Mikoláš Aleš – I. díl: Děti+29Alšův rodný domek: Takové chaloupky už dnes málokde uvidíte. Rodiče Mikoláše Alše nežili v žádném bohatství; byli celkem chudí. Otec byl obecním písařem. Matka byla prostá, pracovitá venkovská žena. Při práci nebo když kolébala malého Mikoláška, ráda si zpívala. Však na poutích a jarmarcích kupovala si stále nové a nové písničky, tištěné na hrubém papíře a doma si je sešívala do takové tlusté knížky – do špalíčku. To se malému klučinovi krásně usínalo v kolébce při pěkných písničkách.Ukolébavka: Hajej, můj zlatoušku,hajej a spi,zamhouři maličkyočičky svy;hejej, dadej, dadej, malej!Zamhouři maličkyočičky svy.A když byl větší, to se zase rád díval, jak maminka drobnými stehy vyšívá na plátně všelijaká kvítka a lístky. Sama si je na plátno předkreslovala. Když Mikoláš Aleš, už jako malíř, kreslil obrázky k národním písním nebo dětským říkadlům, kreslí tu a tam pod obrázkem nebo kolem písničky také taková drobounká kvítka a úponky. Jistě při tom v duchu slyšel maminčinu písničku, viděl kmitající se její ruku nad čistým plátnem, na kterém z drobných stehů vyrůstala ozdoba pro límeček či na sváteční zástěru.Ach mámo, mamičko: Na maminku vzpomíná, když kreslí obrázky k národní písni „Osiřelo dítě“, neboť i on poznal, sice už velký, sedmnáctiletý, co je to siroba. Jeden z obrázků k té písni je podobizna jeho maminky. Malý Mikolášek kreslil už jako malý chlapec. Čtyřletý klučina nakreslil obrázek šenkýřovic dcerušce a dostal za něj kousek cukru. To byla sladká odměna – sladší jistě nežli vy si můžete pomyslit, protože tenkrát nebyl cukr v domácnostech jen tak běžnou věcí. Kreslil pro malou holčičku a ještě netušil, jak často bude později kreslit pro česká děvčata a chlapce a jakou radost jim bude působit svými obrázky. A co myslíte, proč jeho obrázky měly děti tak rády a proč se ještě vám dnes stále líbí? Mikoláš Aleš, kdykoliv kreslil pro děti nebo vypravoval ve svých obrázcích o dětech, vzpomínal na své dětství. Pamatoval si dobře, co jako chlapec dělával a jak si hrával. Malý Mikolášek byl chlapec jako vy, rád si hrál, rád skotačil, ale při tom si všímal svýma zvídavýma očima všeho, co se kolem něho děje. Všímal si, jak zima přechází do jara, jaro do léta, jak roste květina, jak hnízdí ptáci. Pozoroval, co se děje v řece, co na poli a v lesích. Znal motýly i brouky. Na podzim pálil ohýnky a pekl brambory. A když přišla zima, tu ....Přišel k nám bílý kůň: ...v beraničce, zachumlaný v maminčině teplém šátku, proháněl se po klouzačce a s ostatními dětmi stavěl sněhuláka. Pak celý prokřehlý utíkal domů a z okna pozoroval, jak tiše, tiše padá sníh a jak ptáci, vrabci i strnadi, přilétají k chalupě, aby si tu sebrali něco na zub. Potom, po letech, když snad dával svým dětem v zimě hádanku: „Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr“, zavzpomínal na své dětství v Miroticích a nakreslil k hádance obrázek.Březen: Tolik se toho děje v přírodě od jara do zimy. Sotva se jaro otevře a trávník zazelená, nastávají venkovským dětem první starosti. Nejchudší děti vyhánějí kozy na pastvu. Na stráních porostlých jen křovím a zakrnělými břízami scházejí se malí pasáčci a pasačky se svými stády. Stáda se pilně pasou na mladé trávě, děti si hrají a prozpěvují:Vítej, vítej Máji!My jsme tobě rádi.Vítej, léto líbezné,obilíčko zelené.A přijde-li májová přeháňka, přehodí si chlapci pytel přes hlavu a děvčata sukničky. Však za chvíli zas vysvitne slunce a děti se vrátí znovu ke hrám, které jim deštík přerušil.Umyla sobě tvářičkyrosou z té jarní pšeničky:Heličko, Heličko,červená bílá růžičko.Sluníčko, sluníčko: A tam kdesi pod bodláčím sedí jedno děvčátko samo. Nevšímá si ničeho, jen upřeně hledí na své ručky, složené v klíně, po kterých pobíhá sem tam verunka. A děvčátko trpělivě čeká, až verunka vzlétne a při tom si tiše říká: „Sluníčko, sluníčko, kam poletíš?