Božena NěmcováBožena Němcová – portrét od Maxe Švabinského: „Byla krásná, že to k víře není“, říká básník František Halas o spisovatelce Boženě Němcové. Malíř Max Švabinský zachytil ve své kresbě toto její lidské kouzlo. Ale Němcová nebyla krásná jen svým zevnějškem. V ní se pojila krása ducha s krásou těla v tak dokonalého člověka, jak o tom snili antičtí spisovatelé. Julius Fučík to vysvětlil slovy: „Božena Němcová není jen sladká, okouzlená duše, jen spanilá žena se srdcem bez konce toužícím a nepochopitelně krutým osudem; také ne jen trpitelka hodná pozdní a nepotřebné lítosti, ale i duše odvážná, žena nová, s krásným, nejlidštějším srdcem a osudem bojovníka.“+42Rodná chalupa babičky Boženy Němcové: Kořeny rodu této první ženy spisovatelky, zakladatelky české moderní prózy, tkví ve východních Čechách v Orlických horách. Tam se roku 1770 narodila Magdalena Novotná, babička Boženy Němcové, ve vesničce Křovicích za Dobruškou na Slezských hranicích. Tamodtud odešla také její dcera, matka Boženy Němcové, Terezie Novotná, později provdaná Panklová, sloužit do Vídně k paní Barboře Hauptamnové.Vídeň, rodiště Boženy Němcové: Vídeň, překrásné výstavné město, si oddychlo po napoleonských válkách, že minulo nebezpečí hrozící z Francie, ale v této bezstarostné Vídni čeští hoši a česká děvčata hledali trpkou službu a za kousek chleba platili často svou ctí a svým zdravím. Terezka tu poznala Jana Pankla, mladého, hezkého kočího v hraběcích službách, svého pozdějšího manžela. Jejich prvním dítětem byla Barunka. Narodila se 4. února 1820 v domě paní Hauptmanové, v devátém okresu vídeňském.Paní kněžna: Avšak velmi brzy si odvezli rodiče několikaměsíční Barunku do Ratibořic u České Skalice. Bylo to panství vévodkyně Kateřiny Zahánské. Provdala se tehdy za hraběte Schulenburga a s ním se do jejich služeb dostal Jan Pankl. Božena Němcová ji zobrazila ve své „paní kněžně“ jako ušlechtilou bytost, která dovede svou laskavostí překlenout propast mezi šlechtou a lidem. Kdyby všechny kněžny byly jako tato idealisovaná postava, pak by žádný Kudrna na světě se svými dětmi nemusil trpět bídu a všechny společenské rozpory by se napravily dobrotou lidského srdce. Ale skutečnost je jiná.Ratibořický zámek: Ratibořický zámek dala paní kněžna zřídit za napoleonských válek. Vešel do dějin tím, že se tu konala schůzka „tří císařů“ rakouského, Františka I., ruského cara Alexandra a pruského krále Bedřicha Viléma IV. Na ní se dohodli o společném postupu proti Napoleonovi před bitvou u Lipska. V zámku byla síň „tří císařů“, která připomínala tuto historickou událost. Kolem zámku byl knížecí park, překrásné květiny, vzácné stromy, vodotrysky. Babička s dětmi sem měla volný přístup. Dnes je v tomto zámku umístěno museum, které shromažďuje všechny památky na knihu Boženy Němcové, její nesmrtelnou „Babičku“.„Staré bělidlo“: Manželé Panklovi se ubytovali na Starém bělidle. Domek, kde bydleli byl později zbořen. Byla to chalupa zpola zděná, zpola dřevěná, u východu do zámeckého parku. Měla krásnou ovocnou zahradu, přes cestu byla panská zelinářská zahrada, takže Panklovy děti byly stále v přírodě. Starý zahradník Bindr učil Barunku pěstovat květiny a když přijela babička, proměnilo se Barunce celé ratibořické údolíčko v ráj. Na obrázku není původní Staré bělidlo, nýbrž domek, kterému teď tak říkáme. Zde bydlela Božena Němcová se svými dětmi až teprve roku 1844 za svého letního pobytu v Ratibořicích a sem umístila děj své „Babičky“.