Moravský krasPlastická mapa: Než se vydáme na cesty, prohlédneme si plastickou mapu. Na ní se zřetelně rýsuje několik údolí. V severní části jsou to dva žleby, západní zvaný Pustý, a východní, Suchý. Stýkají se v údolí ponorné říčky Punkvy, která vystoupila výše v pustém žlebu na povrch a teče dále, až se pod Blanskem vlévá do Svitavy. Mezi oběma žleby je náhorní plošina, v jejíž jižnější části zeje jícen Macochy. Od Jedovnic vtéká do krasu potok Jedovnický, ale po krátké cestě slepým údolím mizí do podzemí v Rudickém propadání. Od Křtin k Adamovu postupuje údolí Josefské. V jihovýchodní části Moravského krasu se táhne směrem jihozápadním údolí Říčky.+56Údolí Punkvy pod Punkevními jeskyněmi: První naše cesta povede nás od hotelu Skalní mlýn, který je blízko místa, kde se spojují Pustý a Suchý žleb. Tam nás zaveze autobus od blanenského nádraží. Půjdeme Pustým žlebem po levém břehu Punkvy. Její čistá nazelenalá voda bublá v malých peřejích a skáče přes balvany. Břehy hustě vroubí stromy, křoviny a různé byliny. Na obrázku vidíme skupinu krásné a dosti vzácné horské rostliny měsíčnice vytrvalé, kvetoucí právě bledě fialovými květy. Je to blízko místa, kde Punkva vytéká pod skalním ostrohem, který se jí staví do cesty. Málo kroků výše je otvor, jímž vtéká do dutiny pod ostrohem. V hlubších tůňkách mezi peřejemi Punkvy můžeme spatřit bystré pstruhy. Jdeme-li sami tiše a klidně, uvidíme, máme-li trochu štěstí, u Punkvy ptáka velikosti drozda, skorce, který se občas vrhá do vody a pod její hladinou kráčí po dnu, kde loví různé drobné vodní živočichy.Výtok Punkvy: Zakrátko dojdeme ke strmé skále, pod níž širokou skalní branou vytéká ze dna Macochy Punkva. Tu přistávají lodi s návštěvníky, kteří se vracejí z Punkevních jeskyní a ze dna Macochy. Na skalní stěně je upevněna tabulka s nápisem „Wankel“ a letopočty 1821–1897. Připomíná památku dr. Jindřicha Wankla, lékaře Salmovských železáren v Blansku, zasloužilého krasového badatele, který prozkoumal usazeniny krasových jeskyní a vědecky zpracoval svoje nálezy. Byly to zejména pozůstatky pravěkých zvířat a pravěkého člověka. Dr. Wankel se pokusil proniknout v člunu touto skalní branou na dno Macochy. Jeho pokusy však skončily nezdarem. V jisté vzdálenosti narazil na místo, kde se strop skláněl až pod hladinu vodní, a zabránil dalšímu pronikání. Takovému místu říkáme sifon. Když prohloubil řečiště a snížil tím hladinu, dostal se nízkým prostorem mezi hladinou a stropem dále, ale narazil na další sifon a musil se vrátit.Punkevní jeskyně – Přední dóm: Jen několik kroků za výtokem Punkvy je budova, kterou vstoupíme do pohádkových Punkevních jeskyní. Již nedaleko od vchodu se shledáváme s bohatou krápníkovou výzdobou jeskyně v Předním dómu. Některé krápníky visí od stropu jako ledové rampouchy se střechy, jiné ční od země do výše, jako by z ní vyrůstaly. Prvé jmenujeme stalaktity, druhé stalagmity. Se stropu stále odkapává voda, kapka následuje za kapkou, a tak po dlouhé věky neustále přirůstá vápencová hmota směrem dolů, roste stalaktit. Z kapek, které spadly na zem, usazuje se zbytek vápence a narůstají kolmo vzhůru stalagmity. Někdy se stalagmit a stalaktit setkávají a