+21Řím v době boje o nadvládu v Itálii (Sociální, státní a vojenské zřízení Říma v době republiky do válek punských)Mapka expanze Galů (Keltů): Zápas Říma s Etrusky pokračoval. Rozporů využívali i jiní italičtí kmenové, jako Sabini, Latini, Volskové a Samnité (viz mapka č. 1), kteří se snažili uchvátit vedení v latinské federaci. Do této doby jsou kladeny různé pověsti, jako o Muciu Scaevolovi, Koriolanovi, Cincinnatovi aj. Dlouho trvaly boje Říma s etruským městem Veiemi. V té době počal též mohutný nástup Keltů k výbojům. Keltové ovládali Anglii s ostrovy, Galii (dnešní Francii), pronikali do Hispánie. Přešli však i Alpy, překročili Apeniny, porazili Římany, dobyli Říma a město vyplenili. Nebyl dobyt pouze Kapitol, jehož obránci byli prý probuzeni při nočním útoku Galů křikem husí. Římané museli zaplatit výkupné. Řím byl po tomto vpádu obehnán hradbami. Vpád Galů se datuje přibližně rokem 387 př. n. l. Úspěchy Galů lze vysvětlit mimo jiné tím, že k zahraničně politickým rozporům v Římě se družily i vnitřní rozpory – boj mezi patriciji a plebeji. Tento boj trval již asi 100 let před galským vpádem. Plebejové odmítali bojovat za zájmy patricijů (což mělo nepříznivý vliv na brannou odolnost Říma). Nátlakem a hrozbami, že se odtrhnou, vymohli si plebejové zvolení zástupců, tribunů, aby hájili jejich zájmy. Mapka nám dále ukazuje, že Keltové sídlili i ve střední Evropě (v našich zemích Bojové a Kotini). Odtud podnikali nájezdy i na poloostrov Balkánský (v letech 279 př. n. l.) a dokonce i do Malé Asie, kde si založili samostatný stát Galicii (275 př. n. l.). Je to doba války Římanů s epirským králem Pyrrhem (275 př. n. l.), který přišel na pomoc italským Řekům (viz dále).Řím po válkách samnitských: Postupně získal Řím v latinské federaci převahu a vytlačoval Galy na sever (moc Etrusků byla v této době již ochromena). Proti latinské federaci (vedené Římem) bojovala federace Samnitů, která však byla v několika válkách rozbita (asi roku 290 př. n. l.), latinský spolek přestal existovat, protože Řím jako vítěz prostě spojenecká města nyní násilně připojil. Kolem roku 288 př. n. l. byl Řím pánem střední Itálie. Galské kmeny byly zatlačovány na sever a Etruskové byli za nevýhodných podmínek přinuceni vstoupit do spolku s Římany. Nejnebezpečnějšími nepřáteli Římanů se stali na jihu Řekové.Trosky města Selinuntu na Sicílii: Řečtí kolonisté založili v jižní Itálii a na Sicílii velké množství městských států. Na Sicílii vynikalo významem město Syrakusy. Na našem obrázku vidíme trosky dalšího řeckého města na Sicílii – Selinuntu. Řecké panství na Sicílii bylo ohroženo Kartágiňany, kteří v této době byli spojenci Římanů proti Řekům. Důležitým střediskem řecké moci v Itálii bylo město Tarent, které se postavilo v čelo boje proti Římanům.Pyrrhos: Tarentští si povolali na pomoc epirského krále (Epiros v Řecku) Pyrrha, který se vylodil v jižní Itálii s 25 000 bojovníky a 20 válečnými slony, kteří byli novinkou tehdejší válečné techniky. Pyrrhos se zmocnil téměř všech jihoitalských měst, svedl s Římany řadu vítězných bitev, avšak jeho vítězství si vyžádala tolik ztrát, že vzniklo odtud úsloví „Pyrrhovo vítězství“. Pyrrhos se nepohodl s Tarentskými a zanechali boje proti Římanům. Odešel na Sicílii bojovat proti Kartágiňanům. Kartágiňany sice porazil, avšak popudil si proti sobě Řeky a proto odešel opět do Itálie. V bitvě u Beneventa roku 275 př. n. l. byl poražen a přinucen k návratu do