Radiové přijímačeKrystalový přijímač je nejstarším a také nejjednodušším typem přijímače. Skládá se z laděného obvodu, detekční diody a sluchátek. Zdrojem energie je pouze anténa, na LC obvodu nakmitané napětí se usměrní diodou. Tímto napětím se nabíjí kondenzátor C, ke kterému jsou paralelně připojena sluchátka. Pro malou citlivost a selektivitu se těchto přijímačů téměř nepoužívá.+35Krystalové přijímače byly později nahrazeny přijímači elektronkovými. Nejdříve to byly přijímače přímo zesilující, kterých se pro jejich jednoduchost a přitom dobrý výkon v mnoha případech používá i dnes. Na obrázku 2a je dvouelektronkový přijímač, 2b tříelektronkový přijímač s vf. zesilovačem, 2c čtyřelektronkový přijímač se dvěma vf. zesilovači. Podle a, b se vyráběly přijímače pro domácnost, většinou s třemi rozsahy – KV, SV, DV. Podle c se vyráběl kvalitní krátkovlnný přijímač pro komerční služby typu „Torn“, který je dosud mezi amatéry rozšířen.Nejjednodušší přímo zesilující přijímač je tzv. audion – jednoelektronkový jednoobvodový přijímač. Elektronka pracuje jako mřížkový detektor i jako malý nf zesilovač a zavede-li se kladná zpětná vazba, i jako vf zesilovač. Detekce je mřížková – nastává mezi mřížkou a katodou. Kondenzátor Cg odděluje ss složku mřížkového proudu, která musí procházet odporem rg. Tím se na tomto odporu automaticky vytvoří záporné napětí pro první mřížku. Tomuto napětí odpovídá střední hodnota anodového proudu. Nyní každá změna amplitudy přiváděného vf napětí vyvolá i změnu ss složky mřížkového proudu a tím i předpětí. Nastává tedy demodulace vf signálu i změna předpětí podle modulačního signálu. Těmto změnám odpovídá i změna střední hodnoty anodového proudu, který prochází přes sluchátka. V zapojení zpětné vazby využíváme vf složky anodového proudu, kterou vedeme zpětnovazební cívkou L do vstupního obvodu. Vhodnou vazbu nastavíme kondenzátorem Cf tak, aby ještě nenastaly kmity. Tím se zvětší činitel jakosti obvodu LC na vstupu a podstatně stoupne citlivost a selektivita celého přijímače.Dvouelektronkový přijímač: Zapojení audionu se zesilovačem ovládlo před druhou světovou válkou pro svou jednoduchost a dobrý výkon radiový trh. Umožňovalo hlasitý poslech výkonnějšího vysílače. Poslech vzdálenějších stanic byl možný jen při dobré anténě a dobrém uzemnění. Malá selektivita však znemožňovala v okolí silného vysílače jejich poslech. Proto se vyvíjely různé druhy zpětných vazeb a anténních vazeb. Takové klasické zapojení je na obrázku 4.Na obrázku 5–10 jsou různé druhy zpětných vazeb. I když tento způsob zvyšování citlivosti přijímače je zastaralý, ještě mnoho začínajících amatérů staví tímto způsobem své první přijímače. Zvláště stabilní zapojení je na obrázku 10. Podobně je řešena zpětná vazba ve stavebnici Jiskra E80.Na obrázku 5–10 jsou různé druhy zpětných vazeb. I když tento způsob zvyšování citlivosti přijímače je zastaralý, ještě mnoho začínajících amatérů staví tímto způsobem své první přijímače. Zvláště stabilní zapojení je na obrázku 10. Podobně je řešena zpětná vazba ve stavebnici Jiskra E80.Na obrázku 5–10 jsou různé druhy zpětných vazeb. I když tento způsob zvyšování citlivosti přijímače je zastaralý, ještě mnoho začínajících amatérů staví tímto způsobem své první přijímače. Zvláště stabilní zapojení je na obrázku 10. Podobně je řešena zpětná vazba ve stavebnici Jiskra E80.Na obrázku 5–10 jsou různé druhy zpětných vazeb. I když tento způsob zvyšování citlivosti přijímače je zastaralý, ještě mnoho začínajících amatérů staví tímto způsobem své první přijímače. Zvláště stabilní zapojení je na obrázku 10. Podobně je řešena zpětná vazba ve stavebnici Jiskra E80.Na obrázku 5–10 jsou různé druhy zpětných vazeb. I když tento způsob zvyšování citlivosti přijímače je zastaralý, ještě mnoho začínajících amatérů staví tímto způsobem své první přijímače. Zvláště stabilní zapojení je na obrázku 10. Podobně je řešena