Přijímací filmová technikaOptický obraz v dírkové kameře: Fotografie a kinematografie v technikách, které se dnes používají, se snaží získat obraz předmětu. Fotografické zobrazení, kterému říkáme snímek, tvoří vždy pouhou reprodukci objektu. Hodnotu této reprodukce posuzujeme zpravidla podle věrnosti jasů a barev povrchu zobrazovaných předmětů. Zdravé oko rozlišuje na pozorovaných předmětech jednotlivé detaily, kterých je nejvíce vidět ve světlejších partiích pozorovaného předmětu. Snímek – reprodukci – který fyzikálně označujeme jako optický obraz předmětu, nám vytvoří kupříkladu dírková kamera – camera obscura. Stane se tak, když do úplně zatemnělého prostoru vnikne světlo nepatrným otvorem. Světelné paprsky, odražené od povrchu předmětu a prošlé otvorem skřínky, vytvoří na protilehlé stěně optický obraz tohoto předmětu. Při tomto optickém zobrazení se plně uplatňuje optický zákon přímočarého šíření světla prostorem. Kvalita optického obrazu vytvořeného touto cestou nemůže být plně uspokojivá a vynález dírkové kamery nám může sloužit pouze jako důkaz optického zobrazení.Optické zobrazení jednoduchou spojnou čočkou: Dírková kamera, která se stala základem fotografické a tedy i filmové techniky, byla později nahrazena přístrojem, ve kterém bylo použito jednoduché spojné čočky /Č/. Spojnou čočkou vytvoříme optický skutečný obraz, který lze zachytit na matnici nebo na vrstvu fotografického materiálu, citlivou na světlo. Optickou konstrukcí lze dokázat, že optický obraz předmětu A–B, který leží mezi dvojnásobnou ohniskovou vzdáleností a nekonečnem v předmětovém prostoru /a/, se vytvoří na druhé straně v obrazovém prostoru /b/, mezi jednoduchou a dvojnásobnou ohniskovou vzdáleností, v místě A′–B′. Tento optický obraz je skutečný, stranově a výškově obrácený a zmenšený. Na této optické konstrukci se přesvědčíme, že pro spojnou čočku /Č/ a pro osové paprsky platí, že: a/ všechny paprsky, jdoucí rovnoběžně s optickou osou /O/ se po průchodu spojnou čočkou sbíhají ve společném bodu /F′/, kterému říkáme fokus nebo ohnisko. Vzdálenosti tohoto bodu od příslušné hlavní roviny procházející čočkou říkáme ohnisková vzdálenost a označujeme ji písmenem f; b/ paprsky jdoucí optickým středem spojné čočky /S/ si zachovávají svůj přímočarý směr šíření. Nevýhodou jednoduché spojné čočky je, že se při optickém zobrazení uplatňují všechny odchylky – aberace, kterým říkáme obecně optické vady a které nedovolují vytvoření plně uspokojivé kvality optického obrazu.+28Optické vady /otvorová a barevná/, skladba čoček v objektivu: Při fotografování nebo při snímání filmového obrazu nejsou při optickém zobrazování splněny dva základní předpoklady. Optický obraz není tvořen osovými paprsky a použitá spojná čočka /nebo spojná soustava/ nesplňuje podmínky tenké čočky. Jelikož k optickému zobrazení používáme spojné soustavy určité tloušťky, uplatňují se při tvoření optického obrazu i paprsky vzdálenější od optické osy /1–2–3/ a důsledkem toho vzniknou vady v zobrazení, z nichž nejvýraznějšími a nejnepříjemnějšími jsou vada otvorová /kulová nebo sférická/ a vada barevná /chromatická/. Velikost otvorové vady je závislá jednak na velikosti vstupní pupily čočky nebo spojné soustavy /na obraze označená dvojicí paprsků s číslem /3/ a jednak na ohniskové vzdálenosti. Otvorovou vadu spojné čočky /S/ potlačujeme přidáním vhodné čočky rozptylné /R/, která bývá zpravidla vyrobena z opticky hustšího skla. Barevná vada je způsobena rozkladem smíšeného světla, čímž vznikne za čočkou řada ohnisek /F/, příslušejících pro určitá barevná pásma spektra. Přitom nejblíže k čočce je ohnisko barvy fialové /Ff/ a nejdále od čočky je ohnisko barvy červené /Fč/. U rozptylek je tato řada ohnisek před čočkou, v předmětovém prostoru. Rovněž tato vada se zmírňuje přidáním rozptylné čočky /R/, přičemž spojka /S/ bývá vyrobena zpravidla z korunového skla a rozptylka /R/ ze skla flintového. Vhodnou kombinací spojek s rozptylkami vytvoříme optickou zobrazovací soustavu /na obraze vpravo uprostřed/, mající charakter spojné čočky, která však menší či větší měrou potlačuje jednotlivé optické vady. Této soustavě říkáme objektiv. Pomocí objektivu, který může mít různé uložení jednotlivých čoček, získáme již optický obraz požadované kvality.Světelnost objektivu – reflexe světla v