Škola v České Skalici: Ještě před příjezdem babičky dala matka zapsat Barunku do školy v České Skalici. Bylo to malé stavení se šindelovou střechou. Barunka dostala tabulku, ozdobenou černým kohoutkem. Na ní byla vytištěna písmena, jimž se Barunka měla učit. Do rákosové mošinky vedle tabulky uložila jí matka ještě namazaný krajíc. Tak zahájila svůj první krok ke vzdělání dívenka, jejíž jméno se zaskvělo nejen mezi nejlepšími žáky školy v tak zvané „zlaté knize“ ratibořické, ale také ve zlaté knize nejlepších synů a dcer českého národa.Pan učitel, ilustrace Adolfa Kašpara: V českoskalické škole učili Barunku Panklovou dva učitelé: Jan Smetana, bratranec hudebního skladatele Bedřicha Smetany a později Viktorin Kejzlar. Na Barunku měli oba velký a dobrý vliv. Bylať to v té době dívenka velmi čilá a těžko se přizpůsobovala školnímu životu. Oba učitelé byli dobří a Božena Němcová jim oběma i svému pozdějšímu chvalkovickému učiteli Antonínu Purmovi a celému učitelskému stavu, postavila pomník kovu trvalejší ve své povídce „Pan učitel“. Ilustrace od Adolfa Kašpara ukazuje typický zevnějšek vesnického učitele, který byl vzorným vychovatelem mladých i starých.Barunka Panklová sedmnáctiletá: Základy školního vzdělání, které Němcová získala v České Skalici, doplnila si ve Chvalkovicích, v zámku u obročního Hocha a jeho paní. Měla se tím z ní stát slečna znalá němčiny, šití a hry na piano. Ale Betty, jak zde Barunce říkali, četla raději romantické romány ze zámecké knihovny a představovala si, že je jejich hrdinkou. Vyspěla v překrásnou dívku, jak ji vidíme na obrázku neznámého malíře. Tak vypadala, když se vrátila z Chvalkovic a když ji poznal Josef Němec.Josef Němec: Josefu Němcovi bylo 31 let, když se ucházel o Barunku Panklovou a byl respicientem u finanční stráže v Červeném Kostelci. Byl to orgán celní správy, který též střežil hranice před podloudnictvím, jež se tehdy v Podkrkonoší hodně rozmáhalo. Barunce se nelíbil. Vypravuje se, že si Barunka hrála s pannou, když přišel po prvé k Panklovům na návštěvu. Ale matka Barunčina toužila, aby měla svou nejstarší dcerku zaopatřenou, neboť po ní tu byla ještě hezky dlouhá řádka mladších sourozenců. Poněvadž samostatného povolání pro dívky v tehdejší době nebylo, musela se Barunka podřídit matčinu přání.Jiřinková slavnost, ilustrace Adolfa Kašpara: Svatba byla roku 1837 v České Skalici. Svatební veselí pokračovalo na Jiřinkové slavnosti, která se konala ve Steidlerově hostinci „U českého lva“. Jiřiny jako novinku mezi květinami počali pěstovat zejména na českých farách. Jiřinkové výstavy, slavnosti a plesy byly spojeny s projevy českého vlastenectví. Na takovém plese protančila mladá paní svou svatební noc. Alois Jirásek o tom vypravuje ve třetím díle své kroniky „U nás“. Adolf Kašpar nakreslil Němcovou jako veselou tanečnici, která se stala královnou jiřinkového plesu. Byla to její poslední bezstarostná zábava. Vším, co od této doby prožívá, zní nesouzvuk nerovného manželství.