HoubyPlíseň hlavičková – kresba: Plíseň hlavičková je příkladem drobné houby, která masité plodnice nevytváří. Její drobnohledné podhoubí prostupuje hnijící potraviny, na příklad chléb ponechaný ve vlhku. V době zralosti vyrůstají z podhoubí drobné výtrusnice, což jsou kuličky na svislých vláknech, takže připomínají droboučký špendlík. Vyrůstá jich veliké množství vedle sebe. Paličky obsahují tisíce výtrusů, viditelných jen pod drobnohledem. Veliké masité houby nalézáme hlavně v lesích, řidčeji také na lukách a na jiných místech. Některé druhy hub je možno také pěstovat, jako na příklad žampion zahradní. Mnohé masité houby jsou jedlé a chutné. Jejich výživná hodnota není sice veliká, ale jsou dobrou doplňkovou potravinou nebo pochutinou, neboť zlepšují chuť jiných potravin jako koření. Proto se sbírají a požívají buď čerstvé, nebo různě konservované, na příklad sušené, nakládané v octě, zmrazené nebo zkvašené. Četné druhy jsou ovšem jedovaté, některé prudce, takže otrava často končí smrtí. Dva druhy velmi jedovaté uvidíte na obrazech. Jedovatých druhů je ovšem mnohem více. Každý sběratel hub, aby uchránil svoje zdraví, má znát dokonale druhy, které sbírá pro kuchyň. Proto je třeba naučit náš lid znát houby dobře, neboť jsou u nás od pradávna velmi oblíbenou potravinou.+25Hřib – kresba: Hřiby, nejoblíbenější naše jedlé houby, náležejí mezi houby hřibovité, které na rozdíl od hub bedlovitých čili lupenatých mají na spodině klobouku dírky /odtud také jméno houby děrnaté/. Tyto dírky jsou otvory, kterými ústí navenek rourky svisle uložené ve vrstvě, jež jsou vyloženy výtrusorodným rouškem. Podobné rouško pokrývá u hub bedlovitých povrch lupenů rozložených paprsčitě. Na kresbě vidíme, jak z vláken podhoubí, která se rozrůstají v lesní půdě, vyrůstají dvě plodnice hřibovité houby, z nichž levá je mladá a pravá je dospělá. Pod pravou stranou klobouku jsou nakresleny výtrusy, jimiž se houba rozmnožuje. U většiny hřibovitých hub jsou protáhlejšího tvaru a žlutohnědě zbarveny. Vpravo je nakreslen příčný průřez vrstvou rourek. Stěny rourek jsou složeny z vláken, jimž říkáme hyfy. Vnitřek rourek je vystlán výtrusorodným rouškem, které je složeno z basidií. Jsou to kyjovité buňky, jimiž vlákna jsou zakončena a jež skládají souvislou vrstvu. Zvětšenou basidii vidíme vlevo od průřezu. Je to kyjovitá buňka, která na temeni nese čtyři výtrusy sedící na stopečkách. V době zralosti odpadnou ze stopeček, vypadnou otvorem rourek ven a vzduch je roznese po krajině. Rozměry výtrusů jsou velmi malé, drobnohledné. U většiny druhů masitých hub měří 2–10 tisícin milimetru, takže abychom z nich mohli sestavit řetízek 1 cm dlouhý, potřebovali bychom k tomu 1000–5000 výtrusů. V jedné plodnici hřibu se jich vytvoří mnoho milionů.Hřib jedlý – odrůda smrková: Hřib jedlý – odrůda smrková je nejhojnější odrůda této naší nejoblíbenější jedlé houby, která roste v létě, ale hojně hlavně na podzim zejména v lesích smrkových. Mladé plodničky vyrostlé pod mechem bývají skoro bílé a používá se jich hlavně k nakládání do octa. Stejně jako člověku chutnají i různým zvířatům. Ohlodávají je na příklad veverky nebo myši. Mnohé plodnice jsou „červivé“. Nejsou to však červi, nýbrž larvy mušek bedlobytek, které asi v 1000 druzích u nás žijí. Samička