Honoré DaumierFotografie H. Daumiera: Honoré Daumier se narodil 16. února 1808 v Marseille v jižní Francii. Brzy se přestěhoval s rodiči do Paříže, kde žil skoro až do své smrti. Jeho otec byl sklenářským mistrem, v Paříži se věnoval poesii, ale bez úspěchu. Rodina žila v nouzi. Honoré musil vydělávat. Při tom kreslil a maloval. Na větší školní odborné vzdělání nebylo peněz. Postupoval tedy po cestě, kterou si vytkl a kterou mu předznamenalo velké umělecké nadání, vlastní pílí a vytrvalostí. Dospěl tak k vysokému cíli. Stal se jedním z největších malířů Francie. V řadě olejů, umělecky závažných, docílil nejvyšších hodnot realistického umění. Oslavil v nich francouzskou revoluci i všelidský zápas za pokrok a právo. V tisících kresbách a grafických listech se stal geniálním kritikem sociálního a politického života současné Francie. Uveřejňoval je v satirickém týdeníku „La Caricature“, jehož byl od roku 1831 stálým spolupracovníkem, a když byl list z politických důvodů zastaven, spolupracoval od roku 1836 s časopisem „Charivari“. Jeho dílo se tak dostalo mezi nejširší vrstvy národa. Autorovi získalo neobyčejnou popularitu, pokrokovým myšlenkám, za něž bojoval, se stalo tím mocnější zbraní. Honoré Daumier zemřel v nouzi 10. září 1879 ve Valmondois. Soudobá oficiální kritika nepochopila umělecký a mravní dosah jeho díla. Vážili si ho však velcí pokrokoví umělci jeho současnosti, znal jej a miloval pařížský lid.+44Nejprve pustit žilou, pak dát projímadlo, nakonec klystýr: Když bylo Daumierovi 22 let, prožíval v roce 1830 s Paříží červencovou revoluci, jež ukončila reakční vládu Karla X. Na francouzský trůn byl dosazen Ludvík Filip Orleánský, který byl revolucí donucen k jistému rozšíření demokratických svobod, avšak ve skutečnosti je neplnil. S úzkou vrstvou ministrů, zaprodaných poslanců a bohatých měšťanů držel v ruce veškerou moc a bohatství země. Jemu a jeho přisluhovačům patří první politické kritické listy Daumierovy. „Nejprve pustit žilou, pak dát projímadlo, nakonec klystýr“ je posměšný název kresby, v níž Daumier zesměšňuje i účinnou satirou ilustruje reakční a lidu nepřátelské panování Ludvíka Filipa. Klečící postava vlevo je Ludvík Filip, který pouští žilou ubohému dělníku, představiteli pařížského lidu. Pomáhají mu jeho přisluhovači, vzadu stojí vévoda Orleánský, vpravo klečí maršál Labou. Pod rouškou péče o lid Ludvík Filip a jeho vláda lid vysává. List vyšel v „La Caricature“ dne 5. prosince 1833.Mr Guiz: V početné řadě kreseb zesměšňuje Daumier reakční státníky vlády Ludvíka Filipa. List, který je karikaturou Guillauma Guizota, byl otištěn v „La Caricature“ z 13. prosince 1833. Guizot byl jedním z čelných reakčních státníků buržoazní vlády Filipovy. Jeho krutá politika přispěla k vyvolání únorové revoluce v roce 1848.Břicho zákona: V kresbě nazvané „Břicho zákona“ bojuje vtipem proti nespravedlivému měšťáckému zákonodárství. Zesměšňuje zaprodané ministry a poslance při jejich zasedání v roce 1834. V první lavici poznáváme mezi nimi také Guizota. List má neobyčejnou výmluvnou sílu, jednotlivé postavy i celkové prostředí je vystiženo mistrnou rukou velkého umělce. Vyšel v cyklu „Měsíční družstvo“ v lednu 1834. Cyklus byla publikace 24 velkých kreseb měsíčně vycházejících, založená Philiponem, šéfredaktorem časopisu „La Caricature“ a později „Charivari“. Z výtěžku prodeje byly placeny pokuty ukládané časopisu „La Caricature“. Za