Červený Kostelec: První byt mladé paní byl v Červeném Kostelci v domě kupce Hůlky. „Zdá se mi, že jsem přišla mezi samé dobré lidi“, píše Němcová ve své povídce „Chudí lidé“. Kupec a jeho paní, jejich schovanka Francla a hlavně chudičký poctivec Jakub Halina, to jsou oni chudí lidé, kteří si navzájem pomáhají a mírní tak zlo a křivdy působené bohatými. Obrázek napsala Božena Němcová tak svěže, jako by jej byla napsala hned a ne až po 20ti letech.Litomyšl: Josef Němec byl pro své vlastenecké neuvážené činy překládán s místa na místo. Z Červeného Kostelce byl přeložen do Josefova. Tam se narodil první syn Hynek. Z Josefova se stěhovali do Litomyšle. Stěhování bylo nepohodlné, na selských vozech, po kostrbatých horských cestách, za deště a vichru. Zato v Litomyšli se Němcové zalíbilo. Zámek byl výstavnější než ratibořický. Slavné piaristické gymnasium se studujícími, filosofy, to bylo něco nového pro mladou paní. Zúčastnila se studentských slavností a zábav, které se konaly v Nedošínském háji. Na kratší procházky chodila do zámecké zahrady, když se jí narodil druhý synáček Karel.Magdalena Dobromila Rettigová: V popředí tehdejší společnosti litomyšlské stála Magdalena Dobromila Rettigová, česká vlastenka, která vychovávala litomyšlské dívky v národním uvědomění. Učily se u ní umění kuchařskému a současně také lásce k českému jazyku. Ideál M. D. Rettigové byl ovšem ideálem dobového bieder-mayeru – maloměšťáckého životního slohu v první polovině devatenáctého století. Chtěla vychovat budoucímu všemocnému manželovi vzorné „chotinky“. Julius Fučík ve své studii „Božena Němcová bojující“ staví tuto autorku rozměrné Domácí kuchařky jako představitelku maloměšťáckého sošáctví, jehož touhou je klidný život u stolu přetíženého dobrými krměmi, proti Boženě Němcové, jak ji známe z jejího pozdějšího díla. V Němcové vyrostla nová žena, která se opřela zotročení ženy a bojovala za osvobození nejen ženy, ale každého člověka.Polná: Avšak již v roce 1840 byl Němec zase přeložen. Tentokrát do města Polné. V tomto starobylém městě se Němcová sblížila s polenskou vlasteneckou společností, zejména s knihkupcem Pittnerem a s jeho paní, četla české knihy a časopisy. V Tylových „Květech“ se dočítala o vlasteneckém ruchu v Praze, o prvním českém bále, o spolku pražských vlasteneckých paní a dívek. Celou duší toužila, aby se mohla tohoto života zúčastnit. Tylovy spisy v ní vzbudily lásku k české minulosti a touhu prospět české vlasti. Nad kolébkou třetího dítěte, dcerušky Dory, sedávala s povídkami Tylovými a Klicperovými a snila o pobytu v Praze.Dům na Poříčí: Němcové se její přání splnilo. Roku 1842 byl Němec přeložen do Prahy. Ubytovali se v jednopatrovém domě na Poříčí proti dnešnímu obchodnímu domu „Bílá labuť“. Tady k dětskému trojlístku přibylo ještě čtvrté dítě, syn Jaroslav. Zde také býval častým hostem u churavějící Němcové doktor Josef Čejka, lékař, přítel a literární rádce. Často byl svědkem jak Němcová vypravovala pohádky svým dětem a přiměl ji k tomu, aby je zapsala. Vydala je pod názvem „Národní báchorky a pověsti“.Praha z Petřína: Němcová, okouzlena Prahou, vydávala se na pochůzky městem. Objevovala se jí Praha historických památek. Praha ještě sevřená hradbami, ale přesto krásná s vyhlídek petřínských, nebo z Wimmerových, dnešních Riegrových sadů. Tuto historickou Prahu, Prahu krásnou v rozkvetlých zahradách, poznávala Němcová s řadou přátel, českých vlastenců. Vzbudila jejich pozornost na českém bále a byla jeho královnou. Jiná žena by se byla spokojila těmito úspěchy, ale Němcová cítila, že je její povinností něco více: oddati se nadšeně práci pro český národ.Hellichův portrét: Sličná a okouzlující mladá paní byla nadšeně přijeta v pražských vlasteneckých