naklade na plodnici vajíčka, z nichž se velmi rychle líhnou larvy. Často poškodí mladou plodnici tak značně, že přestane růst.Hřib jedlý – odrůdy dubová, smrková a borová: Jsou to tři hlavní odrůdy této výtečné jedlé houby, které u nás nejhojněji rostou. Vlevo na obrazu vidíme drobné plodnice odrůdy dubové čili dubáka, které nalezneme hlavně v létě v dubinách. Uprostřed je vyobrazena odrůda smrková, kterou jsme viděli již na předcházejícím obrazu a vpravo jsou dvě plodničky odrůdy borové čili borováka. Všecky tři odrůdy jsou stejně hodnotné. Každá odrůda roste zpravidla pod svým stromem, protože její podhoubí vniká do jemných kořenů určitého druhu stromu. Toto soužití je běžným jevem u velkých hub, jak o tom ještě dále uslyšíme.Kozák křemenáč: Kozák křemenáč čili křemenáč březový roste hlavně pod břízami na půdách křemičitých, ale nalezneme jej také pod jedlemi nebo pod jinými stromy, jejichž jemné kořeny podhoubí obaluje. Jeho plodnice jsou mohutné, tvrdé až tuhé a nebývají tak často červivé jako jiné hřibovité houby. Má klobouk krásně žlutě oranžový. Příbuzný osičník čili křemenáč osikový má klobouk jasně červeně oranžový. Nejčastěji roste pod osikou – odtud jeho jméno.Kozák březový: Kozák březový čili špičník má na rozdíl od křemenáče klobouk hnědý. Roste pod břízami, a to ještě hojněji než křemenáč březový. Břízu provází všude, kde roste. Nalezneme jej ještě na dalekém severu, v Laponsku, v Grónsku, v severní Sibiři a v severní Kanadě. Je to dobrá jedlá houba, pokud ovšem sbíráme mladé plodnice. Dospělé mají klobouk příliš měkký a třeň velice tuhý, takže k jídlu se nehodí. Velmi podobný je kozák habrový, který je rovněž chutný a liší se od kozáka březového hlavně tím, že roste nejčastěji pod habry a jeho dužnina se zbarvuje na lomu rychle šedě fialově až černavě.Klouzek žlutý: Klouzek žlutý je hřibovitá houba našich borů, kde se objevuje často velmi hojně. Jeho podhoubí obaluje jemné kořeny různých druhů borovic. Proto jej nalezneme i v horách pod klečí. Pokožku klobouku má velmi slizkou a poměrně pevnou, čokoládově hnědě zbarvenou. Možno ji však snadno sloupnout v celku. Rourky na spodu klobouku zakrývá v mládí bílá blanka, tak zvaný závoj, který na dospělé houbě zanechává prstenitý zbytek na třeni. Je to dobrá jedlá houba, které je možno použít jak do polévek, tak i konservovat sušením, nakládáním do octa nebo do soli. Předem však je možno slizkou a zašpiněnou pokožku klobouku sloupnout. Podobný je klouzek zrnitý, který nemá prsten a jehož klobouk je světleji zbarven.Klouzek modřínový: Klouzek modřínový. Tato krásně a živě oranžově až červenožlutě zbarvená houba věrně provází modřín, s jehož kořeny žije její podhoubí pohromadě. Dužnina při porušení trochu špinavě zelenavě hnědne a pokožku nelze tak snadno sloupnout jako u klouzku borového nebo zrnitého. Proto je u houbařů méně oblíben, i když je stejně chutný jako oba jmenované druhy rostoucí pod borovicemi. Všechny uvedené houby hřibovité mají na spodu klobouku rourky, které tvoří souvislou vrstvu, již lze v dospělosti oddělit od dužniny. Většina z nich roste pod určitými stromy, s nimiž žije jejich podhoubí v symbiose. To má veliký význam pro stromy, neboť houba sice z nich čerpá určité výživné látky, ale zase jim oplátkou jiné dodává, takže