spojují se v sloup. Obrázek ukazuje krápníkovou výzdobu, jež se zrcadlí v hladině jezírka.Krápníky v Punkevních jeskyních: Na dalším obrázku vidíme jeskynní prostor se stalagmity různých tvarů. Narůstají na zřícených balvanech. Povrch balvanů je pokryt sintrovým obalem. Prvnímu ze skupiny tří stalagmitů se říká „zajíček“, neboť tvarem připomíná panáčkujícího zajíčka. Punkevními jeskyněmi, chodbami a dómy kterými procházíme, protékala kdysi Punkva. Nyní teče asi o 7 m hlouběji a asi o 70 m dále vpravo v dosud neprobádaném podzemí.Dno Macochy: Ze „suchých“ Punkevních jeskyní vycházíme na dno Macochy. Kromě nejvyšší kolmé stěny 138 m vysoké, na kterou je ze dna úchvatný pohled, obklopují tuto propast skály šikmo do středu skloněné a všechny spolu svírají obdélníkový otvor, kterým vidíme oblohu. Pod okrajem tohoto otvoru se opět rozestupují a prostor dna se šíří pod jejich klenbami. Na místě Macochy byly v pradávnu rozsáhlé podzemní prostory, jejichž strop se zřítil. Jeho rozpadlé trosky jsou spolu se sutí z odpadlých úlomků okolních skal a s naplavenými zeminami nakupeny na dně. Dnem protéká Punkva: opouští dosud neznámé podzemí otvorem pod severovýchodní převislou skálou a napájí hluboké horní jezírko. Od něho stéká k dolnímu jezírku, u kterého se opět ztrácí do podzemních chodeb. Odtoková cesta mezi oběma jezírky se mění po každé větší zátopě dna.Punkevní jeskyně – vodní dómy: Ze dna Macochy vcházíme do druhé části Punkevních jeskyní. K ní se pojí umělou chodbou vodní dómy, část nynějšího podzemního toku Punkvy. Hladina v nich je udržována v přibližně stejné výši umělým odvodňovacím tunelem. Nasedáme na motorové čluny a projíždíme po smaragdově zelené vodě, osvětlované elektrickými lampami, jež jsou umístěny pod hladinou. I ve vodních dómech obdivujeme na mnoha místech krápníkové výzdoby. Nejkrásnější je výzdoba Pohádkového dómu, do kterého dojdeme „suchou“ boční chodbou. Krápníkové záclony a bílé stalaktity, jaké vidíme na tomto obrázku, dodávají mu nevšedního půvabu.Jezírka ve vodních dómech: Celé lesíky stalagmitů, seskupené v záclony, a tenká křehká brčka se shlížejí v zrcadlové hladině drobných jezírek. V popředí je balvan se sintrovým povlakem.„Brčky“: Zde opět vidíme množství brčků. Jak vznikají? Kde voda rychleji odkapává, sráží se vápenec na povrchu kapek a tam se voda na styku se vzduchem odpařuje. Poněvadž je kapka okrouhlá, tvoří se na jejím místě z usazeného vápence kroužek. Usazenina z každé další kapky jej směrem dolů prodlouží; tak vznikne trubička, jíž voda protéká a na jejímž konci tento děj pokračuje. Křehkou krásu brček je třeba pečlivě chránit před všetečností návštěvníků. Po návratu z Pohádkového dómu dopraví nás motorové čluny k přístavišti pod výtokovou branou Punkvy, kde vystupujeme na denní světlo, a jedna pohádka končí.Pustý žleb, Čertova branka: Od Punkevních jeskyní pokračujeme Pustým žlebem dále k severu. Tam ještě úže svírají svislé skalní stěny a ostrohy hluboké údolí, po jehož dně se vine silnice. Ve stínu a chladu docházíme k místu, kde vybočuje příčně od skalní stěny skalní ostroh, který silnice zákrutem obchází. V této skále je široký průchod „Čertova branka“ a nad ní tmavé