Petr BezručPetr Bezruč je jedním z největších básníků českých a jeho jméno má důležité místo i v literatuře světové. Celý národ si hluboce váží tohoto umělce a velikého bojovníka za práva utištěného a podrobeného lidu. Jeho písně naplněné hořkou nenávistí k utlačovatelům, vášnivým protestem proti vykořisťování a mohutným pathosem vzpoury, staly se ostrou zbraní v rukou proletariátu, bojujícího za svůj život a za šťastnou budoucnost svých dětí.+39Já stojím před Těšínem,probodnutými boky o Lysou Horu opřenjak zákony kázaly mně –Tak charakterisoval sám sebe Bezruč. Bojovník, krvácející pro poznanou pravdu, jak kázaly mu zákony, srdce a rozum, bojovník, bojující do posledního dechu, který nezná slova „vzdát se“. Takový je Petr Bezruč, pěvec krásy a bídy země pod Beskydem.Tam pod horama, pod vysokýmak nebi co zvedly své témě,tam žije krása nevykreslená,nevyzpívaná, nezpodobenákrása té goralské země.Nezapomenutelnými půvaby je obdařen Bezručův kraj tam pod Lysou Horou, Smrkem a Bílým křížem, kraj hlubokých lesů, rozkvetlých horských pastvin a tichých údolí, kde nalezneš přátelství stromů a ptáků, i něhu řeky, zpívající, smějící se a plačící.Na stráních krčí se drobná políčka a chaloupky se přitlačily až k samému lesu, jako by sem utíkaly před světem.Je to kraj, v němž ještě žijí dávné zkazky o lidovém odboji a zbojnících, seskupených kolem legendárních hrdinů Juráše a Ondráše z Janovic.Řekl bys – kraj požehnaný. A přece právě v tomto kraji bylo tolik bídy a tolik utrpení jako málo kde.Jak černý stín pokládající se do údolí, když zapadá slunce, rozprostírala se po kraji moc arciknížecí komory těšínské a frýdeckého pána, člena panujícího habsburského rodu, arcivévody Fridricha. Jeho panství nezastavilo se před ničím.Hluboko vrylo se do hlubin uhelných štol a proniklo až do nejposlednější chalupy chudobného gorala.Překrásné lesy, travnaté stráně, shrbené chalupy a sedření lidé – to vše bylo majetkem pána, to vše bylo vydáno na milost a nemilost jeho vůli.Těžko, těžko žilo se lidu ve stínu této neomezené panské moci.Tam pod horama pod vysokýmak nebi co zvedly své témě,tam žije, žije nevykreslená,nevyzpívaná, nezpodobená,bída té goralské země.Jak milé a útulné na pohled jsou ty chalupy horalů! Takové tiché, skromné teplo z nich sálá.Ale tolik v nich bylo bídy a bezvýchodných zoufalých starostí, jak zaplatit daně a nakrmit děti tím troškem kobzolí, které dalo políčko za chalupou. A pán nezná slitování.Zatím co zbídačený lid s úzkostí čeká, kdy mu spadne střecha nad hlavou, staví si jeho vykořisťovatelé přepychové paláce a unavují se přemýšlením, jak prožít život co nejpohodlněji a jak bohatnout z práce lidí ještě rychleji.Utrpení, starosti a dřina popsaly tváře lidí hlubokými vráskami, ve kterých čteš jako v otevřené knize smutné vyprávění o jejich těžkém životě.Zatím co se v panských sídlech slezské buržoasie scházela vybraná společnost, aby u vytopených krbů strávila příjemně přebytečný čas, sbíraly sedřené matky na haldách uhlí, aby alespoň jednou za den mohly podat svým dětem kousek teplého jídla.A zatím co si dámy z „lepší společnosti“ zkoušely před zrcadlem drahé kožešiny, koupené za peníze, které jejich manželé vyždímali z lidu, scházely se proletářské ženy na smetištích, aby sběrem odpadového