objektivu – účinky antireflexní /protiodrazové/ vrstvy: Od objektivu požadujeme, aby v obrazové rovině vytvořil jednak ostrý, jednak dostatečně světlý obraz. Množství světla prošlého jednotlivými čočkami v objektivu je však závislé na jeho relativním otvoru, kterému jinak říkáme základní clonové číslo. Pro množství světla prošlého objektivem je proto rozhodující poměr průměru přední čočky – vstupní pupily /D/ a ohniskové vzdálenosti /f/. U moderních vícečočkových objektivů, které nezřídka mívají až 6, 8 i 12 optických členů, nelze však světelnost objektivu, tedy jeho schopnost propustit určité množství světla, slučovat pouze s clonovým číslem /D/. Je třeba při určování světelnosti objektivu brát v úvahu počet volných, netmelených optických členů v objektivu, které se podílejí na ztrátě světla, způsobené odrazem světla od povrchových ploch jednotlivých čoček. V takovém objektivu dochází k meziodrazům světelných paprsků v jednotlivých čočkách /jak ukazuje obraz A/ a výsledek je tvoření škodlivých – parazitních paprsků. Aby v objektivu nedocházelo k uplatnění těchto parazitních paprsků, opatřují se plochy jednotlivých čoček velmi tenkou vrstvou optického prostředí, která na principu interference potlačuje podíl odráženého světla. Těmto vrstvám říkáme protiodrazové – antireflexní. Objektivy opatřené těmito vrstvami jsou při daném relativním otvoru světelnější a obraz vytvořený takovým objektivem je kontrastnější. Účinek protiodrazové vrstvy při fotografování vidíme na diafilmu v pozici B.Zorné pole různých objektivů – obrazové pole jednotlivých filmových formátů: Od objektivu rovněž požadujeme, aby na průmětně vykreslil optický obraz předmětů, ležících v určitém zorném poli. Zorné pole objektivu je určováno vrcholovým úhlem kuželovitého prostoru, jehož osa je totožná s osou objektivu /O/. Zorné pole objektivu musí být vždy větší než obrazové pole požadovaného formátu. Vyžaduje se, aby průměr zorného pole byl větší než úhlopříčka voleného obrazového formátu. Na diafilmu můžeme porovnávat zorné pole různých objektivů, a to: širokoúhlého /Š/, krátkoohniskového /K/, dlouhoohniskového /D/ a teleobjektivu /T/. Na fotografickém snímku můžeme naopak porovnávat obrazové pole filmových formátů, které označujeme zpravidla poměrem stran výšky k šířce jako 1:x. Klasický filmový formát vykazuje poměr stran 1 : 1,37. Rozšířené filmové formáty jsou reprezentovány filmovými formáty o poměru stran 1 : 1,65 a 1 : 1,85. Širokoúhlé obrazy jsou naproti tomu reprezentovány filmovými formáty o poměru stran 1 : 2,35 a 1 : 2,55.Anamorfovaný optický obraz – schéma anamorfotického zobrazení: V kinematografii vedle dnes používaného obrazového pole, které má podélný formát s poměrem stran 1 : 1,37, se stále více uplatňuje tzv. širokoúhlá projekce, jejíž podstatou je, že snímaný i promítaný obraz má obsáhnout co největší zorný úhel očí diváků. Tím má být dosaženo lepšího pocitu prostorového vnímání obrazu. K nejrůznějším systémům širokoúhlého filmu patří systémy, používající anamorfózy optického obrazu. Anamorfózou optického obrazu rozumíme optické zkreslení obrazu v jednom směru. Pomocí vhodné optické předsádky, představené před sférický objektiv, se při snímání obrazu všechny rozměry ve směru kolmém na ohniskovou přímku této předsádky zúží, takže výsledný optický obraz má poměr stran 1 : 1,17 nebo 1 : 1,27. Na grafu vpravo nahoře /a/ vidíme rozměr optického obrazu vytvořeného normálním sférickým objektivem. Uprostřed /b/ vidíme tento objektiv doplněn anamorfotickou předsádkou, která se však v rovině své ohniskové přímky chová jako planparalelní deska. Proto také rozměr optického obrazu v této rovině zůstává nezměněn. Na grafu dole /c/ vidíme, že anamorfotická předsádka v rovině kolmé na ohniskovou přímku působí již jako optický zobrazovací člen a při snímání obraz stlačuje /zatímco při promítání jej vrací do jeho původní polohy/. Protože se základní snímací objektiv doplňuje optickou anamorfotickou předsádkou, musí se narušit i optická konstrukce zobrazovací soustavy jako celku a výsledný obraz je vlivem anamorfózy ve vodorovném směru poněkud narušen.Hloubka ostrosti snímacího objektivu: Povrch osvětleného předmětu tvoří nekonečně velké množství bodů, z nichž každý odráží paprsky všemi směry. Část paprsků odražených jednotlivými body, které