měšťanských rodinách u Fričů, u Staňků, u Palackých. Sblížila se se sestrami Rottovými, pozdějšími spisovatelkami Karolinou Světlou a Žofií Podlipskou. Jejími přáteli se stali Čelakovský, Erben, Amerling, Purkyně, Havlíček, Tyl a jiní čeští buditelé. Malíř Josef Hellich ji portretoval roku 1845 pro rodinu lékaře Staňka. Tato její podoba se vtiskla v paměť celému národu.Václav Bolemír Nebeský: K nejmilejším jejím přátelům patřil Václav Bolemír Nebeský, vedoucí básník tehdejší literární generace. Říkali si „Mladá Čechie“ a jejich heslem byl boj proti zbytkům feudalismu, proti odumírajícímu starému světu a úsilí o nový, svobodný svět v duchu revolučních myšlenek evropských. Nebeský poznal Němcovou na českém plesu a názorově se s ní sblížil na výletu do Šárky a do Hvězdy. Vraceli se již za šera. Nebeský nadšeně hovořil o českém národu. Němcová se dívala na Prahu s proskakujícími světélky pod strahovskou výšinou. Na večerním nebi zářily hvězdy. V takových chvílích se rodí básníci. Němcová přišedši domů, napsala vzletnou báseň „Českým ženám“.Květy: Tylovy „Květy“ otiskují 5. dubna 1843 tuto báseň. Po prvé se tu Němcová podepisuje Božena. Vyzývá v ní české ženy k obětavé lásce k vlasti. Báseň začíná slovy: „Ženy české, matky české! Slib si dejme a v něm stůjme: pro blaho své drahé vlasti všechny síly obětujme!“ Srovnává dále možnosti muže a ženy: „Muž, ach, ten má meč svůj ostrý, rámě, sílu, muž má všecko; ale útlá, slabá žena, jen své srdce – a své děcko.“ V závěru končí: „Ženy české, matky české! Jediná nám budiž slast, vychovati naše děti pro tu slavnou, drahou vlast.“Domažlice: Němcová se však nestala básnířkou. Její nadání ji vedlo jinam. Vyprávěčské umění Němcové, které se už v Praze tak skvěle projevilo v jejích „Národních báchorkách“, dostalo nový inspirační zdroj, nové podněty v Domažlicích. Prvý byt Němcových byl v domě „U pozamentýrů“. Dnes je tam pamětní deska. Ale tenkrát domažlické měšťanstvo Němcovou odsoudilo pro odbojné smýšlení a nevhodné styky.Selská svatba: Němcová se totiž stýkala s vesničany, poučovala je a jejich vyprávění zpracovala pro Havlíčkovu „Českou včelu“. V „Obrázcích z Domažlicka“ popsala chodské nářečí, lidové zvyky, kroj, obydlí. Selská svatba na Chodsku jí poskytla obzvlášť mnohé příležitosti, aby upozornila na lidovou dudáckou hudbu. S lidem žila, viděla jeho útisk a v r. 1848 mu se svým mužem vysvětlovala konstituci. Za toto působení byl Němec přeložen do Všerub. Při zprávě o požáru pražských staroměstských mlýnů se rozjela plna starosti 15. června do Prahy.Selská politika: Jak Němcová dobře viděla poměry v roce 1848, o tom svědčí její článek „Selská politika“, uveřejněný v Havlíčkově „Včele“ 8. dubna 1848. Na jeho význam upozornil Julius Fučík: „Nikdo z českých spisovatelů tenkrát, ani dlouho potom nevyslovil dělnický názor na panskou svobodu jako Němcová tady“. V první části tohoto článku vypravuje Němcová o dělnících, kteří mají také koupit svíčky na iluminaci, oslavu konstituce. Musí je koupit, i když nemají na chléb dětem. Ale cítí, že jde o svobodu pánům, ne jim. V druhé části se zabývá Němcová rolníky. Líčí jejich neuvědomělost, bezradnost, touhu po zrušení roboty, ale také strach z pánů. Živá účast na výchově lidu v r. 1848 přivodila Němce do stálých nesnází v úřadě. Ze Všerub byl přeložen do Nymburka a odtud do Liberce.František Matouš Klácel: Němcová viděla, že prostý