materiálu vydělaly alespoň na kousek chleba.V tomto kraji propastných sociálních rozdílů narodil se v tomto domě 14. září 1867 v rodině gymnasiálního profesora Antonína Vaška veliký člověk a veliký umělec Petr Bezruč.Jméno jeho otce, jednoho z největších buditelů slezského XOX, bylo známé po celém kraji. Antonín Vašek si totiž jasně uvědomoval nebezpečí národnostního odcizení, které hrozilo celému Slezsku, a vynakládal k záchraně české mluvy a českého národního povědomí všechny své síly. (Na obrázku je malý Vladimír Vašek, tak zní totiž občanské jméno Petra Bezruče, vpravo u otce.)Byl to těžký boj o každého jedince. S velikými osobními obětmi vydával Antonín Vašek „Opavský besedník“, jehož obsah byl předznamenán příslovím: „Kdo se za řeč otců stydí, hoden potupy všech lidí.“ Práce opavského gymnasiálního profesora nebyla ovšem po chuti nadřízeným úřadům. Roku 1873 byl za trest přeložen do Brna.Ani zde však neustává v práci. Jako jeden z prvních řeší otázku celonárodního významu – totiž otázku pravosti Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Jazykovým rozborem dokázal, že tyto rukopisy jsou padělkem Václava Hanky. Tím se ale hluboce dotkl cítění t. zv. „vlastenecké“ společnosti české a dostává se do situace, která by se dala nazvat společenskou klatbou. I jeho přátelé přerušují s jeho rodinou styky.A nebylo divu. Vždyť v jeho jednání bylo tolik mužné odvahy, že to průměrný mozek počestného měšťana z konce sedmdesátých let mohl jen těžko pochopit. Je jisté, že přímá, nekompromisní povaha otcova měla nemalý vliv i na charakterové vyhranění Petra Bezruče. (Otec Petra Bezruče.)Doba, do které vyrůstal, přímo volala po hlasu takového umělce, který by svým slovem, tóny či malířským štětcem vyjádřil protest proti soustavnému zbídačování lidu, proti nesmírnému útlaku národnostnímu i stále nelidštějšímu vykořisťování pracujících v dolech a hutích.Pracovní doba dosahovala tenkrát až třinácti hodin denně, při čemž týdenní mzda, kterou si dělník v sobotu přinášel, byla menší a menší. Na obrázcích vidíte Wünchovy uhlokresby, inspirované verši Petra Bezruče.Avšak jak rostl útlak, tak vzrůstalo i uvědomění a organisační semknutí dělnictva. A tak již na počátku devadesátých let dochází k prvním srážkám mezi policií a bouřícími se dělníky.Tyto srážky vrcholí střelbou do stávkujících horníků z dolu Trojice 2. května 1894. Smrtonosné výstřely tohoto dne ukázaly nejjasněji nemožnost smírného řešení neudržitelné situace na Ostravsku. Již tady se projevil základní protiklad sociální skutečnosti, který o několik let později vyjádřil ve svých verších s takovou uměleckou silou Petr Bezruč.Bylo těžké vyzpívat krásu i bídu podbeskydského kraje. Mnoho odvahy a vůle bylo k tomu třeba, veliké životní síly a nesmírného básnického talentu. Tyto všechny předpoklady měl Petr Bezruč – na obrázku fotografie z této doby. Dlouho nosil v duši jako těžký balvan všechny ty dojmy z podbeskydska. A teprve když sám na konci století těžce onemocněl, otevřela se náhle jeho ústa, aby vyzpívala to, co nebylo možno nevyzpívat, co v srdci se za léta nakupilo a nyní chtělo být vysloveno. Jako kouzelná, nezadržitelná fontána vytryskla Bezručova poesie. Byla však zralým plodem života prožitého v jednotě s prostými lidmi, s jejich