+23Příroda a obyvatelstvo Itálie (Řím v době královské)Přírodní podmínky starověké Italie (mapa): Mapka nám ukazuje, že starověká Italie byla vlivem svých přírodních podmínek přístupná kmenům z evropské pevniny (hlavně Galům a Germánům) a svým jižním pobřežím umožňovala pronikání živlů řeckých a kartaginských. Přístup do severní Itálie znesnadňovalo velehorstvo alpské. Jako páteř táhne se celým poloostrovem pohoří Apenin. Letmý pohled na mapku nám ukáže další zvláštnost: na pobřeží Itálie nebylo mnoho vhodných zálivů ani pobřežních ostrůvků, které by usnadňovaly rozvoj mořeplavby. Římané proto dlouho neměli námořní loďstvo a přejali je až v pozdějších dobách od svých vyspělých sousedů. Podél břehů se často táhnou mělčiny, takže koráby musely kotvit několik kilometrů od břehů. Velkou závadou Itálie byly bažiny, vznikaly rozléváním řek, které neměly dostatečný spodní odtok. Existovalo tedy nebezpečí malárie. Podnebí však bylo jinak příjemné. Největší řekou je Pád, historicky významnou říčkou je Rubikon (překročil ji César). Středem Latia protéká Tibera, na které je položeno město Řím. Ostrovy Sicílie, Sardinie a Korsika byly dlouho sférou vlivů Řeků a Kartágiňanů. Osídlení Itálie bylo charakterizováno v historické době tím, že ve vlastním jádru Itálie se usadili Italikové, kteří se dělili v řadu kmenů, jako byli Latinové, Volskové, Sabinové a Samnité (jmenujeme jen hlavní). Historická úloha sjednotit Itálii připadla Latinům. Na severu se potýkali Etruskové a Galové s obyvateli středu Itálie, na jihu to byli Řekové (Velké Řecko) a Kartágiňané.Krajina v severní Itálii – pohoří Apeniny: Severoitalská nížina je ohraničena na severu Alpami (s množstvím jezer) a na jihu horstvem Apeninami. Na obrázku (nalevo nahoře) vidíme typickou krajinu severoitalskou (poblíž Ravenny) s množstvím pinií. Itálie nemá příčná horská pásma, která by dělila zemi na malé a vzájemně nepřístupné části (jako v Řecku). Pohoří Apenin se táhne středem Itálie, svahy po obou stranách jsou celkem mírné. Pásma Apenin dosahují jen u několika hřbetů nadmořské výšky 2500 m. Tato okolnost vysvětluje, proč proces politického sjednocení Itálie probíhal mnohem příznivěji, než tomu bylo v Řecku.Krajina ve střední Itálii – rostlinstvo: Na jihovýchod od Latia je úzká rovina, která leží při moři. Ve starověku byla nazývána Kampanie, tj. polní či rovinatá země. Antiční historikové popisující tento kraj líčí, že pahorky jsou pokryty vinicemi, že země je oděná růžemi a olivami, jež poskytují lidem nadmíru oleje. Půda Kampanie byla sopečného původu, proto vynikla nevyčerpatelnou úrodností. Byla místa, kde se střídala sklizeň za sklizní: po ječmeni přišlo proso, po něm řepa, po ní zelí, zase ječmen a pak pšenice. Města byla obklopena zahradami a sady. Lidé pěstovali rostliny jak užitkové, tak okrasné: kaštany, višně, chřest, dýně, zelí. Rostl zde dub, topol, olše, granátové jabloně, vavříny, myrta, cypřiše a pinie (typické rostliny italské). Za římské éry byly krajiny osazovány kaštany, meruňkami, broskvemi, pomerančovníky, citroníky. Na obrázku vidíme jednu ze zahrad tohoto kraje.Pohled na Kampanii – římský vodovod: Podnebí v tomto kraji je teplé a mírné, s hojností slunce a se zdravým mořským vánkem. Průměrná teplota je asi 25 stupňů v létě, zima je velmi mírná. V popředí je pinie, podél silnice vidíme pozůstatky římského vodovodu. Pokud v Itálii trvaly boje, budovalo se zavodňování a doprava vody do Říma v podzemí, v pozdější době, kdy rozsah vodní sítě přerůstal technické možnosti, byly vodovodní kanály budovány nad zemí. Tyto vodovody jsou pro italskou krajinu příznačné.Sopka Etna na Sicílii: Důležitým činitelem pro úrodnost půdy v Itálii a na Sicílii (v určitých