který byl úsilím generací dokončen až po stu letech. Po Bramantovi se stal vedoucím svatopetrské stavby Raffael, který je sice známější jako malíř, ale i jako architekt patří k vynikajícím osobnostem. Do stavby chrámu příliš nezasáhl, zato pokračoval v budování vatikánských palácových staveb a navrhl řadu vil a paláců jinde. Raffael přispěl ke změně architektury výrazně tím, že svou představivostí dokázal četné nové typy a prvky a že měl mnoho žáků, kteří v duchu jeho tvorby rozšiřovali meze uměleckých názorů. Příkladem Raffaelovy práce je nevelký palác Pandolfini ve Florencii. Objevuje se tu na průčelí hladká omítka vytlačující kamennou rustiku, okna jsou bohatě a plasticky rámována a přispívají k novému rytmu stavby.Michelangelo, náměstí na Kapitolu v Římě: Hlavním představitelem vrcholné renesanční architektury a průkopníkem už dalších cest směrem k baroku je však Michelangelo, geniální sochař, architekt i malíř. V 30. letech navrhl přestavbu jednoho z římských návrší, Kapitolu. K průčelní budově zvané Palác senátorů připojil dvě postranní tak, že s ní nesvírají pravý úhel, nýbrž se k sobě přibližují předními nárožími. Tím vzniká iluze, že náměstí je hlubší než ve skutečnosti. Poprvé tu bylo užito podobného principu, s nímž běžně pracovala architektura baroka. Skutečným dílem Michelangelovým je vlastně jen levý palác konzervátorů, průčelní byl pozměněn pokračovateli v umělcově díle. Pravý, budova muzea, je o něco pozdější kopií svého protějšku. Důležitou novotou je monumentální vyvedení průčelí tak, že sokl je spojen s mohutnou atikovou římsou pilastry procházejícími dvěma patry. Je tu také zavržen motiv oblouku a všude se uplatňuje rovná, architrávová architektura. Nosným článkem není sloup, nýbrž pilíř zmnožený lisénami a sloupky. Stavba tak získala na monumentalitě a jednotném účinu, je členěna okny s plastickými rámy a segmentovými nástavci, které novým způsobem využívají světla a stínu jako prvků dynamizujících stavbu.Pohled na chrám sv. Petra v Římě od východu: Nejslavnější Michelangelovou stavbou je svatopetrský chrám v Římě. Stavba byla sice začata dávno před tím, než se už v pozdním věku ujal jejího vedení, ale zásahy, které Michelangelo do ní vnesl, jsou rozhodující pro její vzezření. Omezil stavební program, zavrhl věže, které byly navrhovány, a dbal o to, aby si vnitřek a vnějšek chrámu vzájemně odpovídaly. Také posílil pilíře a zdi, průčelí oživil obrovskými sdruženými pilastry a vysokou atikou. Celá stavba se pnula do výšky, a tím se už vlastně překonávala harmoničnost zralé renesance dbající vždy o rovnováhu všech proporcí. Michelangelo zhotovil přesný model chrámu a podle něho se pokračovalo ve stavbě i po jeho smrti. To platí hlavně o kopuli, která je skutečně geniálním dílem. Umělec totiž zavrhl polokouli dosud běžně užívanou a navrhl kopuli protaženou do výše, spočívající na vysokém tamburu rytmizovaném představenými dvojicemi sloupů. Michelangelova kopule byla po celém světě mnohokrát obměňována a setkáme se s jejími pozdějšími variantami v Londýně, v Leningradě, v Paříži i ve Washingtonu atd. Avšak žádná z pozdějších staveb nedosahuje výrazové síly ani dramatičnosti v uspořádání hmoty jako dílo Michelangelovo. Tím ovšem dějiny svatopetrského chrámu nekončí, pracovalo se ještě dlouho na průčelí východním a na kolonádě Vatikánského náměstí. To už bylo v baroku.Kostel Il Gesu v Římě od Vignoly /Il Džezu od Viňoly/: Vnějšek a vnitřek Vývoj pozdně renesanční