“ A verunka už vzlétá a letí, letí vzhůru k slunci.Červenec: Jaro míjí. Slunce žhne víc a více, pole žloutnou a začínají vonět chlebem. Těžké plné klasy se ohýbají a zlátnou. Přichází čas, kdy křepelka volá žence: „Pojďte žít, pojďte žít!“ Tenkrát v Alšově dětství nevyjely do polí traktory se samovazy nebo kombajny. Žnečky sekaly pomalu srpem obilí a hrst po hrsti kladly je na zem. To byla zdlouhavá práce. Děti nosívaly žencům na pole svačinu. Chlapec, umořen červencovým horkem, položí košík a uzlík se svačinou na zem, přilehne ke studánce a chtivě pije chladnou, pramenitou vodu. Co se mu to mihlo mezi travou? Takový krásný brouk, jako by celý zlatý. No to je přece střevlík! Mikoláš Aleš vypravuje v obrázku o svém dětství, na nic nezapomíná, jen aby plně vykreslil obraz červencového dne.Mlýn: Točí se kolo ztrouchnivělé,mlýn klape vesele.A mel ještě? Ještě mele,točí se kolo ztrouchnivěléa všechno semele.Ale mlýny v létě přede žněmi většinou už stály. Jen ti bohatí ještě přivážejí loňské obilí na semletí. Chalupníci vymetali už jen zbytky mouky z moučnice a ze sklepů vybírali poslední scvrklé brambůrky. Mlynářovic rodině zbývá však stále ještě na koláče. Mlynářova dcerka s koláčem v ruce a její kamarád, který snad dostal ve mlýně aspoň krajíc chleba, zalézají do křoví k dětské hostině. V šeru křoví, do kterého zaléhá jen šum a šplouchání vody, roztáčející mlýnské kolo, spřádají si děti představu hastrmana.Vodník: A dětské oči, které někdy vidí víc, než před nimi je, zahledí se k vrbě nad řekou. Co to – je to kámen, je to pařez, nebo snad ten zelený mužíček, kterému kape neustále z šosu voda, jak vypráví mlynářská chasa? Kouzlo mizí. A děti už se smíchem pokřikují:Hastrmane, tatrmane,dej nám kůži na buben,budeme ti bubnovati,až vylezeš z vody ven.Žába a čáp: Drobná řeka, tekoucí kolem Mirotic, lákala stále malého Mikoláška ke svým splávkům a tůňkám. Jeho otec rád rybařil a bral chlapce s sebou. A tak Mikoláš poznával na rybářských toulkách život v řece i kolem ní. Pozoroval u odlehlé tůňky, obrostlé vysokým rákosím, vážného čápa, zaposlouchal se do veselého žabího koncertu.Jsou, jsou na potoce ráčata: Jindy zase s vyhrnutými nohavicemi a rukávy, celý umáchaný, brouzdá se potokem a vytahuje zpod kamenů a z děr mezi kořeny raky.Jsou, jsou na potoce ráčata,jsou, jsou na potoce raci:půjdeme na ně, vyberme jepři měsíčku v noci.Chudí lidé tenkrát museli shánět živobytí, jak se dalo – v jejich domácnostech podávala si bída stále ruku s nouzí. Mikoláš Aleš to poznal sám ve svém dětství. Něco jim poskytla příroda, něco těžká práce. Po celý rok sbíraly děti drobná sousta, která poskytoval les. V červnu chodí s džbánečky na jahody. Tu paseka, sluncem prohřátá, zní veselými hlásky dětí, jejich popěvky, škádlivkami a hádankami.Jakých stromů je v lese nejvíce?: „Jakých stromů je v lese nejvíce?