částech země) byla sopečná činnost. Sopečnou povahu měla půda Kampanie, která byla proto velmi úrodná. Zasáhl zde vliv sopky Vesuvu (nedaleko Neapole). Tato sopka byla považována ve starověku za vyhaslou, ale v roce 79 n. l. nastal obrovský výbuch, který pohřbil pod mořem lávy města Herkulaneum, Stabie a Pompeje. Vykopávky těchto měst jsou velmi důležitým zdrojem poznání života ve starověkém Římě. Druhou významnou sopkou byla Etna na Sicílii, kterou vidíme na obrázku č. 5.Typy Římanek a Římanů: Nahoře vlevo vidíme dvě Římanky s charakteristickým účesem, napravo dva Římany. Říman má na hlavě vítězný věnec. Národní římská povaha se vyznačovala drsností, statečností, ukázněnou státotvorností. Jedinec se podřizoval celku, byl střízlivý a praktický. Proto Římané vynikali jako státníci, právníci, vojáci, ale to jim bránilo v tom, aby se stali vědci (vše posuzovali jen podle užitečnosti) a při nedostatku fantazie nemohli mít pochopení pro uměleckou činnost. Dobré vlastnosti se snadno zvrhávaly v opak. Přísnost se často měnila v surovost, zbožnost v pověru a formalismus, hrdost v drzé velikášství, vlastenectví v bezuzdné sobectví. Avšak nelze Římanům upřít, že byli učenliví a přizpůsobiví. Cizí kulturní prvky zpracovali ve svém duchu. Spojivše řecký půvab s římskou silou, odevzdali světu odkaz, na který musí navazovat každá kultura.Portrét typického Římana: Na našem obrázku je P. Kato starší, konsul z roku 195 př. n. l. Byl to typický zastánce starých římských mravů a aristokratických privilegií. Hovořil řízně a hněvivě, trval například neústupně a bezohledně na rozboření Kartága, bojoval proti přepychu tím, že vymohl na senátu zdanění přepychových předmětů. Muž jako hlava rodiny byl neomezeným pánem ženy i dětí i otroků. Otec učil v dřívějších dobách své děti všemu sám (memorovaly obsah zákonů dvanácti desek). Drsný a tvrdý život v přírodě a ve válce otužoval tělo, ale ubíjel estetické vzněty. Když se Římané seznamovali s řeckou kulturou, byl tento národ již v úpadku. Proto Římané Řeky pohrdali, ale při tom si je brali za své učitele.Římský hoch a typická Římanka: Nalevo vidíme bustu římského hocha. Jaký byl život dětí? Novorozeně bylo položeno před otce. Vzal-li je na ruce, zavázal se je vychovávat. Novorozeně, které otec nepřijal, bylo pohozeno a stalo se otrokem. Děti byly ponechávány na starosti chůvě a pěstounovi. Hrály si s chřestítky, loutkami, míčem, honily kolo, hrály si s kaménky nebo s ořechy. Hoši se oblékali do tuniky, přes kterou se přehazoval pláštík. Napravo vidíme portrét vznešené Římanky, matróny. Oděv Římanek byl charakterizován střízlivým střihem a prostými barvami šatu, který nabyl teprve za císařské doby ozdobnosti. Oděvem Římanky byla stola, dlouhé sešívané roucho, vyrobené z plátna. Sahalo až k zemi. Rukávy byly krátké, dole podsazené. Při východu z domu brala na sebe přehoz, pallu. Ženská obuv se nelišila od obuvi mužské, byla však jemněji provedena a pestřejších barev.Mapka starého Latia: Mapka nám ukazuje středisko pozdějšího mocného Říma. Dělítkem této oblasti byla jednak řeka Tibera s hojnými močály na východě; na severovýchodě to byla pohoří. Střediskem bohoslužeb Latinů byl původně chrám kmenového boha na hoře Albánské. Shromaždiště nebylo městem, ale prostým návrším, kde se konaly schůzky. Na jednom místě Tibery vidíme brod, kde se soustřeďoval obchod (původně výměna) mezi Latiny a Etrusky. U tohoto brodu vznikal starověký Řím. Osady se postupně spojily, a tak vzniklo město Řím, umístěné na sedmi pahorcích. Území v této době nebylo zemí vinic a sadů, nýbrž byl to drsný, močálovitý a zalesněný kraj. Mapka nám také ukazuje činnost řeky. Ústí Tibery v nynější době je posunuto na západ na