Národní divadlo – I. dílSlavnost položení základního kamene: Rok 1958 je opět jubilejním rokem Národního divadla. V květnu tomu bylo již 90 let, co se v dějinách českého kulturního života stala významná událost: dne 16. května 1868 byl položen základní kámen ke stavbě Národního divadla – jak vidíme na obrázku. A v listopadu vzpomínáme sedmdesátého pátého výročí dne, kdy divadlo po požáru znovu vybudované bylo slavnostně otevřeno představením Smetanovy Libuše. Historie Národního divadla však nemá význam jen v oblasti divadelní nebo hudební. Národní divadlo bylo symbolem národní samostatnosti a poutem svazujícím národ a umění, výrazem touhy po důstojné budově, kde by zazníval český jazyk, potlačovaný tehdy v úřadech i ve školách.+34Architektonický návrh stavby: Na obraze je architektonický návrh stavby, plán velkolepé budovy. Její stavba byla prvním projevem společného díla probuzeného národa, který spojil umělecké tvůrčí síly stavitelské, malířské a sochařské ke chvále českého jazyka a české hudby, a prokázal tak svou kulturní svébytnost. Národní divadlo nemělo být divadlem státním nebo městským, ale divadlem vpravdě národním, které si postavil český lid sám, bez podpory vladaře a šlechty. I ti nejchudší čeští dělníci, řemeslníci a sedláci projevili při sbírce na divadlo daleko více uvědomělé národní hrdosti než například česká šlechta, která byla národu cizí. V tom se lišilo naše Národní divadlo od všech velkých divadel světa, že si je postavil „národ sobě“ a sám.Stavovské divadlo: Nejdříve se české divadelní hry hrály jen v neděli odpoledne v tehdejším Stavovském divadle, kde se jinak hrálo německy. /Krátký čas se hrálo česky také ve vlastenecké Boudě na Koňském trhu a v divadle u Hybernů/. Ale české hry ve Stavovském divadle neplnily svůj úkol. Karel Havlíček Borovský je ostře kritizoval: „České divadlo v Praze jest špatné a proto se málo navštěvuje, a poněvadž se málo navštěvuje, musí být špatné“. Proto se již od roku 1844 radili čeští vlastenci o tom, jak zřídit v Praze stálé české divadlo.František Palacký: A tak byl roku 1850 založen „Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze“ a v jeho čele stál František Palacký. Karel Havlíček píše do Slovana: „Po dlouhých nesnázích, po nejrozmanitějším zdržování dospěla konečně záležitost našeho Národního divadla – k začátku! Jistě ne dále než k začátku, neboť teprve nyní ukončeno jest předběžné připravování a došli jsme tak daleko, že nám vláda povolila složiti se a za své peníze si vystavěti zvláštní divadlo v Praze.“ Sbor vydal výzvu ke sbírkám. Krejcárek ke krejcárku obětavě přinášeli právě ti nejchudší, neboť oni byli jádrem národa. I v nejzapadlejších vesnicích se sbíralo a dávali i ti, kteří ani nedoufali, že by se do divadla někdy sami mohli podívat. Avšak ve Sboru nebylo jednoty v názorech o velikosti a poslání příštího divadla. Radikální křídlo v čele s Karlem Havlíčkem Borovským prosazovalo návrh velkého a reprezentačního divadla, které by se vyrovnalo Stavovskému. Havlíček správně upozorňoval: „...nesmíme zapomínat, že jsme my nyní v Praze živel rostoucí a Němci živel klesající.“ Druhá skupina Sboru, již vedl Rieger, měla obavy, že by se velké divadlo nezaplnilo, a chtěla uskutečnit jen divadlo zatímní.Prozatímní divadlo: Teprve po politickém oživení roku 1860, když se český sněm usnesl postavit české divadlo zemským nákladem, zvítězilo radikální stanovisko s požadavkem „monumentálního národního divadla“, které připustilo stavbu Prozatímního divadla jen jako začátek a vlastně součást budoucího divadla trvalého. A tak bylo 18. listopadu 1862 otevřeno Prozatímní divadlo, postavené architektem Hynkem Ullmannem. Jan Neruda přivítal nové divadlo v novinách velmi vřele, ale hned upozorňoval, že je to jen řešení provizorní, že je to jen krok kupředu, a varoval: „ale ne se zastavit!