projdou otvorem clony snímacího objektivu, vytvoří v obrazové rovině zmenšený, stejně veliký nebo zvětšený obraz předmětu. Každý kvalitní objektiv je schopen vytvořit ostrý optický obraz pouze z určité hloubky obrazového pole. Hloubka ostrosti obrazového pole se může do určité míry zvětšit zacloněním objektivu. Na grafu vidíme, že předměty A–B–C ležící v předmětovém prostoru se mohou vytvořit v zaostřovacích rovinách A′–B′–C′ v obrazovém prostoru. Na grafu můžeme dále pozorovat, že hloubka ostrosti v předmětovém prostoru /Hp/ i v obrazovém prostoru /Ho/ se jeví větší se vzdalováním roviny a menší s přibližováním roviny k objektivu. Při posuzování ostrosti optického obrazu vycházíme ze schopnosti oka rozlišit ostré od neostrého. Lidské oko má schopnost vnímat plošky o Ø 1/10 mm ještě jako zcela ostré. Proto při fotografování a při snímání filmového obrazu je třeba počítat s lineárním zvětšením obrazu při zvětšování a při promítání. K tomuto předpokládanému zvětšení je třeba volit rozlišovací schopnost objektivu i rozlišovací schopnost vrstvy fotografické emulze citlivé na světlo.Skladba černobílého filmového pásu: Fotografický materiál a tedy i filmový pás pozůstává ze dvou základních částí, a to z vhodné podložky z opticky průzračného materiálu a ze želatinové vrstvy, které říkáme emulze. Dnešní fotografické materiály představují ve všech případech vícevrstvou soustavu. Černobílý fotografický materiál, jehož obraz je tvořen kovovým stříbrem, pozůstává z podložky, mezivrstvy a želatinové emulze. Podložkou u fotografického materiálu může být sklo nebo pás z nitrocelulózy nebo acetylcelulózy. Může být použito také jiného opticky vyhovujícího materiálu. Podložkou u filmových materiálů bývá zpravidla pás z acetylcelulózy, která je těžko vznětlivá a která velmi špatně hoří. Podložky vyrobené z nitrocelulózy jsou vysoce hořlavé a výbušné. Želatinovou emulzi tvoří tzv. citlivá vrstva. V této emulzi je uložena u fotograficky dosud nezpracovaných materiálů látka citlivá na světlo. U fotograficky zpracovaného materiálu je tato vrstva nositelkou viditelného obrazu. Želatinovou emulzi s podložkou spojuje tzv. mezivrstva, kterou tvoří vrstva čisté želatiny.Skladba barevného filmového pásu: Barevný fotografický a filmový materiál, který neustále více vytlačuje černobílý materiál, vykazuje soustavu daleko složitější. Počet jednotlivých vrstev nezřídka dosahuje až čísla 10. U nás nejvíce používaný barevný materiál Agfacolor, kterému říkáme materiál třívrstvý, popozůstává z vrstev, jak vidíme na diafilmu. Vidíme, že na podkladu jsou naneseny vrstvy citlivé k jednotlivým barvám, a to nejblíže k podkladu je vrstva citlivá k barvě červené, uprostřed je vrstva citlivá k barvě zelené a na vrstvě, tvořící žlutý filtr, je nanesena poslední vrstva citlivá k barvě modré. Vzhledem k tomu, že se jedná o vícevrstvou soustavu, má také barevný materiál celkovou tloušťku o něco větší než materiál černobílý.Traumatrop – důkaz zrakové setrvačnosti: Filmová technika se od techniky fotografické liší především tím, že dovede zobrazit pohyb. Zobrazení pohybu se dosáhne tím, že se filmovou kamerou pořídí v jedné vteřině postupně určitý počet dílčích fotografických obrázků, které se mohou ve stejném časovém sledu promítnout na promítacím zařízení. Principem kinematografie je tedy vlastnost oka podržet po určitou dobu zrakový vjem vytvořený na sítnici, kterou nazýváme zrakovou setrvačností oka. Existence zrakové setrvačnosti byla poprvé objevena a názorně dokázána v roce 1825 vynálezem hříčky, známé pod jménem traumatrop, kterou vidíme na diafilmu. Nakreslíme-li na jednu stranu papíru prázdnou klec a na druhou stranu papíru ptáka a budeme-li tímto listem papíru rychle otáčet okolo osy, neuvidíme obrazy prázdné klece a ptáka, ale v důsledku doznívání na sítnici uvidíme ptáka v kleci. Rychlost snímání a promítání filmových obrazů je normalizována. U snímání a promítání němých filmů je použito obrazové frekvence 16 obrazů za vteřinu. U snímání a promítání zvukových filmů je použito obrazové frekvence vyšší, a to 24 obrazy za vteřinu.Filmové pásy jednotlivých používaných formátů: Při snímání se musí v době jedné vteřiny pořídit 16 nebo 24 obrazy fotografickou cestou. K zachycení řady těchto fotografických obrazů, které se od sebe jen zcela nepatrně liší, je