Řecka, kde záhy zahynul v domácích bojích.Mapa Itálie po roce 275 př. n. l.: Mapka nám ukazuje, jak si Řím klestil cestu k moci na Apeninském poloostrově. Vypořádal se nejprve se sousedními Etrusky. V boji proti Etruskům sjednotil kolem sebe většinu italických kmenů. Donutil k poslušnosti i samnitské kmeny, které se bránily moci Říma přes půl století (343–290 př. n. l.). Zajímavé je, že v boji proti Etruskům se Římané spojovali se svými budoucími odpůrci – Kartágiňany. S pomocí Kartágiňanů se zbavili i nepohodlného panství Řeků v jižní Itálii. Pyrrhův pokus zastavit pochod římské moci ztroskotal. Ztroskotal i vpád Galů (Keltů) ze severu, který byl sice ničivý, ale nezanechal trvalé následky, takže Galové byli zahnáni až k řece Arnu.Etapy boje plebejů proti patricijům: Sestavíme-li si chronologicky údaje týkající se úspěchů plebejů v jejich boji proti patricijům (alespoň v hlavních rysech), dospíváme k závěru: 1. Plebejové se domáhali svého zrovnoprávnění s patriciji v průběhu 6.–3. stol. př. n. l. a úspěchů dobývali těžce, krok za krokem ve stálých bojích. Vládnoucí třída se nevzdávala svého nadpráví dobrovolně, nýbrž musela být k ústupkům přinucena. Každý z ústupků byl získán za vhodné mezinárodní situace. Byla-li vládnoucí třída ohrožena zahraničně politicky (jinými italickými kmeny, Galy, Etrusky, Řeky), v souvislosti s obtížemi svého postavení činila plebejům ústupky. Plebejové totiž mohli vyhrožovat, že buď nebudou bojovat, nebo se dokonce připojí k nepříteli. Tabulka ukazuje žákům, že vnitřní vývoj nelze odtrhovat od vývoje zahraničně politického. Nebudeme žádat znalost letopočtů tabulky, ale tabulka nám může posloužit k ilustraci toho, že dějiny Říma byly dějinami třídních bojů a můžeme žákům osvětlit přesvědčivě jeden z rysů vědeckého světového názoru, tj. zákon souvislosti.Třídní rozvrstvení v Římě za republiky: První místo v římské společnosti zaujímala nobilita, tj. rodiny nejvyšších úředníků. Od 4. století přestali být členy nobility jen patricijové, protože se o státní úřady mohli ucházet i bohatí plebejové. Příslušnost k nobilitě se dědila, a tak se přenášela na všechno potomstvo. Příslušníci této třídy se nesměli ženit s ženami nižšího původu, nesměli se účastnit ani podnikání (které bylo vyhrazeno vrstvě jezdců). Jejich právem bylo vykonávat nejvyšší funkce ve státě. Senátoři byli většinou vlastníky velkostatků (latifundií). Nelze zapomenout, že zdrojem bohatství a moci za otrokářského řádu tohoto období bylo především pozemkové vlastnictví, považované za nejdůstojnější a nejvýznamnější. Bohatí plebejové byli z větší části majiteli řemeslnických dílen (ergastérií) nebo dolů, jiní si najímali od státu vybírání daní (publikáni) a jiní byli majiteli dopravních prostředků. Všechny práce ovšem vykonávali otroci nebo svobodní příslušníci chudiny. Tyto různé kategorie příslušníků otrokářské třídy tvořily vrstvy otrokářské třídy, které nebyly vždy jednotné a docházelo mezi nimi k rozporům. Malovýrobci byli vlastníky výrobních prostředků, avšak musili s nimi pracovat (se svojí rodinou) vzhledem k tomu, že jejich výrobní prostředky byly poměrně nepatrné. K různým vrstvám této skupiny především počítáme rolníky a v městech řemeslníky, drobné obchodníky a vykonavatele svobodných živností (jako písaře, učitele, vychovatele atd.). Příslušníky této skupiny ohrožovala konkurence velkých statků i dílen, které pracovaly s levnou pracovní silou, tj. s otroky. Příslušníci třídy