smutky a radostmi.První Bezručovy verše objevily se v redakci časopisu „Čas“ na počátku roku 1899. Byly to básně „Den Palackého“, „Škaredý zjev“ a „Zkazka“. Ale censura již napoprvé vycítila, jaké nebezpečí pro vládnoucí třídu se skrývá v Bezručových verších. Básně „Den Palackého“ a „Škaredý zjev“ byly konfiskovány. Na obrázku jsou dvě stejná čísla přílohy Času. Vlevo s Bezručovými verši před konfiskací, vpravo po konfiskaci. A tak byl již na samém počátku vyhlášen Bezručově poesii boj, který trval v různých obměnách až do nedávné doby.Avšak Bezručovy verše, zvláště po roce 1903, kdy vyšla základní čísla Slezských písní souhrnně jako příloha časopisu „Čas“, nacházely velmi rychle své stoupence. Hlavně mládež byla jimi nadšena. Opisovala je do svých sešitků, recitovala je ve svých kroužcích a na přátelských schůzkách, šířila je mezi ostatní. A tak se básně slezského barda dostávají brzy do rukou těch, kterým byly určeny, do rukou prostého, trpícího lidu. Jméno Petra Bezruče stává se symbolem odboje proti panské nadvládě.O tom, jak veliký zájem vzbudily Slezské písně, svědčí rychlé rozebrání 1. vydání jeho veršů.Rušivě do básníkova klidného života osobního zasáhla I. světová válka. Jan Grmela otiskl totiž v Paříži roku 1915 dvě básně namířené proti Habsburské monarchii a podepsal je iniciálami P. B. Také některými narážkami v textu snažil se vzbudit zdání, že autorem je Petr Bezruč. Rozumí se, že byl domnělý autor zatčen a uvězněn. Trvalo dlouho, než se našim literárním kritikům podařilo dokázat, že Petr Bezruč není původcem těchto básní a tak dosáhnout jeho propuštění.Dnes žije Petr Bezruč skromně a nenáročně již po dlouhá léta v Kostelci na Hané. A snad by se zdálo, že je vzdálen všemu ruchu politickému i kulturnímu. Ale to by byl omyl. Sleduje velmi bedlivě současné dění a raduje se s námi z našich budovatelských úspěchů. Petr Bezruč jde jako po celý svůj život i dnes v jedné řadě s lidem.To ostatně dokázal nejkrásněji tím, že se přihlásil k našemu velikému boji za světový mír.A odpočinek uprostřed překrásné přírody mu jistě všichni přejem ze srdce. Branka u Opavy je nejoblíbenějším místem jeho letního pobytu.A je pro nás krásné již to pomyšlení, že žije s námi v naší době veliký básník a bojovník, který se dočkal splnění svých snů.Zem pod horama změnila svoji tvář. Vesnice na kopcích do dálky svítí bílými domky a obzor zmohutněl siluetami nových vysokých a martinských pecí, ke kterým s láskou a pýchou hledí pracující celé republiky.A lidé? I ti se změnili. Dnes žije v kraji Bezručově radostný, šťastný a svobodný lid, jdoucí pevně cestou k socialismu, cestou ke krásné budoucnosti.Národního umělce Petra Bezruče vzpomíná dnes s láskou všechen pracující lid Československa, neboť byly to i Slezské písně, které pomáhaly proletariátu vítězit. Petr Bezruč je umělcem vpravdě národním. Jeho básně žijí v lidu a budou v něm žít ještě dlouho. Ještě dlouho budou nám všem Slezské písně pomáhat překonávat překážky, stojící na cestě k šťastné budoucnosti, na cestě k socialismu.׋›Bezruč PetrVýrobceDPrahaRok1952Délka43 okénekAutor textuPochop Z.PředlohaOSOBOznačení4900Další diafilmy výrobceBojová pohotovostRománská kulturaOřezávače a vyorávačeZapalování zážehových motorů II. Zapalování dynamobateriové
