Česká proletářská literaturaPlakát – VŘSR, 1918: Rozhodující vliv na program, obsah i tvar české kultury po první světové válce měla revoluční vlna vyvolaná Velkou říjnovou socialistickou revolucí. Revoluční atmosféra strhla většinu umělců, zejména nastupující mladou generaci, a vedla k radikální proměně názoru na život, umění i umělecké zobrazení.Karel Holan, Nemocnice: Skutečnost, že nově vzniklá Československá republika prožívá poválečnou krizi a není s to vyřešit problémy sociální, se pak obráží v hluboké nespokojenosti dělnické třídy, ale také v nespokojenosti umělců, kteří se k dělnictvu hlásí a kteří chtějí po jeho boku bojovat za opravdu spravedlivý svět.+20Jan Lauda, Hrnčíř (terakota): V popředí zájmu literatury i výtvarného umění je objevování životní reality bez příkras, odhalování sociálního zla a hledání nového hrdiny v obyčejném člověku, jak je patrné i z ukázky díla Jana Laudy – Hrnčíř. V malířství i sochařství se projevuje nápadná snaha zjednodušit výtvarný projev a zdůraznit myšlenku s cílem, aby bylo dosaženo co největší sdělnosti.Jan Rambousek, Večer u viaduktu: Ve výtvarném umění období 1920 až 1925 společný sociální program spojil v jeden proud řadu zajímavých individualit. Jejich dílo vypovídá o kolektivu, ale i o lidském jedinci, především o prostém člověku. K nejtypičtějším představitelům sociální grafiky patřil Jan Rambousek, výtvarný kronikář pražské periferie. Jeho obrázky mají výraznou atmosféru, skvěle je v nich využito monumentálních kontrastů světla a stínu.George Grosz, Drahá vlasti: Poválečný vývoj v evropských kapitalistických státech měl mnohé shodné rysy. Proto také umělecká levice v těchto zemích mluvila společnou řečí. Stavěla se na odpor proti státní mašinérii, demaskovala buržoazní morálku a břitkou satirou zesměšňovala vlastenecké fráze politiků i rozpor mezi slovy a činy tak příznačný pro buržoazní svět. Řeč umění byla internacionální, a tak karikatury německého expresionistického malíře Georga Grosze byly u nás přijímány s plným pochopením.Obálky časopisů Červen, Proletkult a Var: Novým sociálním i politickým podmínkám na počátku dvacátých let odpovídal rozvoj proletářského umění, jež vytvořilo mohutný proud ovlivňující další vývoj české kultury a připravující teoretické i umělecké základy socialistického realismu. Zásady proletářského umění byly formulovány v novinách a časopisech, mezi nimiž měl čelné postavení Nejedlého Var a časopisy Červen a Proletkult, řízené S. K. Neumannem. Za podpory starších zkušených osobností tvořila proletářské umění většina mladé nastupující generace. Diskuse a názorová střetnutí tříbily stanoviska a zajišťovaly proletářské kultuře širokou publicitu.Václav Mašek: Majakovskij, 150,000 000 (ilustrace): Jaký byl program proletářského umění? Proletářské umění mělo být revoluční, sociálně optimistické, kolektivistické, tendenční, realistické, srozumitelné, lidové. Na rozdíl od dřívější sociální literatury nepojímalo nové umění dělníka jako pouhý předmět soucitu, ale vidělo v něm představitele nastupující třídy, které patří budoucnost. Srozumitelnost a sdělnost neznamenaly pokles umělecké hodnoty.Obálka sborníku Devětsilu: Jiří Wolker ve své přednášce Proletářské umění, organizované v roce 1922 spolkem Devětsil, řekl: „Tendenčností nerozumíme zveršování několika politických tézí, tendence není nám vnějším nátěrem – ale názorem a vnitřním pojetím.“ Jednota v ideových názorech vytvořila jednotný směr, nevedla však k jednotvárnosti v tvorbě. Nejlepší spisovatelé vtiskli svým dílům vlastní tvář a proletářská literatura se stala literaturou vnitřně diferencovanou. Diferenciace proběhla i na půdě samotného Devětsilu, v jehož vývoji později převážil poetistický program, a proto Wolker dávající své umění přímo do služeb dělnické třídy z Devětsilu vystoupil.Plakát: Wolker, Nejvyšší oběť: Koncepce proletářské literatury obsáhla všechny základní literární žánry: básnictví i prózu – lyriku, epiku i drama. Tato všestrannost je příznačná i pro nejvýznamnější osobnost tohoto období – pro Jiřího Wolkra, jehož hlavní přínos je uložen v odkazu básnickém, ale odvážné literární pokusy znamenaly také jeho prózy či dramata. – Ve Wolkrovi rezonuje generační i dobový pocit vlastní též jeho druhům, mezi nimiž zaujímá výlučné postavení, jak na to upozornil Julius Fučík: „Ačkoliv nebyl ve skutečnosti vůdcem mladých intelektuálů, byl jejich živým hlasem. Potřebovali ho, aby sami sobě rozuměli a poznali se.