Mikoláš Aleš - II. díl: Země a lid+32Říp: Uprostřed Čech vystupuje z šíré roviny hora Říp. Na ni vystoupil podle pověsti praotec Čech, aby shlédl novou zemi: „... a hle, široký kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky až k modravým horám, rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jak rozlité stříbro.“ Tak o tom vypráví Alois Jirásek v Starých pověstech českých. Aleš nakreslil památnou horu v letním čase, v době žní. Pod ní se táhnou pole plná bohaté úrody, výsledek práce člověka. Poslechněte si několik veršů z básně, kterou napsal Jaroslav Seifert k této Alšově kresbě: Když ale vidíme na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí - přestane srdce chvíli tlouci. Tu nemohu se vynadívat a všechno ve mně začne zpívat, zpívat i plakat. Maminko má, jak je to hezké u nás doma!Pomezní hvozd: Pohraniční hory s hlubokými lesy tvořily přirozenou hradbu proti vpádům nepřátel. Na západě Šumava s obrovskými omšelými balvany skal, staletými jedlemi a smrky, se statečným lidem Chodska, střežila mírovou práci českého národa. Alšova kresba je ilustrace k Jiráskově knize „Psohlavci“. Z drobných kresbiček Mikoláše Alše poznáváme jeho vřelý vztah k přírodě. Krajina s hejnem ptáků, skalní útes s orlem, trs trávy s motýlem, rákosí se šídlem, cvrček, majka, střevlík a jiné a jiné přírodní drobnosti, kolem nichž my chodíme nevšímavě, objevilo pro nás citlivé oko Mikoláše Alše; několika čarami zachytil ve svých kresbách jejich prostou krásu.Skály s orlem: Jak vidíme, jak věrně zobrazil orla, kroužícího nad skalami, jak pravdivě vyjádřil i krajinné prostředí, v kterém orel žije - holou, skalnatou stěnu, na které jen živoří osamělá borovice, ošlehávaná větrem. To vidíme na Alšově kresbě a při tom z ní cítíme nespoutanost ptačího letu, širou volnost vzdušného prostoru, jako když sami stoupáme na skály vysoko nad krajinou.Divoké kachny na Vltavě: Jak jinak působí obraz života na řece! V tichém záhybu Vltavy, skrytém mezi lesnatými stráněmi, se projíždí hejno divokých kachen. Jedna se vznesla maličko nad hladinu, aby se snesla o kousek dále opět na vodu. Klid přírodního zátiší je občas přerušen zakvákáním kachny. I vodní hladina je klidná; čeří se jen drobnými vlnkami za plujícím hejnem a kolem kamene vyčnívajícího z vody. Mikoláš Aleš naznačuje vodní hladinu několika vodorovnými črtami, zatím co houští kamenité stráně vyjadřuje hustou sítí čar.Jihočeské rybníky: Rozsáhlé vodní hladiny jihočeských rybníků, které jsou lemovány v dálce zamlženými pásy lesů a luk, dávají celému kraji tichý, zádumčivý ráz. Kdo z vás je, děti, zná, v tom Alšova kresba vyvolá plnou jejich představu. V slunci jiskří jako tekuté stříbro, ve stínu oblak šednou a potemní. Vlny rozrážejí se o břehy a jednotvárně šplouchejí, rákosí kývající se ve větru, tiše šelestí. Nad hladinou ubíhají nízké mraky a pod nimi se kmitají bílá křídla křičících racků. V skrytých zákoutích mezi rákosím se kolébá na vlnách hejno divokých kachen, tu se objeví i černá lyska nebo překrásný roháč. Nad sítinou přelétne vážka nebo se mihne šídlo. Jak bohatý a rozmanitý život!Rybník s husitskou pavézou: Kdysi i tento ztichlý kraj byl svědkem slavných a vítězných bojů našeho lidu. Je to rodný kraj M. J. Husa a Jana Žižky, je to kraj, z něhož vyrostlo první lidové české vojsko, které se statečně postavilo proti svým nepřátelům, domácím i cizím pánům, utlačujícím poddaný lid a kořistícím z jeho práce. Aleš obdivoval a miloval husitské bojovníky a znovu a znovu se k nim ve svých