zapotřebí filmového pásu. Proto také výroba fotografického materiálu na filmových pásech umožnila praktickou kinematografii. Dnes se běžně používá většího počtu různě širokých filmových pásů, z nichž u nás jsou nejvíce zastoupeny: filmový pás široký 70 mm /A/, filmový pás normální – 35 mm /B/, filmový pás úzký – 16 mm /C/ a filmový pás 8 mm /D/. Všechny filmové pásy musí odpovídat platným normám, které zaručují spolehlivý průchod filmových pásů v odpovídajícím zařízení, vyráběném kdekoliv na světě. Normám musí odpovídat především šířka a tloušťka filmového pásu, velikost otvorů děrování, osové rozteče otvorů děrování, dále plocha určená pro místo fotografického obrazu a plocha určená pro zvukové stopy.Schéma snímací filmové kamery: Přístroj, který snímá potřebný počet fotografických obrazů v požadované obrazové frekvenci, nazýváme kinematografická filmová kamera. V podstatě je shodná s fotografickým přístrojem, pouze konstrukční provedení zejména mechanické části je poněkud odlišná. Základní část filmové kamery tvoří: a/ mechanická část, která zajišťuje posuv filmového pásu, b/ optická část, která dovoluje vytvoření optického obrazu a která dále dovoluje kontrolu všech jeho fotografických parametrů. Zařízení pro posuv filmového pásu o výšku jednoho obrazového pole – o rozteč středů dvou sousedních obrazů – musí s naprostou přesností posouvat filmový pás. Ve většině případů se dnes u filmových kamer používá drapákového strhovacího mechanismu, který strhuje filmový pás prostřednictvím jeho otvorů děrování. Podíváme-li se na schéma filmové kamery, vidíme, že z odvíjecí cívky /Ko/ se filmový pás odvíjí přes vodicí kladku /1/ pomocí transportního ozubeného válečku /4/. V prostoru tohoto ozubeného válečku je filmový pás zajišťován přídržnými kladkami /2, 3 a 8/. Tyto přídržné kladky nesmí však filmový pás tlačit na ozubený váleček /4/. Z transportního ozubeného válečku je veden do filmové dráhy /5/, která tvoří zaostřovací rovinu snímacího objektivu /11/ ve které se vytváří optický obraz. Z filmové dráhy je filmový pás odváděn pomocí krokového strhovacího zařízení – drapáku /6/ zpět na transportní ozubený váleček /4/. Zatímco transportní ozubený váleček vede filmový pás stálou neměnnou rychlostí, drapákový strhovací mechanismus určuje filmovému pásu tzv. krokový posuv. Proto také musí být při zakládání filmového pásu ponechány smyčky /10/ nad a pod filmovou dráhou. Tyto smyčky slouží jako vyrovnávací zásobník dvou různých rychlostí posuvu filmového pásu. Filmový pás se proto v prostoru okeničky ve filmové dráze 16x nebo 24x zastaví a opět uvede do pohybu. V okamžiku klidu je citlivá želatinová vrstva osvětlena – exponována světlem, prošlým snímacím objektivem /11/. V době, kdy je filmový pás ve filmové dráze v pohybu, musí být prostor před okeničkou uzavřen uzávěrkou /7/. Rotační uzávěrka bývá zpravidla kotoučová. V kotouči je výřez a pohyb uzávěrky mechanicky vázán na pohyb drapákového mechanismu. Osvětlený filmový pás je veden přes transportní ozubený váleček /4/ a vodicí kladku /9/ na navíjecí cívku /Kn/ v kazetě. U některých přesnějších kamer je pro zajištění maximálního klidu obrazu u drapákových mechanismů ve filmové dráze ještě pomocné zařízení – jistící kolíky, které zasahují do děrování v době, kdy je filmový pás v klidu a exponován.Ruční a stativní filmová kamera – filmové kamery v akci: Filmové kamery se vyskytují v různém provedení. Mohou to být lehké ruční kamery sloužící k natáčení dokumentárních záběrů, ale také stativové kamery, používané v ateliérech nebo při snímání v exteriéru, kamery, se kterými se dá pracovat pod vodou a podobně. Aby byla kamera co nejaktivnější, montuje se na různé stativy, pojízdné vozíky, na zvedací jeřáby a podobně.Odrazné plochy pro vykrývání stínů při snímání filmů v exteriéru: K tomu, aby se vytvořil fotografický obraz v želatinové emulzi, je třeba světla prošlého snímacím objektivem, kterým se obraz exponuje. Normální osvětlení v přírodě obvykle záměrům kameramana nevyhovuje, musí být upravováno. Předměty v přírodě jsou totiž zcela jinak osvětleny v pravé poledne /Z1/, jinak před polednem a po poledni /Z2/ a opět jinak ráno a večer /Z3/. Na diagramu vidíme velikost osvětlené plochy v různých denních dobách, které také určuje jas osvětleného povrchu země. Proto užívá