malovýrobců tvořili dále hlavní jádro římské armády, a byli proto účastí ve válkách ožebračováni, protože v době nepřítomnosti jejich hospodářství nebo dílna pustly, oni sami se zadlužovali, byli vyvlastňováni a jako chudí občané pak odcházeli do měst, kde se stávali tzv. proletariátem. Antičtí proletáři byli takovou kategorií obyvatel, kteří byli sice osobně svobodní (občané římští s volebními právy), však byli zbaveni výrobních prostředků. Protože otrocká práce byla levná, nemohli otrokům konkurovat (občanům bylo nutno platit), a proto žili z milosti státu a bohatých příznivců, kteří pro ně pořádali hry, zábavy, opatřovali jim skrovné prostředky k životu (obilí, víno atd.). Za to žádali jejich hlasy ve volbách. Teprve od reformy Mariovy bylo dovoleno, aby tito občané římští sloužili v armádě jako placení žoldnéři. Po skončení vojenské služby se stali vysloužilci (veteráni), byl jim přidělen stateček s otroky jako odměna za služby, které prokázali státu. Nejpočetnější třídou v římské společnosti klasického období byli otroci. Byli to lidé, kteří zadlužením, narozením, odsouzením nebo zajetím ve válce byli zbaveni výrobních prostředků i osobní svobody a stali se sami výrobním nástrojem, majetkem otrokářů. Mohli být zabiti, týráni, mrzačeni, zcela beztrestně. Otroci se dělili v několik kategorií: otroci zaměstnaní v dolech, dopravě, zemědělství, v dílnách. Jiní byli zaměstnáni ve službách institucí nebo jedinců. Jedni byli původu domácího (zločinci), jiní původu cizího (zajatci), jedni byli od narození otroky, jiní se jimi stali, ač dříve třebas náleželi k otrokářům nebo ke svobodným občanům. Tato různost původu a povahy práce způsobovala, že otroci byli nejednotní a byly mezi nimi vážné rozpory, kterých pak využívali otrokáři k ovládání otroků.Vysoký římský úředník – Příbytek příslušníka nobility: Nalevo vidíme vyobrazení vysokého úředníka s odznakem moci. Jeho spodní oděv se jmenuje tunika. Bylo to roucho s otvorem pro hlavu a pro ruce. Tunika byla stažena pásem a mírně podkasána. Svrchním oděvem byla toga. Byl to pruh látky nažloutlé barvy. Pověsila se na levé rameno, aby vpředu splýval její okraj asi do půli lýtek. Zbytek látky se ovinul kolem těla v pase, nebo se přehodil přes levé rameno dozadu. Pravou ruku ponechávala toga volnou, levá byla skryta až k loktu, dole vidíme nachový lem, byl odznakem moci a úřadu. Napravo vidíme část příbytku zámožného Římana: atrium a tablinum. Atrium je ústřední místností domu bez oken, ale s otvorem uprostřed střechy, pod nímž je v podlaze nádržka na vodu. Vzadu vidíme tzv. tablinum. To byla besídka přistavěná u zadního průčelí domu. Vnitřek domu na obrázku je vyzdoben mramorem. Obraz nám dovoluje učinit si představu, jak asi žili představitelé otrokářské třídy a jakého bohatství bylo třeba k zařízení a udržování honosných oděvů a domů.Římské kněžstvo: Kněží netvořili zvláštní stav v římské společnosti, protože každý vysoký úředník vykonával současně i některé funkce náboženské. Lidé vykonávající tyto funkce se sdružovali pouze v tzv. kolegia. Veliký význam mělo kolegium pontifiků. V jejich čele stál nejvyšší pontifik. Vedl například kalendář, roční zápisy, byl rádcem ve věci kultu (tedy jakýmsi „papežem“ pohanského náboženství). Nižší kategorií byli chrámoví kněží. Nalevo vidíme kněžku bohyně Vesty (vestálka). Napravo je augur, věštec. Augurové měli vliv na politický život tím, že vykládali různá znamení před nastoupením vojenského tažení a při jiných rozhodujících příležitostech. Mírová jednání se považovala za platná jen tehdy, když se správně vykonaly určité kultovní úkony.