toto soužití je k prospěchu jak houby, tak i stromu. Víme-li, s kterým druhem stromu podhoubí určité houby žije pohromadě, můžeme pod tímto stromem záměrně houbu hledat, takže tato znalost je pro praktického houbaře velmi cenná. Hřibovitých hub roste u nás asi 60 druhů. Rourky na spodu klobouku mají také houby chorošovité. Ty však tvoří vrstvu, kterou nelze oddělit od dužniny klobouku. Žijí většinou cizopasně na živých stromech nebo rozkládají mrtvé dřevo /hniloba dřeva/, z něhož získávají látky potřebné pro svůj život. Takovým houbám říkáme saprofytické čili hniložijné.Choroš šupinatý: Choroš šupinatý. Tato veliká a nápadná houba s vějířovitým kloboukem, který je stažen v postranní krátký a tmavě zbarvený třeň, má klobouk světle okrově zbarvený a pokrytý přitisklými tmavšími šupinami. Roste-li ze dřeva v zemi ukrytého, mívá klobouk souměrně nálevkovitý. Roste na kmenech i větvích různých listnatých stromů, často vysoko v koruně, ale nalezneme ji také na pařezech a padlých kmenech. Častá je na ořešácích, topolech a bucích. Mladé plodnice je možno jíst, ale chutné nejsou, starší se k jídlu nehodí.Choroš sírový: Jeden z nejvýznačnějších druhů chorošů, který má plodnice sírově žluté, v mládí na svrchní straně s oranžovým nádechem, je choroš sírový. Ve stáří vybledají, usychají a rozpadají se. Tvoří střechovité trsy, které vyrůstají na kmenech živých stromů, hlavně dubů, buků, třešní, hrušní a ořešáků. Mladé plodnice jsou šťavnaté a masité. Možno je jíst, ale mají chuť nakyslou, nedobrou. Starší jsou nejedlé.Muchomůrka červená: Muchomůrka červená, která je skutečnou ozdobou našich lesů, byla dlouho považována za krutě jedovatou. Pokusy bylo však dokázáno, že je sice jedovatá, ale celkem mírně. Mladou plodnici, podobně jako u všech ostatních muchomůrek, obaluje plachetka. Při dospívání zanechává jednak zbytky v podobě bradavek na spodní části třeně, jednak bílé strupy na povrchu klobouku, které jsou přilepeny na červené pokožce. Dříve se používalo pocukrovaných nebo v oslazeném mléce uvařených klobouků k hubení much. Odtud také jméno muchomůrky.Muchomůrka císařská: Muchomůrka císařská. Tato výtečná jedlá houba je rozšířena hlavně v teplejších zemích kolem Středozemního moře. V Čechách se vyskytuje jen ojediněle v nejteplejších krajích. Na jižní Moravě a na jižním Slovensku je hojnější a prodává se místy i na trzích. Má klobouk červený jako muchomůrka červená, jen trochu více do oranžova, ale bez bílých strupů. Lupeny a třeň má žluté. Spodek třeně objímá bílá plachetka jako pochva. Byla známá již starým Římanům, kteří ji s oblibou jedli.Muchomůrka hliznatá čili zelená: Muchomůrka hliznatá čili zelená. Je to nejjedovatější houba vůbec, kterou se každoročně otráví mnoho lidí. Obsahuje tři jedy: phallin, phalloidin a amanitin. Nejkrutější z nich je amanitin, který působí pomalu, ale se smrtelnou jistotou. Smrt následuje po 5–10 dnech po požití houby. První příznaky na rozdíl od jiných jedů se dostavují poměrně pozdě, teprve po 8–12 hodinách po požití, někdy dokonce po 24 až 40 hodinách. Výplach žaludku po tak dlouhé době je málo platný, neboť jedy se zatím dostaly již do krevního oběhu. Tato smrtelně jedovatá houba má klobouk zelený, bez bílých strupů, nanejvýš s jedním nebo několika cárovitými útržky bílé