“.Stará solnice: Prozatímní divadlo stálo na místě staré solnice na části pozemku určeného pro stavbu Národního divadla a bylo potom k němu přičleněno. To bylo první české trvalé jeviště a tam se hrálo ještě dvacet let, zatím co se Národní divadlo stavělo. Prozatímní divadlo brzy nestačilo rostoucím potřebám divadelním. Bedřich Smetana o tom napsal: „Kdyby naši herci a zpěváci měli na dlouhá léta hráti v této malé prostoře, jež spíše domácímu jevišti přirovnati se dá, nevzdělaly by se; naše obecenstvo by se provozováními, jež více skizzami než výtvory zůstati musejí, nepřilákalo a nenavykalo, nýbrž odvykalo, básníci a komponisté by nebyli pobádáni a vybízeni, ale v předvídání polovičního zdaru spíše odstrašeni.“ A dále: „Entuziasté prozatímního divadla volají: Děkujme bohu, že máme prozatímní divadlo! My ale odpovídáme: Ano, ale prosme boha, aby nás brzy z něho vyprostil.“Roubalíkova kresba slavnosti položení základního kamene: Dne 16. května 1868 byl položen základní kámen ke stavbě Národního divadla. V slavnostních průvodech byly sváženy kameny do základů divadla z památných hor a vrchů v Čechách i na Moravě, z Radhoště a Řípu, Vyšehradu i Žižkova, z Blaníku, Trocnova a Boubína, od kladského i slovenského pomezí i z Husova vězení v Kostnici. Celá země byla spjata svými kameny se základy Národního divadla. Poselstvo přivážející žulový balvan z Blaníku vzkazovalo: „...aby slavný úkol, jejž věštcové mu přiřkli, a naděje, které do něho kladli naši předkové, přenesl i na Národní divadlo, aby i ono účastno bylo věštby dávnověké, aby novým se nám stalo Blaníkem.“ Spolky, cechy, dělníci, studenti, sokolové, sedláci i měšťani přicházeli na tento „Generální sněm České koruny uprostřed slovanských hostí“, jak označil Neruda tuto kulturní událost, která nabyla významu politického, byla dokladem vzdělanosti a vyspělosti národa, výrazem vědomí práva na národní samostatnost a svědectvím o jeho životní síle. Zakládací listina pak byla v bronzové skřínce uložena do základního kamene zároveň s kusy malty z Husova žaláře v Kostnici, s českými časopisy a články o dějinách českého divadla a mincemi.Křižovatka: Na křižovatce hlavní třídy a vltavského nábřeží bylo vybráno místo pro budovu, která obohacuje pražské panoráma a ke které vzhlíží každý občan s úctou a láskou. Nárožní poloha divadla nebyla místem výhodným, a přece se staviteli podařilo vytvořit tři průčelí a sjednotit je v celek.Základy stavby: Na soudobé rytině je zachycen začátek stavby Národního divadla.Architekt Josef Zítek: Plán stavby v renesančním slohu navrhl architekt Josef Zítek, vynikající stavitel a profesor pražské techniky. Stavba Národního divadla působila velmi podnětně i na ostatní složky výtvarného umění. Na malířské a sochařské výzdobě budovy pracovali nejlepší čeští umělci té doby, kteří ve spolupráci se stavitelem vytvořili mistrovské dílo architektonické harmonie. Na vnitřní výzdobu divadla byla vypsána soutěž a program maleb určoval, že „čerpány pak mohou býti myšlenky předmětů těch buď z bájí, pověstí, dějin, ze života národního anebo z jiného vhodného pramene slovanského“. Tím byl opět zdůrazněn ráz i poslání budovy Národního divadla: oslavovat kulturu českou a posilovat vzájemnost slovanskou.Mikoláš Aleš: Tento program byl velmi blízký Mikoláši Alši, a proto se umělec rozhodl účastnit se této soutěže. Aleš, výtvarný dějepisec českého národa, byl také výjimečným znalcem erbů a například Hynais, když pracoval na oponě Národního divadla, obrátil se na něho s prosbou, aby mu jako odborník nejpovolanější nakreslil 13 znaků českých krajů i znak Žižkův, které měly být na oponě umístěny.Dva Alšovy obrazy z cyklu Vlast – Táborsko a Domažlice: Aleš byl autorem námětů lunetového cyklu Vlast, z něhož vidíme obrazy Táborsko a Domažlice, dále čtyř velkých obrazů oslavujících Život, Mythus, Národní zpěv a hudbu a Historii, i trojdílného obrazu, který znázorňuje Úpadek, Zlatý věk a Znovuvzkříšení umění.František Ženíšek: Při provádění některých těchto námětů požádal Aleš Františka Ženíška, jejž vidíme na obraze, aby dal jeho skicám uhlazenou formu, která byla tehdy požadována. Ale nápad byl Alšův a umělec sám věděl, že „myšlenkou všechny zdejší malíře převyšoval.