Chovatelství III. díl: Zvyšování užitkovosti bravuStarý znak, ukazující na význam ovčáctví v Čechách: Na vyšlechtění jemného rouna u ovce domácí se podílí chovatelské umění všech kulturních národů světa. I v ČSR se dosáhlo světové úrovně v šlechtění ovcí a naši chovatelé ovcí se dostali do prvních řad světového šlechtitelství. Na dávnou vážnost a oblibu chovu ovcí u nás jak pro účely vlnařské, tak i salašnické ukazují staré názvy měst, jako na příklad Ovenec /v nynější velké Praze/ nebo Kežmarok čili „tržiště ovčích sýrů“ na Slovensku /Käsemarkt - Kesmark - Kežmarok/, a řada dalších místních názvů, jako „Beraní vrch“, „Jehněčí štít“, „Valašská dolina“, „Košiariske“ atd. Pěkným příkladem toho je právě město Ovenec, mající ve znaku stříbrného berana se zlatými rohy, skákajícího po městských hradbách.+44Prostá ovce selská: Kdysi byly v Evropě od Portugalska až po Ural nejrozšířenější prosté hunaté ovce, dávající dvakrát za rok stříž rouna, a to letního a zimního, složeného z vlny dlouhé přes 12 cm. Byla to vlna smíšená s pesíků a podsady, takže se dala ručně dobře spřádat a byla základem rozvoje našeho slavného tkalcovství. Na jihu sousedila oblast ovcí prostých s ovcemi cápovými neboli valašskými a na severu s ovcemi vřesovými; ty měly vlnu mnohem hrubší, vhodnou jenom na koňské houně a na papuče a nikoliv na sukno pro oděvy.Rukodělné zpracování vlny, mykání a předení: Umění vyrábět z vlny přízi a látky bylo v našich zemích odedávna domovem a dalo tak základ rozvoji našeho středověkého obchodu a řemesel. Náš obchodní styk se zahraničím se opíral ve středověku téměř z 90 % o vývoz našich vlněných výrobků, zejména suken. Toho využívala šlechta a později i bohatí měšťané a zakládali velké tkalcovské dílny čili „manufaktury“, z nichž nejznámější byla Valdštejnova v Horním Litvínově a v Jičíně a později císařská manufaktura v Brně. Teprve v minulém století vznikl z těchto domácích dílen nynější náš slavný textilní průmysl.Ovce s nejjemnější vlnou: Na předení, pletení a tkaní dlouho postačovala domácká výroba, kdežto válení suken mělo již záhy podobu velkovýroby, a to při velkých závodech na vodní pohon, zvaných stoupy nebo stoupové mlýny anebo valchy. Tam se vlněná tkanina plstila, až vzniklo sukno, které bylo nejjemnější jen z vlny ovcí španělských. Ty se nazývaly merino a dovážela je k nám Marie Terezie a později císař Josef II. Nařízeno bylo pokřížit všechny domácí ovce s dováženými merinovými berany, kteří patřili k plemeni negretti se zřasenou jemnou kůží, s mastnou a krátkou velejemnou vlnou. Ta se stříhala jen jednou do roka.Ovce s vlnou jemnou a dlouhou: Ve Francii tkali látky různých vzorů, takže nepotřebovali velejemnou a nejlépe plstivou vlnu soukenickou, nýbrž vlnu delší a lesklejší, ale také dosti jemnou. Šlechtili proto ovce merinové i na množství a délku vlny a dbali také na dobrý vývin jehňat a na vysoký užitek skopového masa. Tak vyšlechtili při královském zámku v Rambouillet /rambuje/ plemeno merinových ovcí téhož jména, které se rozšířilo po celém světě v rovinatých oblastech. I naše chovy byly již před 100 lety zušlechtěny tímto plemenem.Sovětská ovce merinová: Sovětský svaz věnoval neobyčejnou péči rozvoji chovu jemnovlnných ovcí, a to na podkladě plemena rambouillet