zesměšňování Ludvíka Filipa se dostává Daumier do vězení. Vrací se však ještě více upevněn v bojovné vůli dát svoje umění do služeb boje proti zpátečnictví a nesvobodě.Vražda na ulici Transnonain: „Vražda v ulici Transnonain 15. dubna 1834“ vypráví o krutém krveprolití, které vyvolala vláda Ludvíka Filipa k zastrašení lidu v dělnické čtvrti pařížské, kde dala přepadnout spící obyvatele a povraždit je. Dílo je jedním z nejsilnějších a umělecky nejvýznamnějších listů Daumierových. Energická, téměř sochařsky pojatá kresba, která je také hlavním rysem raných prací umělcových, zvyšuje umělecký výraz tohoto obrazu.Neopovažte se!: „Neopovažte se!“ volá typografický dělník rozkročený nad „Svobodou tisku“. Varuje skupinu vlevo, kterou tvoří Ludvík Filip, mávající deštníkem, a jeho ministři Persil a Guizot, aby se nedotýkala tiskové svobody. Vpravo leží na zemi odstraněný král Karel X., jemuž pomáhají dva panovníci. Postavy reakční vlády jsou zesměšněné, dělník je však krásným typem lidového bojovníka a hrdiny. Daumier jej první uvedl v tomto hrdinném podání do výtvarného umění. Vyšlo v cyklu „Měsíční družstvo“ v březnu 1834.Dostali jsme ho, Lafayetta!: „Dostali jsme ho, Lafayetta! ... Už jsi tam, starouši!“ říká si v textu pod obrázkem Ludvík Filip, zpodobený zde jako přestrojený nosič mrtvol. Za sepjatýma rukama skrývá svoji radost nad smrtí generála Lafayetta, který sice podporoval jeho nastoupení na trůn, když však Ludvík Filip zradil ideje, které mu pomohly k vládě, zůstal Lafayette republikánem a přešel k opozici. List je z cyklu „Měsíční družstvo“, kde vyšel v květnu 1834. Dokazuje, jak výmluvné síly může dosáhnout kontrast černé a bílé barvy kresby v rukou velkého umělce.Ratapoil a Casmajou: Odpor proti králi a jeho reakční vládě rostl. Dne 22. února 1848 vypukla nová revoluce. Zděšený Ludvík Filip utekl do Anglie. Francie byla prohlášena republikou. Pařížské dělnictvo, které v této revoluci řeklo již své hlavní slovo, bylo však brzy krutě zklamáno ve svých nadějích. Z volby presidenta vyšel vítězně Ludvík Napoleon, který brzy po vzoru svého velkého strýce Napoleona Bonaparte docílil reakční politikou toho, že byl prohlášen dědičným císařem jako Napoleon III. V početné řadě mistrných kreseb útočí Daumier na jeho vládu. V těchto listech, jež můžeme nazvat druhou érou jeho politické tvorby, přicházejí k slovu bonapartovský agent Ratapoil a jeho pomahač Casmajou. Jsou to postavy Daumierem vymyšlené a vytvořené v typy, jimiž pranýřoval zkorumpované a přisluhovačské vrstvy reakčního režimu. Umělecky jsou mistrně vykreslené. List, který vyšel v cyklu „Aktuality“ v časopise „Le Charivari“ dne 11. října 1850, nese text: „Ratapoil a Casmajou, nejaktivnější členové filantropické společnosti 10. prosince: portréty kreslené podle přírody a vskutku výstižné.“ Je to narážka na 10. prosinec 1848, kdy byl presidentem zvolen Ludvík Napoleon.Odilon Barrot: Velikášství reakčních státníků Napoleonových zesměšňuje Daumier v postavě Odilona Barrota, který byl předsedou vlády a ministrem spravedlnosti. Neblaze proslul omezováním svobody tisku a shromažďování a potlačováním politických klubů. V napoleonské póze a v napoleonském klobouku se nese jako „velký muž“. Ratapoil, představující zde se svým obuškem policii a vojsko, a Lucinet, představující ponížené žadatele, klečí kolem něho. List vyšel v cyklu „Aktuality“ v „Le Charivari“ 28. července 1851. Dokazuje, jak dovedl