plachetky, jež v mládí obaluje plodnici jako skořápka vajíčko. V dospělosti ji nalezneme na spodině třeně v podobě skoro volné pochvy, z níž třeň vyrůstá. Spodek třeně je hlízovitě nebo cibulovitě ztluštělý. Bílá dužnina v mládí skoro nepáchne, později slabě zapáchá jako syrové brambory. Chutná vždy nenápadně a není vůbec palčivá. Pro zelené zbarvení klobouku zaměňují ji nezkušení houbaři za zelánku nebo zeleně zbarvené druhy holubinek. Celá bílá je muchomůrka hliznatá jarní, která se liší jen bílým kloboukem. Podobně bíle zbarvena je také muchomůrka hliznatá jízlivá, která má bílý klobouk trochu kuželovitý. Oba tyto bíle zbarvené poddruhy jsou stejně jedovaté jako typická muchomůrka hliznatá s kloboukem zeleným. Pro bílé zbarvení klobouku a prsten na třeni bývají tyto jedovaté poddruhy zaměňovány za žampiony, a tak dochází často ke smrtelným otravám. Na štěstí jsou velmi vzácné. Od žampionů se liší hlavně tím, že mají lupeny i v dospělosti bílé, kdežto žampiony je mají v mládí růžové, později čokoládové až černé. Také mají na spodině třeně volnou pochvu, kterou žampiony nemají. Typická muchomůrka hliznatá s kloboukem zeleným je hojná v lesích listnatých nebo smíšených. Vyskytuje se hlavně po teplých letních deštích, ale roztroušeně se vyskytují její plodnice až dlouho do podzimu. Tuto nejkrutěji jedovatou houbu by měl každý dobře znát, a proto si její obraz dobře prohlédněte!Muchomůrka narůžovělá čili masák nebo růžovka: Muchomůrka narůžovělá čili masák nebo růžovka. Na rozdíl od muchomůrky předcházející je to jedna z nejlepších našich jedlých hub. V dospělosti má klobouk červenavě hnědý, v mládí světlejší, až i bílý, posázený špinavě hnědavými strupy. Dužnina pod dosti dobře slupitelnou pokožkou je v dospělosti červenavě hnědavá, ostatně bílá. Voní slabě, ale příjemně a chutná zprvu příjemně, po chvíli však v krku škrablavě. Třeň má bílý až načervenalý, dole ztluštělý v kuželovitou hlízu barvy zprvu bílé, po pomačkání nebo na místech larvami mušek poškozených zarůžovělé. Dužnina je velmi šťavnatá. Prsten na třeni má dobře vyvinut. Na svrchní straně je ozdoben význačným rýhováním. Je hojná hlavně v lesích jehličnatých, ač i v listnatých ji nalezneme. S muchomůrkou narůžovělou může být snadno zaměněna muchomůrka tygrovaná. Má klobouk světle žlutohnědý, posázený bílými strupy. Lupeny a třeň má bílé. Na třeni nalézáme bílý, plihý prsten, který není na svrchní straně rýhován. Spodek třeně je ztluštělý jen v malou hlízu, která je opatřena ostrým nebo častěji tupým límečkem. Roste v lesích listnatých, řidčeji i jehličnatých, a to roztroušeně. Je to prudce jedovatá houba, která působí rychlou otravu. Často již za 30 minut po požití se dostavují zažívací obtíže, doprovázené stavem podobným alkoholické opilosti, neboť jed mycoatropin, který tato houba obsahuje, působí mozkové podráždění. Otravy končí však smrtí jen ve výjimečných případech.Bedla vysoká: Bedla vysoká, tato statná lupenatá houba má klobouk až 30 cm v průměru, hnědý, ozdobený pravidelně rozestavěnými šupinami. Protože je upevněn na štíhlém a vysokém třeni, vypadá jako deštník. Na třeni nalezneme v dospělosti kroužkovitý prsten, který lze po třeni posunovat. Je to jedlá houba a hlavně mladé plodnice jsou chutné. Starší jsou příliš vatovité. Nalezneme