a merinek australských. Nejušlechtilejší merinky Sovětského svazu jsou askanijské, rozšířené na sever od Krymu, a stavropolské, chované na sever od Kavkazu. Dávají přes 6 kg vlny s ovce a až 20 kg vlny s elitního berana. Jsou dováženy na zušlechtění našich ovcí, které vznikly překřížením původních ovcí selských merinkami vlnařskými a později i žírnými.Polojemnovlnná ovce sovětská: Dalším šlechtitelským plemenem v SSSR jsou ovce cigajské s vlnou polojemnou, kterých se používá na zušlechťování ovcí hrubovlnných v drsnějších a vlhčích krajích, než v jakých se daří ovcím merino. Obvyklý šlechtitelský postup je ten, že se nejdříve všechny hrubovlnné ovce, pokud se ještě v SSSR vyskytují, kříží s berany merinovými a jejich potomstvo se v mimostepním pásmu dále kříží s berany cigajskými, a tak vzniká sovětské plemeno ovcí cigajského typu s vlnou polojemnou.Polojemnovlnná ovce texelská: Naše horské ovce valašské i šumavské potřebují si zachovat delší vlnu, než mají ovce cigajské nebo merinové. Proto je křížíme s holandskou ovcí z ostrova Texel, která patří mezi ovce polojemné s vlnou poměrně dlouhou a lesklou. Dobře se osvědčuje k šlechtění ovcí vhodných pro vlhčí horské polohy s vysokými vodními srážkami, kde na salaších ovce nocují za každého počasí pod širým nebem.Polojemnovlnná ovce novozélandská: Na ostrovech Nového Zélandu, kde je vlhčí podnebí než v Australii, byly vyšlechtěny polojemnovlnné ovce s úplně uzavřeným a hustým rounem, kterým ani prach nepronikne. Je to typ, podle něhož šlechtíme naši ovci cigajskou, jejíž rouno není dosud tak dokonale uzavřené, jak vidíme na snímku. Ovce s vlnou polojemnou se osvědčují na vápenitých svazích podhorských poloh v severních a východních Čechách a na středním Slovensku.Žírné merinky: Ve všech rovinatých krajích naší republiky se výborně daří žírným ovcím merinovým. Byly vyšlechtěny na podkladě plemene rambouillet křížením berany lesklovlnnými typu lystr, který je dosti podobný plemenům polojemnovlnným, o nichž jsme se právě zmínili. Žírné merinky jsou bezrohé a velmi raného vývinu. Dávají užitek vlny i silných jehňat a kvalitního masa. Na noc se musí zahánět do ovčína, aby jim jemná vlna nezmokla anebo nenasákla rosou.Berani žírných merinek: Plemenní berani se chovají ve zvláštním výběhu a vybírají se podle přísné zkoušky výkonnosti, t. j. živé váhy při odstavu, podle dokonalé postavy, dobré chodivosti a bezvadné jakosti vlny vysokého výnosu stříže. Na kůži se žádají nejvýše tři záhyby pod krkem, což je znakem příslušnosti k plemeni merinovému, t. j. znakem kůže jemné a bohatě vyvinuté, ale přitom ne natolik přešlechtěné, aby vadila rychlé strojní stříži.Přikrmování březích matek v zimě: Březí ovce potřebují zvlášť vydatné krmení, aby se vyvinula silná jehňata. Matkám se musí vyvinout mohutná vemena. Krmení v druhé polovině březosti stáda má proto na výsledek odchovu největší vliv a nesmí se na něm šetřit. Zima ovcím nevadí, a proto je dobře co nejčastěji vyhánět stádo před ovčín a krmit je na volném prostranství. Tím se uchrání vlna před zadrolením a před znečištěním krmivem a stelivem a vychováme stádo s úplně čistým rounem.Výběh s jarní pastvou pro jehňata: Za časného jara začínáme opatrně s otužováním jehňat, a to v slunném výběhu