Daumier mistrně vykreslit lidskou povahu. Na rozdíl od raných listů nabývá nyní jeho tužka větší lehkosti, linie ztrácejí na hmotné pádnosti.Chtěli by zhasit i slunce: „Chtěli by zhasit i slunce“ je nazvána s hrdým výsměchem kresba, v níž se ministr Montalembert, sedící na ramenou pátera Garenflota, snaží zhasit slunce, jako už uhasil svíce představující svobodu tisku a vyučování. Charles Montalembert byl stoupencem katolicismu, za druhé republiky byl umírněným republikánem. Kresba, která byla otištěna v cyklu „Aktuality“ v časopise „Charivari“ 15. srpna 1851, je účinnou satirou na tuhý režim vlády Napoleonovy.Nový objev zlaté mládeže v r. 1851: „Na mou čest je nezbytné, abychom již začali počítat s touto republikou!“ říkají si v textu ke kresbě ministři Guizot a Montalembert. Jsou podáni jako šviháci z doby napoleonské. V titulu obrazu nazývá je Daumier „zlatou mládeží v r. 1851“. List vyšel v cyklu „Politické aktuality“ v „Le Charivari“ 30. června 1851. Zesměšňuje smýšlení reakčních státníků, kteří nesouhlasili s únorovou revolucí v r. 1848 ani s ustavením Francouzské republiky.Hlemýždí chod pokroku: Kresbou nazvanou „Hlemýždí chod pokroku“ se Daumier vysmívá Napoleonově císařské vládě, která znemožňovala každý svobodnější projev, a jejímu zpátečnictví nepřejícímu pokroku. Prostý člověk v haleně se dívá na sedm hlemýžďů, kteří nesou jednotlivá písmena „Progrès“ – „Pokrok“. V umělcově mistrném podání jeho postava pod humorným výsměchem bojuje i hrozí. Vyšlo v „Le Charivari“ 23. září 1869.John Bull: Nejen francouzské poměry, ale i nezdravou politiku světovou tepe Daumier ve svých kresbách. V listě, který nese posměšný název „John Bull přísahá, že je připoután k synu Theodorovu nerozlučným poutem“, ostře útočí na chování Angličanů ke koloniálním černochům. Tlustý Angličan vede spoutaného afrického černocha, kterého nechává z opatrnosti kráčet před sebou. Vyšlo v cyklu „Aktuality“ v „Le Charivari“ 8. října 1866.Rouherův smutek: V roce 1871 se skončila vláda Napoleona III. Eugén Rouher, stoupenec jeho politiky a vůdce bonapartistů, obrací se smutně k podstavci, na němž je pod skleněným poklopem vycpaný orel s napoleonským kloboukem, a říká (citujeme text k obrazu): „Marně jsem ho vycpal co nejlépe, není možno docílit zdání, že ještě žije“. Tato Daumierova satira na lítost císařských přisluhovačů nad pádem Napoleona III., která se jmenuje „Rouherův smutek“, vyšla v cyklu „Aktuality“ v „Le Charivari“ 12. července 1871.Kde už není míza: Rouherův smutek a smutek jemu podobných byl opravdu marný. Monarchie odumírá. Představuje ji v Daumierově listě, který vyšel v cyklu „Aktuality“ v „Le Charivari“ 29. dubna 1872, seschlý a starý strom, z něhož vyprchal život. Vedle něho vztyčuje se radostně vzhůru strom mladý, plný života, který představuje Republiku. „Kde už není míza, ztrácí jaro svá práva“ je nadějné heslo, které Daumier dal této své kresbě.Nové vzdušné zavěšení: Nejen proti reakční vnitřní politice Napoleona III., ale i proti jeho rozpínavé válečnické politice zahraniční bojuje Daumier v početné řadě svých kreseb. Můžeme je nazvat listy o míru a válce. Války, které se střídaly v rychlém sledu, byly pro Napoleona III. vítanou příležitostí k upevnění vnějších mocenských pozic. Brzy však narazila jeho rozpínavost, založená na špatné a neúspěšné diplomacii, na rozpínavost pruského vládce Bismarka. V roce 1868 se schylovalo mezi Francií a Pruskem