kresbách vracel. V této kresbě vážné jihočeské krajiny, v níž má husitské hnutí své kořeny, vyjádřil to Mikoláš Aleš husitským štítem - pavézou. Jako pevná hráz tu stojí a zdáli jako bychom slyšeli mohutný zpěv husitských vojsk Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte...Trosky: Věky míjí - a památka husitských vojsk je v českém lidu stále živá. Pyšné panské hrady, sídla zarputilých nepřátel lidu, se dávno rozpadly v hromady kamení. Ještě jejich zříceniny mluví k nám o těžkém životu prostého lidu; každý jejich kámen je poznamenán krví a slzami poddaných, kteří museli stavět tato sídla. Tu museli pak sloužit a odvádět sem výtěžky své práce, zde bývali i krutě trestáni. Jeden z nejtíže přístupných hradů byly Trosky. Dva pilíře černé skály se zbytky hradních věží rýsují se mrtvě nad lesem proti obloze. Pod nimi v drobných chaloupkách, rozhozených po svahu stráně i v malých vesnicích, běží život dál.Česká krajina: V nich žijí už svobodní lidé, kteří od jara do zimy pilně pracují. A navečer, když slunce zapadající za hory rozlévá po obloze poslední pozvolna hasnoucí záři, když pruhy luk a lesů splývají a tratí se v šeru, rozhostí se nad celým krajem klid a mír. V tom je mistrovství Mikoláše Alše, že i v nepatrné kresbě dovedl citlivě vyjádřit celou bohatost a mnohotvárnost přírodního dění a života lidí. Mikoláš Aleš nebyl krajinář; jeho zájem byl obrácen především k člověku. Ve svých kresbách sleduje vždy znovu a nově práci venkovského lidu i jeho slavnosti. Kolikrát jen kreslí malé i větší obrázky k jednotlivým ročním obdobím! V malých kresbičkách do kalendáře dovedl plně vyjádřit drobným pracovním výjevem i rázem krajiny, do které výjev zařazuje, život lidí i přírody v jednotlivých měsících.Březen: V měsíci březnu kreslí setí obilí. Hospodář kráčí vážně čerstvě zoraným polem a pravidelným pohybem ruky rozsévá zrní. Na druhé straně pole už zavlačí rozhozené zrno. Ve vzduchu cítíme jarní vzduch, vlahý vítr vane nad polem. V jarním oparu se jen lehce rýsuje v pozadí vesnice a cesta s topolovou alejí, kterou tak často vídáváme v Alšových kresbách.Červen: Měsíc červen - toť měsíc senoseče. Červen dá jahody a seče kosami louky, praví lidové přísloví. Celým krajem voní prohřáté seno. Po polních cestách se kolébají k vesnici vysoko naložené fůry. Podívejme se, jak to vyjádřil kresbou Mikoláš Aleš. Dvě dívky s šátky hluboko staženými do čela, aby je červnové slunce příliš nespálilo, shrabují pilně seno a skládají je v kopky. V pozadí za krajní kupou projíždí kolem s fůrou sena. Po obloze se táhnou jako závoje bělavé řasy slibující krásné počasí.Červenec: V červenci začíná zlátnout obilí, štíhlá stébla se sklání pod tíhou klasů. Mezi obilím probleskávají tu a tam křehké plaménky vlčích máků a modré oči chrp. Zrna v klasech žárem slunce tvrdnou. Z obilí volá křepelka „Už je čas na ten klas, pojďte žat, pojďte žat!“ Už je třeba vyjít s kosami do polí. Ženci se zvolna zakrajují kosami do lánů žita. Kosy sviští v obilí a jejich jednotvárná píseň je vždy jen na chvíli přerušena řinčivým broušením. Žencům prahne a teče z nich pot - však už jim přináší děvčátko džbán chladivé vody. Několik doušků - a znovu sviští kosy.Srpen: Je srpen. Obilí je svezeno už do stodol. A teď nastává zdlouhavá práce - mlácení. Od rána do večera, po celý podzim ve stodolách klapaly cepy, tu dva, tam tři, někdy i více. Jeden, dva, tři, čtyry, myš leze do díry. Tak zpívají cepy tří mlatců. U otevřených vrat stodoly stojí panímáma a nějaké městské děvčátko v klobouku. Asi