“ A podívejte se, jak tuto hádanku Aleš vyjádřil obrázkem. Vždyť on tam nakreslil i odpověď – přeříznutý kmen, kousek dál pařez, kruh uzavírající obrázek vám napovídá – no přece kulatých!Na houbách: V létě brzo z rána, hýbe se už les malými houbaři. S košíky, mošničkami nebo uzlíky přes ruku bloudí pomalu po lese s očima pozorně upřenýma do země. A jaké radostné překvapení, když malá houbařka přijde na tiché místečko, kde temně hnědé kloboučky hříbků nebo červené hlavičky janků probleskují ze zeleně mechu a trávy. To toho v mošničce přibude.Lesní muž: Ale nejsou všechna místa v lese tak milá a veselá. Na některých místech padá na nás tíseň. Bývaly kdysi prastaré jedlové lesy a ty byly ponuré a zamlklé. Jen někde zdaleka v nich zakřehotal dravec. Pak ozvala se divným zaštěknutím ozvěna a zase ticho – ticho. Jen jako plachý stín tu projde starý poutník a člověk, bázlivec, který ho spatří z povzdálí, vidí v něm divého lesního mužíka. Ustrašen prchá do vesnice – kdekomu vypravuje, že tam v tom lese chodí lesní muž s velikou hlavou, celou zarostlou do vousů divého pohledu a číhá na lidi s kyjem v ruce. Rozumní nevěří – bázlivcům však přebíhá při tom mráz po zádech. Šíří povídačku dál a pomalu ve vypravování lidu vzniká z ní pohádka o divém lesním muži.Zvířátka a Petrovští: Mikoláš Aleš nakreslil obrázky k mnoha pohádkám. Znáte jistě, děti, tu o zvířátkách, která zabloudila v lese a setkala se s loupežníky. Podívejte se, jak ji Aleš nakreslil. Pod vysokým smrkem stojí bezradně zbloudilá zvířátka, která neví kudy kam. Kohout, vysoko ve větvích vyhlíží, kudy nejbližší cesty z hlubokého lesa. Uprostřed se v obrázku rozvíjí další děj pohádky. Jako bychom nahlédli okénkem do opuštěné chalupy, v níž se dělí Petrovští loupežníci o peníze. A v malém kroužku, orámovaném větvemi, žene černý kozel Nebojsa sluhu loupežníků, který se vrátil do chaloupky na výzvědy.Tátoš: K jiné, o tátošovi, o koni, který přes hory doly létal se skromným a statečným Janem, nakreslil Aleš, jak oba letí v oblacích pro měděnou sosnu se stříbrnými větvemi a se zlatým jehličím. Roste prý daleko ve vysokých horách.Za naší stodolou: Aleš měl rád koně a kreslil je s láskou. Tu lásku ke koním podědil po svém strýci Tomášovi. Znovu a znovu je Aleš kreslí ve svých obrázcích, osedlané, zapřažené ve voze nebo v pluhu i na pastvě. Za stodolou, na humnech popásá se volně hnědka. Hlídá ji chlapec s bičem v ruce, který se jistě dovede už kolem koně hbitě otáčet a snad dovede jej i zapřáhnout. Také děvčata přišla za humna a usedla na trávník. Ta maličká, ještě v karkulce, si hraje s vozíkem. Až se hnědka napase, táta ji zapřáhne a pojede na pole orat.Slunečko zachází za hory: Když přijde podzim, doba ohýnků, to teprv nastane pravá volnost pasákům. Krávy, roztroušené po lukách a pastvinách, není třeba už tolik hlídat, aby nezašly do škody; s polí je všechno sklizeno a louky už posečeny. A když se slunce sklání k západu a šero pozvolna se snáší na krajinu, svítí sem tam veselé ohýnky. Kolem každého se černá klubko pasáků.Slunečko zacházíza hory;pasáci pečoubrambory.Brambory se dopékají a jeden po druhém mizí v hladových ústech dětí. Ohýnky dohasínají, ještě stužky bílého kouře se táhnou nad lukami. Pasáčci ženou domů, pokřikují na sebe. A už se nese večerem písnička:Sluníčko zacházíza kostel:pasáci lezouna postel.Ale to už se tmí. Večerní klid přeruší na chvíli jen rachot vozu, pozdě se vracejícího po kamenité cestě s pole.Cikáni: Ne všichni lidé vraceli se navečer do teplého domova. Bylo v těch časech hodně lidí, kteří žili bídně z almužen. To bylo trpké živobytí. Protloukali se od vesnice k vesnici s žebráckou mošnou nebo na malém vozíku, na kterém v troše roztrhaných hader tetelily se zimou v chladných podzimních dnech polonahé děti. Nejhůře na tom bývaly cikánské rodiny, štvané z místa na místo a necitelně vyháněné z vesnic. Rozbíjely si svůj stan obvykle opodál