na jižní straně ovčína nejvýše hodinu přes poledne. Jakmile se země oteplí, paseme jehňata hodinu dopoledne a hodinu odpoledne. Ostatní dobou musí být dobře přikrmována a čtyřikrát denně matkami pravidelně kojena. Prvních 14 dní musí být jehňata stále u matek, protože pijí přibližně každou druhou hodinu.Přikrmování jehňat na pastvě: Jehňata před odstavem, t. j. ve stáří tří měsíců, musíme zvykat samostatnému krmení a k tomu se zřizují zvláštní oddělení neboli školky. Školky jsou vlastně příkrmiště, oddělená od ostatního stáda probíhačkou s tak hustými brankami, aby do školky za jehňaty velké ovce neprolezly a nemohly je odtisknout od jadrného jehněčího krmení. Jehňata se musí přikrmovat čtyřikrát denně náležitými, přesně odměřenými dávkami. Takto vychovaná jehňata se lehce odstavují, aniž přeruší svůj vývin. Musí být tou dobou těžší než 20 kg u plemen horských a 25 kg u plemen nížinných.Hrubovlnná černá ovce valašská: Černé ovce dávají dobré kožichy, a proto je zušlechťujeme zpravidla kožešinovými berany karakulskými, jejichž jehňata mají kudrnatý kožíšek, zvaný persián. Na plemeno vybíráme ovce temně černé s lesklou vlnou, která ani na slunci nedostane nahnědlý nádech. Černé ovce se vyznačují zvlášť pevnou a pružnou vlnou, která je tím cennější, čím více a temněji se leskne.Hrubovlnná bílá ovce valašská: Bílé valašky mají praménkovou vlnu složenu z dlouhých pesíků a jemné kratší podsady, která však není tak hustá, aby utvořila souvislé rouno, jaké mají ovce selské. Valaškám se proto říká ovce cápové. Jsou rozšířeny v horách od moravských Beskyd podél Karpat až na Balkánský poloostrov. Podsada jejich kožichu je chrání jako svetr proti zimě a dlouhé pesíky jsou jako plášť proti dešti. Proto mohou tyto ovce žít celý rok bez přístřeší, a to i s jehňaty, která se rodí tak hunatá, že se ani na sněhu nenachladnou.Inseminace u ovcí: U žádných hospodářských zvířat nemá získání jednotného potomstva co nejvyrovnanější užitkovosti takový význam jako u ovcí. Tkalcovský průmysl si totiž vyžaduje veliké množství úplně stejné vlny podle jemnosti, délky, zkadeření, hebkosti, lesku i čistoty. Proto se snažíme oplodnit celé stádo tím nejlepším beranem, aby se narodila jehňata s úplně stejnými vlastnostmi vlny. Inseminace je zvlášť důležitá při zušlechťování ovcí hrubovlnných. Podle zkušeností získaných s umělou plemenitbou ovcí se pokračuje i při inseminaci ostatních hospodářských zvířat, zejména skotu.Beran karakulský: Černé a barevné valašky a jiné hrubovlnné ovce s výhodou šlechtíme karakulským beranem, po němž se rodí jehňata s pěkně kudrnatými a lesklými kožíšky. Na snímku je tmavohnědý karakulský beran typu zv. „kambar“. Karakulské ovce pocházejí z Buchary, mají svislé uši a tlustý zakřivený ocas. Jsou zvyklé dvakrát za rok strádat, a to v zimě krutými mrazy a uprostřed léta suchem na vyprahlých polopouštních pastvinách.Postup šlechtění u karakulských jehňat: Vpředu vidíme ušlechtilé karakulské jehně s kožíškem vysokého lesku a pravidelně zkadeřeným. Vzadu je jehně křížené, s kožíškem nepravidelně kudrnatým, se závity drobnými a bez lesku. Rozdíl v ceně kožek uvedených jehňat je asi desateronásobný ve prospěch jehněte lesklého. Jeho kožíšek se prodává jako persián, kdežto polohunatý