přijelo na návštěvu. Mikoláš Aleš kreslil však také veliké kresby pro výzdobu domů. Kreslil je uhlem na velikých papírech a pak teprve byly přenášeny na zeď a vyškrabávány do čerstvé, trochu zatvrdlé omítky. Takové provedení kresby se jmenuje sgrafito. Aleš musel kreslit pro sgrafita docela jinak, než jak jsme dosud viděli. Podívejte se na jednu kresbu, určenou pro sgrafito.Včelař: Postavy, krajina i věci jsou kresleny souvislou, pevnou linií, podrobnosti jsou z ní vypuštěny nebo hodně zjednodušeny. Nikde na ní nevidíte hustou síť jemných čar, jak tomu bylo u předchozích drobných kreseb, protože zrnitá omítka to nedovoluje. Při velkém odstupu, z kterého je možno sgrafito na stěně pozorovat, splývaly by stejně diváku do nejasných skvrn a jemné čáry by se mu tratily. Kresba včelaře, kterou vidíte, je jedna ze souboru kreseb pro výzdobu Pražské spořitelny. Všechny jsou kresleny v půlkruhu; takovým obrazům říkáme lunety. V nich opět vytváří Aleš lidové postavy: starce, muže a ženy, dívky i děti při práci v polích, vinohradech, sadech, na řece, v lese i v řemeslnických dílnách. Tu hospodář-včelař připravuje nový slaměný úl pro včelstvo. Přivedl s sebou i děti a vypráví jim o životě včel, o jejich pracovitosti, o obdivuhodné stavbě plástů plných sladkého medu. A kolem nich se rozprostírá mírně zvlněný kraj, provoněný květem lip. Kdo by při tom nevzpomněl slov staré pověsti o praotci Čechovi - to je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. I Aleš jako by tak cítil, když kreslí včelaře s vlasy spadajícími až na ramena, v starobylém kroji.Obžínky: Na druhém obraze tři krásné dívky vyplňují celou lunetu. S věnečky na hlavě a v lidových krojích přinášejí hospodářům obžínkové věnce a prozpěvují: Panímámo zlatá, otvírejte vrata, vezeme vám věnec ze samého zlata! Ze samého zlata, ze samého kvítí, podívejte vy se, jak se pěkně svítí! Jedna z dívek se ohlíží dozadu na opentlený pár koní vezoucích vůz s posledními snopy úrody. Nebo snad naslouchá, zda-li už nehraje dudák s houdkem k dožínkovému tanci? Žně skončily; bohatství úrody už je ve stodolách - tak muziky, zahrajte vesele do kola!Vinařství: Přichází podzim. V sadech a vinohradech dozrávají plody: bohaté hrozny, červeně žíhaná jablíčka, sladké hrušky i modré ojínělé švestky. Až dosud tiché vinohrady a sady oživnou veselým ruchem. V Alšově kresbě je středem celého obrazu matka s chlapcem. Právě donesla košík hroznů a chystá se jej vysypat do velké kádě. Ohlíží se po chlapci, který jí ukazuje krásně vyzrálý hrozen. V pozadí vychází z vinice otec se zástěrou plnou hroznů.Sadařství: I sady vydávají svou úrodu. Sadaři mají plné ruce práce, aby včas očesali ovoce, než je setřesou prudké podzimní větry. Pod stromy se už kupí hromádky vonavých jablek. V popředí u boudy, kryté slaměnými došky, posedává stařík a rozvážně si pokuřuje. Střeží sad a neodchází z něho ani v noci.Sklizeň řepy: Zima nedá na sebe dlouho čekat. Pole jsou holá a zbývá na nich jenom řepa. Ale i ta už se sklízí - je vytrhaná na hromadách. Ženy zachumlené v šátcích a teplých kabátech - však fouká studeně - okružují řepu a nakládají ji na vůz. Hromada za hromadou mizí s pole. Krajina pustne - hnědá rovina polí, jen tu a tam přerušená pruhem svěže zelených ozimů, se táhne do dálky, kde se rýsuje mohutná kupa památného Řípu.Rybářství: Podzim je také dobou rybolovu. Na jihočeských rybnících nastupují čety rybářů k perné práci. Statní muži, větrem a nepohodou ošlehaní, staří i mladí, v botách vyhrnutých vysoko až na