k válce. Daumier varuje. Bojuje svým uměním proti válečnému krveprolití, které má sloužit mocenské rozpínavosti imperátorů a jehož hrůzy nejtíže dolehnou na prostý lid. Symbolická postava Evropy, nešťastná a uštvaná, volá po zastavení válečného běsnění. V listě, který vyšel v cyklu „Aktuality“ v „Le Charivari“ 7. února 1867, leží ve vzduchu, opírajíc se jen svým loktem o špičku bajonetu. Ustrašení zástupci různých národů nespouštějí s ní oči. Její nejmenší pohyb způsobí, že padne...Galileo se podivuje novému vzhledu povrchu zemského: Slavný vědec a astronom 16. století Galileo Galilei se vrátil na zem a s údivem zírá na nové a jemu neznámé vzezření zemského povrchu. Neví, kam položit nohy, poněvadž celá zeměkoule je zježena bajonety. Z cyklu „Aktuality“, otištěno v „Le Charivari“ 21. února 1867.Návrat Turenna: V řadě litografií upozorňuje postava „Míru“, představovaná ženou zastrašenou a poníženou, ale také hrdou a majestátní, na strašné následky, které přinese zavržení její blahodárné vlády. V litografii, která se nazývá „Návrat Turenna“ a která vyšla v cyklu „Aktuality“ v „Le Charivari“ 15. června 1868, spí smutně natažena na dělové lafetě. Název znamená narážku na návrat válečné vřavy z doby Turennovy. Henri Turenne, francouzský vojevůdce a maršál, byl velkým válečníkem a vedl řadu bitev v 17. století.Každým hodem se ztrácí: „Každým hodem se ztrácí“ je název listu, který je umělcovou výstrahou i kritikou na velké finanční náklady, jež spotřebuje válka. „Evropa“ hází pytlíky s tolary do terče, na němž je zobrazena hlava boha války Marta. Z cyklu „Aktuality“, otištěno v „Le Charivari“ 15. září 1868.Vánoční dárky v r. 1868: „Evropa“ nemůže být spokojena v roce 1868 s vánoční nadílkou, kterou jí evropští imperátoři připravili. Smutně se blíží ke krbu, kde nachází ve svých střevíčkách jako vánoční dárky kanony, pušky a koule. Nadílení dárků do střevíčků v krbu je francouzský vánoční zvyk. List byl otištěn v cyklu „Aktuality“ v „Le Charivari“, 24. prosince 1968.Pod pavučinami: Pod pavučinami se vznáší okřídlená postava „Míru“ s olivovou ratolestí v ruce. Snaží se vyhnout nástrahám pavučin, které se jí stavějí v cestu a brání jí v letu. Představuje ožehavé současné evropské problémy. List patří k nejzávažnějším mírovým dílům Daumierovým. Dokazuje, že jeho kresby neztrácejí břitkost ani vtip karikatur, přibírají však notu bojové poesie. Je z cyklu „Aktuality“, 1. července 1868 s podtitulem „Attention!“ – „Pozor!“.Krajina z roku 1870: Evropští imperátoři neslyšeli Daumierovo varovné „Attention!“. V červenci 1870 došlo mezi Francií a Pruskem k válce. Nejlepší část francouzské armády byla pruskými vojsky sevřena v Metách, ostatek u Sedanu obklíčen a i s císařem zajat. Sedanská porážka způsobila ve znervosnělé Paříži nesmírné vzrušení. Vratký císařův trůn se skácel. Francie byla znovu prohlášena republikou. Pařížský lid chtěl pokračovat v boji a hájit zemi proti německým vetřelcům. Avšak buržoazní vláda bohatého měšťanstva, které zůstalo u moci, začala s Němci vyjednávat o kapitulaci. Pařížský lid se opřel proti jejímu zrádnému jednání. Ustavil v Paříži revoluční komunu. V památném květnovém týdnu v r. 1871 byl však tento první pokus o diktaturu proletariátu vojenskou mocí krvavě potlačen. Buržoazní vláda dokončila zrádnou kapitulaci. Francie byla v ní potupena hospodářsky i morálně, mírové podmínky byly pro ni neobyčejně pokořující a těžké. V