Česká vokální hudbaHusité z Gottingenského sborníku. Pod obrázkem citát z písně Ktož jsú Boží bojovníci: Dodaleka a doširoka, kam až oko dohlédne, převalují se zemí masy husitských vojsk. Od jihu a od východu a od severu blíží se toto lidské moře s nezastavitelností lávového proudu k místu, kde stojí nepřítelovo vojsko v leskuplné zbroji, na nádherných koních a pod skvostnými korouhvemi. „Ktož jsú Boží bojovníci a zákona jeho …“ Tisíce hlubokých a tisíce vysokých hlasů zpívají v unisonu chorál, který otřásá skalami a zachvívá zemí, ze spravedlivých činí neporazitelné a na les nepřátelských kopí dopadá silou smršti. „Nepřátel se nelekaite, na množstvie nehleďte …“ Zpěv mrazí v kostech, kopí pojednou zachvacuje třas osik, koně se vzpínají a couvají, korouhve padají na zem, protože náhlý strach všecko obrací na zmatený ústup. Píseň husitů dopadla na hlavu nepřítele jako strašlivá zbraň.Zápis husitského chorálu podkovákovým písmem v Jistebnickém kancionálu (kolem roku 1420): Husitský chorál Ktož jsú Boží bojovníci, nejslavnější jednohlasá píseň v celé historii české vokální hudby, zněla počátkem 15. století vítězně celou Evropou. Byla hymnem, byla písní válečnou i duchovní, byla písní s motivací sociální – protože lid uložil do jejích slov jako v kostce všechnu problematiku národních dějin - stálé střetávání se s nepřátelstvím, boj za pravdu a právo, touhu po mírovém životě a sbratření lidí dobré vůle. Na obrázku je nejstarší dochovaný záznam této písně (v dórské tónině) v Jistebnickém kancionálu, který vznikl kolem roku 1420. Její autor není znám, snad to byl někdo z blízkosti Žižkovy z pražské husitské strany, možná kališnický kněz Jan Čapek. Historický význam této písně pro národní život se nedá vyjádřit obvyklými měřítky. Její vliv na duchovní život národa ve slavných dobách husitských i potom v tragických časech polipanských a pobělohorských byl životodárnou silou, která upevňovala vědomí národní příslušnosti a obrozovala hrdinského ducha slavné české minulosti v srdcích a myslích poddaného lidu. Přešla do povědomí národa jako trvalý symbol nezlomnosti a lásky k rodné zemi. V době národního obrození mocně povzbuzovala snažení mladých Čechů. Dodnes stačí zaslechnout její výrazný rytmický začátek a všichni víme, o jakou píseň jde.+29Hospodine, pomiluj ny: Když husitská píseň psala počátkem 15. století do dějin českého hudebního umění onu vrcholnou kapitolu naší středověké vokální monodie, měla už česká hudba za sebou půl tisíciletí historického vývoje. Umělecké památky z tohoto prvního období českého středověkého feudalismu svědčí o vysokém kulturním stupni našich zemí. České země v srdci Evropy byly odpradávna důležitou křižovatkou všeho dění. České prostředí pracovalo v tvůrčí oblasti velice samostatně, nepřijímalo obecné výsledky civilizačního procesu tak, jak přicházely, nýbrž patinovalo je duchem domácího kulturního ovzduší. Tento velmi důležitý rys svědčí o silných tvůrčích vlastnostech národa. Nejstarší česká hudební památka je i nejstarší českou památkou literární. Je to píseň Hospodine, pomiluj ny, která vznikla pravděpodobně už na rozmezí 10. a 11. století. Na obrázku máme nejstarší dochovaný záznam jejího nápěvu spolu s textem, jak to dokládá traktát břevnovského mnicha Jana z Holešova z roku 1397. Tato píseň se šířila ústním podáním z pokolení na pokolení. V pravém slova smyslu žila s nejširšími vrstvami