kameraman při natáčení v exteriérech řady pomocných zařízení. Jako nejjednodušší prostředek slouží při práci ve volné přírodě různé odrazné plochy, umísťované na stojanech nebo držené v rukou pomocných pracovníků. Úkolem těchto odrazných desek je odrazit sluneční světlo do stinných částí fotografovaného prostoru. Ve stínech je totiž z fotografického hlediska zpravidla málo světla a výsledný obraz by byl velmi tvrdý – kontrastní. Na odrazných deskách bývají nalepeny hliníkové, stříbrné, případně zlaté folie, přičemž polepy mohou být lesklé nebo matované.Umístění ateliérových svítidel pod stropem ateliéru: Dnes se však filmy natáčí častěji v ateliéru, a to proto, že tam lze pracovat nezávisle na počasí. Ateliéry jsou proto vybaveny svítidly. Podle určitého světla rozdělujeme svítidla na žárovková a uhlíková /elektrický oblouk/. Z uhlíkových svítidel se nejvíce uplatňují svítidla s velkými světelnými výkony, která jsou vybavena automatickou regulací a ve kterých jsou používány speciální vysokointenzitní uhlíky. Svítidla žárovková se používají ponejvíce v kombinaci se zrcadly a stupňovými kondenzorovými čočkami. Nezřídka se používá přežhavených žárovek Nitrafot, kterých se převážně používá ve fotografické praxi. V poslední době se začínají uplatňovat speciální halové žárovky, a žárovky, jejichž skleněné baňky /prostor/ jsou plněny kryptonem nebo xenonem, což vede ke zvýšení světelné účinnosti. Svítidla v ateliérech bývají umísťovány buďto na stabilních stojanech, nebo složitých a důmyslných lávkových či trubkových konstrukcích, umísťovaných pod stropem ateliéru.Fotoelektrický měřicí přístroj /expozimetr a luxmetr/: Výběrem vhodných svítidel, určením jejich svítivosti a jejich vhodným rozmístěním zajišťuje si kameraman nejúčinnější osvětlení fotografovaného nebo filmovaného objektu. Při tomto zasvětlení snímaného objektu záleží jednak na absolutních hodnotách osvětlení předmětů, ale i na poměru jasu světlých i tmavých míst na snímaném objektu. Absolutní hodnoty docíleného osvětlení filmovaného předmětu určují hodnotu osvitu – expozice. K zjišťování těchto poměrů užívá kameraman fotoelektrických měřicích přístrojů. Tyto měřicí přístroje jsou založeny na schopnostech fotočlánků měnit světelnou energii na energii elektrickou. Jistému množství světla dopadajícího na fotočlánek odpovídá jisté množství elektrického proudu, který se dá měřit vhodným měřicím přístrojem. Takovým měřičům, pokud jsou cejchovány v jednotkách luxech, říkáme luxmetry. Jsou-li cejchovány poměrovými škálami, potom je nazýváme expozimetry neboli jasoměry. Expozimetr je zpravidla tvořen voštinovou čočkou /a/, selenovým článkem /b/ a citlivým galvanoměrem /c/. Expozimetrem se měří světlo odražené od filmovaného předmětu. Z celkově odraženého světla se určuje osvit. Proto je expozimetr při měření otočen vždy směrem od kamery k filmovanému předmětu. Luxmetrem měříme naopak osvětlení povrchu předmětu, a proto je tento měřicí přístroj při měření otočen vždy ke kameře, nebo lépe ke zdroji světla, kterým je filmovaný předmět osvětlen.Mikrofon na scéně při snímání filmu: Dnes bychom si jen velmi těžko dovedli představit film jako němý, bez doprovodného zvukového záznamu. Proto také hlavní a nejdůležitější částí zvukového zařízení, nacházejícího se na scéně, je mikrofon. Snímání zvuku se dnes již neprovádí přímo, ale pomocí převodu zvukových kmitů na kmity elektrické. Tyto elektrické kmity se pak převádějí na zápisové zařízení, ve kterém se převádějí na výchylky světelného paprsku, které se fotografickou cestou trvale zachytí na želatinové vrstvě.Schéma zvukového zapisovače /zápis zvuku optickou cestou/: Nejjednodušším druhem zvukového záznamu je záznam magnetický, který může být na jednom a témže zařízení zapsán i reprodukován. Složitějším se jeví záznam mechanický /gramofonová deska/. Nejsložitějším je však záznam optický – světelný, při kterém je do výrobního procesu zařazován složitý proces opticko-fotografický, proces laboratorní, proces kopírovací a konečně proces míchání zvuku z několika funkčních zvukových pásů. Elektrické kmity, které nám poskytuje mikrofon, vhodně umístěný na scéně, jsou velmi slabé a proto musí být nejdříve zesíleny ve speciálním zesilovači. Výsledné napětí se přivádí do zvukového zapisovače, který vidíme na diafilmu. Na schématu