Římští vojáci (legionář a lučištník): Původně nebylo vojsko samostatnou skupinou, protože táhnout do boje byl povinen každý dospělý římský občan, který byl služby schopen. Po skončení vojenské výpravy se občané opět vraceli ke svému původnímu zaměstnání. Ve starší době se bojovalo jen od jara do zimy, jen v čas potřeby bylo vojsko ponecháno ve zbrani i přes zimu. Protože každý občan byl původně povinen si opatřovat na své náklady výzbroj, vznikaly různé kategorie ve vojsku, podle zámožnosti občanů. Chudí občané dostávali určitou podporu (z čehož se vyvinula později instituce žoldu) a vojákům bylo dovoleno, aby loupili na účet nepřítele. Největší podíl na kořisti však měli představitelé otrokářské třídy. Na obrázku je římský legionář a jízdní lučištník.Římští rolníci a řemeslníci: Na horní části obrázku je znázorněn postup práce rolníků. Vidíme rolníky, jak připravují půdu, žnou obilí, dopravují obilí do mlýna, melou obilí a pekou chleba (je zde taky zachycen celý postup zpracování zemědělských výrobků). Dole vidíme řemeslníka ševce při práci.Římští obchodníci: Nahoře na obrázku je znázorněn život a práce drobného obchodníka římského. Obchodník s masem upravuje zákaznici svůj výrobek, ta zatím odpočívá v křesle. Napravo vidíme váhy. Obchod se nepokládal za zaměstnání důstojné pro občana, a proto se mu věnovali většinou lidé plebejského původu nebo cizinci. Obchody byly buď v obytných domech, nebo v tržnicích (bazilikách). Pult stál u dveří, mohlo se nakupovat přímo z ulice. V Římě byly již známé tak zvané bazary. Byly to několikapatrové budovy. Uprostřed byla chodba, z obou stran krámy. Původně se jejich zaměstnanci skládali z otroků, později z propuštěnců i svobodných občanů, pokud bazary nebyly vůbec v rukou cizinců. Dole napravo vidíme krám a dílnu výrobce nožů.Rybář a pastýřka: Zobrazit život antických proletářů je nemožné. Nezachovaly se nám autentické doklady. Jaký byl asi život a vzhled té části proletariátu, který se živil příležitostnou prací, usnadňuje nám obrázek, který je i dokladem helénistického sochařského umění. Nalevo vidíme zobrazeného rybáře, napravo pastýřku.Římští otroci: Nemáme bohužel přesné údaje o počtu otroků. Někteří vědci odhadují počet obyvatel římské říše v době císařské na 120 milionů obyvatel a z nich prý bylo asi 60 milionů otroků. Počet obyvatel v Římě za vlády císaře Augusta byl odhadnut na 1,5 milionu lidí, z toho bylo otroků asi 900 000 a svobodných 600 000. Z tohoto počtu 600 000 občanů náleželo k proletariátu asi 300 000 obyvatel. Zajímavé údaje pocházejí z let 159–147–136 př. n. l. o počtu svobodných obyvatel, kteří měli určitý majetkový census. Počet klesal z 337 000 na 328 000 a 322 000. Vidíme tedy jasně tendenci k proletarizaci obyvatel. V centrech říše římské byla zřizována tržiště na otroky. Prodávající vystavil otroka na viditelné místo a vyvolával jeho přednosti. Prodávající musili výslovně uvést, zda otrok neutíkal pánovi, umí zacházet se zbraní, a zase naopak, které práce ovládá. Otroci nedostávali vlastní jména, ale jména zvířete (Vlk, Medvěd atd.) nebo podle zemí (Makedonec, Syr), nejčastěji se nazývali podle jména svých pánů. Otroci byli často zakováváni do řetězů (hlavně na vesnici), aby nemohli uprchnout. Někdy dostávali na krk železné obojky podobné kovovému límci, na