lidu, protože to nebyla jen píseň duchovní -ona "sladká píseň Kyrie eleison“ - nýbrž i hymnus, který se zpíval při korunovacích panovníků a na jejich počest. Kořeny této nejstarší dochované české písně sahají hluboko do minulosti: vyvinula se z původní lidové zpívané prosby Gospodi, pomiluj, a to pravděpodobně už v době působení Cyrila a Metoděje. Tím se také stala nejdůležitějším hudebním dokladem lidové slovanské tradice.Mikoláš Aleš – Starý pěvec: Už v dobách předhistorických měl lid na našem území své písně obřadní, taneční či společenské. V posvátných hájích vzýval svá přírodní božstva. Křesťanství ale proti takovým „písním ďábelským“ vystupovalo co nejostřeji a snažilo se je všemi způsoby vymýtit z mysli a života lidu. Živému sepětí písně se životem lidu však nemohlo nic zabránit ani tehdy, ani kdykoli potom. A tak v oblasti vokální lidové hudby můžeme nejplněji pozorovat odraz života s jeho každodenními radostmi i strázněmi, s koloběhem roku v přírodě, se slavnostmi a výročími a ovšem také s pověrečností ve spojitosti s rozmanitými zvyky. Vedle hudby duchovní a hudby lidové se našimi zeměmi šířila už v dávných dobách také světská hudba umělá. Za Velkomoravské říše zpívali a hráli mezi lidem i v panovnických sídlech tzv. igrici, kteří byli obdobou jihoslovanských guslarů, ruských skomorochů nebo západoevropských minstrelů, jokulátorů či žonglérů. Jejich jednohlasé zpěvy se přenášely jen ústní tradicí, a proto se žádné z písní igriců nedochovaly v písemném záznamu. Obrázek Mikoláše Alše vyvolává představu podoby takového dávného slovanského pěvce.Prachatické literátské bratrstvo: Člověk zpíval od nepaměti, protože lidský hlas byl nástroj, který byl vždycky po ruce a mohl na něj hrát každý. Proto pěstování vokální hudby pronikalo do stále širších vrstev a dostávalo organizační řád a pravidla. Zpěv v dobách radostných i truchlivých lidi sbližoval, sbratřoval a posiloval, a právě pro tyto vlastnosti se tak horlivě pěstoval. Už v době karolinské se u nás zakládala tak zvaná literátská bratrstva neboli bratřiny, sbory mužů a mládeže, které pěstovaly vícehlasý chrámový zpěv (zpravidla při bohoslužbách). Na tomto vzácném obrázku z kůru děkanského chrámu v Prachaticích máme zpodobeno literátské bratrstvo při jeho vystoupení. Význam těchto sdružení byl pro praktické provozování vokální hudby neobyčejně důležitý. Literátská bratrstva rozvíjela svou činnost více než 400 let; byla zrušena r. 1783.Kancionály v pražském Památníku národního písemnictví: V době, kdy se zakládala první literátská bratrstva, vznikaly pro potřebu hudbymilovných měšťanů sborníky, které soustřeďovaly notové a textové záznamy písní a dokonce i tanců. Těmto sborníkům se říkalo kancionály (název souvisí se španělským slovem kancion, které znamená zpěv). Zpravidla v nich bylo zaznamenáno několik set písní a bývaly nádherně zdobeny kresbami a malbami. Byly to knihy tak velké, že vážily několik desítek kilogramů, třicet i čtyřicet. Na snímku vidíme exposici kancionálů v pražském Památníku národního písemnictví.Vyobrazení z kancionálu Šamotulského: Díváme se na figurální vyobrazení jednoho z nejznámějších českých kancionálů, nazvaného Písně chval božských. Toto nesmírně cenné dílo, v němž vrcholí tradice českobratrských kancionálů, je z roku 1561. Jeho pořadatelem byl první český estetik, biskup Jednoty bratrské, Jan Blahoslav. Podle toho, že toto