zapisovače vidíme, že neosvětlený filmový pás se odvíjí ze zásobníkové kazety /1/ a prochází soustavou vodicích kladek /3/. Filmový pás je dále unášen hladkým válečkem /4/, který je spojen s mohutným setrvačníkem a který určuje nejvyšší možnou kontinuitu unášeného filmu. V prostoru tohoto válečku, kde je unášení filmového pásu nejrovnoměrnější, je také pomocí modulačního zařízení /5/ zapisován zvuk fotografickou cestou do želatinové vrstvy. Filmový pás je dále veden soustavou kladek do kazety na navíjecí cívku filmu /2/.Schéma zápisu zvuku – jednotlivé optické záznamy zvuku: Záznam zvukových kmitů, převedených na kmity elektrické, se přenáší na citlivý materiál. Podstatou fotografického záznamu je, že úzký proužek na filmovém pásu osvětlujeme proměnným světlem, odpovídajícím kmitočtům zapisovaného zvuku. V podstatě se tak může dít dvěma základními způsoby. Osvětlujeme-li zvukovou stopu po celé její šířce světlem o proměnné intenzitě, dostaneme výsledný fotografický záznam ve tvaru úzkých proužků o různém zčernání. Tomuto záznamu říkáme hustotní nebo intenzitní /1/. Osvětlujeme-li zvukovou stopu světlem stálé intenzity, ale pomocí kmitavé štěrbiny o proměnné šíři, dostaneme výsledný fotografický záznam, kterému říkáme plochový nebo amplitudový. Plochový záznam se pořizuje v několika obměnách. Výsledný plochový záznam může mít tvar jednostranné amplitudy, dvoustranné amplitudy – symetrický /2/, jednostranné amplitudy dvouřádkový /3/, symetrický dvouřádkový /4/ nebo víceřádkový /5/.Obrazová a zvuková klapka ve scéně: Zvukový záznam však nemůže být snímán současně s obrazem na společný filmový pás. Obrazový záznam ve filmové kameře se snímá tzv. krokovým posuvem filmového pásu, obraz po obraze. Záznam zvuku naproti tomu potřebuje plynulý pohyb filmového pásu v zápisovém prostoru. Protože se tedy obraz i zvuk zachycují na dva samostatné pásy, je třeba zajistit jednak, aby oba se posouvaly ve svých zařízeních stejnou rychlostí za vteřinu, ale i to, aby se na obou pásech nalezla vždy obě místa, která si vzájemně odpovídají. Aby se tato dvě místa po zpracování obou filmových pásů snadno našla a aby mohl být při střihu filmu zachován synchron obrazu se zvukem, je třeba je již při snímání vhodně označit. To se provádí celkem jednoduše – pomocí klapky ve scéně. Po zpracování obou filmových pásů se snadno pozná v obrazové scéně místo, ve kterém jsou obě ramena klapky v doteku a ve zvukovém záznamu místo, kdy se sevření ramen klapky projevilo zvukově – výchylkou.Schéma laboratorního zpracování filmového materiálu – vyvolávací stroj – zásobníky pro chemikálie: Fotografický záznam obrazu i zvuku je založen na citlivosti stříbrných solí, uložených v želatinové emulzi, na světlo. Světlem, které při osvitu dopadá na tuto citlivou vrstvu, se mění chemická podstata těchto solí a na filmových pásech se tvoří neviditelný, tzv. latentní obraz. Aby se účinek světla zesílil a aby se obraz i záznam zvuku stal viditelným, je třeba takto osvětlený filmový materiál chemicky zpracovat – vyvolat a ustálit. Toto chemické zpracování filmových pásů se provádí ve speciálních volacích strojích, ve kterých se fotografický obraz vyvolává /A/, pere, /B/, ustaluje /C/, pere /D/ a suší /S/. Filmový pás se přitom odvíjí ze zásobníkové kazety /C1/ a po průchodu volacím strojem se opět navíjí na cívku /C2/. V poslední části volacího stroje, v sušicí skříni, je filmový pás vysušován teplým vzduchem, který je do skříně vháněn teplovzdušným ventilátorem /V/. Jednotlivé nádoby, kterými filmový pás prochází, jsou plně automaticky zásobeny ze zásobníkových kádí. Po chemickém zpracování vznikne na místech, které byly při osvitu zasaženy světlem, kovové stříbro, které obraz vytvoří. Z míst, které světlem zasaženy nebyly, se naopak citlivé soli stříbra v ustalovači rozpustí a vyloučí.Negativ a pozitiv obrazu: Po tomto procesu dostaneme fotografický obraz s převrácenými jasy, kterému říkáme negativ. Abychom získali fotografický obraz věrný se skutečným fotografovaným předmětem, musíme získat nový fotografický obraz, se správným rozložením jasu, kterému říkáme pozitiv.Schéma laboratorního zpracování třívrstvého barevného filmu: Chemické zpracování barevných filmů je poněkud odlišné a složitější. Rozdíl mezi vyvoláváním barevného negativu a barevného pozitivu