“ Mnohé náměty Alšovy provedl Ženíšek samostatně.Ženíškova nástropní alegorie: To platí zejména o nástropních alegoriích představujících osmero umění, jež spatřujeme na obraze. Ženíšek také namaloval původní oponu, která však byla zničena při požáru divadla. Při malbách ve foyeru sledovali Aleš i Ženíšek Mánesovu myšlenku oslavit krásy vlasti a slavnou historii národa.Opona Národního divadla: Mezi další významné výtvarníky Národního divadla patří Vojtěch Hynais. On je tvůrcem nové opony, jež znázorňuje budování Národního divadla. Opona vyjadřuje heslo „Národ sobě“ a oslavuje lásku i obětavost, s jakou si národ divadlo postavil. Uprostřed zobrazuje Múzu tragickou a Múzu komickou před nedokončenou stavbou divadla, po stranách práci umělců, řemeslníků i dělníků, malíře, sochaře, herce spolu s básníky a skladateli. Část se jich dívá na započaté dílo, část vzhlíží k postavě genia – inspirátora. Jsou to lidé staří i mladí, všichni spojeni jedinou myšlenkou: obětovat všechny své síly, schopnosti i poslední groš novému divadlu. Na ozdobném okraji opony jsou znaky Jana Žižky, Jiřího z Poděbrad a třinácti českých krajů, nahoře významné letopočty: vlevo 1850, kdy byl ustaven Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze, vpravo 1868, kdy se konala slavnost položení základního kamene, a uprostřed letopočet nejvýznamnější – 1883 – otevření Národního divadla.Salónek královské /presidentské/ lože: Hynais spolu s Mařákem a Brožíkem vyzdobili též místnosti královské lóže, která je dnes určena presidentu republiky. Na obraze je salónek nynější presidentské lóže.Hynaisova alegorie Míru a Jaro: Alegorie Míru a Jaro z cyklu „Čtvero ročních období“ jsou ukázkami děl, jimiž Vojtěch Hynais přispěl k výzdobě lóže.Obraz Řípu od Julia Mařáka: Říp od Julia Mařáka je jeden z cyklu devíti obrazů hradů a památných míst v naší vlasti, jež zdobí předsíň presidentské lóže.Dva obrazy Brožíkovy – Přemyslovci a Lucemburkové: Václav Brožík, realistický malíř historický, je autorem těchto obrazů, jež představují Přemyslovce a Lucemburky.Adolf Liebscher – Opera a Drama: Spojovací chodby v divadle vyzdobil Adolf Liebscher alegorickými malbami a náměty Opera a Drama, které vidíme na obraze, a dále v témž slohu Epos, Melodrama, Opereta, Veselohra, Fraška a Balet.Bohuslav Schnirch – Trigy: Ze sochařské výzdoby Národního divadla nás zaujmou především bronzová sousoší Trig na pylonech hlavního průčelí podle návrhů Bohuslava Schnircha. Sousoší vidíte na obraze: Schnirch také modeloval postavy Apollóna a Múz na balustrádě loggie a spolu s Antonínem Wagnerem a Josefem Myslbekem jednak dekorativně doplnil práci architektovu, jednak vytvořil plastická díla figurální.Antonín Wagner – Lumír: Tato socha Lumíra od Antonína Wagnera zdobí výklenek po straně loggie. Na druhé straně je postava Záboje od téhož sochaře. Významným dílem Wagnerovým jsou i skupiny Zpěvohry a Činohry.J. V. Myslbek – Hudba: Ve velkém foyeru stojí bronzová socha Hudba od Josefa Myslbeka. Mistr pracoval na jejím pojetí deset let a mnohokráte je obměňoval, až se socha ve své konečné podobě stala symbolem, který věrně představuje českou hudbu. Myslbek také vyzdobil portál postranního vchodu postavami Zpěvohry a Činohry.Vestibul Národního divadla: Ve vestibulu je umístěn Španielův reliéf stavitelů Národního divadla Josefa Zítka a Josefa Schulze, na chodbách jsou od různých sochařů