dílo bylo vytištěno na zámku v poznaňských Šamotulech, říká se mu také kancionál Šamotulský.Vyučování zpěvu z kancionálu Ivančického: V pěstování hudby a zpěvu nikdy nebylo možno ponechat vývoj jenom přirozenému talentu. Každý, kdo chtěl být dobrým zpěvákem, musel se mnoho učit. Proto měl sborový zpěv u nás odedávna tak vysokou uměleckou úroveň. Každý jednotlivý sborista byl vlastně dobrým sólistou a byl schopen sám se postavit do čela sboru, jako jeho sbormistr. Náš obrázek je vzat z Ivančického kancionálu, který vytiskla Jednota bratrská roku 1564. Je to vlastně zvětšené jediné písmeno, uvnitř něhož je vyobrazeno vyučování zpěvu. Starý zkušený kantor učí své svěřence. Na tabuli v pozadí vidíme napsánu čtyřhlasou fugu. Jednota bratrská cílevědomě a v širokém měřítku pěstovala lidovou duchovní píseň a v národě tak rozvíjela husitskou tradici. Jak důležité bylo poslání kancionálů v duchovním životě českého národa svědčí také ta skutečnost, že i největší postava našich kulturních dějin pobělohorské doby, Jan Ámos Komenský, vytvořil representativní dílo ve svém kancionálu vydaném v Amsterodamu.Husova síň v Památníku národního písemnictví: V šíření a pěstování zpěvu byl Jednotě bratrské velikým vzorem Mistr Jan Hus, který k hudbě a zejména ke zpěvu měl silný niterný vztah. Za svého působení v kapli Betlémské cílevědomě podporoval rozvíjení lidového duchovního zpěvu, protože jej právem pokládal za tehdy nejmasovější umělecký lidový projev. Sám také komponoval duchovní písně, k nimž skládal texty i melodii. Z duchovního zpěvu se snažil vymýtit rozličné nešvary, jako užívání nevhodných melodií světských písní, komolení slov a podobně. Na obrázku je románský sál v pražském Památníku národního písemnictví na Strahově, který je věnován literárním a hudebním památkám Husovy doby a jemuž dominuje socha tohoto našeho velikého středověkého myslitele.Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Kulturní prostředí českých zemí bylo hudebností nasyceno tak silně, že prvky lidové hudby pronikaly svými melodickými kroky a rytmikou nejen do sborníků, jaké jsme viděli, nýbrž i do děl skladatelů, kteří komponovali vícehlasou vokální hudbu rozmanitého určení a forem. Husitství pěstovalo výhradně jednohlasou vokální hudbu, takže vícehlasá světská hudba se u nás počala výrazně rozvíjet až v druhé polovině 15. století: to bylo za vlády polských Jagellonců, kteří prostředkovali pronikání mnohohlasu k nám ze své země, kde se pěstoval velmi vyspěle. Zatímco Evropu ovládá spletité mnohohlasé vokální umění nizozemské hudby tzv. burgundské a frankovlámské školy, k nám se tento skladebný sloh dostává vlivem husitských bouří až za prvních Habsburků. Na obrázku máme portrét jedné z nejpozoruhodnějších českých osobností přelomu 16. a 17. století, Kryštofa Haranta z Polžic. Tento vysoký politický úředník, císařský rada Rudolfa II., cestovatel, renesanční literát a výtvarník, zpěvák, hudebník a skladatel, jeden z vůdců českého stavovského odboje, jehož hlava padla při popravách na Staroměstském náměstí, navazuje ve své skladební technice na předchozí české polyfoniky a vyvrcholuje českou renesanční mnohohlasou vokální hudbu. Na svém hradě Pecce měl také výtečný orchestr. Dílo Kryštofa Haranta z Polžic stojí na přelomu pozdní renesance a raného baroka.Campanus – Sacrarum odarum: Přebujelá skladebná technika evropského polymelodického vokálního