lid se má hůře než panský pes, a proto toužila, aby se urození a bohatí stali lepšími, aby skutečně nastala rovnost mezi lidmi. Pídila se po prostředcích, jak odstranit sociální bídu a vstoupila do skupiny nadšenců, kteří si říkali „Moravské bratrstvo“. Vedoucím byl brněnský pokrokový kněz, František Matouš Klácel. Studoval francouzské socialistické utopisty, Saint-Simona, Fouriera, Babeufa. Aby s nimi seznámil Boženu Němcovou, psal články, které byly později vydány pod názvem „Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu“, otištěné z Moravských Novin.Karolina Světlá: Němcová těmito myšlenkami rostla stále více v ženu, která toužila po přeměně společnosti, ve které žila. Toužila po samostatnosti. Když nejstarší dva hošíci měli jít do Prahy na studie, přišel rozkaz, aby se Němec odebral do Moškovce v Uhrách. Němcová se rozhodla, že zůstane sama s dětmi v Praze a že je bude živit svou spisovatelskou prací. Ale to bylo příliš smělé odhodlání na tehdejší dobu. Ani Karolina Světlá, která jí zprvu byla dobrou přítelkyní, nezůstala jí oporou. Věděla o nedostatku Němcové a donesla jí příspěvky, které pro ni sebrala česká společnost. Ale Němcová se o peníze rozdělila s mladým studentem a literátem Bendlem. Učinila tak před Světlou a Světlá už nikdy k Němcové nevkročila.Němcová s dětmi: Pro Němcovou nastaly doby skutečné bídy. Muž měl skrovné služné a posílal peníze nepravidelně, honoráře za povídky byly nepatrné. Němcová by si byla již zoufala, ale láska k dětem ji držela. Z té doby jsou ony smutné dopisy, ve kterých prosí o skývu chleba. „Dnes nemám ani tolik peněz, abych si koupila papír a mohla psát... Kdybych byla sama, nic bych si z toho studentského života nedělala, ale když mám starost o tolik krků, to je smutná věc“. Svým dětem byla Němcová laskavou a roztomilou matkou. Dovedla je vychovávat nenásilně a děti ji zbožňovaly. Na obraze je vpravo za Boženou Němcovou nejstarší syn Hynek, před ním dcerka Dora. Nalevo za Boženou Němcovou stojí syn Karel a před ním nejmladší syn Jaroslav.Psací stůl Boženy Němcové: V pozůstalosti Němcové je její psací stůl. Na něm vytvořila své kouzelné pohádky a povídky. Dlouhá noc, Domácí nemoc, Baruška, Sestry, Rozárka, Karla, Babička, Divá Bára, Dobrý člověk, Chýže pod horami, Pohorská vesnice, Pan učitel, Chudí lidé, V zámku a podzámčí. V nich zachycuje společenské vrstvy, protiklad mezi lidem a panstvem, líčí jej realisticky, ale v každé povídce nastává onen zlom ke šťastnému konci, v němž chce Němcová všechny rozpory vyřešit laskavostí a dobrotou lidského srdce. Ale dovede také přiložit ostře kritické zrcadlo sošáckému maloměšťáctví ve své „Kávové společnosti“.Bánská Bystrica: Významnou složkou díla Boženy Němcové je její vztah k Slovensku. Slovensko tehdy tvořilo součást Uher a žilo zcela jinak, než naše země. Proto čtyři cesty, které v letech 1851–1855 podnikla Němcová na Slovensko, byly významným příspěvkem k česko-slovenské vzájemnosti. V Bánské Bystrici poznala básníka Janka Rimavského. Ukázal jí svou sbírku slovenských pověstí. V blízkých lázních Sliači se léčila a prožila s dětmi několik pěkných dní.Hynkova dětská kresba: V roce 1853 odjela Němcová do Uher po třetí. Ale na této návštěvě ji zastihl dopis o těžké chorobě nejstaršího syna Hynka. Byl to nadaný kreslíř a Němcová v něj skládala velké naděje. Hynkovu dětskou kresbu, která prozrazuje opravdové nadání chovala jako svatou památku.Němcová v době, kdy psala „Babičku“: Zdrcena úmrtím šestnáctiletého syna, upadla sama do nemoci. V době největšího smutku „jako nějaká fatamorgana začal před ní vystupovat hezký obraz malého údolíčka do nejmenších podrobností a v něm tichá domácnost Proškova, v níž je babička hlavní osobou.