těchto těžkých dobách stál Daumier pevně po boku pařížského lidu. Tragiku potupené vlasti výmluvně ilustruje v listě, který nese prostý název: „Krajina z r. 1870“. Byl otištěn v cyklu „Karikatury politické“ v „Le Charivari“ 10. prosince 1870. Daumierovo umění dociluje v něm neobyčejné síly výrazu. Jeho tužka účinně vypráví o bezmezném smutku krajiny, jíž se přehnala válka.Zděšená z dědictví: O strašném dědictví, které imperátorská rozpínavost Napoleona III. a jednání zrádné buržoazie zanechaly potupené a vyčerpané Francii, výstražně vypráví kresba, která se jmenuje „Zděšená z dědictví“. Symbolická postava nešťastné vlasti, halící se do smutečního roucha, bolestně zírá na zpustošenou, válečnými obětmi pokrytou zemi. Vztyčuje se jako tragický přízrak, který varuje i hrozí. List vyšel v cyklu „Karikatury politické“ v „Le Charivari“ 11. ledna 1871. Patří k nejvýznamnějším protiválečným dílům Daumierovým.Nový vítězný vůz: Posměšný název „Nový vítězný vůz“ dal Daumier kresbě, v níž ostře napadá pruské rabování ve Francii za francouzsko-německé války. Novým vítězným vozem je dvoukolá kára, na kterou Prušáci nakládají svou kořist, o niž okradli francouzský lid. Bylo otištěno v cyklu „Karikatury politické“ v „Le Charivari“ 20. února 1871. Komuna a její instituce odměnily Daumiera za jeho vynikající dílo z těchto let členstvím ve Federaci revolučních umělců, která se snažila v čele s francouzským malířem Courbetem nastolit nový řád nejen do politického života, ale i do života kulturního. Po porážce Komuny se Federace rozpadla a teror, který následoval, umlčel všechny pokrokové síly v zemi.Robert Macaire, magnetisér: V početné řadě grafických listů vypráví Daumier o životě Pařížanů a současné Francii. Paříž Ludvíka Filipa a Napoleona III. byla ovládána bohatým měšťanstvem, které zneužívalo své politické moci nejen ke smělému podnikání, ale i k nekalému vlastnímu obohacování. V tisících kresbách, které řadí do početných tematických cyklů, bojuje Daumier vtipem a smíchem proti lidské hlouposti, měšťácké nadutosti, sobectví, chytráctví i drzosti. K trpícímu člověku se však dovede sklonit také pln soucitu. Do jeho kritiky se mísí lítost s těžkostmi života. V listech o mravech současné Francie vystupuje na scénu Robert Macaire. Jako Ratapoil a Casmajou je rovněž postavou Daumierem vymyšlenou a vytvořenou. Je to podvodník velkého stylu, který se žene jen za svým vlastním obohacením a neslouží žádné politické myšlence. Kresba jej představuje jako magnetiséra. Jeho pomahač Bertrand je převlečen za ženu a předstírá, že je Macairem uspáván. List vyšel v cyklu „Caricaturana“ v „Le Charivari“ 26. srpna 1838 s tímto textem: „Zde je báječný objekt magnetismu. Není to žádný babský tlach, nemám čest znáti slečnu de St. Bertrand, a uvidíte pánové, projev somnambulismu. Slečna de St. Bertrand dává ve spánku každému porady o nemocech, označuje poklady ukryté pod zemí a radí kupovat akcie papíru Mozart a mnoha jiných krásných podniků!