slohu u nás nezapůsobila na hudební život ani zdaleka v té míře, jako na jiných místech Evropy. Bylo to jednak tím, že hudební myšlení našich skladatelů vycházelo v tvůrčím ohledu z tradičních lidových základů, jež pročišťovaly hudební výraz jasnou melodikou, přehlednou výstavbou a živou rytmikou a zbavovaly ho vyumělkovaných složitostí. Za druhé to také bylo neustálým živým kontaktem se zdroji lidové hudby, který ve své provozovací praxi udržovala literátská bratrstva. Těmito výraznými osobitými rysy počala pak česká vokální hudba působit na hudbu evropskou. Lidový živel se výrazně uplatnil např. i v duchovních dílech Mistra Campana, komponovaných na latinský text. Takováto díla se mohla z jazykových důvodů zpívat kdekoli v katolické Evropě, čímž tam ovšem prostředkovala právě pronikání české hudebnosti a osobité české skladebné techniky. Mistr Campanus se původně jmenoval Jan Kumpan; psával se také Kampanus s „K“ na začátku. Latinská forma jeho jména je dokladem toho, jak si renesanční vzdělanci podle dobového zvyku polatinštovali jména, čímž se vlastně hlásili k obrodným vlivům antického starověku.Kantor Benda z Dvořákova Jakobína: Aby plamen české hudebnosti nepohasl a naopak se rozhoříval stále jasněji, o to mezi lidem pečovali především čeští kantoři. Ti se stali pro pěstování hudby na vesnicích i v městečkách v době temna postavami nejtypičtějšími. Jejich láska, obětavost a energie, s jakou skládali, rozepisovali a nacvičovali rozmanitá hudební díla se svými žáčky i s dospělými, neznala mezí. Proto se s jejich lidsky krásnými a vroucími typy setkáváme jak v naší literatuře, tak i v hudbě. Na obrázku máme onen známý krásný výjev z Dvořákovy opery Jakobín, kdy kantor Benda s ohnivým zaujetím nacvičuje se svými svěřenci svou uvítací kantátu. Antonín Dvořák v hudbě této scény dokonale postihl kouzlo této chvíle, onen okamžik plný citu a nadšení, v němž se lidové hudební cítění oddaně dává vést kantorovýma rukama k vyšším uměleckým cílům.Mikoláš Aleš – Výjev z doby roboty: V době po bělohorské katastrofě byla umělá česká hudba nadlouho začleněna do románských proudů, především italských, proti nimž ale dokázala postavit svou vlastní bezprostřední a životnou hudebnost. A ta hudebnost, to byl v pravém slova smyslu nejvýraznější rys národní české povahy, tvořivého českého ducha, cítění a myšlení. Poddaný lid, který strádal a živořil, nevzdal se svých písní a tanců, naopak tvořil stále nové a vyjadřoval jimi své vnitřní touhy a naděje na lepší život a komentoval jimi všecko sociální a politické dění kolem sebe. Obrázek Mikoláše Alše nám dává nahlédnout do krutého světa doby roboty. Sedlák v poutech, nemilosrdní vojáci - nástroj panské moci a symbol utlačovatelského habsburského režimu - strach i hněv, zaseté v nitru porobených… Budou klíčit a sílit rozněcovány odbojnými písněmi, až vyrostou v povstání proti panstvu, v povstání, jež projeví nepokořitelnou sílu lidu, jeho touhu po svobodě a klidném pracovitém životě.Josef Mánes – Ukolébavka: Hudebnost českého národa rozkvétala i v oněch trudných dobách, protože každý den se začínal i končil zpěvem. Matky zpívaly svým dětem a se svými dětmi, které potom na školách přecházely do rukou kantorům, kteří jejich nadání dále láskyplně pěstovali a rozvíjeli. Doslova celý národ zpíval a hrál, a co víc, tvořil i nové písně a novou hudbu. Tak se české země staly nejhudebnějšími