“Jiří Wolker – studie hlavy od Jul. Pelikána: Sledujme, jak následující Wolkrova báseň předznamenává autorův další vývoj. Ještě v ní doznívá utopická představa šťastného světa budoucnosti, bez otrocké práce a tyranie, a zároveň z ní vyzařuje básníkova družnost a láska k lidem, které v dalším tvůrčím období dostaly jednoznačný revoluční náboj.Básníku, odejdi!Zahoď vše – jen s rýčem se vraťa přeryj ten lán od hřbitova k obzoru!Zvečera zasej tu lásku a pokoru,aby se urodilo ráno zlaté a zářící,jemuž by scházeli básníci,protože všichni lidéby dovedli plakat a zpívat.Cyril Bouda, ilustrace k Baladě o snu: Bylo především zásluhou Wolkra – básníka, že proletářská literatura našla na počátku dvacátých let svůj nejvlastnější výraz právě v poezii. Wolkrovým přáním bylo, aby jeho poezie promlouvala k nejširším vrstvám, a proto píše epiku. Ta mohla s větší sdělností všestranněji vyjádřit protiklady buržoazního světa. Básník navázal na erbenovskou a bezručovskou tradici, ale také na u nás tak živou revoluční tradici dělnických básníků a vytvořil typ velké sociální balady, v němž oslavil dělnickou práci a vyjádřil hluboké sociální cítění. V jeho baladách nebojuje člověk s nadpřirozenými silami a s osudem, ale se sociálním zlem, s existující nespravedlností třídně rozděleného světa.Tady jsou paláce, – tady podkroví,tady jsou sytí, – tady jsou hladoví,jedni jsou otroci, – druzí diktátořia všichni jsou choří.Svět je jak srdce kulatý,a je-li do půle rozťatý,– umírá.František Bidlo, satirická kresba: Baladickou básní, která v obrazné rovině postihuje jednu z nejhorších skutečností kapitalistického řádu – bídu a nezaměstnanost, je báseň Tvář za sklem, kde je v básnickém obrazu zachycen protiklad rozmařilého bohatství a nenávistné bídy. Rozpornost dvou světů je naznačena také ve francouzském názvu kavárny. Bellevue – krásná vyhlídka! Názvu je užito celkem třikrát: v prvním verši, pak v posledním verši druhé sloky a nakonec v závěrečném verši básně. V prvých dvou případech je název spojen s představou blahobytného světa, v posledním případě s vidinou zániku tohoto světa.Kavárna „Bellevue“ je říšestavěná z hudby, tepla a plyše,s oken má vysoké, průhledné hranice,které ji dělí od zmrzlé ulice.Dnes jako jindy páni si za stoly sedli,důstojní páni a vznešené dámyústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamya v teple, hudbě a v plyšinoviny na oči posadili si,aby přes tyto brejle z papíru viděli,že svět je veselý, protože sami jsou veselív kavárně „Bellevue“.Když tu tak seděli teple a ctihodněs rukama vyžehlenýma,tu stalo se, stalo, – ne zcela náhodně, –že na okna skleného tenounkou hranicipřitisk tvář člověk, který stál v ulici,výrostek zpola a zpola muž,a pohledem ostrým a chladným jak nůžprořízl okno a vbod se v tu nádheru,v číše a valčík, v zrcadla pro milenky,v břicha a teplo, fraky a peněženky,a zůstal v nich trčeti čepelí,i když ty oči dvě zmizely.Tenkrát se stoly stalynáhrobky mramorovými,pohřbení šťastlivci se usmívalimrtvolně mezi nimi,sklepnici v šatech smutečníchz šedého kouře věnce nosili,před okny žila ulice, bída a sníh,za okny civěly mohylyv kavárně „Bellevue“.Všimněme si, s jakou konkrétností je navozena atmosféra nudy a blahobytu měšťácké kavárny. Při pohledu do tohoto cizího světa roste v hladovějícím venku nenávist, protože ví, že za sklem v teple jsou jeho úhlavní nepřátelé. Oči chudého mění mramor stolků v náhrobky, číšníky ve smuteční hosty, přepych kavárny ve hřbitov. – A podobně jako v básni U Rentgenu nebo v jiných básních i zde nenávist předznamenává konec starého světa.Citát od F. X. Šaldy: Současníci Wolkrovi rozpoznali básníkův