architektury se rozběhl mnoha směry. Už nebylo jednotného ideálu a každý stavitel hledal vlastní cesty nebo opakoval s některými změnami starší příklady. Do tohoto stavu zasáhla tzv. Vitruviánská akademie v Římě, založená r. 1542, která učinila ideálem odkaz starověkého římského stavitele Vitruvia, jak ho nová doba poznala v jeho spise o teorii a praxi antické architektury. Tento spis byl stále studován. Z Vitruviánské akademie vyšel také Barozzi da Vignola /Baroči da Viňola/, ale tvůrčí praxí se vitruviánskému akademizujícímu ideálu vzdálil. Hlavním Vignolovým dílem je jezuitský chrám v Římě Il Gesu. Na rozdíl od renesančního ideálu, centrální stavby, rozhodl se pro podélnou dispozici. To proto, že lépe odpovídá církevním potřebám. Člověk vstupuje po ose do chrámu a před ním se rozevírá dlouhá perspektiva vnitřku ukončená oltářem, místem ideově nejvýznamnějším. Také efekt světla a výzdoby se tu uplatňuje účinněji. V době, kdy sílí význam církevní moci a její bojovnost, protože svádí zápas s odštěpeneckým protestantismem a ruku v ruce s šlechtou potírá význam městské samosprávy, v době, kdy se šíří Evropou jezuitismus jako plod i prostředek této protiofenzívy, vzniká rukou Vignolovou nové pojetí katolického chrámu, které si církev uchovala jako hlavní po celá další tři století. V průčelí je posílena centralita a zúžené patro je po stranách podepřeno velkými volutami. Vnitřek je neobyčejně jednotný, nejsou tu už boční lodě, jejich úlohu - tj. podpírání tlaku klenby - převzaly kaple, které lemují stavbu po délce ke krátké až příčné lodi. Prostor před oltářem je osvětlen okny velikého tamburu s kopulí. Je to tedy stavební princip, jaký známe třeba z pražského chrámu sv. Mikuláše.Sansovino - knihovna sv. Marka v Benátkách: Kromě Říma byly v 16. století nejvýznamnějším střediskem renesančního umění Benátky, kdežto význam Florencie už upadl. Benátská obchodní republika měla dost prostředků k provádění četných staveb, zejména paláců, které lemují hlavní kanály. Už od románské doby se tu udržel typ paláce vycházejícího hlavním průčelím k vodě, jehož těžištěm je první poschodí často zdůrazněné loggií nebo balkónem. Četné paláce stavěl architekt Jacopo Sansovino, který přišel do Benátek z Říma. Jeho hlavní prací je však budova benátské knihovny sv. Marka na náměstí zv. Piazzetta /piacetta/. Vzhled stavby plně odpovídá představám o bohatém životě Benátek, jsou tu uplatněny všechny motivy vrcholné renesance a mnoho sochařské výzdoby. V souhlase s charakterem krajiny a města řešil Sansovino svou stavbu horizontálně, ale mnoha oblouky a loggií dal možnost, aby slunce a vzduch prostoupily hmotu. V popředí je vidět jinou, menší Sansovinovu stavbu, loggiettu /lodžetta/ při zvonici na náměstí sv. Marka. Byla to budova stráže, a přece z ní Sansovino učinil doslova klenotnici stavebního i sochařského umění.Palladio, villa Rotonda ve Vicenze: Z římského prostředí vyšel také jiný obdivovatel Vitruviova klasicizujícího směru, Andrea Palladio. Jeho stavby zdobí rodné město Vicenzu a nedaleké Benátky. Je jich mnoho, neboť byl stavitelem neobyčejně obdivovaným, jehož vliv sahá hluboko do 19. století. Na návrší u Vicenzy postavil Rotondu, která ukazuje, jak se šlechtické obydlí začíná spojovat s přírodním rámcem a opět se izoluje od městského prostředí. Vnitřní okrouhlý sál je sepnutý čtvercem a z jeho hmoty vystupují na všechny strany sloupové portikové předsíně, připomínající antické chrámy. Sochařská