stehna, zatahují těžké sítě plné krásných ryb. Za nimi se rozprostírá ztichlá hladina. Holá vrba, o níž je opřen čeřen, trčí smutně nad vodou. Jen v rákosí suše šelestí chladný vítr.Vorař: Na řece je dosud živo. Než ji spoutají ledy, je nutné po ní převézt s hor klády. Dlouhé řady vorů proplouvají jeden za druhým a míjí - tu rychle, tu pomaleji - vesnice, zříceniny hradů, převislé skalní stěny. V zákrutech řeky musí se vorař pevně vzepřít a napnout všechny síly, aby kormidlem udržel vor v proudu řeky. Tam, kde se voda tříští o vyčnívající balvany, kde zpěněná řeka rychle prchá, hučí a víří, tam s nezkrotným živlem svádí vorař těžký zápas.Kovář: Po celý den se rozléhají návsí zvonivé údery kovářských kladiv. Na všechny strany od kovadliny stříkají jiskřičky rozpáleného železa a zapadají v přítmí učazené kovárny. Kovář v kožené zástěře svírá svalnatou rukou kleště s rozpálenou podkovou a údery kladiva jí dává potřebný tvar. Opodál stojí učedník a bedlivě přihlíží mistrově práci. V pozadí kovářny hoří oheň na výhni. V něm už se rozpaluje nový kus železa, aby za chvíli v dovedných rukou kováře se změnil v novou podkovu.Drvoštěp: Přichází první sníh. Chalupy, pole i les zapadají do sněhu a zima se dere do chalupy. Život se přestěhoval do světnic. Poleno za polenem mizí v peci - je třeba na zimu doplnit zásobu dřeva. A proto se otec vypravil do lesa na pařezy. U těch se třikrát zahřeje. Ponejprv když se dobývají - to až pot stéká po čele, - po druhé při štípání a po třetí až vydají teplo v kamnech. V lese na pasece snaží se otec rozrazit pařez. Zatlouká palicí do pařezu sekeru i klín. Po každém úderu to v pařezu zapraská, ale vazy dřeva jen pozvolna povolují. Za otcem už přijíždí chlapec se sáněmi, aby dřevo odvezl. Kolem dokola stojí nehnutě zasněžený les.Muzikanti: Je masopust, doba veselí a tance. Od vesnice k vesnici putuje houdek s dudákem. Už vyhrávají před hospodou - svolávají mládež do kola. Masopuste, masopuste, do kola mne taky pusťte! Do kola, do kola, až muzika zavolá. Dudák je v českém kroji, kdežto houslista - říkalo se mu houdek - v slovenské haleně, v přiléhavých kalhotách s nohavicemi ovázanými řemínky opánků.Venkované z Písecka: Mikoláš Aleš kreslil návrhy na sgrafita i pro venkovská města. A tu vždy usiloval o to, aby vyjádřil ve své kresbě život a zvyky lidu toho kraje. Pro dům v Písku nakreslil překrásnou kresbu „Venkované z Písecka“. Muž se ženou, oba v krásném jihočeském kroji, vydali se na cestu do města. Při řeči lépe utíká dlouhá cesta. Hospodář vypravuje něco hospodyni a doprovází svou řeč živým posunkem ruky. Mírně zvlněný kraj s lesnatými kopci v pozadí šíří se do daleka. Rybník s osamělou borovicí a na pravo došková chalupa dokreslují ráz jihočeské krajiny.Hanák: Není snad kraje u nás, o kterém by Aleš svými kresbami nevyprávěl. I moravský a slovenský lid oslavil svým uměním. Bohatou úrodnou Hanou vyjádřil v kresbě hanáckého jonáka na koni.Bača na salaši: Pro dům ve Vsetíně nakreslil valašského pastýře se stádem ovcí. Ovce s beranem uprostřed se poklidně pasou. Bača ulehl na pokraji lesa pod stromy, valašku odložil na dosah ruky a spokojeně pokuřuje. Opodál se usadil i ovčácký pes, věrný hlídač stáda. Dozadu se nám otevírá výhled na rozlehlou pastvinu s dřevěnými salašemi, uzavřenou na obzoru horami. Jak odlišná krajina od těch, které jsme viděli na obrázcích z Čech!Jánošík: Mnoho Alšových kreseb patří slovenskému lidu. Nejraději kreslil horní chlapce - Jánošíka a jeho družinu. Vždyť Jánošík pomáhá tam, kde