nichž bylo uvedeno, komu otrok patří. Bylo tam uvedeno jméno pána a označení jeho sídla. Existovaly též obojky, které se nedaly sejmout a na nichž bylo napsáno: „Chyť mne, neboť jsem zběh“. Existovali dokonce lidé, kteří se speciálně zaměstnávali povoláním chytačů otroků. Nahoře je zobrazen výjev prodávání otroka, dole je obrázek kovového obojku otroka.Státní zřízení Říma v době republiky: Všechny úřady byly čestné, tj. neplacené, volitelné a dočasné (úředníci byli voleni na jeden rok). Toto opatření znemožňovalo všem občanům, kteří se živili vlastní prací, aby se fakticky mohli stát úředníky státu. Teprve od roku 287 př. n. l. mohli být bez obtíží a námitek voleni na vysoká místa i plebejové. Kdo chtěl být zvolen, musel získat hlasy voličů podplácením, pořádáním nákladných slavností a her pro chudé, slibovat výhody pro voliče apod. Uchazeči o úřad chodili v tóze zabílené křídou. Konzulové byli nejvyššími představiteli státu jak vůči občanům, tak vůči cizincům a bohům (funkce kultovní). Jeden z konzulů mohl být původu plebejského. V nebezpečných obdobích byl v čelo státu postaven diktátor, který byl volen senátem a formálně jmenován konzulem. Jeho moc trvala nanejvýš šest měsíců. Výkonnými orgány vlády byli tzv. magistráti, kteří prováděli usnesení senátu i konzulů (diktátora). Určití úředníci vykonávali určité činnosti v oboru, který jim byl určen. Jedni pečovali o záležitosti finanční a daňové (např. cenzoři), jiní se starali o bezpečnost atd. Zvláštními úředníky byli tribuni lidu (2), později byl jejich počet zvýšen na 10. Pečovali o zájmy plebejů a mohli se vměšovat do jednání všech úřadů. Jejich moc končila za hranicemi města. Skutečným nositelem státní moci byl senát. Senát měl 300 členů (později i více). Senátor musel mít později jmění nejméně 1 milion sesterciů. Všichni členové senátu si byli formálně rovni. Byli zapsáni do seznamu podle určitého pořadí a v tom pořadí také projevovali svoje mínění. Seznam se jmenoval album. Senátor, který byl zapsán první, slul princeps (odtud se později vyvinula instituce principátu). Senátorům bylo zakázáno rozsáhlé podnikání v oboru zadávání prací a zakázek pro stát. Senát měl radit úředníkům, ovšem měl i moc nařizovat. Senát spravoval provincie a řídil hospodářství státu, rozhodoval o míru a válce, povoloval slavnosti a triumfy vojevůdcům. Shromáždění občanů se mohli prakticky zúčastnit jen ti, kteří sídlili v Římě a v nejbližším okolí. Sněmy schvalovaly hlasováním opatření a návrhy, které byly vypracovány senátem a vysokými úředníky. Při hlasování se odevzdával za celé shromáždění jeden hlas. Hlasovalo se většinou jen do získání prosté většiny. Rozhodující vliv měli občané s vysokým censem. Usnesení sněmu se stalo zákonem.Odznaky úřední hodnosti: Úředníci nosili po dobu svého úřadování jako odznak své hodnosti tógu s nachovým lemem (obrázek nalevo). K odznaku úřední moci náleželo právo na zřízence nosícího odznaky moci úředníka. Tito zřízenci se jmenovali liktoři. Odznakem moci byly tzv. fasces (odtud je odvozeno jméno fašismus). Byly to svazky prutů, svázané červeným řemenem. Do svazku byla zaražena sekera (securis), což bylo znamením, že úředník má právo dát tělesně trestat i popravit. Liktoři kráčeli v řadě za sebou. Podle počtu liktorů se poznala hodnost. Konzul měl dvanáct liktorů, diktátor 24 liktorů. Svazky prutů se sekerou vidíme na obrázku napravo.Sekera s pruty: Na obrázku vidíme originál sekery s pruty z etruského hrobu ze 6. stol. př. n. l. Nález ukazuje, že odznaky úřední moci přejali Římané od Etrusků.