kožíšek mdlého lesku jehněte kříženého se prodává pod názvem „černý beránek“. Prvý se nosí pro ozdobu navrch šatu, kdežto druhý jako podšívka.Zušlechtěná jehňata s polojemnou vlnou z hrubovlnné matky: U bílých ovcí záleží právě tak na lesku vlny jako u ovcí černých, jenomže žádáme zkadeření co nejbujnější a chomáče vlny co nejvyšší a nejhustější. Jehňata se proto rodí s kadeřemi již dávno přerostlými a rozvinutými do třetího až čtvrtého závitu, kdežto kadeře kožíšku jehňat karakulských tvoří závit jen jeden, ale zato hodně lesklý. Staráme se o výběr polohrubovlnných ovcí na plemeno z vrhů co nejpočetnějších, aby bylo hodně jehňat na prodej. Na obrázku jsou pěkně vyvinutá trojčata.Stádo zušlechtěných selských ovcí: Umělou inseminací využijeme nejlepšího berana tak dokonale, že po něm vychováme kol 5000 jehňat úplně stejného typu. Tím získáme stádo tak dokonale vyrovnané, jak vidíme u chovu šumavských zušlechtěných ovcí z okolí Vyššího Brodu. Zušlechtěné ovce mají kožich bez dlouhých pesíků, takže jsou jako bez pláště proti dešti, a proto se musí zahánět na noc do ovčína.Odrostlé jehně zušlechtěných selských ovcí: Na podzim po dobré pastvě již musí jehňata vážit okolo 40 kg a velikostí postavy se již nemají od ostatního stáda odlišovat, díváme-li se na něj od boku. Teprve při pohledu odpředu anebo odzadu vidíme, oč jsou tato jehňata užší a slabší než dospělé ovce a proč se jich smí použít k plemenitbě teprve příštím rokem, kdy také přiměřeně zesílí. Odchov takových jehňat je možný jedině přikrmováním ve školkách.Porovnání pesíků a vlnovlasů: Rozdíl mezi jemnou a hrubou vlnou není jenom v síle vlnovlasu, ale také v jejich pružnosti i pevnosti. Chlupy hrubé čili pesíky jsou duté, takže se lámou a nevydrží kroucení, když se z nich přede nit. Pesíky se při předení lámou a jejich konce lezou z nití jako šídla z pytle. Nit je drsná a ostrá jako ostnatý drát. Pod mikroskopem při zvětšení 600násobném je nejlépe vidět rozdíl mezi dutým pesíkem a pěkně zvlněným plným plnovlasem. Proti odření i promočení jsou vlnové chlupy chráněny šupinkami, které se překrývají podobně jako tašky na střeše.Stříž ovcí: Vlnu s ovcí sestřihujeme strojními nůžkami poháněnými elektromotorem, abychom tak získali neporušené rouno v jednom celku. Pokud je vlna na ovci, tvoří kožich, ale jakmile se sestřihne, vzniká rouno. Vlna hladová nebo vlna cápová s nezušlechtěných ovcí valašských se rozpadá v kusy a chomáče a neutvoří rouno. Rouno je znakem jednotnosti a vyrovnanosti vlny a jenom za takovou vlnu se platí plná cena. Za vlnu rozpadlou na kousky a jednotlivé chomáče se dostane sotva poloviční cena než za souvislé rouno.Třídění a balení rouna: Z každého rouna se oddělí zašpiněné kusy s břicha, s končetin a od ocasu a balí se do zvláštního pytle s vlnou odpadovou. Ostatní souvislé rouno se vyklepe rákoskou na laťovém stole, aby špína propadla na zem, a proklepané rouno se svine čistou stranou navrch a vkládá se do pytlů s nejlepším druhem vlny. Pytel s rouny se proto zvlášť označí, popíše a zváží. Teprve třetí den po stříži se mohou pytle zašít, protože jinak by se vlna zapařila.Znalecké posuzování čili taxace vlny: Zvyšování užitkovosti stáda ovcí se kontroluje podle výsledku stříže vlny, a to jak podle množství, tak