ji hlavně na pasekách, ve světlých lesích a lesních okrajích, nejčastěji na travnatých místech. Protože je silně aromatická, lze ji dobře upotřebit jen ve směsi s jinými druhy hub nebo ve zvláštní kuchyňské úpravě. Všecky velké druhy našich bedel jsou jedlé, takže se nemusíme záměny obávat. Velmi podobná je bedla červenající, jejíž dužnina se zbarvuje na vzduchu červenavě rezavě.Závojenka jarní čili podtrnka nebo sadovka: Závojenka jarní čili podtrnka nebo sadovka. Tato hojná jarní houba objevuje se v ovocných sadech a v příkopech u silnic, hlavně pod švestkami a na stráních v křoví pod trnkami. Nalezneme ji také na lesních okrajích i jinde. Roste obyčejně v houfech v květnu. Má klobouk za vlhka temně plavý až hnědý, oschlý obyčejně světlejší, někdy až skoro bílý. Lupeny mladých plodnic jsou skoro bílé, později jsou masově narůžovělé. Bílá nebo slabě špinavě nahnědlá dužnina voní zřetelně po čerstvé mouce a chutná trochu po okurkách. Je to houba jedlá a místy ji prodávají i na trzích. Současně se závojenkou jarní se objevuje i májovka, která má klobouk světlejší, lupeny husté a trvale bílé. Voní rovněž nápadně po čerstvé mouce. Je jedlá a ještě chutnější.Závojenka olovová: Závojenka olovová, tato statná, světle zbarvená houba je prudce jedovatá a každoročně se jí otráví mnoho osob. Klobouk měřící 4–17 cm v průměru je zprvu skoro bělavý nebo šedavě okrový, později světle šedohnědavý. Lupeny má v mládí bělavé, pak bledě lososové. Třeň je tlustý, bílý, pak trochu žloutnoucí, na dolejšku často trochu kyjovitě ztluštělý. Bílá dužnina voní po čerstvé mouce, později páchne trochu nepříjemně, ale chutná vždy příjemně. Roste ve světlých lesích listnatých, hlavně v dubinách nebo pod akáty, obyčejně v houfech nebo v pruzích. Vypadá velmi lákavě, a protože je velmi masitá, často ji houbaři omylem seberou a snědí. Mladé plodnice, pokud mají lupeny bílé, je možno snadno zaměnit za májovku, která však má lupeny i v dospělosti bílé, kdežto závojenka olovová lososově růžové. Roste také později než májovka. V některých letech však můžeme nalézt první plodnice již koncem května. Požita i v malém množství působí po 20–120 minutách bolestivé zvracení a průjem s následnou tělesnou slabostí. Tyto příznaky zmizí většinou teprve po několika dnech. Jsou známy také otravy smrtelné.Špička trávní: Význačná houba, jež roste mimo les v trávě, hlavně na pastvinách, v příkopech u cest a na lukách takřka po celý rok je špička trávní. Vyrůstá v houfech nebo i v čarodějných kruzích. Je menších rozměrů /klobouk 2–5 cm v průměru/ a bledě okrově nebo hnědožlutavě zbarvená. Lupeny jsou řídké a bělavé. Třeň je velice pružný a poměrně tuhý, nelámavý. Je to dobrá jedlá houba, hodící se hlavně do polévek. Třeně odřezáváme, protože jsou velice tuhé. Plodnice nehnijí tak snadno jako jiné houby a za slunného počasí zasýchají. Při příštím dešti zase obživnou. Staré plodnice se však k jídlu nehodí.Václavka: Václavka je velice hojná houba, která roste v trsech, řidčeji i jednotlivě z pařezů a z kořenů stromů jehličnatých i listnatých. Její podhoubí napadá živé stromy a rozkládá vnitřní /jádrové/ dřevo kmenů. Jemné podhoubí v příhodné době, když bujně roste, v noci světélkuje. Roste také na dřevě mrtvém. Klobouk má medově hnědý, pokrytý