neopakovatelný talent a přijímali jeho dílo s nadšením a úctou. Patřil ke šťastným básníkům, kteří byli čteni těmi, o nichž a pro něž psali. Wolkrovy verše a verše jeho druhů byly také často recitovány na veřejných shromážděních. Záslužnou a průkopnickou práci na tomto poli odváděla skupina El Cara.Karikatura S. K. Neumanna: Jestliže se nám Wolker jeví jako nejvýraznější představitel mladé generace, pak Stanislava Kostku Neumanna vnímáme jako zralého, zkušeného bojovníka, neumdlévajícího hledače, přítele a rádce mladých. V časopisech, které řídil, otiskoval teoretické stati, v nichž pojímal umění v leninském duchu jako zbraň revolučního boje. Zdůrazňoval především třídnost, srozumitelnost a jednoznačnou agitačnost poezie. Neumann byl velmi vzdělaný a kultivovaný člověk a mladým právem imponoval. V roce 1919 píše Wolker v dopise rodičům: „Byl jsem představen S. K. Neumannovi. Vídám se s ním každý pátek v kavárně Union večer při našich literárních schůzích. Je to velkolepý člověk.“Obálka I. vydání Rudých zpěvů: V roce 1923 vyšla útlá sbírka básní Rudé zpěvy a je stejně typická pro období proletářské poezie jako Wolkrova Těžká hodina. Verše Rudých zpěvů měly burcovat proletariát a posilovat jeho třídní vědomí. Na rozdíl od Wolkrovy poezie jsou Neumannovy verše patetičtější, snad i rétoričtější, jako by určeny pro tisícihlasý sbor.KamenySoudruzi, soudruzi,hledíme s pohoří,město k nám z dolinypřesmutně hovoří.Žalují okna, věže i komíny,železný lomoz i lidský křik,že nikdo není tam dole bez viny,ať velmož je nebo nádeník.Slyšme, drsná řeč zabolí, zazebe;zda jsme však bez viny nahoře my tu?Kdo z nás už přestal mysliti na sebe,kdo z nás už neříká: moje a tvoje?Kamenů plno na každé cestě,o kámen kobrtneš na každém kroku:jedni jsme druhému kamenem v cestěa ne-li kamenem, tož trnem v oku!Přesmutně hovoříměsto k nám z hlubiny;smutni my z pohoří,že nejsme bez viny.S kameny světa, který se řítí,svedeme bitvu jednoho dne,nejtěžší práci budeme mítis kameny v sobě.Šero je, zbrojíme do strašné války,kameny ze srdcí musíme vyprudit,aby k nám přišel z té modravé dálkylaskavý, teplý, sluneční svit.A srdce, jež nebudou chtíti povolit,ta srdce zabijeme;soudruzi, soudruzi, také my možnána popravu jdeme.Nezmizí přesmutná vřava vůkol,dokud se kameny posypou z tmy,dokud se neshodnou křiky všech jáv posvátnou hymnu: My.Kameny jsou tu symbolem nespravedlnosti, nenávisti a zloby starého světa, který je nutno změnit. Vnitřní svár neprobíhá jenom mezi třídami, ale v každém člověku je ono neumannovské „bitevní pole v nás“. Je třeba se zbavit individualistického sobectví, bojovat sám se sebou, překonat sebe sama a splynout s kolektivem.František Muzika, Továrna ve Vranném: Proletářskou poezii není možné omezit jen na Wolkra a Neumanna, i když šlo o básníky mající pro toto období klíčový význam. Vlna nového proletářského umění strhla většinu příslušníků mladé generace i další umělce. Připomeňme si alespoň jména Konstantina Biebla, Jaroslava Seiferta, Jindřicha Hořejšího. Revolučním tónem je poznamenáno veškeré snažení socialisticky orientovaných umělců. Psali básně a dělali umění, psali programy a prohlášení, vysvětlovali své snahy a cíle, protože se právem cítili součástí ohromného zápasu za socialismus a komunismus.Fotografie Josefa Hory a Vladimíra Majakovského: Na vytváření programu proletářské poezie se výrazně podílel také básník Josef Hora, jehož vidíme na fotografii s Vladimírem Majakovským. To nám připomíná skutečnost, že mimořádný vliv nové sovětské kultury byl v té době u nás posilován také osobními přátelskými styky se sovětskými tvůrci. Josef Hora mnohokrát zasáhl do diskusí o koncepci proletářského umění. V článku K novým snahám písemnictví napsal: „Vždyť sociálnost není jenom tam, kde se píše o dělnících, stávkách, hladu atd. I z čistého lyrického snu spředené dílo, a právě ono je schopno, aby zachytilo nové ovzduší, aby vyjadřovalo mravní a estetickou stránku nového názoru životního.