vesnice na pustém místě. Aleš, jako malý chlapec, dost často se k nim zatoulal a s dětskou zvědavostí pozoroval snědé, rozcuchané děti, pozoroval, jak si staví stan, jak vaří v kotli na ohýnku. A naslouchal jejich písním. Vychrtlí, nevelcí koníci popásali se kolem stanu a napájeli se z potoka. A jak se navečer náhle cikánský tábor objevil, tak také zmizel. Druhý den po něm zbylo jen černé ohniště a trochu roztroušené slámy.Matěj Kopecký: Déle se pozdrželi ve vesnici k velké radosti všech dětí lidoví loutkaři. Aleš nám o nich vypravuje v kresbě, věnované památce slavného českého loutkáře Matěje Kopeckého, který nějaký čas poklidně žil v jeho rodném městečku Miroticích. Jeho podobiznu vkreslil dolů do věnce. Příjezd komediantů neušel nikdy pozornosti dětí; komediantský vozík, tažený hubeným koněm, zastavil v městečku před hostincem. Pod plachtou skrývá se tajemství, kouzelný svět loutkového divadla. Pod ní zatím odpočívají drobné postavičky Kašpárka a sedláka Škrholy, rytířů, králů, princezen a doktora Fausta; nechybí tu ani čert, Faustův pomocník. Zanedlouho ozve se na návsi buben a principál oznamuje sbíhajícím se dětem, že večer, až se setmí, bude představení. Vstupné je nepatrné: jeden, dva krejcary, trochu jídla nebo otýpka sena či slámy pro hubeného koníka. A večer, když se malí i velcí diváci sejdou, rozevírá se opona a při blikavém světle olejových lampiček rozvíjí se před dychtivýma očima dětí rušný děj hry. Kašpárek vzbuzuje bouřlivý smích, loupežníci a čert hrůzu. Hra končí, než se diváci nadějí; zlí dojdou trestu a dobří zvítězí. Po několika dnech divadlo už je opět složeno na voze pod plachtou a komedianti opouštějí městečko, snad za rok přijedou znovu rozdat trochu radosti.Za chlebem: I na lidi, kteří měli chalupu a kousek pole, dost často dorážela nouze. Byla-li špatná úroda, padla-li kráva, tu s nimi jedla bída z jedné mísy. Byli nuceni vypůjčovat a vytloukat klín klínem. Dluh na malé chaloupce rostl rok od roku, až jednou přišli páni a chalupu prodali v dražbě. Utrápené, zbídačené rodině nezbylo takřka nic. Svázali trochu šatstva, hubené peřiny, všechno, co jim zůstalo, do uzlů a vydali se na smutnou cestu: hledat práci, hledat chléb. Aleš, který vyrostl v takové chudé rodině, který i později ve svém životě zakusil bídy dost a dost, nakreslil v obrázku „Za chlebem“ takovou smutnou cestu chudých. Rodiče s ranci na zádech, děti bosky za nimi odcházejí do města, kde rozšíří počet těch zbídačených, kteří věří, že se jednou zbaví všech vykořisťovatelů, že skončí vítězně svůj boj o lepší zítřek. A pak už nebude žebráků, ani hladovějících dětí.Dudáček: Rok se pomalu chýlí ke konci. Ještě o posvícení vesele zavýskne v tanci chasa, rozjařená písničkami lidových muzikantů. A pak muziky na čas umlknou. Jen dudy, které nesmí chybět v české lidové muzice, ozývají se po vesnici brzo znovu. Potulný dudák chodí od chalupy k chalupě a vyhrává veselé koledy. Vesnice v ten čas žije klidným životem. Ve stodolách od rána do večera klepají cepy. Večer scházejí se v nízkých světnicích mladí i staří. Zasedají na lavici kolem pece. Ženy při světle loučí předou len a do jednotvárného vrčení přeslic a kolovratů zazní písnička nebo pohádka či báje lidového vypravěče. Mikoláš Aleš byl sám podobným vypravěčem, třebaže nevypravoval slovy, ale svými obrazy.Pověsti a osudy: V čtrnácti obrazech pro výzdobu Národního divadla, které označil úhrnným názvem „Vlast“, vypráví o životě českého hrdiny, který bojuje proti nepřátelům, vypráví o krásách své domoviny. Na jednom z obrazů