zeměmi v Evropě. Obrázek Mánesovy Ukolébavky vyvolává představu, jak už děti v kolébce přicházely do styku se zpěvem. Byl div, že potom také rády samy zpívaly?V. Malý – Přástky: Obrázek V. Malého ukazuje, jak tradice společného zpívání na venkově procházela staletími až do začátku našeho století. Při každé příležitosti se zpívalo, například i na takovýchto přástkách. Zpěv v lidu upevňoval nejen vědomí národní a sociální, nýbrž pomáhal udržovat a upevňovat mezilidské vztahy. Z obrázku na nás dýchne atmosféra Erbenovy balady Štědrý večer.Titulní list Ritterových Českých národních písní (z r. 1825): Jako vždy v našich dějinách, tak i v době národního obrození měla vokální hudba, to jest písně a sborový zpěv, významné místo v životě lidu a národa. Písně předávané staršími generacemi těm mladším jako stále živé dědictví nesly v sobě ducha hrdé české minulosti a lásku k rodné zemi. Obrození a doba českého romantismu zaměřily k lidové a národní hudební tvorbě pozornost takovou měrou, že co do šíře zájmů nemá v našich kulturních dějinách obdoby. Tyto poklady lidového umění se sbíraly a vydávaly v rozličných sbornících, na nich vedle českých nápisů nejednou připomínaly dobu nesvobody i nápisy německé. Díváme se na titulní list vydání Českých národních písní Jana Rittera z Rittersberku z roku 1825. Takovéto sborníky, podobně jako písně tištěné a prodávané ve formě letáků, ovlivňovaly svým jazykem také ohlasovou tvorbu básnickou. Nápis je dvojjazyčný a prostředí vysloveně lidové: svědčí o tom jak úbory postav, tak hudební nástroje, na něž hrají hudebníci.Josef Mánes – Titulní list Společenského zpěvníku českého (z roku 1866): Na tomto titulním listě Společenského zpěvníku českého z roku 1866, který vytvořil Josef Mánes, však už německý nápis nevidíme. Svědčí to o tom, jak si mladá česká společnost stále silněji dobývala svých práv jazykových a společenských. Tento obrázek je zajímavý také tím, že postavy na něm jsou oblečeny vysloveně městsky, jsou to tedy měšťané, kteří se vypravili za brány města, aby v přírodě v družné pohodě strávili svůj oddech při zpěvu vlasteneckých písní. Sotva co může být pro kulturní a společenský život české omladiny tehdejších let typičtějšího, než takovéto výlety do přírody, při nichž se na radostných pocitech jejích duší podílela stejně krása české krajiny jako recitování českých básní a zpěv písní.Faksimile Tylova rukopisu písně Kde domov můj?! – Portrét Františka Škroupa: Rukopis, na který se díváme, zachycuje píseň, která se od doby národního obrození stala nejznámější a nejmilovanější ve všech vrstvách českého lidu. Je to písmo Josefa Kajetána Tyla - a už první slova pod nápisem "Píseň" nám řeknou, že jde o výjev z Tylovy hry Fidlovačka, v němž na scénu přichází slepý pěvec Mareš a zpívá Kde domov můj?! Lid si tuto píseň zamiloval jako žádnou jinou, protože vyjadřovala lásku k rodné zemi, hrdost nad upřímným češstvím, touhu po plodném a užitečném životě a hluboký obdiv ke krásám naší přírody. Vrostla tak do duše národa, že se v průběhu dalších desítiletí stala národní hymnou a po vytvoření Československé republiky - spolu se slovenskou písní Nad Tatrou sa blyská - státní hymnou.Titulní list písně o příbramských hornících: Průběhem druhé poloviny minulého století zesilovala v písních rozšířených mezi lidem ve městech tématika sociálního boje. Pracující se počali energičtěji domáhat svých