výzdoba se tu uplatňuje málo, protože Palladio věřil kráse ryzího objemu stavební hmoty.Kostel Il Redentore v Benátkách a Cà del Diavolo ve Vicenze od Palladia: Kromě vil a veřejných budov postavil Palladio také několik kostelů v Benátkách, mezi nimi Il Redentore zvaný, který byl dokončen až 12 let po jeho smrti, roku 1592. Je to zase klidný centrální, křížový prostor s klasickými sloupovými a architrávovými motivy. Vnitřek je osvětlen kopulí. Velmi charakteristickou stavbou Palladia je malý dům ve Vicenze zvaný Cà del Diavolo - Dům Ďáblův. Na jeho příkladě je dobře patrné, co je to pojem palladianismus, který tvoří směr pozdně renesanční a klasicistické architektury 17.–19. století. Jeho hlavním rysem je motiv kolosálního řádu, tj. polosloupy /jindy pilastry/, které spojují mohutný sokl s plasticky vyvinutou římsou v celek monumentálního účinu. Plastické vyvinutí hmoty tu je až přehnané.Michelangelo, socha Davida, celek a hlava: V architektuře 16. století je několik významných proudů a postav. V sochařství však dominuje umělec jediný, Michelangelo Buonarotti. Mládí prožil ve společnosti dětí vévody Lorenza Medicejského a už v 17 letech upoutával pozornost svým uměleckým nadáním. Když zemřel jeho ochránce, putoval po italských městech, pobyl i v Římě, až se začátkem 16. století vrátil do Florencie. A tehdy vytvořil slavnou sochu Davida, která stávala před florentskou radnicí. Dílo vzniklo náhodou, protože tu byl veliký mramorový blok, který pokazil před mnoha lety jakýsi sochař, a Michelangelo se nabídl, že z něj přece jen vytesá sochu. Po tříleté práci vzniklo dílo neobyčejné dokonalosti. Nejde o to, s jakou přesností propracoval Michelangelo tělesné detaily svalstva, jak přesvědčivě postihl smělý postoj vítězného hrdiny, těžiště velikosti práce spočívá ve způsobu, jímž umělec vyjádřil duchovní a mravní sílu člověka, jeho odhodlání bránit spravedlnost proti bezpráví. V biblické legendě o Davidovi byl utajen v Michelangelově pojetí příměr k současnosti.Náhrobek papeže Julia II. a socha Mojžíše - Michelangelo: Po úspěchu Davida byl Michelangelo pozván do Říma, kde měl papeži Juliu II. postavit náhrobek obrovských rozměrů. Práce sotva započatá byla zastavena a zejména po smrti papežově se její dokončení protáhlo na desetiletí. Původní projekt byl značně zmenšen a dnešní vzhled je výsledkem práce pomocníků, kteří tesali podle umělcových modelů. Jen prostřední postava sedícího Mojžíše patří cele Michelangelovi. Z biblické postavy vznikla atletická figura starce složitého prostorového pojetí, jejíž svaly, gesta a výraz tváře mluví o duchovní síle člověka a ušlechtilosti, o energii a jakémsi nadčlověčství, které bylo ideálem doby a odpovídalo také osobním pocitům Michelangelovým.Náhrobek Giuliana Medici a detail Jitra - Michelangelo: Za svého třetího pobytu ve Florencii vytvořil v náhrobní kapli Medicejských, kterou sám zbudoval, dva náhrobky, Giuliana Medici /na obrázku/ a Lorenza Medici /z něho vidíme detail alegorické postavy Jitra/. Dílo ovšem nevzniklo naráz, umělec na něm pracoval bezmála dvě desetiletí a vlastně není dokončeno, stejně jako skoro nic nezůstalo z dalších dvou náhrobků, které tu měly být. V těchto dílech se projevuje už zralá tvorba stárnoucího umělce s obzvláštní silou. Michelangelo totiž nesledoval vůbec dobový vkus, zvyklosti, pracoval především pro sebe a podle svého uměleckého vyznání. Často záměrně porušuje anatomickou pravdivost lidského těla, aby