vidíte starce, ženu a chlapce. Všichni jsou oblečeni v starobylý slovanský kroj. Žena přede po starodávném způsobu len a naslouchá s chlapcem vyprávění starcovu. Co asi vypráví, že se při tom obrací k chlapci? Vypráví hrdinné báje českého lidu, vypráví o jeho těžkých bojích proti nepřátelům, kteří tak často přepadali pokojný národ. Dává mu za příklad hrdý postoj jeho předků, kteří neustoupili před násilím, ale tvrdě na ně odpovídali, aby uhájili svou svobodu, svou krásnou vlast. A v malém chlapci roste odhodlání a síla k obrannému boji proti nepříteli, který stále hrozí. Jak splnil svůj úkol, to Aleš vyjádřil v dalších obrazech.Obléhání Plzně husity: Mikoláš Aleš si vybíral náměty ke svým obrazům z té slavné doby, kdy český lid povstal, aby se zbavil otročení panstvu. Kreslí husitské bojovníky, to vskutku lidové vojsko české, které šlo od vítězství k vítězství. Kreslí husitské hejtmany, prosté bojovníky, jednotlivě i v bojích proti cizím a domácím nepřátelům, ke kterým patřila vysoká šlechta a bohatá města. V dlouhém úzkém obraze v řadě drobných výjevů líčí Aleš bohatě život husitských bojovníků v táboře před obleženou Plzní. Na kraji stojí na stráži dva husité ozbrojení cepy. Tu připravuje dívka v kotli nad ohněm nějaké prosté jídlo; však už k ní přistupuje s miskou v ruce hladový jezdec. Přijel právě z hlídkové objížďky krajem. Opodál se radí hejtmané. Výjevy se rozvíjejí dál. Tam bojovníci obsluhují prak, kterým vrhají na hradby obleženého města těžké kameny, aby je pobořili.Obléhání Plzně husity: Tu stojí na koni hejtman, dávající rozkazy. S druhé strany hradby a bránu ostřelují lučištníci. Je třeba střežit bránu, aby se nikdo nedostal ven a také žádná pomoc nebo zpráva dovnitř. Jeden z nich raněn sedí u stromu. Přichází skupina sudličníků a za nimi vedou neobvyklou válečnou kořist – velblouda. Tolik výjevů a všechny tvoří jedinou nástěnnou malbu, vlys na plzeňském domě. Po zradě husitských vojsk a po jejich porážce u Lipan byl český lid ujařmován víc a víc. Útisk byl tak tvrdý, že v některých krajích vybuchovaly znovu a znovu vzpoury, nebo i jednotlivci vystupovali proti křivdám páchaným pány na lidu.Zbojníci: To jsou na Slovensku zbojníci horní chlapci Jánošíkovi, na Valašsku Ondráš a Juráš. Lid je miloval, vyprávěl si o nich legendy, zpíval jejich zbojnické písně, neboť trestali pány – bohatým brali a chudým dávali. Byly to v životě českého lidu těžké doby, plné útisku, vykořisťování, zbídačení a nesvobody.Blaník: A v těch chvílích utěšoval se lid bájí o blanickém vojsku, které vyjde z tajemné hory Blaníka, až bude českému lidu nejhůře. V lidových proroctvích i v povídkách a básních spisovatelů ožívá znovu tato pověst. Mikoláš Aleš nakreslil horu otevřenou. Vpředu jsou symboly české země: český lev a královská koruna. Na prahu jeskyně stojí lidoví bojovníci s okovanými cepy ze selských povstání. Utíkají se o pomoc ve svém zoufalém zápasu s pány k blanickému vojsku? Báje plná nadějí – ale skutečnost tvrdá: panská zvůle beztrestně drtí ubohý český lid. Ten však nezoufá, věří, věří v sebe a ve svou sílu. Bojuje a v boji neustává, dokud nedosáhne plného vítězství. Mikoláš Aleš se ho nedočkal – on však je tušil a svým uměním, které dal do služby vlasti a lidu, připravoval k němu cestu.׋›Mikoláš Aleš I. (děti)VýrobceDPrahaRok1953Délka33 okénekAutor textuMíčko Miroslav Dr.PředlohaOSOBOznačení4733Další diafilmy výrobceRevoluce v dějinách lidstva IIILetecké modelářství I. Díl Letové obraty upoutaných akrobatických modelůMoskvaPájení v radioamatérské dílně