tmavohnědými šupinkami. Třeň, který v hořejší části nese bíle vločkatý prsten, je na dolejšku hlízkovitě ztluštělý a žlutoolivově začernalý. Je to houba prostřední jakosti, která se však dobře hodí k nakládání do octa. Konservujeme však jen kloboučky mladých plodnic, protože třeně jsou příliš tuhé. Objevuje se hojně na podzim v době kolem svátku sv. Václava, odtud její jméno.Ryzec pravý: Ryzec pravý je naše nejlepší houba k nakládání do octa, neboť má chuť kořennou, je křehká a křuplavá a není slizká jako hřiby. Celá je zbarvena v různých odstínech barvy oranžové, její klobouk je špinavě nazelenalý a obyčejně ozdobený několika tmavšími, většinou nazelenalými kruhy. Lupeny jsou červenooranžové a třeň na povrchu cihlově oranžový, uvnitř bělavě vatovitý a rourkovitě dutý. Dužnina roní oranžově červené mléko, čímž se liší od jiných jedlých nebo nejedlých ryzců, které mají mléko jinak zbarvené. Všecky druhy ryzců, které nepálí nebo jsou jen mírně palčivé, jsou jedlé podobně jako holubinky. U jiných hub však toto pravidlo neplatí! Ryzec roste pod smrky, s nimiž jeho podhoubí žije pohromadě. Vyskytuje se na podzim hojně hlavně v mladých smrčinách. Pod borovicemi roste rasa borová, která je mnohem masitější a větší, vyskytuje se však v přírodě řidčeji. Na obrázku vidíme normální rasu smrkovou.Pečárka polní neboli žampion polní: Pečárka polní neboli žampion polní je jedním z hojných našich žampionů, který roste mimo les mezi travou na lukách, pastvinách a v příkopech u silnic, hlavně takových, které byly pohnojeny močí. Je to menší nebo prostředně veliký druh s kloboukem většinou čistě bílým. Později se někdy tvoří na povrchu nahnědlá vlákna, která skládají drobné i větší přilepené šupinky. V dospělosti, hlavně za suchého počasí, povrch klobouku někdy rozpraskává. Lupeny jsou v mládí krásně růžové, později masově červené, čokoládové a v plné zralosti skoro černé. Třeň je bílý, poměrně krátký, později trochu nahnědlý, hlavně na dolejšku, a nad prostředkem nese tence blanitý prsten, který v mládí zakrývá lupeny. Je to výtečná jedlá houba, která však je většinou méně masitá než pěstovaná pečárka zahradní. Dříve se přírodovědci domnívali, že pěstovaná pečárka je jen odrůdou, která vznikla pěstováním z pečárky polní. Tento názor je však chybný. Pečárku polní nelze pěstovat na hnoji! Pěstovaná pečárka zahradní je druhem zcela rozdílným, který se také vyskytuje planě v přírodě, je však velice vzácný.Liška obecná: Liška obecná, všeobecně známá a oblíbená naše jedlá houba roste velmi hojně hlavně v lesích jehličnatých. Má žloutkově žlutý klobouk, který je v dospělosti nálevkovitý a na spodní straně nese lupeny v podobě nevysokých lišt – nikoliv lupínků – jež jsou vidličnatě větvené a příčně spojované. Lupeny i třeň jsou rovněž žloutkově žluté. V listnatých lesích roste odrůda, která je masitější a má klobouk světleji zbarvený. Dužnina voní příjemně po ovoci a chuť má slabě po pepři. Chutná výborně, je však těžce stravitelná. Hodí se k smažení s vajíčky, k nakládání do octa a ke konservování kvašením, neboť nehnije tak snadno jako jiné houby. Hodí se dobře k průmyslovému zpracování v konservárnách. Kvašená i v octě naložená se hojně od nás vyváží do západních států.Pýchavka jedlá čili dlabaná: Pýchavka jedlá čili dlabaná