“ Daumier tepe zde šarlatánské kšeftaření a nekalý způsob získávání peněz. Také v podání Roberta Macaira se zřetelně rýsuje mistrovství Daumierova umění. Policajtský zjev Ratapoila je zde vystřídán výrazem lišáka obchodníka a sebevědomého podvodníka.Robert Macaire umělec: V tomto listě se představuje Robert Macaire jako umělec. Pomahač Bertrand nahrává jeho nekalému kšeftaření, lichotí majiteli koně, říká, že velký umělec byl ho chtěl malovat. Majitel je polichocen, svoluje a dává se malovat vedle svého koně. O měsíc později dostane nalakovanou mazaninu, zarámovanou a doprovázenou žádostí o zaplacení 1 000 tolarů. Odmítá zaplatit, co neobjednal. Robert Macaire ho zažaluje. Zaplatí tedy z obavy před skandálem a umělec Robert Macaire jde za novou studií. List je z cyklu „Caricaturana“, otištěn byl v „Le Charivari“ z 26. března 1838.Zevlouni: Slabostem Pařížanů se směje Daumier v listě zvaném „Zevlouni“. Vyšel v cyklu „Pařížané“ v „Le Charivari“ 5. prosince 1839. Citujeme text k obrázku: „Nechce se věřit, není možno věřit, že by ten ubohý rybář, sedící v člunu byl příčinou tohoto sběhu lidí. Pařížané, tito inteligentní a činní lidé, jsou tu jistě připoutáni nějakou vážnou událostí, nějakou modistkou, nějakým členem sněmovny, nějakou kaštanářkou, kandidátem Akademie, oběťmi lásky nebo ctižádosti! Nikterak, je to opravdu jen mřenka, kterou nevidíte a kterou oni také nevidí“. Po umělecké stránce patří k významným Daumierovým dílům. S neobyčejným mistrovstvím dovedl zde vyvolat náladové ovzduší a naplnit postavy životem.Zákazníci pařížských obchodníků: V řadě litografií v cyklu „Zákazníci pařížských obchodníků“ se vysmívá lidské hlouposti. V listě, který byl poprvé otištěn v „La Caricature“ z 31. března 1839, ptá se chlapec obchodníka: „Měl byste olej z Cotterets?“ Poslat někoho pro „olej z Cotterets“ značí tolik, jako u nás poslat někoho pro „komáří sádlo“.Pařížská vzrušení. Nevděčná vlasti: Umělcům, kteří nepochopili, že význam uměleckého díla nevytvářejí oficiální pocty, patří list otištěný v „La Caricature“ 15. března 1840. „Nevděčná vlasti, mé dílo mít nebudeš!“ volá v něm rozlobený malíř a ničí svůj obraz, který byl odmítnut porotou Salonu. Oficiální Salon přijímal pro výstavy často díla akademicky studená a umělecky málo významná. Řada velkých umělců té doby nebyla Salonem přijímána. Daumier se zde vysmívá malosti malíře, kterému tolik záleží na přijetí jeho díla porotou Salonu.Pařížská vzrušení. Pan Všudybyl: Svůj ostrý vtip obrací Daumier často na současné soudnictví. Výsměšně kritizuje zkorumpovanost, hloupou povýšenost i falešné dojetí soudců a jejich přisluhovačů. Kresbu, která patří k listům, jež umělec spojuje názvem „Pařížská vzrušení“, a která vyšla v cyklu „Pařížané“ v „Le Charivari“ 30. června 1840, doprovází text: „Pan Všudybyl, advokát bez pří, dělá uchvátaného a porazí každý den v soudní předsíni tucet kluků, rozdrtí pět nebo šest mopslíků a doufá, že pro tuto gymnastiku lidé uvěří, že má četné zákazníky“. Daumier v ní neobyčejně výstižně zesměšňuje nafoukaného soudce.Návštěvníci lázní. Tak pojď přece...: Také návštěvníci lázní vzbuzují často Daumierův smích. „Tak pojď přece, čuně, viděl člověk takového pudla? Chce být námořníkem, dělá si lodičky z ořechových skořápek a bojí se koupelé za čtyři sous“, říká v textu pod obrázkem otec synovi, kterému se nechce do vody. List byl otištěn v cyklu „Návštěvníci lázní“ v „Le Charivari“ z 27. října 1839.Lázně za 20 centimů: „Povězte mi, starý, je ta voda dobrá?