rozdíl od ústí ve starověké době.Romulus a Remus – kapitolská vlčice: Augustus, který se zmocnil vlády v Římě, potřeboval odvozovat původ svého rodu od slavného předka (jak bylo zvykem). Proto napsal básník Vergilius dílo Aeneis, které je oslavou legendárního předka rodiny Iuliů (ze které pocházel Augustus). Aeneas, zakladatel panství v Latiu, uprchl prý z hořící Tróje a bloudil po moři (byl zahnán do Afriky); líčení končí v Itálii vítězstvím hrdiny. Na našem obrázku vidíme hrdinu, který byl poraněn. Malba pochází z nálezů pompejských. O založení Říma se vypravuje pověst: Vestálce Sylvii (byla potomkem Aeneovým) se narodili dva hoši: Romulus a Remus. Panovník, který vládl, nařídil, aby byli hozeni do řeky. Bratři se však zachránili, byli odkojeni vlčicí a pečoval o ně pastýř. Bratři se dověděli o svém původu, založili nové město, které pak bylo na počest staršího nazváno Roma. Mezi bratry došlo ke sporu, v němž Romulus zabil Rema. Letopočet založení Říma se klade do roku 753. Na našem obrázku Romulus a Remus u pastýřů. V popředí je vlčice, která kojí oba hochy.Tzv. Romulovy hradby: Řím, rozkládající se na sedmi pahorcích, byl opevněn tak, že bylo využito přirozených vlastností terénu. Na krajích pahorků byly vystavěny zdi. Tam, kde Řím měl před sebou rovinu (Kvirinal, Viminal, Eskvilin aj.), byly zřízeny příkopy a náspy, které byly podepřeny z obou stran mohutnou zdí. Ukázkou zdí tohoto typu je pozůstatek nejstaršího opevnění, které se neprávem ztotožňuje s pozůstatky opevnění vybudovaného Romulem. Zeď je zbudována z pravidelně tesaných kamenů. Původně Řím neměl souvislé hradby, nýbrž jen tvrze. Souvislé hradby byly vybudovány po galském vpádu.Plán města Říma ze 4. stol. př. n. l.: Starý Řím ležel na levém břehu Tibery, asi 25 km od jejího ústí. V době císařství se rozkládal na sedmi pahorcích. Nejvhodnějším pahorkem byl Palatin, obklopený ze tří stran příkrými stěnami. Na Kapitolu vznikla pevnost, která byla současně i svatyní. Aventin byl připojen k Římu až ve 4. století n. l. Forum bylo původně rozbahněným prostorem, který byl postupně vysušen. Rozloha Říma je vyznačena na plánu silnou čarou.Kapitol: Kapitolský pahorek je uprostřed rozdělen sedlem na dvě části. Severní vrcholek se zvedá do výše 49 metrů, jižní je níž. Délka celého pahorku je 450 metrů, šířka 180 metrů. Ve staré době pahorek příkře spadal k Martovu poli, které leželo již mimo město. Okraje a svahy pahorků byly opevněny hradbami. Na pahorku byla nejdůležitější národní svatyně, svatyně boha Jova. Jižní část Kapitolu tvořila strmá skála Tarpejská (je vyobrazena na následujícím obrázku). Chrám Jovův byl zdoben trofejemi z válek, v nichž Římané zvítězili. Mramorové sloupy byly přivezeny z Athén, jiné části z Kartága. Prostranství kapitolské bylo vyzdobováno sochami bohů a vynikajících mužů a dalšími chrámy. Na oltáři před hlavním chrámem konal oběť triumfátor, jehož triumf zde končil. Někdy se na Kapitolu konaly i schůze senátu. Sedlo bylo v dávných dobách vyplněno hájem.Skála Tarpejská: Jak již bylo řečeno, jižní část Kapitolu byla ohraničena Tarpejskou skálou, kterou vidíme na obrázku. S této skály byli shazováni zločinci. Jméno odvozuje podle tradice od dívky Tarpeie, která prý v době Romulově zrádně uvedla do hradu nepřátele Sabiny.Rozsah etruské moci na konci 6. století př. n. l. (mapa): O původu Etrusků není jednoty. Jedna z pravděpodobných teorií tvrdí, že byli jedním z kmenů, které vytvořily egejskou kulturu předřeckou. Usadili se v Itálii asi kolem roku 1000 př. n. l. Panství Etrusků se rozkládalo na severu od Alp a Popádí podél moře až k Římu (odkud byl poslední etruský král vyhnán v roce 510 př. n. l.) a na jihu až k dnešní Neapoli. Toto území