roste v létě na pastvinách, řidčeji i na travnatých místech v lesích. Kulovitě hruškovité plodnice měří až 12 cm v průměru. V mládí je plodný vnitřek šťavnatě masitý a bílý, později se zbarvuje do žlutoolivova a v dospělosti se mění v olivově hnědý prach. Obal, který je v mládí bílý a políčkatý, trhá se na temeni v kusy, které odpadnou. Plodný vnitřek pak vypráší, takže posléze zbude hnědý široký pohár. Mladé plodnice, pokud mají bílý vnitřek, jsou jedlé a velice chutné. Dozrávající se k jídlu nehodí. Pýchavek a podobných pýchavkovitých hub roste u nás mnoho druhů. Záměny se nemusíme bát, protože všecky druhy, pokud mají bílý vnitřek, jsou jedlé. Hojně, hlavně ve smrčinách, roste u nás mnohem drobnější pýchavka obecná, která je v mládí rovněž bílá a na povrchu posázená bradavkovitými ostny, které se snadno ulamují. Příbuzná pýchavka obrovská tvoří plodnice v podobě velikých bílých koulí, z nichž malé bývají jako kopací míč veliké, skutečně veliké exempláře však dosahují váhy až 20 kg. Je rovněž jedlá a výtečné chuti. Skoro všecky pýchavky mají chuť velmi lahodnou. Škoda, že lid je u nás málo sbírá k jídlu.Ucháč obrovský: Ucháč obrovský. Tato jarní houba je poměrně vzácná a hojněji se vyskytuje jen v některých krajích, na příklad v okolí Prahy, kde je skoro hojnější než ucháč jedlý. Má kloboukovou část plodnice v obrysu skoro kulovitou, mozkovitě zprohýbanou v poměrně tupé řasy, které jsou na povrchu povlečeny okrově zbarveným výtrusorodným rouškem složeným z vřecek. Dosahuje někdy značných velikostí, takže nalézáme někdy plodnice měřící až 20 cm v průměru. Je to jedlá houba, kterou před další kuchyňskou úpravou je radno pokrájet a spařit horkou vodou. Sbíráme jen mladší a dokonale zdravé plodnice. Příbuzný ucháč jedlý, který je hojnější a objevuje se v množství na jaře hlavně v písčitých borech, má kloboukovou část plodnice hrubě mozkovitě zprohýbanou a kaštanově hnědě až černohnědě zbarvenou. Tuto houbu nelze k jídlu doporučit, protože je zaznamenána řada otrav tímto druhem. Otravy byly pravděpodobně způsobeny staršími plodnicemi. Ucháče a příbuzné smrže tvoří výtrusy v kyjovitých buňkách, kterým říkáme vřecka. Bývá jich uvnitř obyčejně osm. V době zralosti vnitřním napětím buněčného obsahu praskne blána vřecka na temeni a výtrusy spolu s ostatním obsahem vřecka jsou tlakem vystřeleny do vzduchu.Smrž jedlý: Smrž jedlý je význačná jarní houba, jež roste v dubnu a květnu na travnatých, hlavně trochu zastíněných místech, a to jak v zahradách, tak i v lesích, v příkopech a pod. Na plodnici rozlišujeme část třenovou a kloboukovou. Obě části jsou spolu srostlé. Klobouková část je vejčitého tvaru, na povrchu okrově zbarvená a ozdobená podélnými a příčnými lištami, jež tvoří nepravidelná buňkovitá políčka. Je jedlá a chutná. Po rozkrájení je však radno ji před další úpravou spařit horkou vodou. Ostatní druhy smržů, které u nás rostou, jsou rovněž jedlé.׋›HoubyVýrobceDPrahaRok1955Délka29 okénekPředlohaCHEMOznačení3769Další diafilmy výrobceDějepis 6/D15 – Řecko - Války Řecko-PerskéElektropneumatická kolejová brzdaDiafilm k vlastivědě 5.roč na zvláštních školách I.Vyšetřování, mobilisace a manipulace periferních kloubů - periferní klouby dolní končetiny (dokončení), mobilisační techniky podle Gaymanse VII.