“ Po celou dobu nemoci hovořila o tomto ráji, a když povstala z lože, začala psát „Babičku“.První vydání „Babičky“: „Babička“ vyšla roku 1855. Nakladatel vyplatil Boženě Němcové honorář pouhých 158 zlatých. Němcová ji tvořila celých 10 let. První plán vznikl v Ratibořicích roku 1844, kdy tam byla se svými dětmi. Teprve po deseti letech napsala knihu v jediném roce. Je to obraz českého venkova v době předbřeznové, kniha životní moudrosti lidu. Líčení lidových zvyků je prostředkem, jak vystihnout lidovou filosofii. Němcová nesbírala jen doklady o životě lidu, nýbrž chtěla přispět k zlepšení jeho životních podmínek. Vytvořila obraz životní harmonie, vyvěrající z laskavé moudrosti babiččiny, které se poklonila i její paní kněžna.Kašparovo vydání Babičky: Babička získala rázem srdce všech čtenářů a získává je dodnes. Její vydání jsou stále četnější a krásnější. Byla přeložena do všech jazyků světa. Je ilustrována předními malíři. Jak by se Němcová zaradovala, kdyby mohla vidět vydání s ilustracemi Adolfa Kašpara. Jeho barevné obrázky do nejmenších podrobností dokreslují popisované scény.Havlíček: Rok po vydání „Babičky“ umírá v Praze Karel Havlíček Borovský, nesmiřitelný bojovník proti bachovskému absolutismu. Oba manželé Němcovi se účastní pohřbu. Němcová klade Havlíčkovi trnovou korunu do rakve. Policie se všechno dovídá a Němec je konečně „pro politické rejdy“ zbaven svého místa.Karla: Němcová je připravena i o nepatrné podpory svého muže a pracuje tím úsilovněji. Nemůže otevřeně říci, co soudí o krutém útisku, a tak se vrací stále znovu k lidu a jeho moudrosti. Píše rozkošnou povídku „Karlu“, která je dokladem, jak tehdy lid těžce snášel vojenskou povinnost v cizích službách a jak se matky zdráhaly vydávat své syny.V zámku a podzámčí: Zbytky feudalismu a nastupující kapitalismus doléhaly na prostý lid. Kritiku těchto poměrů podává Němcová nejostřeji v povídce „V zámku a podzámčí“. U zbohatlé paní Skočdopolové ze Springenfeldu se má lépe psík než-li ubozí podruhové ve vsi a nebohý sirotek Vojtěch. V této i všech svých ostatních povídkách položila Němcová základy českému umění realistickému, které vidí skutečnost takovou, jaká je. Proto je Němcová přesvědčena, že hrdinou, který spasí svět, je lid. Pantáta Hájek, který se v povídce „Dobrý člověk“ stará o české služky a učedníky ve Vídni, více činí pro lidskou společnost než panstvo na zámku.Pohorská vesnice: Ovšem, kde může, ukazuje Němcová, jak mnoho by mohla učinit pro lid osvícená vrchnost, jako je v „Pohorské vesnici“ vzdělaný šlechtic Hanuš Březenský. Stará se o dráteníky, z nichž jeden mu zachránil při přepadení lupiči život. Slovenští drotárové žijí ve shodě s obyvateli chodské vesnice. Slovenské nářečí a chodská „buláčina“ se navzájem proplétají. Němcová chce ukázat, jak by bylo krásné vzájemné bratrské dorozumění. „Pohorskou vesnici“ pokládala Němcová za své nejlepší dílo.Chýže pod horami: Svůj vřelý vztah k Slovensku dotvrdila Němcová také svým národopisným obrázkem „Chýže pod horami“. Psala jej na žádost mladých spisovatelů Jana Nerudy a Vítězslava