“ „Nezbedný uličníku, kdyby byla dobrá, nedávali by jí tolik za čtyři sous“, je rozmluva doprovázející tuto mistrnou litografii, která byla otištěna v cyklu „Návštěvníci lázní“ v „Le Charivari“ z 27. září 1842. Vtip kresby je vyjádřen rukou velkého umělce. Daumierovy postavy mluví a žijí, každá má svůj vlastní výmluvný charakter.Sprostoty. Zatraceně, ty žebrácké boty...: V cyklu „Sprostoty“ Daumier výsměšně napadá opilce a alkoholiky. Pod jeho kritikou však cítíme soucit s lidmi, kteří ne vždy vlastní vinou propadnou tomuto zlu. Daumierova tužka se zde obrací především proti nezdravým poměrům doby. V listě, který byl otištěn v „Le Charivari“ 12. března 1841, říká si opilý chudák: „Zatraceně! Ty žebrácké boty jsou šťastnější než jejich pán! ... pijí.“Sprostoty. Nemluvte o tom...: V listě z tohoto cyklu, který vyšel v časopise „La Caricature“ 5. září 1841, obrací zřetelně svůj ostrý vtip proti nešvarům doby, proti neupřímné lítosti a nelidské zištnosti. Obraz doprovází text: „Nemluvte o tom, je mi to líto! Bylo by třeba zabezpečit nešťastníky, kteří skončí týden v silných likérech!“ „Tak ho aspoň zvedněte!“ ... „Ani mi nenapadne... neopil se u mne!“Modré punčochy. Je to zvláštní...: Přemrštěnou a nezdravě chápanou emancipaci, o niž usilovaly pod rouškou touhy po vzdělání některé tehdejší bohaté pařížanky, ironizuje Daumier v cyklu „Modré punčochy“. Tímto posměšným názvem nazývala Paříž překultivovaný a výstřední typ žen. Na kresbě, která vyšla v „Le Charivari“ 31. ledna 1844, říká před zrcadlem jedna z nich: „Je to zvláštní, že to zrcadlo mi tak zplošťuje postavu a zmenšuje ňadra! Co na tom záleží! Mme de Staël a Mr de Buffon prohlásili... genius nemá pohlaví“.Modré punčochy. I kdyby mně zlořečili...: V jiném listě z tohoto cyklu, který byl otištěn v „Le Charivari“ 26. července 1844, tepe pochybenou výchovu měšťáckých rodin. Malá slečna recituje na domácím dýchánku: „... i kdyby mně zlořečiliti barbarští rodičové, kteří mne přivedli na svět,ó Viktore, ó má duše, tobě patřívšechna má láska.“Bohaté měšťky předstírají nadšení a tleskají: „Bravo, bravo, jak šťastná musí být matka, která má takovou dcerušku.“Bodří měšťáci. Ah, mladý muži...: Omezenost měšťácké učenosti a směšnou nadutost měšťáka ironizuje Daumier v listě, který vyšel v cyklu „Bodří měšťáci“ v „Le Charivari“ z 26. března 1847, s tímto textem: „Ah! mladý muži, jste silný v latinských verších... to je dobře, nuže řeknu vám... macte animo, generose puer, sic itur ad astra (Zdar tvé odvaze, ušlechtilý hochu, tak se získává nesmrtelnost)... nebo chcete-li raději: odvahu, chlapče, takto jako váš pan otec dojdete jednou k místu výběrčího daní.“ Daumierův vtip a umělecké mistrovství ve vykreslení povah naplňuje list životem s výmluvným ovzduším. Otec se dme směšnou pýchou, čelo mladého měšťáka důležitě se tvářícího je věnčeno vavřínovým věncem.Muka civilizace: Malicherným nepříjemnostem života se Daumier účinně vysmívá v cyklu „Muka civilizace“. Obrací svůj vtip proti věčné lidské nespokojenosti, směje se špatně chápaným možnostem technického pokroku. Kresba nahoře ilustruje nesnáz dostat místo v omnibusu. V kresbě dole se obrací pasažér k člověku, kterého vůz porazil, se slovy: „Řekl jsem vám přece, abyste dával pozor... pitomče!“ List byl vytištěn v „Le Charivari“ 19. února 1853.Nájemníci a domácí. Tři pokoje a kuchyň: V cyklu „Nájemníci a domácí“ kritizuje nadutost bohatých domácích, jejich zištnost a nelidský vztah k nájemníkům. „Je třeba udělat z toho tři pokoje a kuchyň“ je text ke kresbě, která vyšla v tomto cyklu v „Le Charivari“ z 15. září 1856.Nájemníci a domácí. Pan Sup: V jiném listě z tohoto cyklu říká majitel domu, který se posměšně jmenuje pan Sup, k domovníkovi: „Nerad bych vám opakoval, že do svého domu nechci ani děti, ani psy, ani kanáry... a kdyby některá z mých nájemnic otěhotněla, nařizuji vám, abyste jí dal výpověď před kvartálem... zpozoroval jsem, že z hlavních chutí těhotných žen je žádat o snížení činže!