dosáhl většího a nečekanějšího účinu. Hmota mramoru je pro něj zcela tvárným materiálem a není daleko pravdy přirovnání, že s ní nakládá tak jako moderní sochař 20. století. Jde mu o vnitřní výraz, o psychologickou přesvědčivost díla, které navozuje myšlenky o smyslu lidského života.Pieta florentského dómu a Pieta Rondanini od Michelangela: Michelangelo se dožil bez roku 90 let. Nepřestával do smrti pracovat, třebaže už odešli jeho vrstevníci a změnily se poměry, v nichž jeho dílo vyrostlo. V posledních letech, zdá se, pracoval především pro sebe, aby si ověřoval nové možnosti výrazové, které dosud dějiny sochařství nepoznaly. Kámen se stal v jeho rukou prostředkem k vyjádření nejsilnějších až trýznivých pocitů. Obracel se k motivu Piety, k motivu ukládání Kristovy mrtvoly do hrobu, v níž mu nešlo k zobrazení náboženského aktu, ale o zpytování lidských osudů, o postižení kontrastu těla živého a mrtvého, o vyjádření zoufalství. To vše postihuje vnitřními, vnějškově a formálně skoro neznatelnými prostředky, jeho postavy jsou velmi soustředěné, nelomí rukama, nejsou tu zbytečné detaily, dokonce ponechává svá díla nedokončená, a přece jsou hluboce, až otřesně silná. V sochařství už nikdy nevzniklo nic, co by se v této poloze mohlo rovnat geniálním dílům Michelangelovým. Ačkoli byl jeho vliv neobyčejný, neměl ani nemohl mít při svém talentu a individuálnosti skutečné pokračovatele. Byli tu jen epigoni malé tvůrčí síly. Jeho příklad je dnes právě tak živý, jako byl před 400 lety.Svatá chýše v Loretu, sochařská výzdoba od Andrea Sansovina: Vedle Michelangela působil také se značným úspěchem sochař Andrea Sansovino, který pracoval hlavně ve Florencii a jejím dalekém okolí. Kromě náhrobků a dekorativních soch vytvořil známou výzdobu tzv. Svaté chýše /Santa Casa - Santa Kaza/ v městě Loreto, kam podle legendy andělé přenesli Kristovu chýši z Palestiny okupované mohamedány. Bramante postavil nad ní prostou stavbu, která se stala cílem četných poutníků, a Sansovino jí dal neobyčejně bohatou výzdobu. Jeho reliéfy a postavy jsou velmi malebné, ale působí i při své formální dokonalosti chladným, vybroušeným dojmem. Podle této stavby vznikaly v Evropě i jiné svaté chýše jako napodobeniny díla Bramantova a Sansovinova. Známá je tzv. Loreta v Praze, jiná je například v severočeském Rumburku.Giovanni da Bologna - Únos Sabinky a kašna v Bologni: Kolem poloviny 16. století nastává období tzv. manýrismu jako průvodního jevu pozdní renesance. Umělci napodobovali manýru slavných mistrů a pod dojmem estetiky pěstované na nově zakládaných akademiích si osvojovali vnějškově úhledný, ale formalistní a studený způsob vyjadřování. Mezi manýristy sochaři však vynikl jeden nad průměr a výrazně ovlivnil soudobou produkci. Byl to umělec francouzsko-nizozemského původu, Jean Boulogne /Žan Buloň/, italsky Giovanni da Bologna /Džovani da Boloňa/. Jeho prvním známým dílem je kašna v městě Bologni s ústřední postavou Neptuna, kde se ozývá obdiv k antice ve spojení s vlivy Michelangelovými. Bologna byl velmi plodný a zanechal také mnoho bronzových plastik, často malých rozměrů, které tehdy byly v módě. Z jiných jeho děl je významná kompozice umístěná v lodžii na florentském náměstí a znázorňující Únos Sabinky, epizodu z nejstarších římských dějin. Vzpomeneme-li na díla Michelangelova, tu nápadně vystoupí vnějškovost, divadelní patetičnost a potřeba odůševnit figury nepřirozenými gesty. V složitých pohybech a efektované