nejvíce pomoci třeba - pomáhá prostému lidu, utýranému robotou na panských polích, poháněnému důtkami panských drábů. Jánošík trestá pány i jejich sluhy, kteří zapomněli na svůj lidový původ. Páni se ho bojí, chtějí ho chytit, spoutat a uvrhnout do vězení. Jánošík jim však i se svou družinou uniká, aby zase na jiném místě vystoupil proti panské zvůli. Aleš nakreslil Jánošíka takového, jak o něm lid zpívá. Na Kysúci pána neni, čo by ma dal do vezení, ani pán, ani kňaz, čo by ma dal na reťaz. Vysoko na skále jako sokol stojí ztepilý junák Jánošík. V jedné ruce valašku, druhou rukou opřen o bok, přehlíží celý kraj. Aleš znal mnoho lidových písní. Čerpal stále z jejich bohatého zdroje. Dovedl každou lidovou píseň, ať českou, moravskou či slovenskou hluboce procítit, neboť znal lid, který ji tvořil, znal jeho tužby, cítil s ním v jeho radostech i bolestech. Proto také mohl vytvořit tolik překrásných kreseb k lidovým písním.Trávo, trávo zelená: Stesk českých a moravských chlapců, kteří odcházeli z rodných vesnic na mnoho let na vojnu, kde museli sloužit rakouskému císaři, se ozývá v mnohých písních. Všimněme si, jak citlivě vyjádřil Aleš takovou moravskou píseň. Slovácký chlapec jde kosit trávu. V předtuše, že už brzo bude musit odejít na vojnu, smutně usedá na okraj louky, plné vonavého kvítí a poletujících motýlů. Trávo, trávo, trávo zelená! Padá na tě rosa studená. Kdo ťa bude trávo kosit, až já budu šablu nosit. V dálce svítí věž kostela z jeho dědiny a nad celým krajem se klene letní obloha s bílými oblaky. Rozevláté rozviliny rámují kresbu. Dole v ozdobném počátečním písmenu, jako by z trnitých listů bodláku, je obrázek vojáka-husara, smutně stojícího vedle koně.Nezemřem na slámě: Mnohý z těch chlapců už se z vojny nevrátí. Císař vede války - vede je proti císaři nebo králi jiné země nikoli v zájmu svého lidu, ale pro svůj zisk. A lid na obou stranách platí ziskuchtivost císaře a všeho panstva svou vlastní krví. Lid těžce nesl zvůli pánů. Těžce nesl daň krve, kterou musel přinášet cizím zájmům - bouřil se. Po každé vzpouře byl krutě trestán a přece odboj lidu a jeho touha po svobodě nebyla zlomena. Doutnala v jeho srdcích, aby vždy znovu vyšlehla.Chod na stráži: Jistě jste slyšeli o vzpourách Chodů. Byli to nejen věrní strážci naší země, ale také odhodlaní strážci svých starobylých práv - praví Psohlavci, pevní, tvrdí jako skály pohraničních hor. Dobře si prohlédněte Choda na stráži, jak nám ho nakreslil Mikoláš Aleš. Stojí v hlubokém šumavském pralese; pevně nakročen svírá v obou rukou těžký čakan a bedlivě zírá do šera lesa, aby nepřítel nepronikl do naší země. Přes ramena má přehozenou pušku, na krku zavěšenou trubku; tou v čas potřeby svolával pomoc. Všimněte si jeho tváře - je klidná, pevná a ostře řezaná, je to tvář moudrého, ale odhodlaného strážce vlasti.Sláva ti vlasti má: Naše cesta s Mikolášem Alšem po vlasti je u konce. Můžete ji však nastoupit sami znovu, kdykoliv se setkáte s jeho kresbami. Pozorně se do nich zadívejte; vždy vám poví něco nového o naší vlasti, o životě našeho lidu, o jeho hrdinech, o dětech i o přírodě. Budou vám dávat radost a krásu, které Mikoláš Aleš tolik vložil do svých kreseb. Učte se dívat kolem sebe tak pozorně a tak vroucně, jak to dovedl on.׋›Mikoláš Aleš II. (země a lid)VýrobceDPrahaRok1953Délka36 okénekAutor textuMíčko Miroslav Dr.PředlohaOSOBOznačení2688Další diafilmy výrobceSvětoví mistři výtvarného umění II. 2.částMechanismy strojů II.dílČechov A.P.K 15. výročí ČSR III. část ekonomická