“ Vyšlo v „Le Charivari“ 20. října 1856. I tento list je důkazem, jak dovedl Daumier svým velkým uměním vykreslit charakter jednotlivých typů.Republika, která živí a učí své děti: V tisících kresbách dokázal Honoré Daumier své geniální umění. V trpkém existenčním zápasu si našel chvíle vysokého tvůrčího vypětí, aby je prokázal také jako malíř. Oficiální kritika jeho současnosti nepochopila dosah uměleckého úsilí jeho malířského díla. Daumier malíř byl objeven a plně doceněn až po umělcově smrti. Dnes patří jeho oleje k největším odkazům světového výtvarného umění. Sleduje v nich tytéž ideje, za něž bojoval a které vyjadřoval ve svých kresbách. Obraz „Republika, která živí a učí své děti“ vznikl za krátkého trvání druhé republiky z radostného nadšení z vítězství revoluce v r. 1848. Daumier se jím zúčastnil soutěže na symbolický obraz Republiky, která byla tehdy vypsána. V soutěži sice nezvítězil, vytvořil však dílo velikého dosahu uměleckého i mravního. Ukázal, jak chápe úlohu republiky – jako živitelky a ochranitelky občanů po stránce materiální i mravní. Dal dílu vznešenost, jíž účinně podtrhl slavnostní vážnost námětu. Vznosnou postavu Republiky vyjádřil mohutnými plastickými tvary, které jsou podstatným rysem jeho malířského umění.Don Quijote: Často se setkáváme v malířském díle Daumierově s Donem Quijotem. Velká postava Cervantesova románu byla mu blízká svou vírou v dobro a zápasem za lepší život lidí. Don Quijote není v jeho podání naivním snílkem, nýbrž bojovným symbolem ušlechtilého lidského snažení.Pradlena: Daumier byl jedním z prvních francouzských malířů, kteří zaměřili obsah svých děl k životu prostého lidu velkoměsta. Všímal si těžké práce pradlen, které vídal ze svého bytu na nábřeží d’Anjou. Dovedl naplnit jejich sedřené postavy neobyčejnou životností a vytvořit z nich hrdinky práce. Žena s námahou nese těžké břemeno prádla. Její vzezření však nevyjadřuje smutek a odevzdanost, s níž se v té době obyčejně setkáváme u děl sociálních námětů, ostatně velice řídkých – nýbrž odhodlanou vůli k boji s těžkostmi života. I v tomto obraze, který je v naší Národní galerii, vidíme bojovnost Daumierova uměleckého výrazu.Rodina na barikádě: Jedním z nejslavnějších Daumierových děl je „Rodina na barikádě v r. 1848“. Podává jím nejvýmluvnější důkaz, že jeho místo umělce i člověka bylo po boku revolucionářů. Vyslovil v něm svůj blízký vztah k revoluci, kterou neoslavuje symbolicky, nýbrž živými postavami rodiny na barikádě. Vzezření chlapců vyjadřuje bojovný úděs, v očích matky se zračí nenávist k utlačovatelům. Výraz tváře otcovy, jehož hlava je středem celého obrazu, je naplněn odhodláním, moudrou rozvahou i pevným přesvědčením o spravedlnosti zápasu, která dává právo k boji i právo na vítězství. Výrazná, téměř sochařsky stavěná linie obrysů podtrhuje plastičnost tvarů a je v této Daumierově malbě výmluvnější než sama barva. Obraz je majetkem Národní galerie a je v jejích sbírkách francouzského umění na Hradčanech.׋›Honoré DaumierVýrobceDPrahaRok1958Délka49 okénekAutor textuKarlíková Ludmila Dr.PředlohaCJLITOznačení4987Další diafilmy výrobceZvláštní tělesná výchova III.dílPěstování a sklizeň cukrovkyPoužívání ochranné masky - II. částPrvní (I.) internacionála