Hálka. Chystali na paměť 20. výročí úmrtí básníka Karla Hynka Máchy almanach a nazvali jej manifestačně „Máj“. Němcová v něm uveřejnila „Chýži pod horami“, líbezný příběh Slovenky a pražského Čecha. V závěru Němcová ostře kritisuje pražské paničky, které si pletou Slováky s Cikány.Slovenské pověsti: „Slovenské pověsti“ jsou výsledkem sběratelské činnosti Boženy Němcové za jejích čtyř slovenských zájezdů. Zapsala je podle vypravování slovenského lidu v Ďarmotech, Horní Lehotě a v Sliači a za pomoci svých slovenských předchůdců, sběratelů lidových vyprávění. V jejich duchu tvoří pak také své nejkrásnější pohádky: Dvanáct měsíčků, Bača a šarkán, Sůl nad zlato, O Dlouhém, Širokém a Žárookém. Titulní list nakreslil Josef Mánes. O obětavosti Němcové svědčí, že dřevoryt pro tisk obrázku dala zhotovit sama a účet 20 zlatých byl jí odečten z jejího honoráře. „Pověsti“ vyšly v r. 1858.Augustova tiskárna v Litomyšli: Litomyšlský nakladatel Augusta chtěl vydávat Sebrané spisy Boženy Němcové a nabídl jí korektorské místo ve své tiskárně, jejíž budovu vidíte na obrázku. Němcová přijela do Litomyšle a těšila se, že konečně bude samostatná a neodvislá. Ale nemoc na ní vykonala své zhoubné dílo. Němcová již nemohla pracovat ani na korektuře „Babičky“, ani jinak. Augusta jí nejen nezaplatil ujednaný honorář, ale odepřel jí také další úvěr v hostinci „U modré hvězdy“, kde se ubytovala. Němcová vydržela několik dní, živila se jen chlebem, utrácela sotva čtyři–šest krejcarů denně. Konečně ulehla úplně. Počátkem zimy 1862 ji Josef Němec odvezl do Prahy.Praha, byt v domě „U tří lip“: Ze své nemoci se Němcová už nevzpamatovala. V pochmurném bytě na Příkopech „U tří lip“, dostala den před smrtí do rukou výtisky prvního sešitu „Babičky“ z Litomyšle. Byly na ubohém papíře, s chybami v tisku. Nesplnilo se jí její přání, aby viděla své spisy ve skvostné úpravě. Dne 20. ledna 1862 zemřela. Byl slavný pohřeb na Vyšehradský hřbitov. Denní listy zabouřily proti těm, kdož jí za života činili příkoří. Nám však zůstává příkladem: nevzdat se vytčeného cíle ani za nejkrutějších podmínek.Štursova busta: Kult Boženy Němcové, uctívání jejího lidského osudu a nesmrtelného významu pro český národ dokazují nesčetná díla ze všech oborů umění a také nesčetná vydání jejích spisů, kromě veliké řady knih o Boženě Němcové. Jan Štursa je autorem této busty Boženy Němcové. Z rysů slavné spisovatelky dýchá ona ušlechtilost, oddanost myšlence a víra v lepší budoucnost, pro kterou jsme její památku vzývali v nejsmutnějších dobách národa. Když jsme za protektorátu vzpomínali v letech 1940–42 stodvacátého výročí jejího narození a osmdesátého výročí jejího úmrtí, vyslovili dva básníci city celého národa. František Halas vydal knihu „Naše paní Božena Němcová“ a Jaroslav Seifert napsal „Vějíř Boženy Němcové“.Karel Pokorný návrh pomníku: Sochař Karel Pokorný ve svém návrhu k pomníku vystihl onu touhu po cestě vpřed, která Němcovou vedla přes všechny překážky vzhůru za vytýčeným cílem. Pomník bude stát v Praze na Slovanském ostrově. Pak bude Božena Němcová nejen svým dílem, ale i svou postavou stále žít mezi námi.׋›Němcová BoženaVýrobceDPrahaRok1954Délka46 okénekAutor textuRybová AnnaPředlohaOSOBOznačení2884Další diafilmy výrobceKoloběh dusíkuHořlavé kapaliny 2. Garáže, přiruční sklady a topná naftaNejvýznamnější antické báje v evropském výtv. uměníSovětští lidé dobývají Arktidu