Římské vojsko: Veliké úspěchy Říma v boji proti vnějším nepřátelům i proti vnitřním nepřátelům (potlačeným otrokům) lze vysvětlit jednak tím, že otroků bylo až do válek punských poměrně málo a že hlavní výrobní silou byli malovýrobci (rolníci) a vůbec plebejové. Ti sice bojovali proti patricijům, avšak pouze za to, aby plody vítězství byly rozděleny rovnoměrněji. V boji proti vnějšímu nepříteli sice využívali dočasných obtíží vládnoucích patricijů, aby vymáhali ústupky, avšak na výsledku boje měli sami zájem, protože vítězství přinášelo i jim některé výhody (získání půdy atd.). V rozhodujících okamžicích hájili svůj majetek a měli tedy na vítězství i vlastní, osobní zájem. Původní vojsko bylo vlastně občanskou domobranou. Armáda se ještě nestala naprosto cizím tělesem, které by se postavilo nad vrstvy malovýrobců a plebejů a proti nim, protože ostří armády bylo namířeno proti vnějším nepřátelům a pak proti otrokům a chudině, kteří jedině mohli ohrožovat moc vládnoucí třídy. Vojenské služby se účastnili všichni občané od 17 do 46 let. Základní vojenskou jednotkou byla legie. Ta čítala asi 4 500 mužů, z toho 3 000 těžkooděnců (obrázek nalevo), 1 200 lehkooděnců a 300 jezdců. Před válkami punskými byly 4 legie. Vedle legií přispívali ještě spojenci lehčími jednotkami (vojenští dělníci, specialisté jednotlivých zbraní atd.). Na obrázku vidíme vojína řadového vojska. Vojín byl chráněn přilbou ze silného plechu. Pancíř byl z kůže, u srdce bylo plechové chránítko. Řetízkový a šupinkový pancíř nosili jen občané 1. třídy. Štít byl asi 120 cm vysoký. Byl ze dřeva, potažen koží, na hranách byl vyztužen plechem. Meč byl dvojsečný, 60 cm dlouhý. Hlavní zbraní bylo bodací kopí, později dvě házecí kopí.Dobývání města: Podmínkou bylo, aby nepřítel byl dokonale izolován od vnější pomoci. Podle podmínek byly vybudovány okolo obléhaného města valy s příkopy. Obléhatelé počali ničit obranná zařízení před hradbami těžkou střelbou. K ochraně útočících byly budovány posuvné domky na kolech nebo na válcích. Nebezpečným zařízením byla posuvná věž, v jejímž přízemí byl závěsný beran, který se rozhoupával a tak bušil do hradeb. Jiným nástrojem ničícím hradby bylo zařízení, kterým se rozpalovalo zdivo a to pak pukalo. Na obrázku vidíme tento přístroj nalevo nahoře. Oheň byl rozdmícháván měchem. Jiným přístrojem se vrtaly otvory do zdiva. Různé druhy otáčecích technik máme zobrazeny vpravo dole. V nejvyšších patrech obléhací věže byly i padací mosty, které se v době útoku daly spustit na hradby a po nich mohlo vojsko napadnout obléhané. Používalo se zápalných šípů a nádob naplněných hořlavinami. Do ohně byla vrhána smůla a lůj.Testudo: Velmi zajímavým útvarem, který umožňoval pěchotě, aby se při napadení kryla (právě při útoku), byla tzv. testudo. Oddíl legionářů se seskupil tak, že byli kryti jak se strany tak i shora a tak vznikla kovová hradba. Na obrázku vidíme útvar zvaný „želva“, kdy skrčení legionáři drželi štíty vodorovně, nad hlavami, na plochu takto vytvořenou mohli vyskočit druzí a ti se pokusili o slezení hradeb.׋›Dějepis 6/D21 – Řím v době bojů o nadvládu v ItáliiVýrobceDPrahaRok1958Délka25 okénekAutor textuPodmele LadislavPředlohaDJOBOznačení4077Další diafilmy výrobceVaršavská smlouvaBudějovický krajCo se stalo ve světě - 7/6150 let Komunistické strany Československa a výtvarné umění II.díl