práv a žádali zlepšení životních a pracovních podmínek. Na dolech i v továrnách docházelo k neštěstím, protože majitelům šlo mnohem víc o zisky než o bezpečnost práce dělníků. Čím méně o takových katastrofách psal tehdejší oficiální tisk, tím víc si je pracující připomínali písněmi nebo verši prodávanými ve formě letáků. A ty se šířily skutečně z ruky do ruky a od úst k ústům. Díváme se na titulní list jedné z těchto písní a podle názvu je nám zřejmé, čeho se týká. Povšimněme si jen ještě dole jména nakladatele: je to litomyšlský nakladatel Augusta, který se do historie českého vydavatelství neslavně zapsal nedbalým vydáním Babičky, které Božena Němcová dostala do rukou na smrtelném loži. Jak se organizoval boj dělníků, dělnické písně dostávaly stále silnější tón kritický a politický. Byly opravdu mocnou zbraní v prosazování spravedlivých požadavků a s dělnickou třídou nakonec u nás vstoupily do časů, které se před sto léty zdály ještě pouhým snem.Pavel Křížkovský: V době revolučního obrozeného romantismu se čeští skladatelé přimkli k lidové a národní hudebnosti s plným vědomím, jaké umělecké a ideové podněty jim může dát. Vytvářeli umělá vokální díla - písně, sbory, kantáty - v národním duchu a ve své hudební mluvě ztvárnili její charakteristické rysy rytmické a melodické. Pro českou hudbu 19. století má svou tvorbou drobnějších i rozměrnějších vokálních forem veliký význam Moravan Pavel Křížkovský. Jeho Šablenka, Utonulá, Dar za lásku, Odvedeného prosba nebo Odpadlý od srdca, jsou podnes neodmyslitelnou součástí repertoáru našich pěveckých sborů. Spolu s novými skladbami se současně vytvářel i osobitý reprodukční styl, který české umění sborového zpěvu zřetelně odlišil od ostatních evropských hudebních kultur.Faksimile Smetanova sboru Tři jezdci: Vrcholu dostoupila česká sborová tvorba 19. století díly Bedřicha Smetany. Podobně jako v opeře nebo v hudbě symfonické, i v tomto oboru je jeho význam základní. Jeho mužské sbory Odrodilec, Tři jezdci, Rolnická, Píseň na moři, Věno, z ženských sborů např. Přiletěly vlašťovičky nebo Má hvězda, jeho burcující píseň, kterou v roce 1848 napsal pro pražskou gardu Svornost, Večerní písně na verše Vítězslava Hálka nebo kantáta Česká píseň představují českostí svého cítění a skladebným mistrovstvím nejvýznamnější výtvory české vokální hudby, které ovlivnily mladší skladatelské generace. Na snímku vidíme Smetanův rukopis sboru Tři jezdci, který je oslavou památky Mistra Jana Husa.J. B. Foerster: Na Smetanu ve své sborové tvorbě navázal Josef Bohuslav Foerster. Nejpopulárnější jsou nepochybně jeho mužské sbory Oráč, Velké, širé rodné lány, Polní cestou a Z osudu rukou, jež svou hudební vroucností jsou vnitřně spojeny s životem české krajiny a našeho lidu. Krom těchto sborů obohatil Foerster českou vokální hudbu dlouhou řadou koncertních písní.Faksimile Dvořákova rukopisu Kosy z Moravských dvojzpěvů: K perlám umělé české vokální hudby nepochybně patří i Moravské dvojzpěvy Antonína Dvořáka. Na obrázku máme rukopis jeho dvojzpěvu Dyby byla kosa nabróšená. Dvořák vytvořil na lidové texty novou, radostně svěží a upřímnou hudbu, která umocňuje prostý půvab lidových veršů melodikou a rytmikou zdravě lidového ražení. Stará česká minulost Dvořáka inspirovala k napsání Šestera písní z Rukopisu Královédvorského, světově proslulou se stala jeho překrásná píseň Když mne stará matka z