i podle vyrovnané jakosti. Kromě váhy rouna se zjišťuje také jeho čistota a jeho jakost, a to velmi přísně. Nemůže se potom žádné jehně ze špatně oklasifikované matky nechat na plemeno. Všechny plemenné kusy jsou zapsány v chovných záznamech podle čísel, která mají vytetována v uších. Záznamy se pravidelně doplňují přesnými údaji podle výsledků zkoušek užitkovosti.Chomáče vlny: Při prohlížení vlny zblízka se z každého rouna odebéře jeden chomáč, a to s boku, a na něm se porovnává věrnost čili charakter vlny. Na snímku vidíme rozdíly ve zkadeření a charakteru přibližně stejně jemných chomáčů vlny, a to: vpravo vlny žírných merinek, která je věrná a lesklá, a u měřítka vlevo krepové vlny žírných černohubek, která je drsná a kousavá. Prvá se hodí i na spodní oděvy, kdežto druhá jen na šat svrchní.Skopové maso - hřbet: Ovce šlechtíme nejenom podle vlny, ale také podle zmasitelnosti. Jednostranné šlechtění jenom podle rouna bez ohledu na postavu by vedlo k degeneraci neboli k přešlechtění; to se stalo před více než 100 lety v Sasku, kde si při výběru na plemeno všímali jenom ovcí a beranů s příliš jemnou a zřasenou kůží. Takovým ovcím se neukládal žádný podkožní tuk, takže saské merinové ovce a zvláště jejich jehňata byla tak choulostivá, že vůbec nesnesla odchov na pastvě a zmoknutí pro ně znamenalo ohrožení života. Snímek ukazuje hřbet skopce přetučnělého a hřbet skopce správně vypaseného.Různě prokrmení skopci po stažení a osekání: Na výsek se nejlépe hodí tak prokrmený skopec, že má podél žeber pod kůží tukové pruhy. Skopec překrmený je úplně zlojovatělý a ve stavu staženém má hřbet úplně bílý, kdežto skopec hubený má hřbet červenofialový. Jenom hřbet s typickými příčnými pruhy vykazuje charakteristickou červenobílou kresbu a má nejlepší jakost masa. Skopové maso se musí připravovat jen se zeleninou a s bramborem a jíst na nahřátých talířích hodně teplé, aby skopový lůj nestydl.Žírná merinka českého chovu: Chov žírných merinek má v našich zemích slavnou tradici, a to již od doby chovu ovcí kelčanských a sosnovských. Nynější typ se vyznačuje nejen dobrou vlnou, ale i silnými jehňaty, raným vývinem a důkladnou zmasilostí všech řeznicky důležitých částí těla. Vlna žírných merinek je čistá s malým množstvím vlnopotu, takže i při poměrně nízké váze rouna dává vysoký výnos vlny čistě prané. Žírné merinky často rodí dvojčata. Zušlechťujeme je stavropolskými berany na ještě větší postavu a na ještě bohatší stříž rouna.Evropské prase domácí, zvané v Čechách „hřebenáč“: Výchozím plemenem krajovým, ze kterého vzniklo nynější bílé ušlechtilé prase, bylo naše prase domácí, podobné svou nohatostí, dlouhým rypákem a pozdním vývinem praseti divokému. Lišilo se od něho jen světlejší barvou kůže a bílými štětinami. Štětiny mělo tak tuhé a dlouhé, že tvořily na hřbetě nápadný hřeben. Ve vykrmeném stavu nasazovalo původní domácí prase jenom sádlo pod kůží a nedávalo maso prorostlé. Přes půl roku se živilo pastvou jako t. zv. „běhoun“ a teprve potom bylo schopno žíru jako t. zv. „krmník“.Anglický yorkshire /jorkšér/: Asi před 100 lety se začlo u nás se zušlechťováním chovu prasat velmi raným prasetem anglickým, které bylo přešlechtěno jednak na přílišnou tučnivost, až ztrácelo plodnost, jednak na tak krátké končetiny a rypák, až ztrácelo schopnost chůze a pastvy. Z uvedeného křížení vzniklo mnoho podařených i nepodařených typů, z nichž bylo nyní ustáleno nejlépe vyhovující a dobře urostlé, vysoce plodné a raně vyspělé ušlechtilé bílé prase.