zpětná vazba ve stavebnici Jiskra E80.Na obrázku 5–10 jsou různé druhy zpětných vazeb. I když tento způsob zvyšování citlivosti přijímače je zastaralý, ještě mnoho začínajících amatérů staví tímto způsobem své první přijímače. Zvláště stabilní zapojení je na obrázku 10. Podobně je řešena zpětná vazba ve stavebnici Jiskra E80.Vysokofrekvenční zesilovač se u přímo zesilujících přijímačů zapojoval mezi anténu a detektor pro zvýšení citlivosti a selektivity. Podrobným rozborem zjistíme, že vf zesilovač s rostoucí frekvencí zesiluje méně, stoupá šířka propouštěného pásma. Je náročný na kvalitu vstupních obvodů LC. Zařazením několika stupňů za sebou se velmi těžko dosáhne souběhu vícenásobného C, a těžko se zabrání vzniku různých vazeb. Z těchto důvodů bylo vypracováno zapojení superhetové, též zvané nepřímo zesilující, neboť signál před detekcí je zesilován nejméně ve dvou různých oblastech kmitočtů.Jeho funkci pochopíme z blokového schématu. Z antény je vf. signál přiváděn přes zesilovač do směšovače, na který se přivádí též signál z místního oscilátoru. Ze směšovače mimo obě základní frekvence vystupují ještě složky f osc − f vst a f osc + f vst. Protože se nižší frekvence lépe zesilují, používáme i nadále složky f osc − f vst, která navíc zachovává všechny amplitudové i kmitočtové změny obou vf napětí před směšovačem. Bude-li při ladění f osc stále stejně vzdálena od f vst, bude f osc − f vst konstantní. Tuto frekvenci, tzv. mezifrekvenční kmitočet, můžeme pohodlně zesilovat v pevně naladěných i několikastupňových zesilovačích. Jsou to tzv. mezifrekvenční zesilovače, mezifrekvenční kmitočet bývá nejčastěji kolem hodnoty 0,5 MHz. Za mf zesilovačem následuje normální detekce a nf zesilovač.U speciálních superhetů, používaných pro sdělovací služby a amatéry na poslech krátkovlnných pásem, se používá tzv. superhetu s dvojím směšováním (např. LAMBDA). Za vysokofrekvenčním zesilovačem se mění kmitočet v prvním směšovači na 1. mf kmitočet, který bývá poměrně vysoký (1,5 až 5 MHz). Ten se zesílí v 1. mf zesilovači a dále se mění pomocí druhého oscilátoru a druhého směšovače na druhý mf kmitočet poměrně nízký (50 kHz až 500 kHz). Tento se zesiluje v 2. mf zesilovači a dále se již normálně zpracovává. Hlavním důvodem této konstrukce je potlačení zrcadlového kmitočtu (v 1. mf části) a získávání selektivity (2. mf část).Na obou obrázcích jsou zapojení nejpoužívanějších směšovačů. Jsou to tzv. multiplikativní směšovače, kde se vstupní signál a signál z oscilátoru přivádějí na různé mřížky. Používá se jich hlavně v rozhlasových přijímačích pro krátké, střední a dlouhé vlny. Na obr. 14 je směšovač-oscilátor s heptodou (např. 6H 31), na obrázku 15 s triodou-heptodou. Tento typ je nejpoužívanější.Na obou obrázcích jsou zapojení nejpoužívanějších směšovačů. Jsou to tzv. multiplikativní směšovače, kde se vstupní signál a signál z oscilátoru přivádějí na různé mřížky. Používá se jich hlavně v rozhlasových přijímačích pro krátké, střední a dlouhé vlny. Na obr. 14 je směšovač-oscilátor s heptodou (např. 6H 31), na obrázku 15 s triodou-heptodou. Tento typ je nejpoužívanější.Ze směšovače se vede signál na mezifrekvenční zesilovač. Rozhlasové přijímače pro AM mají obyčejně mf zesilovač jednostupňový, podle zapojení na obr. 16. Je to zesilovač s induktivně vázanými pásmovými propustmi. Potřebná šířka pásma je nastavena vazbou jednotlivých obvodů v mezifrekvencích.Tato vazba může být různě provedena, jak je vidět na obrázku 17. Může být induktivní (a), nebo kapacitní (b, c), a to napěťová, nebo proudová.Pro dosažení vysoké selektivity u komunikačních přijímačů používá se mezifrekvenčních zesilovačů s krystalovým filtrem (obr. 18b). Kondenzátorem C neutralizujeme paralelní kapacitu krystalu, který se pak chová jako sériový rezonanční obvod s vysokým Q. V poslední době se začíná u kvalitních přijímačů (i rozhlasových) používat několikanásobných