Cigánských melodií na verše Adolfa Heyduka, na koncertních pódiích můžeme často slýchat cyklus jeho Biblických písní.Leoš Janáček: Zdálo by se, že po vrcholech, kterých moderní česká vokální hudba dosáhla tvorbou těchto skladatelů, už nemůže přijít nic, co by se vyrovnalo jejím uměleckým a ideovým hodnotám. A přece, vokální dílo Leoše Janáčka vložilo do této pokladnice další skvělé osobité hodnoty, které tvoří velkolepý most mezi tvorbou našich národních skladatelů a dneškem: je to především jeho jedinečné zření k přirozené deklamaci zpívaného slova, k jeho melodickým intervalům, odezřeným podle jeho "nápěvkové teorie" z hovorové řeči, bohatá rytmisace hudebního toku a harmonie vystihující jemné náladové odstíny textu. Janáčkovy mužské sbory, které jsou psány na verše Petra Bezruče, budou vždycky patřit k tomu nejlepšímu, co česká vokální hudba 20. století má. Maryčka Magdónova, Kantor Halfar, Sedmdesát tisíc, Potulný šílenec, ženské Hradčanské písně - to je jen několik názvů, s nimiž bychom se setkali v repertoáru našich i světových pěveckých sdružení.Pěvecké sdružení moravských učitelů: Bohatost české vokální tvorby, zejména tvorby sborové, byla u nás podnětem ke vzniku pěveckých těles, jejichž technická dokonalost a svrchovaná muzikálnost brzy předčila podobná tělesa světová. Také v oboru sborové reprodukce jsme se stali světovou velmocí. Na fotografii vidíme náš nejvýznamnější pěvecký sbor, Pěvecké sdružení moravských učitelů, které roku 1903 založil sbormistr a skladatel Ferdinand Vach. Už jen kdybychom spočítali všechny zlaté medaile a věnce za vítězství na světových pěveckých soutěžích, kterých toto těleso dosáhlo, byla by nám jasná nejen jeho prvořadá umělecká kvalita, ale také jeho celosvětový význam. Čeští skladatelé pro ně psali svá díla, která pak v jeho podání zazněla takřka ve všech částech světa.Medaile Vachova sboru moravských učitelek: Toto je medaile - jedna z ohromného počtu medailí - kterou za vítězství v pěvecké soutěži na hradě Wartburgu získal Vachův sbor moravských učitelek. Také toto ženské pěvecké těleso náleží k nejlepším na světě.Český pěvecký sbor: Jiným naším vynikajícím pěveckým tělesem je smíšený Český pěvecký sbor, který se jako nynější Pražský filharmonický sbor stal součástí České filharmonie. Na snímku je zachyceno jeho samostatné koncertní vystoupení, avšak velkou část jeho vynikající umělecké činnosti zabírá také spoluúčast na kantátových vystoupeních s Českou filharmonií nebo dokonce spoluúčinkování v operách – v tomto ohledu dobyl nezapomenutelných úspěchů např. v milánském Teatro alla Scala.Pěvecké sdružení pražských učitelů v Paříži: Umění našich pěveckých sborů dnes obdivuje celý svět. Fotografie s charakteristickým záběrem Eiffelovy věže dokládá jedno z mnoha triumfálních vystoupení Pěveckého sboru pražských učitelů na turné v cizině, v tomto případě v Paříži.Kůhnův dětský sbor: Dnes bychom sotva spočítali naše profesionální tělesa i pěvecká tělesa amatérská, která se věnují reprodukování vokální hudby. Jsou jich u nás desítky. Všechna vznikla a žijí z lásky k české vokální hudbě, ke staré pěvecké tradici, která má v našem národě tak hluboké kořeny. Také děti a mládež se věnují pilně této umělecké činnosti: v rozličných soutěžích nebo v pěveckých sborech jako je tento na našem obrázku. Je to Kůhnův dětský sbor, který je dnes znám z četných rozhlasových, televizních a