České ušlechtilé bílé prase: Jeho postava je souměrná s dobře utvářenými čelistmi a chrupem, takže výborně využitkuje potravu a může se dobře pást, zejména na jeteli. Má pevný a široký hřbet, takže ani březí silná prasnice neztratí ani pohyblivost, ani žravost. Dává maso normálně tučné a v náležitém množství. Připouští se po prvé při nejmenší váze 150 kg a krmí se tak, aby po oprasení již nikdy neklesla její váha pod 200 kg.Prasnice se selaty: Prasnice českého ušlechtilého prasete jsou vybírány na plemeno zvlášť přísně podle pravidelně rostlých a od sebe ve všech směrech stejně vzdálených struků, takže se i při kojení početného vrhu selat na všechna dostane. Vidíme, že všechna selata mohou klidně cucat a žádné nezůstane bez mléka a nezakrní. Základem kontroly zvyšování užitkovosti je pravidelné vážení všech selat ve vrhu. Celý vrh má dohromady ve stáří 28 dnů vážit kolem 50 kg, a to při počtu 10–12 selat. Příklad takového pěkně vyvinutého vrhu zdravých selat je zachycen na snímku.Šunková prasata: Pravidelně krmená prasata jednoho vrhu dosahují stejnoměrného přírůstku a mají kýty stejného tvaru a stejné jakosti. Je to nejlépe placená jakost pro jemné uzenářské zboží, zejména pro šunky. Šunková prasata se porážejí ve váze kol 70 kg, mají být co nejzmasilejší, jemně prorostlá a s poměrně malou vrstvou podkožního sádla na hřbetě.Běhouni prasete kadeřavého: Na jižním Slovensku se chová pastevní prase pozdnějšího vývinu, zpravidla žlutohnědé barvy s kadeřavými štětinami. Je známo pod jménem „mangalica“ a dá se do dvou let dobře vykrmit na slaninu. Ve stáří kol šesti měsíců se tato pastevní prasata začínají více přikrmovat a připravují se k dlouhodobému sádelnému výkrmu.Jatečná prasata masosádelného typu: Bílé ušlechtilé prase se dá ve stáří kol 10 měsíců vykrmit na váhu 100–120 kg, čímž se docílí masosádelné jakosti. Maso takto vykrmených prasat je silně prorostlé a slanina na hřbetě již dosahuje síly na 3–4 prsty a je rozdělena tenkými svalovými pásy na 2–3 vrstvy. Je to nejoblíbenější druh vepřového masa k obvyklé kuchyňské přípravě pro domácnost a k částečnému vyškvaření. Pro obvyklé uzenářské účely je již příliš tučné. Udí se jen prorostlý bůček těchto prasat a prodává se pod jménem „anglická slanina“.Sádelná prasata: Vykrmené dvouleté mangalice přicházejí na jatky jako t. zv. „bagouni“ a používá se jich hlavně ke snímání silné hřbetní vrstvy tuku na výrobu nejlepší slaniny. Ostatní sádlo se škvaří a zbylé maso dává průměrně dobré uzenářské zboží červené barvy. Při pečení je méně šťavnaté než maso prasete masosádelného typu, které je vždy růžovější.Půlky prasete masosádelného, šunkového a sádelného: Při výseku vepřového masa se žádá, aby na trh přicházely kusy přesně odpovídající typu šunkovému, masosádelnému anebo sádelnému. Jiné zboží je mimo standard a nedosahuje nikdy přiměřených cen. Váhových tříd se dá dosáhnout náležitým způsobem chovu a není zapotřebí šlechtit pro každý typ zvláštní plemeno. Všechny starší plemenné kusy bílého