pásmových propustí (obr. 18a). Získává se tak tvar útlumové charakteristiky, který se podobá obdélníkovému průběhu.V nejlepších komunikačních přijímačích se používá tzv. elektromechanických filtrů (obr. 19). Jejich výhodou je, že zvyšují strmost boků propustné křivky, ale nezužují současně pásmo. Je to řada spolu spojených mechanických destiček. Rozechvívají se magnetostrikčním budičem a opačně, na konci filtru se opět mechanické kmity převádějí na střídavý proud.Za mf zesilovačem následuje detektor, v převážné většině diodový. Podle zapojení prvků obvodu – diody, pracovního odporu a rezonančního obvodu rozeznáváme buď sériový detektor (všechny prvky za sebou – obr. 20), nebo paralelní detektor (všechny prvky vedle sebe – obr. 21). Pracovní odpor je v obou případech představován potenciometrem, z jehož běžce odebíráme přes vazební kondenzátor nízkofrekvenční signál pro zesilovač.Za mf zesilovačem následuje detektor, v převážné většině diodový. Podle zapojení prvků obvodu – diody, pracovního odporu a rezonančního obvodu rozeznáváme buď sériový detektor (všechny prvky za sebou – obr. 20), nebo paralelní detektor (všechny prvky vedle sebe – obr. 21). Pracovní odpor je v obou případech představován potenciometrem, z jehož běžce odebíráme přes vazební kondenzátor nízkofrekvenční signál pro zesilovač.Demodulační elektronka bývá obvykle provedena jako dvojitá dioda, kde se jedné diody používá k detekci a druhé k tzv. AVC – automatickému vyrovnávání citlivosti. Je to zapojení, které automaticky mění citlivost přijímače podle síly vstupního signálu, takže se vyrovnávají hlasitosti vzdálených a blízkých stanic. Na obr. 22 je zapojení zpožděného AVC, na pravou diodu přivádíme přes kondenzátor 10–50 pF napětí z Mf2, usměrňujeme je a přes odpor, za kterým je filtrační kondenzátor, vedeme napětí na řídicí mřížky elektronek vf. zesilovačů.Demodulované napětí odebírané z běžce potenciometru v obvodu demodulační diody zesilujeme nejprve v zesilovači napětí (obr. 23), za kterým následuje zesilovač výkonu, nazývaný často jako koncový stupeň (obr. 24). O těchto zesilovačích se podrobně pojednává v diapásu „Nízkofrekvenční zesilovače“.Demodulované napětí odebírané z běžce potenciometru v obvodu demodulační diody zesilujeme nejprve v zesilovači napětí (obr. 23), za kterým následuje zesilovač výkonu, nazývaný často jako koncový stupeň (obr. 24). O těchto zesilovačích se podrobně pojednává v diapásu „Nízkofrekvenční zesilovače“.U jednoduchých rozhlasových i sdělovacích přijímačů, u kterých nezáleží na vysoké kvalitě přednesu, bývá nf. část velmi jednoduchá. S výhodou se použije elektronky typu ECL, kde triodová část pracuje jako zesilovač napětí s odporovou vazbou, pentodová část jako zesilovač výkonu v třídě A (obr. 25), který přímo budí kmitačku reproduktoru.Nejznámějším z těchto zařízení je elektronický indikátor vyladění, známé magické oko (obr. 26). Z pracovního odporu detektoru přivádíme přes filtrační odpor rf a filtrační kondenzátor Cf ss záporné napětí na řídicí mřížku ukazatele vyladění. Toto napětí je úměrné úrovni vf signálu před detektorem. Tím řídíme anodový proud indikátoru, tím i napětí na RaI a RaII a tedy i světélkující plochu na fluorescenčním stínítku. Jde o tzv. indikátor s dvojí citlivostí.U komunikačních přijímačů určených pro příjem telegrafních značek je nutné přijímat i signál, který není modulován. Je to tzv. vysílání A1 – telegrafní provoz, při kterém se v rytmu telegrafních značek vysílá nosná vlna. K jejich přečtení u přímo zesilujících přijímačů stačilo utáhnout zpětnou vazbu až za bod nasazení. U superhetů používáme tzv. záznějového oscilátoru (obr. 27). Je to na rozdíl již od známého oscilátoru (obr. 14, 15) oscilátor pevně nastavený pomocí indukčnosti a pevného kondenzátoru do okolí mf kmitočtu. Kolem tohoto kmitočtu se rozlaďuje malým otočným kondenzátorem. Signál z anody oscilátoru vedeme přes malou kapacitu 1–2 