koncertních vystoupení v našem i zahraničním hudebním světě.Linha Singers: Nekonvenční přístup k vokální hudbě zvolila pěvecká skupina Jiřího Linhy. Je to malé komorní těleso složené z mladých zpěváků, kteří po technické stránce a v ohledu hudebního cítění jsou pravými mistry. Pro svá vystoupení si upravují nejen skladby vokální, ale také instrumentální, jež přednášejí bez textu - na vokály nebo brumendo. Jejich intonace je čistá, rytmické cítění v pravém slova smyslu dokonalé a vzájemná souhra skvělá. Skladbám klasiků dovedou dát "moderní", ale veskrze vkusný a sympatický ráz, takže nad těmito jejich trochu odvážnými transkripcemi se nemůže tvářit škarohlídsky ani nejpřísnější hudební odborník. Není také divu, že jejich umění je velmi oblíbeno u mládeže.Československý státní soubor písní a tanců: Ale není to jen vážná tvorba sborová, které se v naší vlasti věnují pěvecké sbory rozličného složení a různých kategorií. Máme také řadu souborů, které na nejvyšší umělecké úrovni pěstují tvorbu těch nejrozmanitějších žánrů: každá doba si totiž vytvářela a vytváří svou vokální hudbu, která vyvěrá z ducha lidu a z historických okolností; v době roboty vznikaly písně proti panstvu, v době zřizování manufaktur to zase byly písně dělnické, které se postupem doby přetvářely na písně budovatelské, jak je známe dnes, v nepřerušeném proudu vznikaly lidové písně a tance citového charakteru, takže oblast vokální hudby je tématicky a žánrově nesmírně bohatá a rozmanitá. Předním tělesem, v jehož tvůrčí činnosti jako by se shrnovala všechna ta bohatost a pestrost naší lidové hudební tvorby, je Československý státní soubor písní a tanců, jehož vystoupení máme na obrázku. Jaké vážnosti se dnes těší lidová hudební tvorba u nás, je důkazem, že toto těleso je státní, to znamená, že stát si je vědom významu hudební tvořivosti našeho lidu a dělá všechno pro to, aby v živé podobě pronikala do nejširších vrstev. A Československý státní soubor písní a tanců není u nás jediným tělesem svého druhu! Naopak, podobných je mnohem víc - např. Hradišťan z Uherského Hradiště, mládežnická Lúčnica, Slovenský ľudový umelecký kolektiv, vsetínský Vsacan, Vycpálkův soubor lidových písní a tanců, Soubor lidových písní a tanců kpt. Jaroše z Mělníka, bratislavský Vysokoškolský umelecký súbor, Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého, Umelecký vojenský súbor z Bratislavy, který vznikl roku 1951 z Vojenského súboru Hrdinu SSSR kpt. Jána Nálepku, náš první mládežnický amatérský soubor (1945) Umělecký soubor ČKD Praha a mnoho jiných. Nejkrásnější a nejmohutnější přehlídkou činnosti našich souborů pěstujících lidovou hudbu a tance jsou slavnosti, které se od roku 1946 každoročně pořádají v zámeckém parku ve Strážnici na Moravě. Až sto tisíc diváků tu nadšeně tleská jejich umění! Nejradostnější okamžik v historii těchto přepestrých přehlídek nastal roku 1957, kdy se poprvé pořádala t.zv. "Dětská Strážnice" s přehlídkou nejlepších dětských souborů. V lidové hudbě zůstává podnes nejživěji otištěn činorodý život lidu, jeho láska k historii i k současnosti a jeho touha zazpívat se všemi pokrokovými lidmi světa velikou a radostnou píseň trvalého přátelství.׋›Česká vokální hudbaVýrobceDPrahaRok1973Délka33 okénekAutor textuBurian K.V.PředlohaDJOBOznačení2223Další diafilmy výrobceSkladování topné naftyHusitské revoluční hnutí II.dílMikoláš AlešKraj Severomoravský