bronzová nebo mramorová poprsí herců, zpěváků, skladatelů, spisovatelů i výtvarníků, významných mužů i žen, kteří se zasloužili o rozvoj Národního divadla nebo kteří v něm působili.J. V. Myslbek – B. Smetana; J. Mařatka – Ant. Dvořák: Vidíte Myslbekovo poprsí Bedřicha Smetany, tvůrce české národní opery, s jehož jménem a dílem je Národní divadlo nerozlučně spjato, vpravo Mařatkovu bustu Antonína Dvořáka, rovněž velikána české hudby a našeho hudebního klasika.Jan Štursa – Alois Jirásek: Podobu Aloise Jiráska, již vidíme na obraze, vytvořil Jan Štursa, který je také autorem poprsí Eduarda Vojana, Hany Kvapilové, Marie Hübnerové a dalších.Plakát k zahájení představení v Národním divadle: Dne 11. června 1881 se konečně konalo zahajovací představení Smetanovy Libuše v Národním divadle – k poctě korunního prince Rudolfa a jeho choti. Ale slavnostní otevření divadla pro celý národ se chystalo až na podzim. A tak po dvanácti představeních bylo divadlo otevřeno, aby mohly být dokončeny ještě některé závěrečné práce.Požár Národního divadla: Avšak 12. srpna 1881 se stalo neštěstí. Dělníci, kteří pracovali na zřizování hromosvodu, vysypali trochu žhavého uhlí a došlo k požáru.Vyhořelý vnitřek: Všechny záchranné práce byly marné. Do večera vyhořelo celé vnitřní zařízení, jen zdi a průčelí divadla zůstaly stát.Zpráva o požáru: Jako bleskem se roznesla zpráva o neštěstí. Avšak lid nezoufal a ihned zahájil nové sbírky s rychlostí tak překvapivou, s nadšením a obětavostí, které udivily celý svět. Dělníci, služky, řemeslníci, živnostníci, sedláci i měšťané si upírali vše, aby postavili divadlo znovu. Orličtí tkalci poslali bednu plátna, pražští povozníci nabízeli koně pro dovoz stavebního materiálu, mnozí dělníci chtěli zdarma pracovat na stavbě. Dělný lid věděl, jak je potřebí českého divadla, a dával pro ně bez rozmýšlení i to poslední. A tak v den, kdy mělo být Národní divadlo slavnostně otevřeno, bylo již známo, že jeho nové vybudování je zabezpečeno.Nová budova Národního divadla: Ve dvou letech byla budova postavena znovu architektem Josefem Schulzem, který odstranil některé nedostatky ve vnitřních prostorách původní budovy, zachoval však Zítkovu uměleckou koncepci. Připojil ke stavbě Prozatímní divadlo a celek rozšířil ještě o novou budovu na místě přilehlého činžovního domu.Průčelí do Divadelní ulice: To vše bylo skloubeno v jednolitý celek. Na obraze vidíme pohled na průčelí do Divadelní ulice.Hlediště Národního divadla: A tak 18. listopadu 1883 bylo divadlo – ještě rozlehlejší a krásnější než před požárem – znovu slavnostně otevřeno představením Smetanovy Libuše. Národní divadlo – chrám obrození – bylo vybudováno. Teď musili přijít lidé, umělci i obecenstvo, aby naplnili jeho poslání. Byla tu z počátku obava, bude-li velké české divadlo s celoročním vážným programem mít dostatek návštěvníků. Avšak obecenstvo odpovědělo samo naplněným hledištěm a živým zájmem o divadlo. Praha se předháněla s venkovem a přijela i výprava amerických Čechů podívat se na divadlo, s takovými obětmi přece velkolepě dostavěné.Národní divadlo: Národní divadlo mělo nesmírný význam kulturní i politický od doby svého vzniku až do našich dnů. V těžkých chvílích národa politicky nesvobodného a utlačovaného bylo místem, odkud zazníval český jazyk a česká hudba k oslavě velké historie našeho národa a k povzbuzení v dobách zlých. A ve dnech svobody se tu manifestačně shromažďoval národ, aby se podílel na vrcholných výsledcích umělecké činnosti dramatické, hudební a herecké, jejímž ohniskem zůstává Národní divadlo i dnes.׋›Národní divadlo I.dílVýrobceDPrahaRok1955Délka38 okénekAutor textuHendrychová Soňa Dr., Hachle AntonínPředlohaDJOBOznačení2750Další diafilmy výrobceFrontální pokusy ve vyučování elektřiněSluneční energieŽivot máme jen jedenŽací mlátička E 512 II.