ušlechtilého prasete se dají vykrmit na sádelný typ o váze 3–5 q. Přesto se na jižním Slovensku udržuje chov pozdního sádelného prasete mangalice, protože by se jiné prase nedovedlo za suchých veder pást a bylo by odkázáno výhradně na dražší stájový odchov.Kanec bílého ušlechtilého prasete velikého typu: Na plemenný chov se vybírají kusy velikého rámce a silné kostry a zvlášť mohutné postavy, aby se vyvinuly co nejpočetnější vrhy co nejpočetnějších selat. Protože podle mičurinské biologie tvoří matka prvé prostředí vyvíjejícímu se plodu, má na jeho vývin mnohem větší vliv nežli plemeník. Působí zde účinek mentora čili vychovatele pro vyvíjející se zárodek, a proto se snažíme tvůrčím šlechtěním s přísným výběrem dosáhnout plemeníků a plemenic vyvinutých co nejmohutněji s vlohami k co největší mléčnosti.Plemenný kanec bílého ušlechtilého prasete masosádelného typu: Prasata masosádelného typu čili střední postavy se vychovají nejlépe připuštěním velmi raných kanců na veliké a mléčné prasnice důkladného a pozdějšího vývinu. Tím se získá nejužitkovější potomstvo středního masosádelného typu, které po důkladném odkojení nejrychleji roste a dobře se vykrmuje. Na snímku je dobře urostlý kanec tohoto středně mohutného typu, vhodný k tak zvané plemenitbě vyrovnávací.Plemenný kanec bílého ušlechtilého prasete velmi raného typu: Plemenný kanec bílého ušlechtilého prasete velmi raného typu je vhodný k produkci veleraných šunkových prasat. K tomuto účelu se kanec připouští na prasnice středního typu masosádelného. Na plemeno se nechávají z prasat raného typu jenom kanci nižší postavy zvlášť vynikající ranosti, kdežto prasničky tohoto typu pro slabou mléčnost vesměs zastavují na rychlovýkrm na zboží šunkové, které přichází na jatky ve váze kol 70 kg. Předpokladem uvedených šlechtitelských výsledků je přesná krmná technika a dokonalý odchov v boudách s měkkými i tvrdými výběhy, aby žravost a temperament odstávčat byly živé a přírůstky co největší a nejrychlejší.Kanec ukrajinského bílého prasete: Na šlechtitelské stanici v Askanii na jižní Ukrajině v SSSR vyšlechtil prof. M. F. Ivanov ze stepního prasete ukrajinského po velkých yorkshirských kancích nové plemeno raných ukrajinských prasat. Mladé prasnice se prvně připouštějí teprve ve váze 200–250 kg, čímž se dociluje zvlášť dobře vyvinutých a početných vrhů.Prasnice ukrajinského ušlechtilého prasete: Vrcholnou užitkovost, pokud jde o váhu vrhu a početnost selat při odstavu, dosahuje ukrajinské bílé prase a nepodařilo se dosud vyšlechtit prase výkonnější. Sovětští šlechtitelé podporují tuto plodnost zvláště masážemi vemen u prasnic před připouštěním a před oprasením. Ukrajinské prasnice mají takovou mléčnost, že se selata vůbec nemusí přikrmovat mlékem kravským nebo jiným a úplně vystačí s mlékem mateřským. Selata se učí co nejdříve samostatně žrát a přikrmují se zpočátku praženým a později naklíčeným obilím a zákvasy čerstvými i pečenými. Odchov z mládí je co nejvolnější s dostatkem výběhu i pastvy.׋›Chovatelství III.díl Zvyšování užitkovosti bravuVýrobceDPrahaRok1955Délka48 okénekAutor textuKurz Vilém Dr.PředlohaPRIROznačení5401Další diafilmy výrobceUmění vést a učitŽivotní prostředí v zemědělství I.Vrchlický JaroslavVálka ještě neskončila