otvory, brány menších jeskyní. I jinde se v tomto údolí na obou jeho stranách dole i výše otvírají podobné díry ve skalách.Pustý žleb – skalní srázy: Musíme zvrátit hlavu, abychom dohlédli až na horní hranu bílých kolmých skalních srázů, které na východní straně svírají toto kaňonovité údolí. Pohled z volného místa na protějším svahu ukazuje část takové stěny, v zeleném rámci lesa, který vysílá své výběžky všude, kde výstupky a pukliny umožňují, aby se tam zachytily keře a stromy.Macocha, spodní můstek: Z Pustého žlebu odbočíme doprava na cestu vedoucí do strmého svahu. Pohodlně stoupáme po jejích serpentinách mezi vystupujícími skalkami, místy i pod vysokými stěnami, až dojdeme k odbočce vedoucí ke spodnímu výhledovému můstku na boční stěně Macochy. S můstku hledíme dolů obdélníkovým otvorem sevřeným okraji šikmých skalních svahů nad klenbami dna. Je to týž otvor, kterým jsme ze dna propasti viděli oblohu. Nyní jím přehlédneme větší část dna, které je pod námi v hloubce 90 m. Jak nepatrnou jeví se na něm skupina návštěvníků!Horní můstek: Úchvatný je pohled ze spodního můstku na nejvyšší skalní stěnu spadající kolmo, jako by byla vybudována podle olovnice. Vrátíme se na cestu, po které půjdeme vzhůru, abychom s výhledového horního můstku, upevněného od roku 1882 na nejvyšším místě této stěny, pohlédli do závratné hlubiny 138 m. Stěna sama je téměř holá, jen ve štěrbinách a na výstupcích, kde se udrží trochu prsti, uchytily se některé nenáročné rostliny. V máji zdobí tato místa jasně žlutými květy tařice skalní, později zde kvetou modré zvonky a jiné byliny. Ze štěrbin místy vyčnívají trsy skromné trávy pěchavy vápnomilné a keříky bezu červeného s korálkově zbarvenými bobulkami.Jícen Macochy, pohled s horního můstku: Nad protějšími zubatými stěnami je jako všude okolo smíšený les s převahou smrků. Sestupujeme po šikmých svazích skal skloněných do středu propasti. Lípy, javory, habry, smrky, lísky, kaliny, krušiny, maliníky osadily každé místo, kde našly aspoň minimální životní podmínky. Mezi nimi a nad nimi ční skalní útesy. V těchto prostorech se odlišují temně zelené tisy, jehličnaté stromy, dnes již velmi vzácné. Jsou v Moravském krasu také jinde, ale nehojné a zůstaly zachovány jen na nepřístupných skalách. V levém horním rohu vidíme spodní můstek. Rýhou vedoucí od něho ke dnu se spouštěli na dno badatelé, pokud nebylo zpřístupněno Punkevními jeskyněmi. Macochu, nejvýznačnější a světoznámý fenomen Moravského krasu, výstižně ocenil cestovatel E. St. Vráz, který do pamětní knihy napsal: „Humboldt vyslovil své překvapení a obdiv nad krásou naší Macochy; neznal později objevené Canony a propastě severoamerické. Já, který v němém obdivu poznal jsem Coloderu ostrovů Kanárských, řadu propastí v Andech jihoamerických – i ony Canony Arisonské a jiné, prohlašuji, že Macocha svou svérázností, velkolepostí, hloubkou rovná se všem, které jsem viděl; zelení krásných lesů avšak nade vše vyniká, co kdy jsem viděl.