dramatičnosti se už také hlásí slohové cítění bezmála barokní. Závěr století už zastihuje italské umění v krizi, třebaže dočasné. Jen Řím si ponechává vedoucí úlohu, zatímco Florencie, Siena, ale i Benátky ztrácejí na významu v souhlase s tím, jak se těžiště světového obchodu po objevení Ameriky a nových mořských cest stále více přesouvá na pobřeží Atlantského oceánu, do Holandska, Francie, Anglie i Španělska.Goujon: Diana: Renesanční umění pronikalo do ostatní Evropy pomalu a teprve kolem r. 1500 se stává postupně vítězícím soupeřem pozdní gotiky, která tu všude měla hluboké kořeny a podobu umění národního. Renesance byla totiž importem, přicházela na panovnické dvory spolu s italskými umělci hledajícími obživu v cizině. Rozvíjí se především ve své manýristické větvi a jeví sklon ke klasicistickému názoru. To proto, že se nikdy neopírala o domácí, lidové kořeny, a zůstávala uměním vlastně panským. Také její charakter je kosmopolitní a kromě Italů byli hlavními šiřiteli evropské renesance Nizozemci. Ve Francii byla střediskem renesančního umění tzv. fontainebleauská /fonténblóská/ škola, nazvaná podle zámku, v němž sídlili králové. Významnou postavou a hlavou této školy byl sochař Jean Goujon /Žan Gužon/, který dosáhl dokonalosti předních italských umělců. Z jeho četných děl vidíme sochu Diany, bohyně lovu, se psy, která zdobila kašnu zámku v Anet /Ane/. Goujon tu dosáhl dokonalosti ve vytváření lidského těla a uplatnil čistou linku sochařského obrysu až s poněkud idealizující účinností.Zámek Chambord /Šambor/ na Loiře /Luáře/ ve Francii: K rozhodnému nástupu renesanční architektury došlo za vlády krále Františka I. začátkem 16. století. Tehdy vznikla řada královských zámků, mezi nimi Chambord. Ještě se tu uplatňuje gotický hradní motiv střední stavby na rozích zpevněné okrouhlými věžemi, ale tvarosloví je už nové a objevují se tu také příznačné motivy francouzské renesance, vysoké střechy s ozdobnými komíny a štíty. Renesanční architektura ve Francii tak zdomácněla při budování monumentálních staveb, že se jen poznenáhlu měnila v klasickou větev baroka a své principy uhájila až do poloviny 19. století.Escorial ve Španělsku /Eskorial/: Obdobná situace byla i ve Španělsku. Také zde zdomácněla renesance plně až v polovině 16. století, kdy se začal budovat obrovský klášter pro krále Filipa II., zvaný Escorial. Navrhoval ho Juan de Toledo a stavěl Juan de Herrera. Veliký komplex je rozložen do čtverce, v němž je 16 dvorů a množství křídel seskupených kolem chrámu sv. Vavřince. Je to stavba přísná a drsná až pochmurná a dobře odpovídá feudálnímu prostředí země ovládané nesmiřitelnými představiteli katolické církve.Zámek Ascheffenburg v Německu: V Německu se renesance uplatňovala hlavně na jihu a na západě. Vzkvétající města jako Norimberk měla úzké obchodní spojení s Itálií, hlavně s Benátkami, kam také putovali mnozí němečtí umělci. Rozkvět renesanční architektury nastal opět až v 2. polovině 16. století. Nestavěly se však kostely, nýbrž především zámky a městské domy. Němci si vypracovali vlastní renesanční typ, který se opíral o drobnou dekoraci průčelí, a monumentálnější cítění tu bylo skoro neznámé. Příkladem pozdním, až ze začátku 17. století, je zámek v Aschaffenburgu, který má velmi charakteristický obrys s mohutnými nárožními věžemi. Je dobře patrné, kterak se německá architektura opírala o blokové pojetí stavby a prakticky pomíjela klasické konstrukce ovlivněné antikou.Městský