je v tom, že vyvolaný barevný negativ má zcela převrácené negativní barvy a proto se projevuje v barvách doplňkových. Předměty červeně zbarvené jsou na negativu v barvě azurové, modrou barvu předmětu nahradila na negativu barva žlutá a zelenou barvu opět barva purpurová. Při kopírování vzniká příslušný obraz opět v odpovídajících vrstvách a po opětném chemickém zpracování vznikne výsledný obraz v základních barvách, které v průhledu mají přesně odpovídat barvám snímaného předmětu. Na grafu vidíme – počínaje od pravé strany – skutečný barevný předmět /1/. Barevný negativ v doplňkových barvách je na obraze 2. Vyvolaný negativ v průhledu se jeví v barvách, jak ukazuje obraz 3. Tento negativ /4/ je prosvětlován bílým světlem, složeným ze základních barev červené, zelené a modré /S/. Pozitivní materiál je po zpracování vyvolán v barvách doplňkových /5/ a jeví se v průhledu jako barevně věrný obraz /6/. Na grafu dále vidíme skládání barev /I./, a to červené, zelené a modré na barvy doplňkové žlutou, azurovou a purpurovou. Složením všech tří základních nebo doplňkových barev se získá barva bílá. V dolní části grafu /II./ vidíme odečítání barev při průchodu jednotlivými filtry: žlutým /Ž/, purpurovým /P/ a azurovým /A/.Postup při zpracování inverzního filmového materiálu: K získání fotografického nebo filmového pozitivu není třeba vždy volit cestu negativ – pozitiv. Lze použít také zvláštního filmového materiálu, kterému říkáme inverzní a který lze po osvitu ve filmové kameře ihned zpracovat na pozitiv. Tyto materiály, ať černobílé nebo barevné, poskytují po zpracování pozitivní – průhledné obrazy /diapozitivy nebo filmové pásy/, které lze promítat jako unikáty. Postup inverzního zpracování vidíme na diagramu. Z povrchu předmětu A se odráží nestejné množství světla, které způsobí osvětlení citlivé vrstvy inverzního materiálu /B/. Na tomto materiálu je na podložce /2/ nanesena želatinová vrstva /1/, ve které se po vyvolání osvětlené soli stříbra přemění na kovové stříbro, čímž se obraz v emulzi zviditelní. Toto kovové stříbro se z želatinové emulze bělicí lázní vybělí a vyčistí /C/, takže v emulzi zůstane pouze neosvětlená část solí stříbra. Takto vybělený filmový pás /D/ se osvětlí světlem elektrické žárovky, čímž se provede druhá expozice /S/ a po druhém vyvolání /E/ se již vytvoří skutečný pozitivní obraz /F/. Tento fotografický obraz je zpravidla mnohem jemnozrnější a proto je i pozitiv kvalitnější, než lze získat cestou negativ – pozitiv, při kterém se uplatňují vlivy zvětšení zrna, které se podílí na zhoršení ostrosti a rozlišovací schopnosti obrazu. Tento postup se zejména uplatňuje u amatérské kinematografie, kdy lze získat k promítání schopnou kopii na tomtéž filmovém pásu, který byl založen do snímací kamery.Schéma kopírování filmového materiálu – kopírka 35mm filmu: Úkolem fotografického kopírování je osvitnout citlivý materiál přes negativní obraz. Rovněž při tomto osvitu vzniká latentní /skrytý/ obraz. Ke kopírování se nejčastěji používá kontaktního kopírování, při kterém se citlivá vrstva pozitivního materiálu nalézá v kontaktu s želatinovou vrstvou negativu. Druhotný – kopírovaný obraz je vůči prvotnímu – negativnímu obrazu zrcadlový – stranově vytočený. Měřítko obrazu při kontaktním kopírování je 1 : 1. Lze však také užít optického kopírování, při kterém se optický obraz z negativu přenáší na citlivou vrstvu pozitivního materiálu. V takovém případě může být měřítko v širokých mezích měněno, případně i v jednom směru opticky zkresleno – anamorfováno. Při kopírování jde především o to, aby druhotný obraz co nejvěrněji reprodukoval obraz negativu. Podstatou filmových kopírek tedy je, že se negativní a pozitivní filmy pohybují shodně vůči kopírovacímu okénku, ve kterém dochází k osvitu. Přitom je třeba, aby vždy oba filmové pásy, jak negativní, tak i pozitivní, v okamžiku při osvitu neměnily své zaostřovací polohy. Kopírovací stroje se vyrábějí pro provoz v temných komorách, ale i pro možnost kopírování při denním světle. Na schéma kopírovacího stroje vidíme zásobníkovou kazetu negativního filmu /NF/ s navíjecí cívkou /NC/ i kazetu pozitivního filmu /PF/ a navíjecí cívkou /NC/. Oba filmové pásy jsou v kopírce transportovány ozubenými válečky /V/ a v prostoru kopírovací okeničky prosvětlovány světlem /S/.Manipulační převíjecí stůl pro filmové kopie: Filmový pás je třeba při jednotlivých procesech převíjet. Procesy ve vyvolávacím stroji v kopírce, při čistění, lepení, matování ploch, promítání a kontrole vyžadují neustálé manipulace s filmovým pásem. Tato manipulace nezůstává bez vlivu na technický stav filmového pásu, jeho otvorů děrování a stavu jeho povrchových ploch. Každý díl pozitivu, zhotovený ve filmových laboratořích se průměrně převíjí pětkráte až osmkráte. Duplikátní negativ /negativ rozmnožovacího materiálu/, z něhož se nakopírovalo sto distribučních filmových kopií se průměrně převíjel až stopadesátkrát. Tato manipulace se provádí na převíjecích stolech, které nezřídka bývají vybaveny kontrolní prohlížečkou, případně měřičkou délky filmového pásu.Stříhací a kontrolní stoly pro film 35mm: Při natáčení filmu se obvykle natočí každá scéna vícekráte, a to proto, že každá se nemusí podařit. Tím se při snímání zpracuje mnohem více materiálu, než kolik se ho použije do výsledného filmového díla, do filmové kopie určené k promítání. Řada scén se musí opakovat při snímání pro chybu použitého zařízení, některé scény pro neuspokojivý umělecký výkon herce a podobně. Z veškerého nasnímeného materiálu se výsledný film zpracovává střihem. Přitom se jednak vybírají nejzdařilejší scény, jednak se vybírá pouze funkční a umělecká část scény a dále se za pomoci klapky sestřihuje část obrazových scén s částí příslušejících záznamů zvuku tak, aby tyto později nakopírovány na společný pás, si zachovaly synchron. Střihová práce je sice prací technickou, ale nelze ji dělat bez potřebného tvůrčího záměru, a proto je tato práce řazena po bok podílu režiséra a kameramana na filmovém díle.Stahovací stůl pro míchání zvukových pásů – pohled do pracovního sálu: Záznam zvuku se nesnímá společně s obrazem na stejný filmový pás. Lze však také říci, že se zvuk nesnímá vždy společně s obrazem. Často z provozních důvodů, zejména kdy se obraz točí v exteriérech, přičemž by mohl být zvuk rušen různými nežádoucími hluky, se mluvené slovo natáčí dříve, nebo dodatečně. Zvuk, který je zapsán na distribuční filmové kopii, nebývá také nahráván při výrobě filmu na společný zvukový pás. Při snímání mluveného slova nelze současně scénu podmalovat doprovodnou hudbou, případně hluky z přírody, hluky průmyslovými a podobně. Tyto jednotlivé zvuky se zaznamenávají odděleně na pomocné zvukové pásy a z těchto dílčích pásů, kterých bývá často 6, 8 i více, se přehráváním na zvukových zařízeních a vhodným zesilováním či zeslabováním zapisuje na míchačce výsledný zvukový pás. Na diafilmu vidíme jednak detail stahovacího zvukového stolu a jednak pohled zvukového technika na scénu v míchacím sále.Použití makety – modelu při snímání filmové scény: Ve snímací technice se dnes předchází nákladným, případně nebezpečným scénám ve stále větším měřítku používáním vhodných trikových způsobů. Těchto trikových záběrů se dnes často používá i v případech, kdy nejde o vzbuzení nepřirozeného dojmu u diváka. Třebaže triková technika je velmi složitá a její obecné vysvětlení se vymyká rozsahu tohoto diafilmu, můžeme si uvést alespoň dva používané případy jako vzor. Prvým použitelným případem je scéna, při které dochází ke zničení nákladného zařízení. Má-li kupříkladu dojít k požáru města nebo k havárii automobilu, není třeba tyto scény natáčet v reálu, ale lze použít maket – modelů. Na obraze můžete sami posoudit trikovou scénu modelové havárie automobilu se skutečným výsledným záběrem, který nijak neubírá na autentičnosti.Použití zadní projekce při trikovém snímání filmové scény: Druhým případem je tzv. zadní projekce. Pomocí zadní projekce lze nasnímat scénu před velkou promítací plochou, na kterou se zezadu promítá libovolné pozadí. Za tím účelem se používá výkonného promítacího zařízení, umístěného na pohyblivém vozíku tak, aby se mohla měnit i velikost scény při zadní projekci. Lze přitom použít i masky, která překryje při snímání hranou scénu a která dovolí v ateliéru natáčet scény z kteréhokoliv místa na světě za pomoci fotografického snímku.׋›Přijímací filmová technikaVýrobceDPrahaRok1967Délka32 okénekAutor kresebSamešová VěraAutor textuSkříčka MetodějPředlohaELKTOznačení4063Další diafilmy výrobceSovětští pionýřiSbor národní bezpečnosti SNBSamopal vz.58Ústecký kraj