“Hřebenáč: Od horního můstku Macochy se vrátíme do Pustého žlebu a budeme v něm pokračovat po klikatě se vinoucí silnici k severu, až se náhle jeho stěny rozestoupí, a naší pozornost upoutá osamocená skála 19 m vysoká – Hřebenáč. Je to zbytek rozpadlé skalní stěny. Za většího stavu vody je obklopen rameny Sloupského potoka, který vznikl spojením potoků stékajících ze severních nekrasových území. V létě za suchého počasí je řečiště suché, neboť poslední zbytky vody stačí pohltit pukliny v jeho skalním dně a zbývá jen několik nesouvislých kalužin.Sloupské propadání: Avšak za jarního tání a po větších lijácích žene Sloupský potok své vody až k Hřebenáči. Část se jich propadá do podzemí pod Hřebenáčem, větší část s hukotem mizí v širokém skalním otvoru; propadá se do podzemních prostorů. Spojuje se tam s jinými toky a vytéká na dně Macochy jako říčka Punkva.Městečko Sloup: Od skalního sloupu Hřebenáče dostalo jméno městečko Sloup, jež vidíme v pozadí obrázku. Ve středu stojí pěkný barokový chrám, postavený v letech 1751–1754.Skály „Otec“, „Matka“, „Syn“: Jižně od Sloupu v blízkosti Hřebenáče jsou ještě jiné pamětihodné krasové zjevy. Jsou to různé osamělé vápencové skály. Známá je zvláště skupina tří skal, „Otec“, „Matka“, „Syn“.„Kůlna“: Zvláště pamětihodný je široký skalní tunel zvaný Kůlna. Je to sídliště pravěkého člověka, známé z pozoruhodných nálezů Wankla a jeho pokračovatelů. Pod ní je soustava podzemních chodeb. Pohříchu není možno pokračovat v nich nyní v dalším bádání, neboť nacističtí okupanti chtěli jejího rozsáhlého prostoru využít k tajné válečné výrobě a vybudovali na jejím dně silnou betonovou desku.Sloupsko-Šošůvské jeskyně: Nejznámější je však Sloup svým rozsáhlým, podzemním bludištěm, Sloupsko-Šošůvskými jeskyněmi, do nichž vstoupíme širokou skalní branou v blízkosti Hřebenáče. Bránu vidíme na obrázku. Jsou to nejstarší známé jeskyně Moravského krasu a také nejdříve probádané. Vynikají nejen podivuhodnou krásou krápníkových útvarů, ale uzavírají také temné a děsivé propasti. Z nich nejhlubší je Kolmá, 75 m, a Nagelova, 80 m hluboká. Ze dna propasti Nagelovy slyšíme šumění podzemních vod Sloupského potoka.Jeskyně Eliščina v Sloupských jeskyních: V Sloupských jeskyních věnujeme pozornost nejnádhernější jejich části – jeskyni Eliščině. Na obrázku vidíme mimo jiné obrovský stalagmit, připomínající stupňovitou fontánu.Sloupské jeskyně – Turecký hřbitov: Tu zase pod mohutnými stalaktity na šikmo skloněném stropu vidíme skupinu menších stalagmitů. Říká se jí „Turecký hřbitov“.Sloupské jeskyně – krápníky: Neméně krásný je pohled na jiné zákoutí se stalaktity, záclonami a podivuhodně utvářenými stalagmity.Šošůvské jeskyně – krápníky: Jeskyně Sloupské jsou nyní uměle spojeny se Šošůvskými. Obrázek představuje část jeskyně se spoustou drobnějších stalaktitů a s mohutnými stalagmity.Šošůvské jeskyně – „Svícen“: Nejzajímavější stalagmit v Šošůvských jeskyních je tak zvaný „svícen“. Je to stalagmit, který vyrostl na místě zaplaveném později vodou. Na hladině vody, v které stál, srážel se vápenec kolem stalagmitu a utvořil na jeho obvodu plochý kruhovitý tvar. Tento děj se opakoval, jak hladina vody stoupala nebo klesala. Ze Šošůvských jeskyní vystupujeme skalní branou, jižně od brány vstupní. Tím končí naše první pouť.Suchý žleb – zákrut silnice: Druhou cestu nastoupíme opět u Skalního mlýna. Přejdeme po mostě přes Punkvu