“BáseňJako kopací míč mezi očima divákůměla by kroužit báseň, obdivována všemi.Tak jako nohy Isadory Duncanové,té tanečnice.Tak jako pilot, jenž slétl se svým strojemna náves mezi zvědavce.Siréna houká, na cestu se dáváloď v oceán.Ó, kéž bys unesla, má básni, tolik dušía obzor jako moře před nimi prostřela!Buď jako žena, jež se navrátí z procházkya tisíc pohledů si s těla setřese,než najde sebe.Buď jako dělník, z jehož dlanípijí ti ostatní a jedí.Buď jako Mikuláš Lenin. Nenávidějí ho,ale mysliti na něho musí.I mrtev, bude je soudit.Tyto verše můžeme chápat jako básníkovo vyznání, výpověď o tom, v čem vidí autor poslání umění: v objevování nového pohledu na svět, v hledání, v nesmlouvavém boji.Jindřich Hořejší v kresbě Františka Gellnera: V polovině dvacátých let dochází k utlumení revoluční vlny. Vývoj mnohých umělců se ubírá jiným směrem, i když politicky neopouštějí socialistické pozice. Proletářské poezii zůstává trvale věren Jindřich Hořejší, básník o málo mladší než S. K. Neumann. Hořejší buduje svou lyriku na hlubokém intimním prožitku, jehož pozadím je konkrétní sociální situace.NocV noci, v svém němém příkrovu,město se podobá černému hřbitovu.Paláce, divadla, banky a továrny,splývají s chudými domy a doupaty,na hrobu hrob.Největší hrobku a nejsmutnějšímezi všemi má Bůh.Všude jak zemřel by lidský pláč,všude jak lidský smích by skonal.V ulici, plné mrtvých stop,žlutý pruh písmen zaplápolal,kostěným leskem lamp a hvězdv náhrobní nápis přerytý.Jak sami tak jdem,jediné spojení s životemjsou Tvoje rty.Obálka I. vydání Nejkrásnějšího světa a fotografie M. Majerové: Obálka Slavoboje Tuzara na první vydání románu Marie Majerové Nejkrásnější svět a dobová fotografie autorky připomínají realizaci programu proletářského umění v próze. Nejkrásnější svět vyšel v roce 1923, rok po Horově románu Socialistická naděje. O něco později otiskuje Ivan Olbracht časopisecky na pokračování prózu O Anně, proletářce, knižní přepracovaná verze nazvaná Anna proletářka je z roku 1928. Novým rysem této literatury je postižení kolektivního hrdiny – lidu, k němuž se hrdinové – jedinci přimykají. – V širším smyslu jsou s revoluční atmosférou spjata tak vzájemně odlišná díla, jako jsou Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a Vančurův Pekař Jan Marhoul.Záběr z filmu Anna proletářka – Toník a Anna: Popularitu mnohých děl zvětšily pozdější filmové verze. Václav Krška například natočil v šedesátých letech film Kde řeky mají slunce na motivy románu Nejkrásnější svět. Obrázek je z filmu Anna proletářka natočeného na počátku padesátých let v režii národního umělce Karla Steklého.Historický snímek z boje o Lidový dům: Anna proletářka může být i dnes živou učebnicí o vzrušené době, kdy se po první světové válce sváděl boj o charakter republiky. V Olbrachtově politickém románě jsou zachyceny klíčové události, vrcholem je boj o Lidový dům v prosinci 1920. Tehdy byla naše dělnická třída poražena, ale její porážka ukázala nutnost vytvoření nové organizace, strany nového leninského typu, Komunistické strany Československa.Nová, nová, nová je hvězda komunismu ... (Devětsil, autor V. Vančura): Umělci se na politickém boji podíleli aktivně jako občané i jako tvůrci. V revolučním spojení s dělnickou třídou usilovali o nový trvalý životní sloh. To se ukázalo v podmínkách buržoazního státu neuskutečnitelné. Přesto vytvořili díla neodmyslitelná od naší kultury 20. století. Na tomto místě alespoň stručně připomeňme, že rovněž slovenská literatura prošla proletářským obdobím. Proletářskou poezii psali Novomeský a Poničan, prózu Jilemnický a další. Základní principy proletářského umění, jak byly v obou našich literaturách formulovány, a ideové i tvarové výboje revolučních umělců se pak staly stavebními kameny pokrokové literatury socialistické epochy.׋›Česká proletářská literaturaVýrobceDPrahaRok1978Délka24 okénekAutor kresebJožáková Marie PhDr.Autor textuLukeš Emil PhDr.PředlohaCJLITOznačení4143Další diafilmy výrobcePrvní Slované u násČeskoslovenská lidová armáda 1. díl Druhy vojskaFiltrační ochranný převlek FOP - 85 II. DílMistrně ovládněte zbraň a bojovou techniku