dům v Norimberku zvaný Pellerhaus: V období reformace a vlastně už dříve nabylo neobyčejného významu měšťanstvo a hlavně kupci. Rozkvět měst přispěl k jejich přestavbě a renesanční architektura se tu spojila s gotickou tradicí. Norimberský dům zv. Pellerhaus ukazuje na svém průčelí, že se tu opět vrší hmota do výšky jako ve středověku a že snaha vytvořit palácový typ se spíše uplatňuje na dvoře, kde arkádové motivy mluví o převzetí typu italského obytného domu. Jinde se však pokračuje ve stavbách podobných těm, které vznikaly v pozdní gotice, jen výzdoba je nová, ať jsou to domy kamenné, nebo stále oblíbené zdivo s dřevěným skeletem, tzv. hrážděné.Letohrádek Belveder v Praze: V českých zemích se sice první renesanční památky datují už lety kolem r. 1500, je jich však velmi málo. Teprve s habsburskou dynastií přicházejí k nám italští umělci, hlavně kameníci. Na Pražském hradě z významných renesančních architektur vzniká kromě Míčovny jako jedna z nejpůvabnějších staveb mimo území Itálie letohrádek královny Anny zvaný jinak Belveder. Jak je vidět na obrázku, je to dílo, v němž se uplatňuje klasická renesance hlavně v arkádovém ochozu, zatímco jádro stavby připomíná městský palác v italské Padově. Stavba vznikla ve dvou etapách, které vedli stavitelé de Spatio a della Stella podle návrhu neznámého umělce. Jinak je v Čechách a na Moravě řada významných zámeckých budov v renesančním slohu, kde se nejčastěji uplatňují arkádové patrové dvory /Opočno, Bučovice, Velké Losiny aj./. Renesanční architektura pronikla také do českých měst, která změnila mnohdy svůj gotický charakter. Až na uvedené výjimky ovšem nevytvořila renesanční architektura u nás díla skutečně vynikající v evropském měřítku a je produktem řemeslně pracujících Italů, a nikoli skutečně tvůrčím způsobem nadaných umělců.Zámek Wawel v Krakově: Významným centrem renesančního umění byly už od 2. poloviny 15. století Uhry, ale turecká pozdější okupace tu skoro vše zničila. Daleko více památek má Polsko, které mělo živé styky s Itálií. Nejvýznamnější stavbou je zámecká část krakovského Wawelu, kde vznikl dvůr s třípatrovými arkádami a skvostná Zikmundova kaple, jejímž autorem je Berecci. Avšak renesance pronikla v Polsku do všech měst, typické jsou radnice stojící uprostřed náměstí, domy a paláce jsou rovněž hojné. Kromě toho je v Polsku řada významných a složitých náhrobků, při jejichž zřizování se ve větší míře uplatnili i italští sochaři. Ovšem jinak, kromě Itálie a částečně Francie, pochopitelně zůstala renesanční plastika a sochařství v Evropě na nízké úrovni a v poloze manýrismu, který také pěstovali sochaři pracující na dvoře Rudolfa II. v Praze. Třebaže renesanční umění bylo záležitostí hlavně italskou, znamenalo mnoho i pro ostatní Evropu. Provázelo rozklad středověkých forem feudalismu a bylo projevem odrážejícím novou úlohu a moc měšťanstva, i nové formy hospodaření a životních vztahů celé společnosti. Renesance znamená největší zlom v dějinách lidstva a jeho vzdělanosti od pádu římské říše a stále je jí i naše soudobá kultura vděčná za mimořádné umělecké cennosti i za díla, na nichž budovaly desítky generací dalších umělců.׋›Renesanční architektura a sochařství v EvropěVýrobceDPrahaRok1963Délka39 okénekAutor textuFiala Vladimír Dr.PředlohaSTAVOznačení3795Další diafilmy výrobceBezpečně s elektřinouUmění v boji za socialismus I.díl Údobí od počátku století do roku 1914Příjice (syfilis)Přísaha vojáka ČSLA II.