nebylo jednotným státním celkem. Byla to vlastně federace měst a osad, ovládaných etruskými dynastiemi. Moc Etrusků byla oslabována stálými vnitřními boji. Když došlo k nástupu Řeků do Itálie (Velké Řecko), spojovali se Etruskové proti Řekům s Kartágiňany. V době válek řecko-perských se pokusili Etruskové oslabit řecké kolonie, byli však poraženi v roce 474 spojenými Řeky, kteří předtím zvítězili i nad Kartágiňany. Současně se museli Etruskové bránit na severu náporu Galů – Keltů. Od této doby se posunuli do popředí Latinové (město Řím) a Řekové. V I. století př. n. l. přestali Etruskové hrát politickou roli a jejich jazyk postupně upadal v zapomenutí.Městská brána z doby etruské – tzv. Serviův val: Nalevo vidíme městskou bránu města Volterry, pocházející z doby etruské. Napravo dole je pozůstatek římských opevnění, tzv. Serviův val. Kameny valu byly dobře opracovány a měly značné rozměry (asi 1,5 m délky a 0,55 m výšky). Celá zeď byla vysoká asi 3,5 m.Etruský vůz a etruská hrobní komora s falešnou klenbou: O vyspělosti etruské výroby i uměleckého zpracování kovů svědčí nález etruského válečného vozu z bronzu. Tento přepychový dvoukolový vůz zřejmě sloužil k slavnostním kultovním účelům. Napravo vidíme hrobní komoru a ukázku etruské nepravé klenby. Její podstatou je to, že vrstvy zdiva jsou od určité výše kladeny stále blíže k svislé ose, takže tím vzniká nepravá klenba. Celek byl pak zasypán hlínou a zvenčí vypadal jako mohyla. Do hrobky se vstupovalo chodbičkou.Rozdělení občanstva římského podle pokrevní příbuznosti: Všechno občanstvo Říma tvořilo obec (Populus romanus). Občan římský byl ten, komu příslušelo tzv. občanské právo (právo nakládat se svým majetkem, právo hlasovat, zastávat úřady, odvolat se k sněmu atd.). Na konci království se národ dělil ve tři kmeny (tribus). Do tribuí, kmenů, byli občané původně zařazováni podle toho, kde měli svůj movitý majetek. Příslušnost ke kmenu byla uváděna v občanském jménu. Podle kmenů byli občané svoláváni k vojenské službě, vybíraly se od nich dávky, rozdělovaly se dary a podpory. Kmen se dělil v kurie. Kurie byla skupina rodů, které byly spjaty místně (bydlili na určitém území) a kultovně. Kurie měla své shromaždiště a liktora. Kurií bylo 30. Byly podkladem pro organizaci vojska a vybírání daní. Základní jednotkou, která organizovala život lidí, byly rody. Členové rodu byli spojeni dědickým právem, měli společné pohřebiště a kultovní shromaždiště. Byli povinni se navzájem chránit. Stařešinové rodu byli pravděpodobně voleni. Byly to uzavřené korporace. Rod Fabiů měl na počátku republiky 300 členů. Rody se dělily v jednotlivé velké rodiny, do kterých náležel otec rodiny, manželka, děti, čeleď a otroci. Otec rodiny vládl absolutně: rozhodoval o životě a smrti, mohl prodat do otroctví atd. Některé rodiny měly asi 30 až 50 členů. Celé toto zřízení bylo převažujícím jevem v době královské a jeho podstatou byla skutečnost, že organizačním principem společnosti byla příbuznost pokrevní. Tento princip byl odstraněn a nahrazen principem majetkovým a místním za reformy, kterou provedl údajně Servius Tullius (viz tabulka).Schéma státního zřízení Říma v době královské: V čele obce stál král (rex), který byl nejvyšším vojevůdcem, knězem a předsedou soudu. Byl oděn v purpurový plášť a sedal na křesle ze slonové kosti. Před králem kráčelo 12 liktorů se svazky prutů. Do prutů byly vkládány sekery. Všechny tyto odznaky jsou původu etruského. Tento král byl voleným náčelníkem, nebyl tedy absolutním králem v našem slova smyslu. Senát byl poradním sborem krále. Počet členů se postupně ustálil na 300. Členy senátu byli stařešinové rodů (senex – stařec). Členové senátu se nazývali patres (otcové). Hodnostáři (kvestoři) byli pomocníky krále a senátu, byli však ustanovováni jen případ od případu a podléhali přímo králi. Shromáždění občanů v nejstarší době mělo jistě významný vliv a spolurozhodovalo v důležitých okamžicích (válka, mír, daně atd.). Engels označuje takovéto státní zřízení jako vojenskou demokracii.Schéma třídního rozvrstvení v Římě v době královské: Vykořisťovatelé jsou ti, kteří vlastní výrobní prostředky. Z titulu vlastnictví (polí, nástrojů atd.) mohou nutit jiné lidi, aby dělali za ně a na ně, tj. mohou jiné lidi vykořisťovat. Vykořisťovaní jsou ti, kteří byli zbaveni výrobních prostředků (ať násilně, ať zadlužením) a v zájmu obživy své vlastní i své rodiny jsou nuceni pracovat pro vlastníky výrobních prostředků. Z výtěžků jejich práce si mohou ponechávat jen tu část, která je nezbytná k obnovení jejich pracovních sil. Patriciové byli vlastně rodovou šlechtou. Tvořili privilegovanou část společnosti a jen oni tvořili původně římský národ. Plebejové pocházeli původně z obyvatelstva, které bylo poraženo nebo se dobrovolně poddalo dobyvatelům, byli to dále přistěhovalci z jiných měst, později i osvobození otroci. Osobně byli svobodní, ale neměli občanských práv (nemohli na příklad uzavírat sňatky se členy patricijských rodin, nemohli zaujímat hodnosti, nebyli politicky rovnoprávní). Avšak mohli být a byli bohatí. Malovýrobci (většinou rolníci) tvořili v tomto období rozhodující masu obyvatelstva, byli rozhodující silou ve výrobě, ale i vedení válek plně spočívalo na jejich bedrech. Válkami však neobyčejně chudli. Zadlužovali se u patricijů, ale i u plebejů a mohli být pro dluhy prodáni do otroctví. Otroci tvořili v tomto období ještě menšinu obyvatelstva. Byli to zajatci z válek (obyvatelé sousedních měst, většinou tedy téhož nebo podobného jazyka, v dřívějším postavení byli váženými lidmi) nebo lidé, kteří se zadlužili a byli prodáni do otroctví. V této době byli lidé – otroci prodáváni za Tiberu. Prodávání občanů pro dluhy trvalo až do roku 326 př. n. l. Otroci byli členy patriarchálních rodin. Otrokáři většinou také pracovali nebo alespoň řídili výrobu.Reforma Servia Tullia: Tabulka nám ukazuje, že občané (ne tedy nesvobodní) byli rozděleni do pěti tříd. Reforma ukazuje, že i plebejové byli včleněni do národa římského, ovšem pokud šlo o jejich povinnosti (na příklad konat vojenskou službu a vyzbrojovat se do války), nikoli však o práva. Do té neb oné třídy byl každý zařazen ne podle toho, ke kterému rodu náležel pokrevně, nýbrž podle toho, kolik majetku vlastnil a kde bydlil a podle toho, jaké náklady mohl hradit v případě války. Výše majetku byla odhadnuta, a to se nazývalo census. Podle toho se občané pak seskupovali ve vojenské jednotky, kterým se říkalo centurie, a každá třída měla tolik hlasů, kolik postavila centurií. První třída s jezdci měla celkem 98 hlasů z celkového počtu 193 centurií, tedy nadpoloviční většinu, což zajišťovalo nejbohatším, že se rozhodovalo podle jejich zájmů. Dále je třeba uvážit, že hlasování se dálo často v době, kdy poslední a střední třídy se nemohly dostavit (ve žních, rolníci) nebo neměly k tomu hmotné možnosti (chudí). Nemajetní občané (ač jejich počet stále vzrůstal) měli jen jeden hlas. Od této reformy se tedy hlavní důraz kladl na výši majetku, nikoli na urozenost. Avšak rodová šlechta tím vliv neztratila, protože byla velmi zámožná.׋›Dějepis 6/D20 – Řím, příroda a obyvatelstvo ItálieVýrobceDPrahaRok1958Délka27 okénekAutor textuPodmele LadislavPředlohaDJOBOznačení4066Další diafilmy výrobceCo víme o živé buňce IEkonomické otázky soudobého vojenství 2.díl Válka a ekonomikaDopravní značky vyhláška č. 100/1975 Sb. 6. dílFučík Julius II.díl mládí