a zakrátko vstoupíme do východního Suchého žlebu. Jeho úzkými soutěskami mezi strmými skalními stěnami se vine v mnohých zákrutech silnice do Ostrova. Tyto zákruty jsou nebezpečné jízdě motorovými vozidly. Nebezpečí zmenšuje vypouklé zrcadlo, upevněné v skále a vysunuté tak, aby odráželo druhou část zákrutu.Kateřinské jeskyně – vstupní brána: Nedaleko místa, kde na jihu vyúsťuje Suchý žleb do širokého údolí Punkvy nad Skalním mlýnem, je v západní skále široká brána trojúhelníkového tvaru. Je to vchod do Kateřinských jeskyní.Kateřinské jeskyně – krápníky: I Kateřinské jeskyně se honosí krásou krápníkové výzdoby, jak ukazuje obrázek stalagmitového lesa pod baldachýnem z krápníkových záclon a stalaktitů.Kateřinské jeskyně – stalagmity: Stalagmity dosahují tam pozoruhodných výšek. Obrázek ukazuje nejvyšší z nich.Kateřinské jeskyně – stalagnát: Stalaktity a stalagmity rostou proti sobě a konečně srostou v jediný sloup, stalagnát. Na obrázku vidíme též v pozadí zkamenělé vodopády a na stropě výzdobu z drobných stalaktitů.Kateřinské jeskyně – zkamenělá fontána: Nádherným útvarem v Kateřinských jeskyních je také zkamenělá pagodovitá fontána.Kateřinské jeskyně – „zkamenělý vodopád“: Povšimněme si též zkamenělého vodopádu stékajícího z trhlin šikmého stropu.Svahy Suchého žlebu: Po prohlídce Kateřinských jeskyn pokračujeme v cestě Suchým žlebem. Pohled do jeho další části s vyvýšeného místa na lesnaté svahy ukazuje tento obrázek.Čertův most: Pozoruhodným skalním útvarem ve svahu na východní straně Suchého žlebu je t. zv. Čertův most, který vznikl vydrobením méně odolných vápenců v skalní zdi.Bezlesý svah u Ostrova: Dále k Ostrovu se údolí rozevírá mezi nižšími bezlesými svahy, kde mezi skromnou zelení suchomilných travin vystupují bílé skalní výčnělky krasových vápencových skal. V létě jsou tyto stráně vyprahlé a neutěšený jejich vzhled připomíná suchý a bezlesý Kras v Jugoslavii. Vesnice v pozadí jsou Vilémovice.Ostrovský závrt: Nedaleko Ostrova spatřujeme na dně údolí mezi poli mísovitou prohlubeň – závrt. Závrty vznikají na místech, kde má vápencová skála v podkladu hojné trhliny nebo je drobivější. Srážková voda tam vydatněji a rychleji proniká, rozšiřuje trhliny rozpouštěním a snáší odpadlé úlomky. Místo takové se propadá, vytvoří se závrt. Otvor bývá ucpán splaveným materiálem. Za velkých dlouhých dešťů nebo za rychlého tání se voda v některých ucpaných závrtech nahromadí, ale nezůstane v nich dlouho. Nejvíce závrtů v Moravském Krasu je v severní části plošiny, mezi Pustým a Suchým žlebem. Tam jsou také závrty největší.Balcarka: Pod Ostrovem vybíhá z boku rozšířeného údolí ostroh, v jehož nitru je jeskynní bludiště Balcarka. Dlouho tam byla známa jen jedna část, otevřená vysokou branou. Bylo to sídliště člověka ze starší doby kamenné, po něm tam zbylo v náplavech několik ohnišť, množství pazourkových nástrojů a nástrojů z kostí i kosti diluviálních zvířat. Další jeskynní prostory byly postupně objevovány a od roku 1936 je celé bludiště zpřístupněno. Do předních prostorů ústí četné komíny. Okraje jejich vnitřních otvorů jsou vyrobeny stalaktitovými třásnitými záclonami, jak vidíme na obrázku.Balcarka – Dóm zkázy: Stropy mnohých dómů se zřítily i se svojí krápníkovou výzdobou a jejich trosky se pokryly sintrovými povlaky, jak ukazuje obrázek z „Domu zkázy“.Balcarka – Velký dóm: Velký dóm v Balcarce je jedním z největších v Moravském krasu. Jeho krápníky jako všude v Balcarce svítí bělostí nebo jsou jen jemně zbarveny. Stalaktity jsou průsvitné, brčka téměř průhledná.Balcarka – Rovné stropy: Tento obrázek je z jeskynního prostoru zvaného „Rovné stropy“. Jméno vystihuje hlavní znak, jenž je pro tuto část jeskyně příznačný. Zřetelně vidíme, jak stalaktitové závěsy sledují pukliny ve stropní vrstvě vápence.Balcarka – Galerie: Jistě jste si povšimli na předcházejících obrázcích z Balcarky nápadného rozdílu mezi mohutností stalagmitů a malými stalaktity. Nejnápadněji je vidíte na tomto záběru z t. zv. Galerie. Strop je tu pokryt nesčetnými hůlkovitými stalaktity a tenkými brčky, které ostře kontrastují s mohutnými stalagmity.Balcarka – Popeluška – Handžár: Podivný je zakřivený stalaktit v jeskynním prostoru Popeluška. Říkají mu „Handžár“ podle toho, že se podobá zakřivené turecké šavli.Údolí Bílé vody – zřícené balvany: Po východu z Balcarky pokračujeme v cestě údolím od Ostrova k severu směrem k Holštejnu. Na jeho východním svahu jsou další jeskyně zvané Ostrovské a asi o 2 km dále je jeskyně Michalova. Asi 1/2 km od ní odděluje příčná skalní hráz široké a nehluboké údolí Holštejnského potoka čili Bílé vody. V této hrázi je několik otvorů, jež vedou do podzemí. Nad jedním, v rohu, kde tato hráz odbočuje od skalní hradby ohraničující údolí na západní straně, odtrhly se roku 1954 z rozpukané skalní stěny mohutné balvany a zřítily se. Obrázek nevystihuje dokonale, co se tu jistě za strašlivého rachotu padajících balvanů odehrálo.Řečiště Bílé vody za sucha: Potok Bílá voda přitéká z nekrasových území severně od Holštejna, avšak již pod Holštejnem se jeho vody ztrácejí částečně trhlinami ve dnu a v trhlinách skal pod východním zalesněným svahem údolí. Řečiště vypadá v suchém období tak, jak ukazuje obrázek.Propadání do Rasovny: Údolí Bílé vody je slepé; uzavírá je příčná skalní hráz. Řečiště zahýbá před hrází k východu, kde zeje široká skalní brána jeskynních chodeb Rasovny. Za jarního tání nebo po vydatných deštích a průtržích se valí řečištěm mohutný proud, v peřejích skáče přes skalní výstupky a nakupené balvany a s hukotem se vrhá do hltače Rasovny.Zřícenina Holštejna: Na levém břehu Bílé vody je na skalním ostrohu zřícenina hradu Holštejna. Mohutné dosud zachované zdi dokazují, že tam měl pevné sídlo loupeživý a ukrutný rytíř, pán z Holštejna, o němž vypravují pověsti.Lidomorna: Z nádvoří hradu vede kolmá vyzděná chodba do jeskyně Lidomorny. Lidské kosti v Lidomorně nalezené svědčí o nelidské zlobě majitele hradu. Na tomto obrázku spatřujeme i něco nepěkného. Jsou to nápisy, jakými i jinde hyzdí neukáznění a směšně ješitní lidé naši přírodu. Tento nešvar poškodil i vzhled některých míst v jeskyních.Rudnické propadání: Stejně velkolepý úkaz jako propadání Holštejnské je propadání Rudnické. Vzdušná vzdálenost mezi nimi je asi 10 km, ale to nám při pomyslném cestování nevadí. Potok přitékající od Jedovnic protéká krátkým slepým