pF na poslední MF. Smíšením f mf − f zo získáme slyšitelný tón, jeho výšku regulujeme rozlaďovacím kondenzátorem.K indikaci síly přijímaného signálu u komunikačních přijímačů používáme S-metru. Je to podobné zařízení, jako byl již popsaný indikátor vyladění. Zde je indikátorem měřicí přístroj – miliampérmetr zapojený ve větvi můstku, kterým protéká na jedné straně proud stínicích mřížek, na druhé anodový proud stupňů řízených AVC. Využíváme jevu, že při zvětšení předpětí proud stínicí mřížky pentody stoupá a anodový proud klesá. Pro nařízení přístroje na nulu (bez signálu) můžeme místo odporů 1k ve větvi stínicích mřížek zapojit potenciometr stejné hodnoty.U komunikačních přijímačů často potřebujeme snížit vliv rušení způsobeného vnějšími zdroji, či vliv silných signálů, které při přelaďování přijímače znepříjemňují poslech. Na obr. 29 je jednoduchý, ale účinný omezovač, který je zařazen do výstupu sluchátek. Diody omezují jak kladné, tak záporné špičky vf napětí. Proud propustí tehdy, překročí-li střídavé napětí napětí použitých baterií.Pro vstupní obvody těchto přijímačů používáme tzv. samokmitajícího směšovače (obr. 30). Je to tzv. aditivní směšovač (obr. 30). Je to tzv. aditivní směšovač, ve kterém na rozdíl od směšovačů multiplikativních (obr. 14, 15) přivádíme vstupní signál i signál oscilátoru na tutéž mřížku. Používá se pro něj většinou strmých dvojitých triod, kde první trioda pracuje jak vf zesilovač a druhá jako sam. kmitající směšovač. Výhody: dosahuje velké směšovací strmosti, malý ekvivalentní šumový odpor. Nevýhody: malý výstupní vnitřní odpor, vyzařování oscilátoru do antény.Další zásadní rozdíl u přijímačů pro kmitočtovou modulaci je v detektoru. Nejčastěji se používá poměrového detektoru (obr. 31). Je málo citlivý na amplitudové změny, takže nemusíme používat omezovače amplitudy. Signál z mf. zesilovače se přivádí na anodu jedné a katodu druhé diody. Pracovní odpor R3 s vyhlazovacím elektrolytem C3 je připojen na katodu první a anodu druhé diody. Demodulované nf napětí zbavíme vf vložky filtrem R1C1 a R2C2 a vedeme je na potenciometr. Z jeho běžce převádíme nf signál do zesilovače.Dalším typem přijímače, kterého kdysi amatéři na VKV hodně používali, je superreakční přijímač (obr. 32). Používalo se ho pro jeho citlivost (citlivější než zpětnovazební s přímým zesílením), jednoduchost a pro možnost přijímat AM i FM signály. Pro jeho nevýhody – vyzařování do antény a malou selektivitu – se ho již nepoužívá.Dalším příslušenstvím každého síťového přijímače je napájecí zdroj, který ze síťového napětí upravuje napětí upravuje napětí pro žhavení elektronek a usměrňuje anodové napětí. Rozeznáváme hlavní dva typy – napájecí zdroj s transformátorem (obr. 33) a napájecí zdroj univerzální (obr. 34). Obou typů se běžně používá u rozhlasových přijímačů.Dalším příslušenstvím každého síťového přijímače je napájecí zdroj, který ze síťového napětí upravuje napětí upravuje napětí pro žhavení elektronek a usměrňuje anodové napětí. Rozeznáváme hlavní dva typy – napájecí zdroj s transformátorem (obr. 33) a napájecí zdroj univerzální (obr. 34). Obou typů se běžně používá u rozhlasových přijímačů.Rozhlasový přijímač často slouží i jako zesilovač pro gramofon a opačně jako zdroj signálu pro nahrávání na magnetofon. Jak jsou oba tyto velmi rozšířené přístroje připojeny k přijímači modernější koncepce, ukazuje obr. 35.Pro zdokonalení reprodukce u náročnějších rozhlasových přijímačů se používá rozdělení reprodukce na několik reproduktorů. Některé reprodukují jen hloubky, jiné vysoké tóny. Jedno z velkého množství různých zapojení je na obr. 36.׋›Radiové přijímačeVýrobceDPrahaRok1965Délka39 okénekAutor kresebCiporanov Ivan Inž.Autor textuBláha JiříPředlohaELKTOznačení5601Další diafilmy výrobceZdroje proudu pro přenosná zařízeníBudujeme socialistické Československo I. průmyslKvěten 1945 v PrazeNáboženství v minulosti a přítomnosti