údolím, sevřeným strmými skalami. V divoké rokli před jeho uzávěrem bouří mezi skalisky a spadá vodopádem do skalního otvoru. Proud vody je tu stálý, takže po celý rok tu voda vpadá do podzemí. Tím se toto propadání liší od občasného v Rasovně nebo u Hřebenáče. V proudu studeného vzduchu vycházejícího z podzemí se srážejí v létě vodní páry nad Rudnickým propadáním v mlhu, která nad ním tvoří jemný závoj.Podzemní cesta Jedovnického potoka – „kašna“: Podzemní prostory, kterými se voda Jedovnického potoka ubírá k svému výtoku u Byčí skály, jsou přístupny pouze dobře vyzbrojeným a odvážným badatelům, a to jen z části. Další cestu uzavírá sifon. V dómu, do kterého vpadá voda kaskádami, vytváří se jezero. I tyto jeskyně mají honosnou výzdobu z nejrůznějších krápníkových útvarů. Nejkrásnější z nich je „Kašna“, vodní nádrž za sintrovým valem pod baldachýnem ze stalaktitových záclon.Skupina skal u Roudnického propadání: Z holé stráně nad levým břehem Jedovnického potoka u Rudnického propadání vystupují malebné skupiny rozpukaných vápencových skal. Tím končí naše druhá cesta.Údolí Křtinského potoka – stará Huť: Třetí cestu nastoupíme v Adamově. Jdeme romantickým údolím po pravém břehu Křtinského potoka, který se u Adamova vlévá do Svitavy. Jsme zatím v nekrasovém území. Skály, které vystupují ze zalesněných strání, jsou z brněnské vyvřeliny. Na této cestě upoutá naši pozornost částečně pobořená stavba tvaru komolého jehlanu, stará huť, upomínka na starý železářský průmysl.Výtok Jedovnického potoka: Před skupinou domů, zvanou Švýcárna, vstupujeme do krasového území. Zakrátko docházíme k výtoku Jedovnického potoka, jehož vody sem přitekly podzemními prostory od Rudnického propadání.Byčí skála: Ze skalního ostrohu, pod nímž je výtok Jedovnického potoka, byla část odlámána, aby byla vyrovnána silnice. Za ním se bělá vápencová skalní stěna „Býčí skála“. Pod ní je široký, vysoko klenutý prostor, vstupní brána do stejnojmenné jeskyně. Bohužel i tu upravili okupanti pro svoji zbrojní výrobu a mnoho zničili. Jeskyně „Byčí skála“ proslula množstvím převzácných předhistorických nálezů.Smrk u silnice do Křtin: Na další cestě ke Křtinám se zálibou pohlédneme na krásně vzrostlý osamocený smrk uprostřed louky.Křtiny: Před koncem cesty se nám otvírá pohled na Křtiny s krásným zámkem a s nádherným barokním chrámem s vysokou kopulí. Byl postaven v letech 1728–1750.Údolí Říčky – Hádecké propadání: Nemůžeme zcela pominout ani nejjižnější části Moravského krasu. Aspoň letmo upozorníme na půvabné údolí Říčky. Jen horní část jejího toku probíhá krasovým územím. Ztrácí se v Hádeckém propadání. Asi 1 km níže je její výtok, který vidíme na obrázku. V tomto údolí je také mezi Hádeckým propadáním a výtokem Říčky seskupeno několik jeskyní, z nichž nejznámější jsou Pekárna a Ochozská s krásnou krápníkovou výzdobou. Pekárna byla sídlištěm lidí starší doby kamenné.׋›Moravský KrasVýrobceDPrahaRok1956Délka60 okénekAutor kresebHorák Jaroslav Ing.Autor textuPleva Viktor RNDr., Vlach VojtěchPředlohaZEMPOznačení5090Další diafilmy výrobceLesy v naší ochraně a péčiTradice přátelství národů ČSSR a SSSROchrana ptactvaDějepis 6/D15 – Řecko - Války Řecko-Perské
